Dnes pro změnu hasiči

Manžel si ze mně dělá legraci, že TO dělám schválně, abych měla o čem psát. :-)
Ne, nedělám.

Jen doufám, že se tomu jednou zasměji.

Na dnešní dopoledne byla  v plánu návštěva PPP s Eliškou, cca 20 km odtud.

Jenda stihl ráno polít psa kakaem, odmítal snídat, ale vcelku jsme se vypravili v pohodě.
Mamka pak hlídala Jeníčka a já jsem si první hodinku říkala, jaká je to paráda...být bez dítěte. 
Druhou hodinu jsem si lebedila, jak je to úžasné číst si na chodbě po několika letech časopisy....

Po 3 hodinách už jsem toho sezení měla plné zuby a přecházela jsem po chodbě. Po 4 hodinách jsem se jen modlila, aby už byl konečně konec.
Dceři jsem jídlo a pití vzala, na sebe jsem v tom ranním shonu při balení tašky nemyslela. 
Když jsme po 5 hodinách vycházeli z PPP, umírala jsem hladem i žízní....Eliška si všimla, že jsem jí z nouze okousala rohlík.

Dojely jsme k mamce a obě narychlo zhltly oběd - za vydatného Jendova řevu...
Už se těšil domů a dával to pěkně najevo....

Pak jsme posbíraly tašky, oblékly Jendu a vyšli jsme všichni na chodbu....
Maminka nám přála šťastnou cestu.

Když se výtah rozjel, slyšeli jsme maminku něco "křičet"....

Nechala jsem Elu  s Jeníkem dole a vrátila jsem se výtahem zpátky...maminka seděla na skříňce a brečela. Eliška zavřela dveře od bytu a mamka měla klíče DOMA v bytě...a k tomu vařila na sporáku polévku.
Paráda...to mi dnes ještě chybělo....

Chvíli jsem přemýšlela...
Normálně mám její klíče od bytu také, ale přidělané na svých klíčích od Felicie a ta je od pátku v opravně. Na dnešek jsem si půjčila auto od švagra. Tudíž klíče v nedohlednu....

Tak jsem si popovídala s policií, brnkla jsem na hasiče a po pár minutkách jsem odjížděla domů s příslibem, že co nevidět přijedou...

Nakonec všechno dobře dopadlo, dveře jsou celé, polévka se povedla a mě už nepřekvapil ani Jeník řvoucí v autě cestou domů...

A tak si tu teď sedím, rekapituluji dnešní den a říkám si, že když nic jiného, tak snad  dávám dětem dobrý příklad.....
....i když mám kolikrát chuť brečet nebo řvát, přesto zachovám klid (nebo se o to alespoň pokouším...) a snažím se všechno řešit s klidnou hlavou....

Přitahuji stresové situace?

Já snad ty stresové situace přitahuji, jinak to není možné.
Na dnešek byla naplánovaná návštěva v APLE v Táboře. 

Minulý týden jsem jela do Tábora sama (asi po 6 letech), potily se mi ruce, bylo mi z toho úzko, ale nakonec jsem to s jedním zablouděním zvládla. Bylo to pouhých 30 km, ale stačilo mi to...moje sebevědomí dostává v poslední době silně zabrat...

Tehdy jsem jela na přednášku "Autismus a hra" a "osahala" jsem si terén, cestu, parkoviště a našla jsem budouvu, ve které APLA sídlí. 

Byla jsem ráda, že první pokus absolvuji bez Jeníka.
Dnes to bylo jiné. Tentokrát jsem se musela víc připravit - v noci jsem tiskla a laminovala kartičky a vyrobila jsem Jendovi cestovní proužek, aby věděl, co ho čeká.

Ráno jsem si dala hodinou rezervu...Jendovo: "bojím tety, bojííím, NECIIII"....trvalo asi půl hodiny.
Pak se zklidnil a vypadalo to, že se na úkoly a na zmrzlinku těší.

Cesta TAM proběhla v klidu, díval se z okna, pozorovali jsme stožáry, autobusy, nákladní auta ap.
Na parkovišti jsme vyndali golfky, netroufla jsem si do nového prostředí bez kočárku.

Když se v APLE Jenda "okoukal", zmizela jsem "pro rohlíky". Po půl hodině jsem se vrátila. Paní ho moc chválila, dostal gumové bonbonky a zmrzlinku jako odměnu a pomalu jsme se ubírali domů.

Cestou v autě jsem si zapla CD s písničkami o lásce...Jak to říkala pí. Dr. na genetice? 
Každý den si udělat alespoň malou radost.

Přes den DOMA nesmím NIC poslouchat, běží JEN Jeníkovy oblíbené pohádky, tak alespon v autě poslouchám to, co chci já...

Naslouchala jsem písničkám, Jenda drobil v autosedačce rohlík a makový koláček a říkala jsem si, jak jsme to v pohodě zvládli.
Jen jsem to  duchu dořekla a v autě začalo něco chrastit, problikávala mi kontrolka s "mazáním" a teplota se vyšplhala nad 110 stupňů do červeného políčka. 
Zastavila jsem a volala manželovi, aby pro nás někoho poslal. 
Co já?! Já tam můžu stát klidně i půl dne, ale Jeník ne......


Jenda spustil hysterický křik. Podařilo se mi ho po chvíli zabavit - utírali jsme stěrkou "zamlžená" okna (která zamlžená nebyla), sundavali jsme 100x potah z volantu a zase ho tam dávali zpátky, a pak jsme společnými silami hledali v kufru výstražný trojúhelník. Ještě jsem ho NIKDY nepotřebovala. Bylo pro mne tedy záhadou, kde ho hledat....

Když se mi ho podařilo najít, tak jsem se učila nové dovednosti - poprvé v životě jsem skládala trojúhelník...Jenda se bavil, já moc ne.

Pak jsme posbírali v autě do tašek všechny důležité věci a už tu byla spása - manžel kamarádky se svým autem...
Svoji starou Felicii jsem nechala napospas na krajnici i s výstražným trojúhelníkem a "strejda", jak říkal Jeník, nás odvezl domů....

Auto stojí asi 12 km od domova a čeká, až ho večer manžel vysvobodí....
Někdy mám pocit, že bych neměla vylézat z domu.... 
Jak se to říká? "Kdo nic nedělá, nic nezkazí?"....

A bohužel vás nepotěším fotografiemi, což mě mrzí, protože by dnes "stály za to".....
Když jsem ráno balila tašku, popadla jsem obal ( v domnění, že  v něm je foťák), ale ten tam nebyl, zůstal ležet na stole....
Pevně věřím, že máte fantazii a dovedete si tu LEGRACI barvitě představit....

Kandidátka na AS?

Ve čtvrtek bylo příliš horko na to, abysme šli pěšky do města nakoupit...
Pečivo a zelenina tu však akutně scházely, a tak jsem se rozhodla pro nákup autem.

Vzala jsem s sebou Elišku a Jeníka. 
Hahaha, to je ale kombinace... :-)

Zaparkovala jsem na náměstí a poslala Elišku na poštu se slovy: "Sejdeme se před obchoďákem"...Chtěla jsem si tím ušetřit jednu cestu v horku s uřvaným dítětem na poštu...
Šla jsem s Jeníkem do zeleniny...
Nakoupíme a vrátíme se zpět k obchodnímu domu. Tam stojí plačící Eliška....Ptám se: "Proč brečíš?"
Odpověď: - "Tys mi řekla, že tu budeš čekat....3x jsem proběhla celej obchoďák a Ty nikde...."
Fajn... Neřekla jsem, že tam budu první, ALE budiž...

Vejdeme do obchoďáku, zastavím se a říkám Elišce: "Chceš něco do Itálie?" (Druhý den totiž měla jet se školou na "dovolenou"...).
Odpověd zněla: "Ne, nechci".

Nakoupili jsme, dala jsem věci do auta, děti si sedly a já jsem běžela do lékárny, která je hned na náměstí, koupit Elišce mléko na opalování (samozřejmě jsem děti informovala, kam a pro co jdu).....
Vrátím se během minutky zpátky a podávám Elišce lahvičku se slovy: "Tady máš mléko..."
.....Ona se zarazí a zeptá se: "A co s tím? To mám vypít???"!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

No nic...
Sednu do auta a jedeme domů....Kousek od domu Eliška povídá: "Zítra ráno si vezmu svoje peníze z prasátka a dojdu si koupit bonbony do Itálie. Tys mi NIC nekoupila!!!"

- "Jak to myslíš?!!! Byli jsme přece v obchoďáku a já jsem se Tě ptala, jestli "něco" nechceš....?!!!!!!!!"
Eliška na to: "Ty ses ptala, jestli nechci brambůrky."
- "Jaké brambůrky??!!!"
A pak mi to došlo: Když jsem se jí ptala, jestli "něco" nechce, stáli jsme zrovna u regálu s brambůrkama....
Nikdy bych se jí neptala, jestli nechce brambůrky, protože vím, že je nejí...

Uvažuje takhle autista??? Vnímá vizuálně? A když stojím u brambůrek, myslí si, že jí vnucuji brambůrky? Když jí podám mléko na opalování, slyší JEN  slovo mléko a představí si JEN to jediné krabicové, které nám stojí doma na lince??!!!!

Doma jsem uklidila nákup do skříněk, Jenda měl zrovna záchvat vzteku, tak jsem ho odnesla řvoucího do postýlky, aby se uklidnil.. a vzala jsem si Elišku na klín...Nějak mi ty "incidenty" ve městě nešly z hlavy....
Říkala jsem si, že se to určitě vysvětlí....

Tak jí povídám, že jsem jí koupila mléko na opalování, jahody a meloun, protože vím, že to má ráda, i ty bonbony a žvýkačky na dovolenou (ale v zelenině, kde se mnou nebyla, tudíž o nich nevěděla)...a říkám:
"Cítíš, že to všechno dělám JEN kvůli Tobě?"
...a ona? Začichá nosem a řekne:"NE, nic necítím"....

Úplně mi tím vyrazila dech...nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet....

Návštěva na genetice

Návštěva na genetice
1.6. 2010

Na pondělní odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu genetiky. 

Po 15. hodině jsme zamířili k poliklinice. Vzala jsem do tašky jídlo, pití, hračky, knížky...jako kdybych zapomněla, že když je Jeník v afektu, že mu nepomůže nic...

Asi jsem se naivně domnívala, že třeba tu návštěvu zvládneme v pohodě, že třeba, když bere antidepresiva, že to bude jiné....hahaha....

Vlastně to bylo jiné - 100x horší než kdykoliv jindy....

Jeníčka jsem vezla na golfkách (pěšky si netroufám) a řev nastal, když jsme vešli do čekárny - seděl na kočárku a ječel....odmítal si sundat bundu, čepici, odepnout pásy u golfek, tak jsem ho nechala sedět oblečeného.
 Ale ani to nestačilo. Na jídlo, pití ani na hračky neměl ani pomyšlení. V čekárně na druhém konci seděla maminka se 3 dětmi. Nemluvili na něj a přesto hystericky plakal a poskakoval i s celým kočárem po místnosti (jak se odpichoval nohama od země)....

Když vyšla sestřička, poprosila jsem ji, aby mi vzala tašky, protože vzpouzející se dítko potáhnu násilím a potřebuji obě ruce volné...

V ordinaci Jenda ječel....paní doktorka mu nabízela bonbony, lízátka, knihy, hračky, nic nezabíralo....

Zkusili jsme i jinou místnost, ale ani to nebylo ono.
 Pak paní doktorka na chvíli zmizela, Jenda se trošku zklidnil, ale když se vrátila, řev vypukl zase naplno. Nebylo slyšet vlastního slova. A to byl Jenda stále v bundě a v čepici a paní doktorka mu slibovala, že na něj ani nesáhne, že si bude jen povídat s maminkou....
Válel se po zemi, tahal za kliku a nebyl k utišení....

Po hodině trápení a snaze o zklidnění jsem zavolala mojí mamince, Jeníčkově babičce, naštěstí bydlí nedaleko od polikliniky, a ta si pro Jeníka přišla.

Vrátila jsem se do čekárny a čekala jsem, až na mě přijde řada....
Ta Jendova srdceryvná scéna byla tak strašná, že se mi pak v čekárně koulely slzy po tvářích, když jsem na  to pomyslela....

Vedle mě seděla maminka s 8-mi měsíční holčičkou, která na mě dělala "kuk", krásně natahovala ručičky, tulila se k mamince, žvatlala, krásně na maminku reagovala.... a mně bylo strašně líto, že tohle nezvládne moje 3 leté dítě.... 

Paní doktorka ošetřila 2 pacienty a vzala mě na druhý pokus do ordinace, tentokrát bez synka.
Povídali jsme asi hodinu a půl - o celé rodině, o sourozencích, rodičích (z genetického hlediska)...bylo to fajn.

Pochválila mě, že to dělám správně a malinko rozptýlila moji smutnou náladu.
Odcházela jsem z ordinace po půl sedmé večer - s pocitem, že existuje někdo, kdo mi rozumí, kdo mě chápe, kdo ocení mou práci, i když mi nemůže nijak pomoci.

Pak jsem vyzvedla Elišku a Jeníka u babičky a jeli jsme domů. Za celé odpoledne jsem se nestihla najíst ani napít a domů jsme dorazili v 19:30 hodin...já úplně zničená, vyřízená s bolestí hlavy a jen jsem čekala, až zabere Brufen.....

....že jsem pak do 01. hodiny v noci nespala a o všem přemýšlela..

...to už by bylo zase na jiné povídání....