Návštěvy Jenda nezvládá

Návštěvy Jenda moc nezvládá.
Taky už k nám skoro nikdo nechodí.
Před pár dny u nás byla na zahradě kamarádka se 2 syny.
Jenda ani nevylezl z obýváku.
Ptal se na přesný čas, kdy odejdou, a ten jsem "musela" dodržet.
Kamarádku jsem ve 12:00 ze zahrady nevyháněla. Řekla jsem jí, že mohou zůstat, jak dlouho chtějí....ale já už jsem musela jít dovnitř. Jenda na 12. hodinu netrpělivě čekal.

Zázrak byl už jen to, že Jenda hodinu vydržel sám v obýváku.
Každých pár minut jsem ho šla domů zkontrolovat, zda něco nepotřebuje.
Ale poctivě se živil salámem, který si teď oblíbil, hrál hry na iPadu, díval se na pohádku a hlavně byl rád, že s námi nemusí  být venku.
Okraje Jenda nejí, to pro něho není salám... takže ten mi na misce zůstal.

Tato návštěva proběhla v klidu.

Ostatní návštěvy, pokud nějaké vůbec jsou, mi tak lehce neprojdou.
Jednu kamarádku nemá rád a mohu si ji na chviličku pozvat jen tehdy, je-li doma Šárka, aby ho pár minut zabavila. Šárce pak dám za odměnu třeba dvacku, aby nebyla škodná.

Když tu byla paní z Rané péče, hlídala Jendu Šárka v ložnici. Dívali se spolu na pohádku na DVD.
Jenda se na paní nepřišel ani podívat.

Nedávno jsem tu měla kamarádku z Kladna. Seděli jsme hodinu na zahradě.
Neměla jsem ani odvahu pustit ji dovnitř....

...a stejně to Jenda nezvládal.

Celou hodinu plakal, ječel, válel se po zemi, na posteli nebo kopal do dveří.

Divím se, co ty dveře všechno vydržely a asi ještě vydrží.

Když se kamarádka vydala na autobus, tak se mi ulevilo.
Jenda byl úplně bez sebe a mně ho bylo až líto.

Kolikrát si říkám, že by bylo lepší sem nikoho nezvat, že mi to za ten stres nestojí, ale zase se nechci úplně izolovat od lidí.
Už tak si tu připadám jako ve vyhnanství...
Jednou za měsíc nebo za dva Jenda tu hodinku přežije.

Žiji, píši a prosím...

Můj blog není jen o Jendovi, je o mně, o mých dětech, o těch, které mám ráda.

Mezi mé blízké patří i kamarádka Zdeňka. Pravidelní návštěvníci již ví.

Je asi 7 týdnů v nemocnici a na návrat domů to zatím nevypadá.

Minulý týden se mi asi pět dní neozvala, což je na ni neobvyklé. Věděla jsem, že se utápí v "depresích" a neměla jsem možnost jí nějak pomoci. 

Kolikrát je mi zle a mám chuť utéct, ale pak si vzpomenu na Zdeňku a vím, že musím bojovat. Vždyť jiní jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Nerada o něco prosím, ale tentokrát to opět udělám.

Prosím, máte-li chuť, čas, možnost, pošlete ještě nějakou pohlednici Zdeňce do nemocnice. Nikdo si neumíme představit, jak se v takových bolestech, na morfiu, v izolaci v nemocnici člověk cítí.

Čtení a prohlížení pohlednic od vás jí pomáhá vracet se do života a nevzdávat to.

Buďte PROSÍM tak hodní a věnujte pár minut napsání jednoho pohledu.

Zdeňce na chvíli vysvitne na pokoji sluníčko.

Předem vám moc a moc děkuji.

S láskou a s tisícerými díky za již poslané pohlednice

                                                       Vaše Amélie

Od Zdeňky:

(sebrala sílu napsat "pár" řádků)

Dostala jsem se na izolaci.... jsem ve stavu, kdy za mnou všichni chodí jako zelení mužíčkové. Mají zelený plášť a čepičku, roušku a rukavice. Jsem tu uvězněná a tak sama.... Dnes mám chuť zase trochu žít a vnímám svět. I přesto, že po Morfinu občas jak opilá, ale vnímám.

Musím Vám říct, že už jsem přestala počítat dny, jak jsem tu dlouho...50 dní nebo týden, v tomhle stavu je i den horor. Ne, nechci se litovat, jen konstatuji.

A proto to, co tu píšu dnes, berte spíš jako to, že jsem se potřebovala vypsat ze svých pocitů. 

Jsem tu sama, na malém pokojíku, se čtyřmi stěnami. Ale se škvírou ve dveřích...(ať žije klaustrofobie). Kromě toho, že za mnou mamka 2x týdně přijde (sama je nemocná), sem občas zavítá jedna kamarádka, ale jinak jsem odkázaná koukat se na tváře (tedy spíš to co jde přes roušku vidět) unavených sester, které toho mají dost a ještě se ke mně, v těchto vedrech a jejich splavenosti musí strojit.

Takže jde vidět, jak toho mají plné zuby. Přiznám se, občas jsem ráda, když se sestřička překoná a chvilku se mnou mluví. Jsem normálně komunikativní osoba, která se ráda obklopuje lidmi. Některým sestrám to asi přijde, že vyžaduji jejich pozornost. Ano, když sem zavítají, jsem ráda, když si se mnou promluví. Ale chápu, už jim lezu na mozek....a to asi i proto, že neradi vidí, v jakém jsem stavu.

Ven z pokoje se dostanu jen když jedu na nějaké vyšetření. A že to není nic milého. A i přesto obdivuji každého nemocného, jak to zvládá, protože mě se zdá, že já to nezvládám. 

Kdysi jsem četla toto - Nauč se smát se slzami v očích.Pomalu kráčet, i když pospícháš. Nauč se hladit se zaťatou pěstí. Pak poznáš, že život je krásný a stojí za něj bojovat. 
A tak bojuji. Bojuji pro své blízké, vím že je tu nemůžu nechat samotné.

Každá smrt prý přebolí, ale zanechá hlubokou trhlinu v naší duši. A já mám tak skvělou, milující rodinu a super lidi kolem sebe, že bych se i po smrti hanbou propadla, že jsem je tu nechala. Nedávno jsem tu napsala prosbu o zasílání pohlednic. Odezva byla krásná. Bohužel už opadla.

Přiznám se, že mi to dodávalo strašně moc energie. Ta empatie Vás, vlastně cizích lidí, mě dojala. Říkala jsem si, že když na mě myslelo tolik lidí, nesmím se vzdávat. Jak říkám, je mi líto, že už to opadlo.

V době kdy přišla pošta, to byla jediná část dne, kdy jsem měla dobrou náladu i přes bolesti a nesnáze, co mám. Jsem tu tak sama, s pohlednicemi od Vás, které když je mi líp, čtu stále dokola.

Taky se přiznám, že k pláči nemám daleko. Fakt mi z toho tu hrabe....Tak promiňte,

jen jsem se chtěla vypsat, dokud zase vnímám...

Díky Vám všem. Vaše Zdenka

PS: Pokud by ještě někdo chtěl udělat šílenci jako jsem já radost, tady je adresa:

Adresa sem do nemocnice je: Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05.

 A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková. 

Už nikdy s ním nepůjdu nakupovat!!!

Už nikdy s ním nepůjdu nakupovat!!!... ječí na mě Šárka, když vycházíme z obchodu.

Nedávno jsem byla nakupovat s Jendou a se Šárkou.
 S Eliškou Jenda nákupy zvládá "relativně" v pohodě.

Jenda je na Šárku úplně "vysazený". Pokud je nablízku, okamžitě ji "obtěžuje"...

Na nákupu na ni vystrkuje zadeček. Klidně si sundá do půli stehen i tepláky. Ještě že má tu plenu...

...čichá k ní, strká do ní...

...vyplazuje na ni jazyk...

..dělá na ní různé ksichtíky....

..a pořvává echolálie....

Marně mu říkám, že se to nedělá, marně nacvičujeme, jak se má k Šárce (a nejen k ní) chovat, marně se snažím odvádět jeho pozornost někam jinam...

...hází na ni věci...

A Šárka ječí,  odstrkuje ho, utíká od něj a nadává...

Jet s nimi na nákup je často horor...
Někdy mám chuť utéct a už se nevracet...

Ale když pak pomůže Jeníček s nákupem, tak vypadá (zase) jako andílek...

Taťka rozbil dudlíka

Předevčírem večer taťka omylem zničil Jeníčkův nejoblíbenější dudlík.

Prý mu omylem utrhl "čumáček" (tu savičku).
Čumáček něžně říká Jeník.

To byla tragédie.

Jendovi se snad nemůže stát nic horší, než když ztratí dudlíka, nebo když ho někdo zničí.

Jenda řval 3/4 hodiny jak na lesy.

Nenechal se ničím utišit.

Nechtěl žádné nabízené náhrady.

Chtěl jen toho jednoho správného a odmítal pochopit, že už to nejde spravit.

Tekly mu slzy jak hrachy...
Mezi vzlyky říkal, že je "taťka hnusnej a zle, že mu zničil dudánka..."

Schovával se pod deku a kopal okolo sebe.

Dlouho trvalo, než vyčerpáním usnul...

Bez řevu na úřad a na poštu

Včera jsem měla v plánu víc "akcí" naráz.
Nějak se mi to "nechození" do "města" vymstilo.

Asistenti o prázdninách moc nefungují.
Asistentce jsem psala už dvakrát smsku, aby přišla...a nic...žádná odezva.
Kdyby aspoň napsala, že nemůže...
Můj brácha by hlídal, ale toho jsem "musela" vyhnat. Pán domu ho tu nevidí rád. :-(
Mohla jsem nechat Jendu Šárce a rychle oběhat to, co jsem potřebovala, ale Jenda je na ni v poslední době nějak "vysazený", tak jsem si netroufla nechat je spolu.

Všechno jsem mu jednoduchými větami vysvětlila a vzala jsem iPad.
Před prvním obchodem zůstal Jenda v autě. K těmto vietnamcům chodím ráda. Zaparkuji přímo před obchodem, nakoupím a hned jsem zpátky v autě. Jenda si cvakal na iPadu a byl spokojený.
Pak už ho to v autě nebavilo, tak jsem ho vzala k bankomatu vybrat peníze. To se mu líbí, dívá se na čísla a je v pohodě.

Za ruku na poštu - pět a půl roku nesplnitelný sen....
Ani si nevzpomněl, že v kufru auta máme golfový kočárek, na kterém ještě nedávno jezdil...

Na poště se mu nelíbilo a to jsem byla první a jediná v celé místnosti. Pořád volal, že chce pryč.
Venku říkal, že paní jsou "hnusný".

Na náměstí dokonce dělal blbinky....seběhl po schodem s čuníkem v ruce a vracel se druhou stranou.

Měl z toho děsnou legraci.

Na úřadě jsme vyjeli do prvního patra.

Pěšky se mu jít nechtělo.

Ve výtahu si kousal ruku a evidentně nebyl ve své kůži.

Před matrikou už toho měl plné zuby.

Polehával, skláněl hlavu...

...objímal čuníka...

..přivíral oči a opakoval, že chce domů.
Naštěstí "nikde" nebyli žádní lidé.

Dostala jsem razítko a rychle pryč.
Jenda úřednici zdařile ignoroval. Ani ji nepozdravil.

A jako odměna oblíbený nanuk...

Zvládli jsme 4 "věci" zaráz - nákup (Jenda bez řvaní  čekal v autě), výběr peněz z bankomatu, poštu a návštěvu na úřadě. To by dřív bylo nemyslitelné.
Všechno dohromady trvalo asi půl hodiny  a na Jendu to byl úctyhodný výkon.

Ještě mám v živé paměti, jak loni na úřadě vyvádět, házel tam čepicí, vybíral hlínu z kytek, poléval zeď vodou z lahvičky a ječel...
A teď? Blýská se na lepší časy.
Líbí se mi, jak se vyvíjí, jak se lepší a jak jde pomalými krůčky dopředu....