Špinavej prstík

27.02.2010 13:55

Normálně chodí Jeníček mezi 11. a 12. hodinou spinkat.
Na ten jeho polední spánek se vždy moc těším.
Vím, že mě čeká vytírání, vaření nebo jiná práce.

Ale snažím se alespoň 10 minut nebo čtvrthodinku vyšetřit pro sebe.
Sednu si  ke knížce, uvařím si kafíčko a užívám si "klidu" v domě.
Ale dnes? 

Jeníček v ložnici chvilku "povídal" plyšáčkům, pak mě několikrát volal a ukazoval mi dudlíka. Myslela jsem, že ho chce umýt, tak jsem šla s dudlíkem 2x do koupelny.

Poté jsem ho pokaždé přikryla, pustila hrací domeček a se slovy "Hezky spinkej" zase odešla.
Když vylezl z postýlky, odnesla jsem ho nesmlouvavě zpátky. Ted se spí a basta...

Během té hodiny jsem se děsila, že už asi končí jeho pravidelný polední spánek.
No jo, jsou mu už 3 roky, to některé děti po obědě nespinkají...ale co pak budu dělat? Celý den - od rána do večera - bez minuty klidu?

Takové a podobné scénáře se mi honily hlavou.
Jenda plakal. Naštvaně jsem šla do ložnice a v duchu jsem si říkala, že naposledy mluvím klidně a pak už budu hrozit ..ale nevěděla jsem zatím čím....:-)

Přijdu do ložnice a Jeník říká: "Ptík, pinavej"....(špinavej prstík)
Utřela jsem mu ručičku žínkou a on během pár minutek spal....

Skoro hodinu a půl mě napínal a nechal mě vymýšlet "katastrofické" scénáře.
Uff, to se mi ulevilo...polední spánek nekončí...

Zavži Tonku

  Zavži Tonku....

Snažím se Jeníka zapojit do kolektivu a moc se mi to nedaří. 
Nespěchám na něj, jen se občas zastavím s lidmi a Jenda v tu chvíli sedíc na kočáře okusuje zip, zírá do země nebo se schovává za ruce. Přitom zarytě mlčí. To je ta lepší varianta. :-)

Dnes šel kousek z domu pěšky. Dokud jdeme sami dva, je to relativně v pohodě. Sice mě neposlouchá, říká: Utíkej daleko"...a je mu jedno, že jsem třeba 100 metrů před ním. Měl s sebou lopatu, nabíral si sníh, občas popošel tam, občas pár kroků zpátky, nabíral vodu z louží a byl štastný...

Nemá potřebu jít do města, na nákup ani na poštu. Nemotivuje ho ani vidina bonbonu nebo koblížku. Je mu to fuk...
Musím počkat a až se sám "uráčí", tak jde....

Nutit se k ničemu nenechá.
Potkali jsme známé, kteří bydlí na konci ulice...Jeník řval "bojí, bojí" a schovával se za kočárek. Ano, když jde pěšky, tak to zvládá mnohem hůř...
Toničky kluci měli odpoledne radost, že Jeníka vidí procházet kolem hřiště a hlásili se k němu a on se řevem utíkal pryč...Lidé na hřišti si museli myslet, že ho vraždím.

Tonička si se mnou chtěla povídat a Jeník s pláčem volal: "Bojí, bojí. Vypni Tonku". :-)
Posadila jsem ho na kočár a naivně jsem si myslela, že se zklidní, opak byl pravdou. 
Tonka měla pocit, že mi má radit s výchovou - prý by potřeboval "pár na zadek" nebo ledovou sprchu. To mi na náladě nepřidalo. Nějak nechápu, proč mají lidé na ulici pocit, že by uměli vychovat moje dítě?!

Včera mi nějaký pán řekl, že tak velký kluk se nemůže vozit na kočáře, nedávno nějaká paní utrousila, že takový velký kluk nemůže takhle řvát...

Jeník vydržel ječet celých 10 minut, co jsme si s Toničkou povídaly, pak jsem to vzdala a šla pryč....
Včera ho Tonka chtěla vzít dopoledne na procházku s klukama, Jeníček křičel "Zavži Tonku, zavži Tonkuuuu". 
No jo, ona si Tonička "dovolila" nakouknout do obýváku balkonovými dveřmi, což Jeník nečekal a vůůbec se mu to nelíbilo.

Kluci byli smutní, že s nimi Jeník nechce jít a Toničce jsem taktně vysvětlila, že pokud by Jeníka chtěla vzít ven, za což bych byla moooc ráda, že mi musí napsat alespon 20 minut dopředu zprávu na mobil a já ho na to "nějak" připravím. Snad.
Takhle narychlo jsme Jeníčka ven nedostali.

Nemá rád změny a jít s Tonkou nečekaně ven - to je asi šok...Nechce jít ani s tatínkem ani s babičkou, natož s "cizím" člověkem...

Pivo pij

5.2.2010  Pivo pij

Moje dítě mě dojímá. V poslední době čím dál víc.
Někdy mám pocit, že jsem úplně neschopná....

Já. Zasloužilá matka 3 dětí. A to jsem předtím ještě několik let hlídala cizí děti.
Já. Nezvládám vlastní dítě.

Nerozumím svému dítěti.

Je to tragédie, ale musím si to přiznat.

Dnes "pro změnu" běželo celý den DVD s Kostičkama.
 To mi ani tak nevadí...tady u toho DVD nemusím nic přetáčet a "může" běžet v kuse. Jsou DVD, kde se Jeníkovi nelíbí nějaké scény a já to musím přetáčet, což mě absolutně nebaví.
Proč? Protože mám pocit, že mu pustím pohádku a budu mít aspoň 5 minut klid a pověsím třeba prádlo, ale ono to tak není....Jenda se vzteká a "nehíbí" (nelíbí) znamená, že to musím přetočit dopředu.

Čteme si u zapnuté TV knížky a hrajeme si (vypnout TV v 99 procentech nesmím. Někdy si pár vteřin či minut nevšimne, že jsem to "nenápadně" vypla...)...občas mě Jeník vnímá a občas ne - a to tehdy, je-li v TV zrovna něco zajímavého....
Počkám, mám přece času dost....

Dnes nesmím číst obrázky. "Čti čísa hykám" (čti čísla, říkám)...tak čtu...vůbec mě to nebaví a myslím u toho na spoustu jiných věcí...

"číslo devět" - "Neeee"....- "číslo devět"...- "NEEEE"...- .."tak devítka?"...."Neeee, číso šest hykám" ..."Tak když myslíš, tak je to šestka" (nemám sílu se s ním hádat...)..."Neee, číslo šest hykám"..."Hmm, číslo šest."

Kde jsou moje vychovatelské schopnosti?

Zkouším Jeníka:
"Jak se jmenuješ"?...kiwi..
"Jak se jmenuješ"?...pivo
"Jak se jmenuješ"?...pivo pij

Fajn. Tak z jiného soudku:
"Kde máš ucho?"...pivo pij
"Kde máš nožičku?...pij pivoooo
"Kde máš nos?"...pivo pij

Mám chuť brečet. Jak ho mám něco naučit, když mi všechno sabotuje?

Když přišla moje kamarádka, Jeník asi 5 x utekl do ložnice a vlezl si do své postýlky..."Bojííím, bojííím"....a já jsem ho zase za chvilku přinesla zpátky. Z povídání s Míšou jsem toho moc neměla.

Kdo by si myslel, že si odpočinu alespoň večer, když přijde manžel z práce, tak je na omylu. "Taťko, pivo, taťko, učit...jdi pič...FUUUUJ"...to je arsenál, kterým dovede tatínka vytočit po pár minutách pobytu doma...

Pokud se manžel "neurazí" a nechá Jeníka "aklimatizovat", po nějakém čase si Jeník vzpomene..."S taťkou moovat" (modelovat) a pak nastává čtvrthodinka klidu, kdy mám pocit, že mám "hodné" dítě....

Ano, modelování Jeníka baví. Proto mu také tuto činnost nechávám na večer - aby spolu s tatínkem trávil čas....

Můj tyránek

Můj tyránek

Někdy mám pocit, že mě moje dítě terorizuje....
Že nikam nechodím, dodržuji jeho rituály a pevný řád, to už jsem si zvykla....

Ale Jendovi se na mně pořád něco nelíbí.
Když nesedím opřená, ale předkloněná, křičí: "Neseděj"...chápu, že tak nemám sedět a že se mám opřít.

Když zvednu ruku, abych se protáhla, křičí: "Déééj doůůů (dolů), nedááávej..., uku doůůůůů (ruku dolů)".
Když si sednu na houpačku, dozvím se: "Nehoupeeej" (jako že se nemám houpat).
Když píšu, křičí: "Neci, neci, tam deeej"...to znamená, že mám položit tužku.

"Nezíveeej" je taky super. :-)
Když mluvím, říká: "Maminko, nepíveeej" (nezpívej)....

Když si lehnu na gauč, říká "SENI" (sedni si), když si sednu, říká mi: "Seni nomálně" (sedni si normálně).

Ale má smůlu, v tomhle mu nemohu vyhovět. Pokud se chci protáhnout, protáhnu se, potřebuji-li něco napsat, napíšu a houpat se na houpačce budu do "alelůja"....
Kde bych za chvíli byla, kdybych ho na slovo poslouchala....

Chtěla jsem mu dát pusinku a Jeníček křičel: "Auuu, áááuuuu"....
Když chce sundat bryndák, volá: "Au, au, bojí k-k" (bolí krk)

Když má ruku špinavou třeba od přesnídávky křičí: "Bojí uka"...myslí tím bojí nebo bolí????

Na procházku si vždy do kočárku bere nějakou hračku (motorka, plyšák, žaludy), nedávno neměl náladu a nechtěl si vzít nic...

Věděla jsem, že to je špatně...je na to zvyklý...Vyjmenovala jsem pár věcí, ale rezolutní "NECEEE" mě odradilo a nevzali jsme tedy nic.
Bylo vidět, jak se Jeníček na kočáru ošívá, jak se mu tam nelíbí a celá procházka byla taková nijaká...
Včera si vzal oslíka a hned to bylo lepší...

Chtěla jsem po Jeníčkovi, aby mi ukázal, kde je měsíc, lampa, motorka a on "neslyšel"...
Tak jsem to zkusila jinak....Jeníčku, ukaž oslíkovi, kde je měsíc...a Jeník oslíka zvedl....Ukaž oslíčkovi lampičku....a zase ho zvedl...

Podívej, oslíčku, tam je pejsek....
Faaajn, takhle hezky jsme "komunikovali" celou cestu a bylo to priiima.
Vlastně i doma někdy v knížce ukazuje oslík nebo žabička svojí "tlapičkou"...

Rozhovory

23.2. 2010
Rozhovory

Zkoušela jsem, jestli si umí Jeníček "vybrat"...Nevím, asi ne.
Podávala jsem mu 3 druhy Brumíka - červeného, modrého a hnědého a on si bral všechny 3. Nechápal, že si má vzít jednoho.

Při svačince si ušpinil tepláky a začal ječet: "pinavý, pinavý"..., bojí" (nebo bolí?) ....Měl u toho pokrčené ruce v loktech a mačkal prsty (zatínal a povolil a tak stále dokola) a u toho řval...

Legrace byla, když jsem vyhodila krabici do koše a Jeník ji vyhazoval se slovy "nepačí, nepačííí"....Musela jsem krabici odnést do garáže.
Často mě překvapí tím, co všechno mu vadí.

Dnes jsem ho opět "zkoušela": "Dáš mi pusinku?"...nic neříkal a zakrýval si oči.
Ptala jsem se na několik věcí a on stál se zakrytýma očima a nic neříkal...

Dopolední rozhovor:
"Jeník ledá" (hledá)...- "Co Jeník hledá?"
"Jeník ledá" (hledá)...- "Co Jeník hledá?"
"Jeník ledá" (hledá)...- "Co Jeník hledá?" a tak pořád dokola. "Hledá Jeník autíčko?" - "Jeník ledá..."

Po chvíli:
"Jeník ce" (chce)... - "Co Jeník chce"?
"Jeník ce" (chce)... - "Co Jeník chce"?
"Jeník ce" (chce)... - "Co Jeník chce"?....on by to to snad vydržel donekonečna....

Když jsem chtěla, aby šel jíst, křičel: "Fuuuj, hovnooo"....pořád dokola... Nemohla jsem to poslouchat, tak jsem postavila misku s knedlíkem na stůl a šla jsem pověsit prádlo do koupelny. Když u toho nikdo není, tak se nají (toho, co má rád).

Na procházce jdeme většinou podobnou trasu - pošta, obchoďák, zelenina a domů. Dnes si všiml, že z pošty jsem zahla doprava a řval"kind ichle, ichle". (kinder rychle)

Ví, že po poště následuje obchoďní dům a Kinder řez....A to, že jsem potřebovala koupit Betynce granule, nepovažoval za dost působivý důvod, aby musel "čekat".... :-)

Podvečerní rozhovor:
"Jak seš velikej?"...."pdíš" (prdíš)
"Udělej paci-paci"....stojí, jak zařezaný....
"Jak se jmenuješ?"...Háchod...(záchod)
"Kde je maminka?"...- "...pi háchod"
"Kde máš ucho?"...- "Háchod..."
"Kde je Eliška?"..."háchod..."
"Kde je televize?"..."háchod..."

Nevím, jestli se mám smát nebo brečet....Ale nahlas se smát nesmím...ještě by si myslel, že je to nějaká legrace...

Snažím se ho prostřednictvím hry s maňásky už delší dobu naučit "ahoj, prosím a děkuji"....tak mi držte palečky, at se mi to podaří....
Vím, že když blbnu s maňásky, že se mu to líbí, tak snad....někdy...

Jídelníček

Jídelníček

Nějak se nám pomalu a jistě hroutí stravovací návyky. 
Že by Jeníček věděl, že zrovna na něm si maminka tak zakládala...? 

Asi 8 měsíců nedostal Jeníček piškoty kvůli cukru a vajíčku, kojení nebylo jednoduché, ale i s dokrmem odstříkaným mlékem a vážením před a po kojení (abych věděla, že opravdu neřve hlady), nám vydrželo 11 měsíců, pak kvůli rýmě, k velké lítosti maminky, odmítl pít. Do 2 let neměl čokoládu (ani bonbony) a tu mu ještě donesla babička se slovy, že je chudáček, když mu nedávám čokoládu. 

Je to skoro 14 dnů, co Jeníčka hlídala přes noc poprvé moje maminka a v zápalu informací, co všechno "musí" dodržet, aby Jeník usnul, jsem jí zapomněla říct, že ráno musí mléko přecedit.
 Jediné, které Jeníček pije, je z Kauflandu v Benešově nebo v Táboře (to je také legrace - sehnat někoho, kdo by mi tam 1x za 14 dní dojel), ale je s cereáliemi a ty kousky Jeník nechce. 

Na to jsem si už nevzpomněla. 
A Jeník se "zklamal" a od té doby mléko nepije... 
Nachystám mu to, přecedím, dokonce se na to dívá, jak to dělám, ale neochutná.... 

Sice ráno volá z postýlky: "Vyndej Jeníka, chce mlíčko"....Jako volával dřív....ale nevypije ho. 

Za poslední týden jsem vařila bramboračku (tu aspon snědl, když jsem vybrala houby), česnečku odmítl: "Nece cesnek Jenik" a také petržel se mu tam nelíbila. - "Nece metí (smetí)". Tak jsem mu uvařila druhý den hovězí vývar a Jeník řval jak tur: "Vejikou, vejikoooou, vejikooooou"...Myslel tím mrkev. 

Donedávna jsem kupovala mraženou zeleninu v obchodním domě a kostičky měly cca 1x1 cm. Tentokrát jsem koupila zeleninu u Family frost, ale kostičky jsou malé - cca 3x3 mm. Naivně jsem se domnívala, že je to dokonce lepší. 
"Kam Tě vede slepá víra, člověče".... !

Ani se polévky nedotkl. Násilím do něj nic nedostanu. 

Tak jsem včera pro změnu udělala kulajdu. Tu má přece rád. A Jenda se ptal: "Co to je"? Vajíčko. - "Nece vajíčko".- 
"Co to je?" Kopr. - "Jeník nece kop"....a byl konec s obědem.... 

Tak během jednoho měsíce přestal jíst rajčata, papriku, banány, jablka, mandarinky, kiwi, jogurty, maso, pít mléko a jíst chléb.... 

A přemýšlím, co mu ještě zbývá? 
Kukuřičné křupky, čokoládová kobliha, mléčný řez Kinder, jahody, přesnídávky,  2-3 x denně Brumík, salátová okurka, suché brambory, suché těstoviny, bramborová kaše, suchá rýže, občas kousek rohlíku a kuličky do mléka.... 
Zatím mi přijde, že by skladba jídelníčku, když přimhouřím obě oči, ještě "ušla", ale co když to tak bude pokračovat dál???? 

S pitím je také legrace. Jeníček má oblíbenou jednu malou lahvičku od Aventu.
 Do velké lahvičky mu dávám lákavější pití - džusík, minerálku naředěnou čajem nebo vodou, čaj oslazený medem nebo sirupem, ale malá lahvička stále vítězí.... A já nemám sílu mu ji brát...

Doufám, že až začne jaro a léto a s ním sezona jiného, "lákavějšího" ovoce, že bude jíst borůvky, meloun, meruňky, ostružiny...aby se trošku rozšířil jeho jídelníček.

Taťko, vyndej pindíka...

Taťko, vyndej pindíka...

Jsou věci, přes které "nejede vlak" a které Jeníkovi nedovolím.
 Třeba bít maminku při cvičení, mlátit holky, házet jídlo na zem, ubližovat psovi nebo jako dnes rozhazovat oslintané křupky po celém obýváku...
Pak se může Jeník vztekat, jak chce a já "utíkám" třeba do koupelny umýt umyvadlo...

Když jsme šli ven, zkoušela jsem mu dnes nedat deku na klín s tím, že je teplo...neprošlo mi to...Jeníkovo "etě dekuuuu" mě donutilo ji vzít s sebou.

Při oblékání v chodbě jsem držela plno věcí a automaticky jsem si strčila šňůru od fotáku do pusy, že si to podržím, než se obléknu, abych foťák nezapomněla doma, jak se někdystává, a Jeníkovo "Nekouseeeej" mě zchladilo... :-)

Na procházce dnes vůůbec neměl náladu. Příčinou byl asi sníh a vítr, což Jeníček nemá rád...
.Jeho "Sundej níh" (sníh) asi 100x dokola...a "Neci vít" (vítr) sice registruji, ale poručit "větru a dešti" neumím.....

Tak se celou cestu rozčiluje, nadskakuje na kočáře a když se mu něco nelíbí, volá : "Sundej pána"..."To nejde, Jeníčku". - "Sundej pááána, sundeeej"....To bylo ve chvíli,  když viděl pána na střeše, jak odhrabuje sníh.
 Jasně...asi má pocit, že pán na střechu nepatří... Ale ten pocit mám já také, jen to tak urputně nedávám najevo... :-)

Ještě párkrát řekně něco, co by mě nenapadlo, jako třeba "sundej komín"...a já ani nevím, co tím myslí.

Dnešní procházka byla extra náročná, nééé, že by ty ostatní nebyly, ale dnes to stálo za to...měli by zakázat výkyvy počasí...:-)

Jenda nemá rád déšť, sníh, vítr a pod slídu se schovat? No to už vůůůbec ne....
Domů jsem přišla úplně zpocená.

Při čtení knihy mi říká třeba: "Sundej hampičku" (lampičku) a nedokáže pochopit, že lampičku na obrázku z vláčku nesundám.

Před pár dny Jeník venku 2x spadl a naše "učení chůze" vedle kočárku (ne stále na kočáře) vzalo za své...Nejdřív strašně plakal: "pinavý, pinavý"...Myslel tím rukavice. Naštěstí už ho znám a měla jsem rukavice náhradní...odmítá chodit se špinavými rukavicemi.


 Když spadl podruhé, odmítl jít úplně. A stejně tak při dalších procházkách. Už v chodbě křičí "bojí hedu" (bojí ledu) a dožaduje se jízdy na kočárku celou dobu procházky.

Asi začneme s tréninkem pěší chůze až na jaře..."Chtěj nechtěj" to musím vzdát...Počkám, až roztaje led a sníh....

V posledních dnech do Jeníka nedostanu jeho lék - Fosfoser Memory. Ani dříve ho nejedl s nadšením, ale zakamuflovaný do jogurtu nebo do přesnídávky ho přežil...ted už ne.

Křičí, odmítá a nesmí vidět, že to chystám..když na něj "lehnu násilím...podrží si to v pusince a když si myslím, že už to spolkl, povolím, on to vyplivne, rozpatlá po rukách a řve: "FUUUJ, pinavý, Jeník neceee"... Ted už to ani nezkouším. Na řev jsem zvyklá, ale když vidím, jak se mu navaluje a mám pocit, že se poblinká, tak to za to nestojí....A hlavně se snažím vidět na všem pozitiva.
Ptáte se, co je na tom pozitivní? Ušetříme skoro 2 tisíce za nákup další krabičky. :-)

Dnes synáček asi nemá svůj den...Stříhání nehtů je tragédie, při česání vlasů mám pocit, že ho mučím....Když ho chci vyfotit, křičí "nesvítěj Jeníka" (nesvi´t na Jeníka), když ho chci pohoupat, křičí "bojí, bojíííí"....

Večer s tatínkem modeloval a po krušném dni vykouzlil úsměv na mé tváři....
Modelují většinou to samé - krtka, prasátko, granule, koláč, žížalu a pána...a pánovi "musí" (nevím proč) udělat "pindíka"...Už jsem si zvykla a neřeším to...

A dnes? Sedím na gauči a užívám si pár minutek, kdy nemusím být "ve střehu" a najednou slyším: "Taťko, vyndej pindíka"....
Samozřejmě myslel udělat ho tomu pánovi z modelíny, ale vyznělo to úplně jinak.... :-)

Ach Jeníčku, Lásko moje, kéž bych Ti víc rozuměla....

Různé představy

19.2.2010
Různé představy

Dnes manžel nešel do práce, věděla jsem, že před 10. hodinou pojede do školy a těšila jsem se, že si třeba Jeníčka ráno hodinku nebo dvě užije on...že spolu půjdou ven, budou si hrát ap.
Ha...OMYL.

Řev začal už při vstávání.
"Maminkooo, vtávej." (vstávej)...."Ne, maminka spinká...tatínek vstává"...."Jeník NECEEE."
Mléko si od něho nevzal, snídani také ne...

Několikrát utekl za mnou do ložnice...."Taťku nece Jeník"...
Přebalování s taťkou byl horor, o cvičení ani nemluvě...
Manžel s ním chtěl jít ven, Jeník odmítal, zalézal do postýlky a až mi to přišlo dojemné, jak říkal: "Jeník hají", normálně do postýlky moc dobrovolně nechodí. :-)

Musela jsem vstát, obléct se a přemlouvat Jeníka. Po dlouhých minutách jsem ho mohla s mírným násilím obléknout. Já, nikoliv taťka a dát ho do kočáru...pěšky ani ránu....

V tu chvíli jsem si říkala, jestli by to Jeník zvládl lépe, kdyby měl už hotové ty kartičky, jak se o nich zmiňovala paní z APLY Tábor...kdyby "viděl" na kartičkách, že po snídani následuje procházka s tatínkem třeba by tu situaci zvládl lépe....

Odpoledne Jeníka chytil "amok" - nečekaný - díval se na Auta na DVD a nevím, co bylo příčinou jeho řevu. Nikdo ho nerušil, nikdo po něm nic nechtěl. Babička (moje maminka) se ho snažila uklidnit a on křičel "Di piiič (jdi pryč) , aaau, hovnooo, hovínkooooo" .

Jeník byl úplně nepříčetný - z pokojíčku přiběhly holky a jejich: "Co jsi mu udělala?" mě dojalo? "Já??? Nic". - Jejich věta - "Musela jsi mu něco udělat, jinak by takhle neřval" mi ještě dlouho znělo v uších....

Chudák mamka nechápala...ano, o podezření na autismus jsem s ní zatím nemluvila. Vím, jaký šok to byl pro mě a říkala jsem si, že počkám, co řekne po vyšetření MUDr. Schmidtová v Aktipu....

I potom to bude kruté a těžké...
Mamka si to chudák asi vzala osobně a odešla na autobus dřív, než měla v plánu....
Bylo mi to líto, ale nic s tím neudělám.

Jeníkův častý pokřik (s prominutím) "hovnooo, hovínkooo" vhání slzy do mých očích....Ještě nedávno volal "pivo, pij pivo" a já si přála, aby to neříkal.


Jak bych si ted přála, aby řval JEN "pivo, pivo"....
Zbývá mi "jen" nereagovat a doufat, že to zapomene....

Moje naivní představa?
Jak se moje přání může během pár dnů změnit...to pivo bylo ještě "fajn"....

Zavři banán

S Jeníčkem je legrace. 
Po 11 dnech od sdělení podezření na jeho autismus, jsem zvládla 3 dny neplakat. Hurááá. Že by obrat k lepšímu? 
Těch 11 dní bylo krutých...nikdy bych nevěřila, že mi bude někdy takhle mizerně. Tak hrozně mi nebylo ani tehdy, když měl Jeníček 5 měsíců a  Dr. do zprávy napsal "spastická DMO". 
Tehdy jsem věděla, tušila, že s miminkem něco není v  pořádku a diagnoza byla možná i vysvobozením...načetla jsem knihy a mohla jsem s Jeníkem poctivě cvičit. 

Ale ted? 
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. 
Hlavou se mi honilo snad úplně všechno - vzpomínání na ty 3 roky, na náznaky možného autismu, strach, obavy, co bylo a co by mohlo být....a nejhorší na tom bylo, že manžel dělal "jako že nic"... 
Během těch 11 dní mě dovedly rozplakat takové maličkosti, jako strach Jeníka z popelářského auta, z plamínku svíčky, poznámka paní k chování synka na ulici, jeho válení se vzteky na sněhu, připálený oběd, Karlovy výčitky, že za to můžu sama, Jeníkovo kousání ruky, jeho točení "v kruzích" uprostřed obýváku s jednou rukou v ústech a v druhé třeba mával plácačkou nebo hůlkou...cokoliv. Dokonce když mával tou hůlkou, tak jsem si říkala, že vypadá tak nebezpečně...co kdyby mu to zůstalo...ted to zvládnu, když je malý, můžu ho odnést do postýlky, hůlku mu vzít (za mohutného řevu samozřejmě), ale co bych dělala, kdyby to dělal jako "velký kluk"..??? Strach...když člověk neví, co ho čeká... 

Pokud jsem to brala ještě nedávno jako nevinné dětské hraní, netušila jsem, jak často to dělá...Prostě jsem si toho nevšímala. Asi jsem si říkala, že si potřebuje vybít energii. A ted, když ho 14 dní víc pozoruji, tak zjištuji, že se točí dokola několikrát denně...dopoledne, když vařím, když zlobí Betynku a sedá jí na boudičku, odpoledne ve chvíli, kdy přišly holky ze školy, někdy i mezitím, vlastně i večer (ukazovala jsem to manželovi)....po poledním spánku při hrátkách na manželské posteli s plyšáky se zakousl do jedné ruky, druhou rukou přikryl tu první a s divnými "slabikami" se kýval dopředu dozadu.... 

Dělal to i předtím?? Připadám si jako blázen, který neví, co jeho dítě dělá a co ne... 
Asi to mám nacvičené z výchovy Elišky? Nevšímat si nevhodného chování a podporovat a chválit to správné??? 

Ví Bůh. 
Poslední 3 dny se na Jeníčka dívám z pohledu "možného" autismu a snažím se vžívat do jeho pocitů...před vchodem do pekárny jsem ho upozornila, že je na zemi mokro, že se nemusí bát šlápnout na mokrou podlahu, že jsem s ním a držím ho za ručičku, nic se mu nestane....Bylo vidět, že se bojí, ale držela jsem ho za ruku a odměna ve formě čokoládového koblížku byla táák lákavá.... 
Trošku jsme měli problém na městském úřadě, kam jsme šli "tatínkovi" pro potvrzení na sociálku....myslela jsem, že na výtah je zvyklý (má ho v domě přece babička Eva), ale vyděšený Jendův výraz po zavření dveří a "Jeník NECEEEE" mě vyvedly z omylu...naštěstí to bylo jen do prvního patra.... 

Už ho chápu, když začne plakat v koupelně, že se nechce česat, rozpláče ho špinavé umyvadlo, které jsem nestihla umýt nebo koš, který jsem postavila do prostředku obýváku s tím, že ho za chvíli vynesu....Dala jsem ho tam schválně, abych na něj nezapomněla....Jeníkovo "nepačííííí" mě donutilo koš vynést hned...má pravdu....koš s odpadky doprostřed obýváku nepatří...a moje lenost mě neomlouvá. :-) 

Jeníkovo "nedáááveeeej" mě dovede rozesmát - ano, má pocit, že boty na topení nepatří a musím mu vysvětlit, že jsou mokré, vyprané a že tam rychleji Elišce uschnou.... 

Venku na procházce se ho několik dní ptám, kde jsou lampy, kde se kouří z komína, kde je auto....jsem si jistá, že mi rozumí, ale NEUKÁŽE prstem. Podle směru jeho pohledu vím, že mi rozuměl. Vlastně si vzpomínám, jak ještě nedávno jsem stála pod lampou a snažila jsem se mu ukázat, kde je LAMPA on nechápal, kam ukazuji a že má zvednout hlavu....Rukou jsem mu pomoci nemohla...kdybych mu hlavu chtěla zvednout "násilím", se zlou bych se potázala.... Tak je to stejně úspěch...ted už "ví", ale hlavu nezvedne, proč by ukazoval??? 
Jen proto, že si to maminka přeje??? To přece není ten správný důvod.... 

Dopoledne chtěl rozdělat banán...já smím slupku jen načít a Jeníček ho důležitě loupe sám.... :-) Pak si to však rozmyslel, banán jíst nechtěl a říká mi: "Zavži banán, zavži banááán"... 


Asi se divil chudáček, když jsem se rozesmála a tvrdila, že už to zavřít nejde....... Ale představa, jak "zavírám" banán vykouzila na dlouhou dobu úsměv na mých tvářích.... 

Je kouzelný...je můj...
.....a dovede mě rozesmát....

Maminko, udělej tuli tuli

9.2. 2010

Snažím se snad už dva roky naučit Jeníčka mazlení. 
Často mám pocit, že se mi to vůůbec nedaří.... 

Při cvičení se mi občas povede dát mu pusinku na kolínko, pohladit nožičku a už to považuji za úspěch...pokud to Jeník strpí a nekřičí "neděleeej".... 

Zpočátku jsem si myslela, že odmítá doteky proto, že je má třeba spojené se cvičením Vojtovy metody, ale ted už si tím nejsem tak jistá....

Jsem vděčná, že začal mít rád knihy a dřevěné hračky s vkládacími obrázky - sedí mi u toho na klíně a já se ho občas snažím nenápadně dotknout, pohladit... 

Tedy... mně přijde, že je to nenápadné - Jeníčkovi ne...říká: "Nešaheeej Jeníčka". 
Zkouším to každý den po poledním spánku....vezmeme si plyšáčky do manželské postele, uložím je na polštářek, přikryju jim nožičky a dělám "tuli, tuli"... :-) 

Jeník nás pozoruje a v poslední době se občas na pár sekund přidá...říká: "Jeník tuli tuli, pikýt nojicky" (přikrýt nožičky). 
Je to jen pár vteřin, ale díky Bohu za ně.... 

Dnes ráno se vzbudil v postýlce a podával mi myšku se slovy: "Maminka tuli"...tak jsem se tulila s krysou. :-) Ví, že holky spinkají s plyšovými pejsky a dokonce pozná, jestli je pes Elišky nebo Šárky...říká přitom "Ejiky ňuňu", "Káky ňuňu"...(Elišky, Šárky ňuňánek) a holky z toho mají radost.

Stejně je to zvláštní, že mu doteky nepřinášejí "potěšení"...
Jestlipak se to dá naučit??? Kolikrát mi přijde, když ho obejmu, že trpí ..brání se a kope u toho nohama...vlastně to ani jako tulení nevypadá...spíš jako mučení??? 

Bude mu to někdy přinášet libé pocity nebo u toho bude vždy "trpět"??? 
Neumí dávat pusinky sám, ale občas si nechá dát pusinku ode mne....Musí však chtít sám. Násilím to nefunguje a neměla by z toho nic ani jedna strana. 

Zeptám se ho: "Dáš mi pusinku?"
Když zavře pusu, čeká a neutíká...tak vím, že ho můžu políbit... :-) 
V opačném případě zdrhá pryč.

Vzájemná komunikace

Jeník objevil novou zálibu...mimo zapínání větráku v koupelně, blikání světlem a pouštění vody se mu líbí, jak vylézá papír v pracovně z tiskárny. 
Jasně..."předtím" jsem víceméně nic netiskla....až poslední měsíc si tisknu svá povídání....Jeník stojí vedle tiskárny a volá: "Etě papíjek" (ještě papírek). 

Pokud mi to dlouho trvá, rozsvěcí a zhasíná lampičku...kdyby nás tak  viděl manžel...ten to blikání světlem nemá rád....Já vlastně taky ne...ale co mi zbývá??? 

Dnes mě Jeníček překvapil....strašně plakal, když jsem chtěla utřít z přední strany přebalovací stůl...Ten však byl špinavý a tak mi to přišlo normální, že ho umyji. Jeníkovi asi ne.

A tak nevím, jestli mu vadilo to, že stůl utírám nebo to, že jsem si na to vzala jeho přebalovací ubrousky...??? Někdy nevím, co mi tím svým pláčem chce říci.... 

Musela jsem přestat, protože ten řev mi trhal uši. Dodělala jsem to, když Jeník usnul. 

Všímám si, že se Jeník točí "v kruzích", když přicházejí holky ze školy. Dnes, když přišla Eliška, běhal stále dokola a volal "sčídavý, sčídavý" (jako v té písničce od Šípa a Uhlíře...střídavý proud). 

Večer jsem ho dala spát a věděla jsem, že má malinko špinavou mikinku. Myslela jsem si, že to Jenda neví....hodinu v ložnici plakal a na otázky neodpovídal...
Po hodině si začal tahat za tričko, a tak jsem pochopila, že to chce svléknout...Říkám.."Je to špinavé. Chceš čistou mikinku"? ...- "pinavý, pinavý..." 

Hurá....Po hodině jsem přišla na to, co Jeníkovi vadilo, převlékla jsem ho a on v klidu usnul. 

Díky Bohu, že "jakž takž" mluví...Alespon občas se něco dozvím. :-) 

Pamatuji se, jak do 2 - 2,5 let plakal v obchoďáku a já jsem nevěděla proč....


Ano, tehdy nemluvil, tak mi to neuměl říct. Ted sice mluví, ale často mi stejně neumí říct, co ho trápí.... Je tak těžké sledovat vlastní dítě v afektu a nevědět, jak a čím mu pomoci... 

Pevně doufám, že vzájemnou komunikaci vypilujeme a že se co nejdřív naladím na jeho myšlení....

Kam patří kačena?

K dopoledním aktivitám s Jeníčkem patří skládání dřevěných vkládaček - převážně těch s čísly (máme auta, zvířátka, samotná čísla, zvířátka s čísly ap.).

Říkám Jeníkovi: "Kam patří kačena?" ...Jeník: "pačí kačena".
 Kam patří kačena? ..pačí kačena..
Kam patří kačena? ...pačí kačena...
Tuhle konverzaci zopakujeme asi 15 x dokola a mě chytá amok...

Někdy mi přijde, že mluví k věci, že rozumí a že je velmi chytrý a někdy zase naopak, že je úplně "mimo"...

Jak ho ted detailně pozoruji a všímám si více jeho chování, tak zjištuji, že nerozumím vlastnímu synovi...že neumím někdy vůbec rozlišit, zda mě vnímá nebo ne...
Včera jsem venku dělala "pokusy"..."Jeníčku, kde je lampa? Jeníčku, kde se kouří z komína??? Kde je hafánek???" Nic...

Ale sám si mluví....sedí na kočárku a povídá si: "domeček vejikej (velikej), výfuk, načka (značka), co to je"... Když odpovídám, tak je spokojený...


Pokud neraguji, zopakuje mi to klidně x krát, než uslyší mou reakci na jeho slova...Musím říct: "Ano, domeček je velikej...Autíčko má výfuk...ano, to je značka.... na značce je P..jako parkoviště."

Nesnáší dokonce lehounké utření nosu...úplně zkřiví obličej, zatne zuby a zvedne zaťaté ruce.... Připadám si, jako kdybych ho mučila...když vidím ten jeho výraz. 


Podobně se tváří, když mu chci nakapat kapky do nosu. Kolikrát si připadám jako krotitel divé zvěře...Někdo nás pozorovat, tak si musí myslet, že mu ubližuju...a já mu zatím chci třeba "jen" utřít nos nebo dát kapičky. 
Vždy mu  musím předem oznámit, co jdu dělat, jinak bysme to nezvládli asi vůbec. Pomalinku a klidným hlasem ho uklidňuju (nebo sebe???) a pak se mi zamýšlený čin většinou s vypětím všech sil podaří.

Snažím se Jeníka naučit, že doteky jsou příjemné. Neměl rád knihy, ale po malinkých krůčcích se mi podařilo, že si ted knihy nosí sám...ale doteky? To je tragédie.
Občas při cvičení mu smím dát pusinku na kolínko. Na bříško ale ne, křičí: "Na pupíka neeeee". :-)

Dnes, při čtení knihy, jsem ho pohladila po vláskách...myslela jsem, že se mi to povedlo "nenápadně" a Jeník volal: "nevšímej Jeníka"...

Jak ráda bych ho objala, pohladila...často mi vytryknou slzy do očí, když se brání, odtahuje a volá "nedělá, nedělááá" (to se nedělá) .

Nebo "nešahéééj Jeníka"... (nesahej na Jeníka)
Kéž by pochopil, Miláček můj malej, že dotýkat se druhého je přece krásné....

Vzpomínky

Všechno se mi honí hlavou.
Přemýšlím a občas mě napadne, zda to třeba nebyl jeden z náznaků...

Jenda v létě rád trávil čas na zahradě - mě tam nepotřeboval, rozhazoval písek a kamínky po trávě, ale NUTNĚ tam musela být Betynka (náš pes) a pokud zalezla do bytu, byl řev...pamatuji si, jak jsme ji chudinku vyháněli ven...jak jí Jeník házel písek na záda a ona si to nechala líbit...

Nejvíc se mu na zahradě líbilo, když mohl tlačit Tatru před sebou, s tím si delší dobu vystačil a pak tehdy, když bylo mokro....klidně dovedl sbírat na lopatku šneky a hlemýždě alespon půl hodiny...dokud všechny nevysbíral...
Oblíbenou činností bylo házení hraček, oblečení a kamenů do bazénu, což měl od taťky zakázané....

A vzpomínám si, když jsme byli uvnitř, že jsem chtěla kolikrát nechat otevřené dveře z obýváku na zahradu, dávala jsem do dveří botu, aby se nezavíraly a Jeník  pořád chodil, botu vyndal a dveře zavíral...

Rád škubal papíry na kousky - byla jsem ráda, že si cvičí motoriku.

Pořád se snažím dělat to, na co je Karel zvyklý - všechno zvládat sama, uklidit, než přijde, aby neměl připomínky, co tu celý den dělám...

...a nějak se mi to v poslední dny vymyká z rukou...předevčírem jsem dělala 2 chody jídla - Karlovi k večeři čínu a rýži a do práce na druhý den Mah-Mee s kolínkama.
 Na poslední chvíli jsem Mah-Mee zachránila, připálené dno jsem namočila do vody a ze směs ijsem odebrala jen vrchní vrstvu, bála jsem se, že to nebude k jídlu, ale naštěstí bylo.

A včera? Jdu  s Jeníkem na poštu a kousek od pošty zjistím, že jsem igelitku s obálkami nechala doma. Popadla jsem jen kabelku a velkou tašku na nákup...

Když jsme přišli z nákupu, točil se Jeník v prostředku obýváku pořád dokola...to, co mi před 2 týdny přišlo jako normální "blbnutí" mi vehnalo slzy do očí...Dřív jsem si říkala, že je hyperaktivní a potřebuje si takto třeba vybít energii a vztek...

A ted? Vím, že to děněkdy dělá, říkala jsem mu pokaždé, že se musí točit na obě strany, aby se mu netočila hlava, ale to on neslyší.
Včera to vydržel nejméně půl hodiny - pořád dokola...Jendu ruku zakouslou v puse a druhou švihá plácačkou (nebo hůlkou), vždy po pár kolečkách spadne na zem, asi aby nabral síly, pak se zvedne a točí se dál...opakuje u toho pořád dokola různé blbinky...včera něco jako ga-ga-ga, ha-ha-ha, jó-jó-jó (chrpalavým hlasem) a občas něco nesrozumitelného...
Je to jen naivní dětská hra???

Vlastně mě ještě zaráží, že třeba jídlo a pití nechce dávat do ruky (někdy to přežije), ale většinou to odmítá s jeho "nece nece" (nechce) a musím to položit na stůl, on si toho chvíli nevšímá a za chvíli si to jde sníst nebo vypít....

Jak dva cizí lidi...není to o komunikaci mě s ním...ale položím to na stůl, jako cizímu člověku a když si ho nevšímám a jdu třeba naplnit myčku, tak to sní...ale nesmím se dívat.
Často opakuje "Jeník nece, Jeník nece"...kolikrát v nesmyslné situaci.
Když se na něco ptám, odpovídá mi stále dokola "pije pivo, pije pivo, pije pivo"....

Včera jsme cestou do města potkali známou paní s manželem a s vnoučetem na kočárku. Na něco se Jeníčka zeptali a on se zamračený schovával za mě....

Je mi smutno, tolik bych si přála, aby vyšetření a stanovení diagnozy proběhlo co nejdřív...at už bude výsledek jakýkoliv...ale pak snad zmizí pochybnosti a obavy a já budu vědět, s čím bojovat.
Takhle je to složité, když nevím, co ještě mu můžu tolerovat a co možná patří k autismu.

Ani u těch rituálů nevím, zda mu je plně zachovávat nebo zda se je snažit pomalu odbourat.
Celé 3 roky mu asi instinktivně ponechám ty, které nás moc neobtěžují...ale kdybych ho nechala, udělá si snad rituál ze všeho.

Včera polil křesílko čajem, tak jsem ho chtěla dát k topení, aby to rychleji uschlo a Jeník s řevem odtáhl křesílko zpátky na místo..."hidička nedává" (tam se židlička nedává), podařilo se mi ho ukecat, abych na křesílko mohla dát utěrku, aby neměl mokré tepláčky, protože v křesílku rád sedává....
Když večer usnul, dala jsem křesílko k topení.
A dnes? První, co nylo, když si chtěl sednout do křesílka, tak chtěl "utěku" (utěrku), až po nějaké době se mi povedlo ho přesvědčit, že křesílko už je suché.

Vadí mu takové maličkosti, jako je mokrá podlaha v pekárně (rozpuštěný sníh) a nechce tam pak jít. Minulý týden byl nepříčetný v chovatelských potřebách, protože na mokré podlaze byl karton a on na to nechtěl vůbec stoupat.

A já pak nevím - mám ho tam táhnout násilím nebo mám odejít?? A když mu vyhovím, nebude pak po jeho vždy? nebude mě odtahovat i z jiného obchodu?? Už vím, že nerad chodí na poštu a do papírnictví...
Abych za chvíli neskončila tak, že nebudu moci jít nikam.....

Rád chodí ven, ale nevšímá si lidí...pozoruje kamínky, žaludy, auta, traktory, bagry, tyčky a trubky, výfuky u aut, brouky....
....a já se pořád snažím mu ukazovat, co lidi dělají, co pán nese, že má paní šálu  ap. a pak si připadám jak šašek, když moje dítě nereaguje nebo dokola opakuje "Fuuuj, hovínko"....

Jak jsme zvládli tříletou prohlídku

Zvládli? Zvládli? Je to to pravé slovo?
Pochybuji.

Po vstupu do místnosti k sestřičce se Jeníček zavěsil na kliku a chtěl pryč. Když jsem ho odtáhla a snažila se ho zabavit hračkami - jeho oblíbeným jeřábem a motorkou, které vždycky zabíraly, včera nezabralo nic....

Brečel a když sestra pustila dvě hračky...zobajícího ptáka na tyčce a létající krávu  na stropě, začal řvát "bojí, bojí" a válel se po zemi.

Pokus o změření jeho výšky nevyšel, na váhu si stoupnout odmítal...nadiktovala jsem míry "ulovené" před pár dny doma.
U měření ho držíme tři a ještě míru odhadujeme a vážení? Zvážím se sama, pak s Jeníkem a výsledek odečtu.
Člověk si musí umět poradit.
Pak následoval přesun do místnosti k paní doktorce. Sundat mu mikynu a tričko byl boj a poslouchání sluchátky ještě větší.

Do krku se mu paní doktorka podívala až na druhý pokus...nohy jsem mu držela svýma nohama, jednou rukou jeho ruce a druhou hlavu...

Pak řval až do konce mého povídání s paní doktorkou.
 A jak probíhá tříletá prohlídka? Ani nevím.
Maminky na diskusi probíraly, zda děti umí básničky, říkanky, zda jsou bez plen, jestli poznají tvary - kolečko, čtvereček, zda vidí symboly na stěně, jestli umí barvy...

Paní doktorka se nezeptala na nic...Samozřejmě bych odpověděla, že má pleny, básničky a říkanky neumí, natož barvy nebo tvary....

Ale bylo mi to líto...asi se to bere tak, jako že to nemůže umět???

Cestou domů se Jeníček vztekal, protože v autě na sedadle byl sníh a on na to nechtěl šlápnout...

I tak jsem si doma oddechla, že máme další návštěvu lékaře "v pořádku" za sebou...

Je to autismus? A jednou nebo dokonce 2x ???

Je to autismus? 
A jednou nebo  dokonce 2x ???


 Není mi nejlépe.
 Jenda měl pár dní dny 40 horečky,  dostával Nurofen, Panadol, Diazepam, Stoptussin.
 Nemůžu spát, všechno se mi honí hlavou a od neděle často brečím.
  Přes slzy na psaní nevidím a přesto "potřebuji" psát..."potřebuji" s někým mluvit - o svých pocitech...Přece nemůžu být celý život na všechno sama...

 Jenda měl asi ve středu celý den okolo 40 st. horečku a můj manžel? Odpoledne mi volal, že
 jde do kina a přijede po 21. hodině. Na jednu stranu je mi to líto ...2 hádající
 se pubertačky a k tomu syn s kašlem a velkou horečkou...a na druhé straně je to
 jedno, protože ON i když tu je, tak tu vlastně není....Stejně by s ničím nepomohl,
 jen by nadával...Není oporou, ale často jen přítěží. 
V noci Jeník kašlal, jak moc bych si přála, aby mě Karel "jen" objal a řekl, že bude
líp, že to je jen kašel. 

NE...místo toho mi nadával, že je to moje vina, že je
 tu moc roztočů, že jsem ho nechala nastydnout, že přece nemůže tak strašně
 kašlat...a tradičně to zakončil spaním v pracovně.
 A já jsem celou noc přemýšlela. 
Od neděle, kdy pan doktor  vyslovil podezření na autismus u Jeníka, přemýšlím, skoro nespím....a teprve včera mě napadlo,
zda tuto dg. nemůže mít i manžel. 
Když přijel ve středu po 21. hodině  z kina, copak si
 chtěl povídat o nemocných horečkujících dětech nebo nedej Bože,  že by mi dal pusu na přivítanou?:-( Ne. Často si připadám jako kus nábytku..jestlipak by si všiml, kdybych tady nebyla?


Vykládal mi, jak byl film Avatar skvělý, něco o Pí na iks desetinných míst a o Parsecu (něco v
 astronomii)...vůbec jsem mu nerozuměla...jako často...za těch 15 let.

 Manžel se mnou skoro nemluví, z očí do očí se mnou nekomunikuje nikdy, jen
 nadává na peníze, co cítí nevím, moje city ho také nezajímají, o empatii nemá
 ani ponětí....
 ...že si neustále točí se snubním prstýnkem a ten mu občas upadne na zem, to už jsem
 si dávno zvykla, včera mi líčil, jak zná některé tramvajové zastávky nazpamět,
 jak jako dítě znal všechny vlajky a hlavní města světa a já nevím, co ještě.
 Stěžoval si, že v kině nemohl opisovat kříže nohou...dělá nohou ve vzduchu kříž
 (nebo hvězdičku), ted nevím...nedůležité věci zapomínám....

 Kolikrát mám pocit, že mě neslyší, nepamatuje si, co jsem mu říkala. Že stále
něco zapomíná, že často nepoutá sebe a děti v autě, pořád hledá klíče od auta,
 peněženku, mobil...to jsem přičítala tomu, že má asi ADHD jako Eliška. Vím, že
 na něj musím dávat pozor, protože s klidem nechá otevřenou studnu, když se dívá
na zahradě, kolik je tam vody, denně nechává otevřenou bránu, nože na lince,
 horký čaj na kraji stolu...to už dáávno neřeším...
  A já se pamatuji, jak tchýně dává k dobru historku o tom, jak její syn mlátil jako dítě
 hlavou do zdi....
Kdysi jsem ho prosila, aby pro záchranu našeho manželství a pro zlepšení našeho vztahu navštívil psychologa nebo manželskou poradu, ale vždy se urazil. On přece žádný problém nemá a nebude ze sebe dělat "blbce"....těmito jeho slovy vždy skončí debata na toto téma.

 Nikdy to nebylo ideální, ale mám pocit, že co mu před 3 lety přibyla škola, tak
 je to mnohem horší....nedávno na mě řval jak hysterka...a to mě viděla Eliška
 poprvé brečet...už nevím kvůli čemu...nějaká hloupost...
....prý si musí zvyšovat
 sebevědomí, aby něčeho dosáhl. Musí si prý sjednat autoritu...
Asi se učí, jak
být skvělý manažer a zkouší si to doma, bohužel neuspěl...ten den jsem mu řekla,
 že u mě klesl na spodní místo v žebříčku...bylo mi z něj nanic....
V autě jednou tak zmlátil Jeníka, že mu tekla krev z pusy...jen proto, že Jenda
 chtěl, abych ho připoutala já. 


Od neděle, kdy pan doktor vyslovil podezření na autismus, si dopisuji s jednou matkou autistického dítěte. Je vidět, že načetla mnoho informací a je mi oporou v mém tápání. Vyptávala se na Jeníka a je si autismem Jeníčka téměř jistá. Samozřejmě, že diagnozu musí stanovit odborník, ale pořád lepší jistota, než tápání ve tmě a mnohá nedorozumění.
Ptala se i na manžela a těmi správnými otázkami mě navedla na myšlenku, že můj manžel má Aspergerův syndrom.
Včera večer jsem si vytiskla materiály - v hlavě mi  doted  zní slova jako atypický autismus, pervazivní vývojová porucha a Asperger.

Pane Bože, mohlo by být vysvětlení tak prosté a "jednoduché"???
http://nemoci.vitalion.cz/aspergeruv-syndrom/
cituji: Jakákoli neočekávaná změna  může mít katastrofické následky a vyvolat rozhořčení, úzkost, depresivní náladu či jinou neobvyklou reakci.

Aspergerův syndrom je také charakterizován výbušností, agresivitou při neúspěších a neporozumění, nutkavým chováním (obsedantností) až puntičkářstvím, tvrdohlavostí až revoltou.

Jako bych ho viděla...super, fakt. 
Pane Bože, proč mi to děláš??? Nestačí možná syn s autismem, chceš mi tím říct, že i můj manžel....?
To ne, prosííím....
Hned jsem si objednala seminář v Praze "Výchova předškolního dítěte s PAS"...třeba mi poradí, jak pochopit lidi s autismem, jak reagovat....
Potřebuji radu, protože sama to nezvádnu.
Nestačí jeden autista, budu mít možná rovnou dva... a jak se nezbláznit...tu radu na tom semináři budou dávat taky? :-)))))

Je možné, že má můj muž Aspergerův syndrom? Podle načtených informací ano...
Ted mi přijde mnohem jednodušší pochopit, proč se celé ty roky chová tak, jak se chová...
Kolikrát jsem měla v poslední době chut aspon chvíli nebýt rozumná a chovat se jako Jeník, který mlátí kladívkem do lega a vypadá u toho tak "štastný"....kolikrát jsem měla chut vzít si to kladívko a bušit do manžela, aby se už konečně probudil a pochopil, jak mi svým nezájmem ubližuje....
A ted? 
Jasně, snažím se o pochopení, snažím se ho omlouvat, že za to nemůže...
....ALE!!!!
Chci takhle žít dál? Vždyt mi není ani 34 let. Copak takhle bez lásky, bez povídání, bez zájmu o druhého chci strávit dalších 30, 40, 50 let???
Určitě nechci. To jediné vím jistě. Bohužel nevím, jak "naučit" manžela, aby mě měl rád....Aby se zajímal o moje pocity a přání, aby respektoval můj názor....
Řekni, pane Bože, že se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo...že to byl jen SEN...prosííím. Prosíííím.

Ne, asi to není sen. Nejspíš mě čeká dlouhá cesta - měla by to být cesta plná pochopení, bezpodmínečné lásky a spousta tolerance a trpělivosti.
Jen jestli to zvládnu...
...SAMA.....