středa 31. července 2013

Jeníček ochutnal koprovou omáčku



S jídlem je na tom Jenda bídně už několik let. Nejraději má suchý chléb nebo suché rohlíky.
Občas sní hranolky, rajčata nebo v posledních týdnech i jogurt.
Přemýšlela jsem co vařit a už mě nic nenapadalo. Jestli něco nemusím, pak je to vaření. Pokud po každém vaření dostanete vynadáno, že to jíst nebudou, že tam není mrkev, tam sice je, ale má jiný tvar než minule, že v polévce plave kukuřice nebo hrášek, že rýže není jasmínová, nesmí být pytlíková, jen pečená v troubě, polévka má jinou barvu než minule, že brambory jsou ze sáčku, ne ze síťky, sýr má jinou krabičku než má mít...  nebaví mě to.
Baví mě uvařit akorát pro maminku, která si dá s chutí a poděkuje.
Nadávky mých autistů mě nijak nemotivují, spíš mě demotivují a vaření mi za ta léta dokonale zprotivily.

V mrazáku jsem našla kousek hovězího. Sázka do loterie, ZDA to bude vůbec někdo jíst. Vařit sama pro sebe (za asistence řvoucího Jeníka)  mě fakt nebaví.


Napadlo mě, že udělám koprovku a hrnkové knedlíky.
Vím, mí autisté o teplá jídla nestojí. V tom horku o ně nestojím ni já, ale občas jim to neublíží.


Jenda nestojí o omáčky ani o knedlíky, Eliška nejí houskové knedlíky.
Ale třeba ty hrnkové ochutná.


Jenda mě překvapil a ujídal mi maso pod rukama.




Měl radost, když jsem mu dala pár kousků masa pro Betynku. Rád ji totiž krmí:-)


Normálně vařím raději večer nebo v noci, kdy už Jenda spí.
Tentokrát jsem to chtěla mít hotové co nejdřív.
Jenda si zpočátku hrál v kuchyni na zemi s magnetickou stavebnicí, čímž mi udělal velkou radost. Bylo to lepší než když na mě ječí z obýváku, ať jdu za ním.


Nesnáší zvuk mixéru, tak chvíli plakal, když jsem dělala sníh z bílků. Ze zacpanýma ušima utekl do ložnice a opakoval, ať už toho nechám.


Ke konci vaření už ječel jak hysterka. Přece jen to vaření (podle něj) trvalo příliš dlouho.


Ale dílo jsem dokončila a pozvala jsem děti ke stolu.


Jeníček překvapil a jedl omáčku. Poprvé v životě. Nejdřív nechtěl jíst, ale slíbila jsem mu nanuka. Odmítal vzít velkou lžíci do ruky, tak jsem mu zkusila nabídnout malou lžičku.
Knedlíky ani neochutnal. Ale malou lžičkou všechno snědl... Nesměla jsem mu to toho však míchat maso ani knedlík.




Jediná Šárka jedla všechno. Eliška si pochvalovala suché knedlíky a nakrájené maso.
Prý koprovku nesnáší.


Asi po hodině mě Jeníček překvapil a chtěl přidat.


Vedle něj jsem (nenápadně) položila maso i knedlíky, kdyby chtěl náhodou ochutnat, ale Jenda jedl malou lžičkou jen tu omáčku. Seděla jsem vedle něj a fascinovavě jsem se dívala, jak jí:-)


Tentokrát už nechtěl ani maso, ale to nevadí.
Jsem vděčná za každou chvíli, kdy ochutná něco nového.
Dnes to byla koprová omáčka, což je úžasné.


Ještě se přikryje


I v těch největších vedrech, kdy rtuť teploměru v bytě atakuje 34 stupňů Celsia, si Jenda úplně s klidem donese oblíbený polštářek s čuníkem a svoji růžovou deku.


Ustele si na gauči...


Obloží se svými oblíbenými látkovými míči....



...a dává si svačinu....


Suchý rohlík - jedno z jeho nejoblíbenějších jídel:-)


Když se ho zeptám, zda mu není horko, odvětí, že NE, ale nejsem si jistá, že ví, na co mi vůbec odpovídá.


Já se převlékám asi 4x denně, teče ze mě i když nic nedělám...


...horkem nemůžu v noci spát....


...a to dítě nejen že nesundá ponožky a dlouhé kalhoty, ale ještě se přikrývá dekou.
A je TAK hodný, že mi svoji deku nabízel několikrát k zapůjčení....Naštěstí neprotestoval, když jsem odmítla.
Přikrýt se? ...To by mě snad dorazilo úplně.


 Nejoblíbenější činností Jeníčka v posledních dnech je točení dokola s plácačkou v ruce.



Nedávno měla přijít  na návštěvu kamarádka...
Prý - co má přinést Jeníčkovi?


Stačí plácačku na mouchy a to dítě je ve svém živlu.


Skáče radostí do vzduchu a třepe ručičkama.
Úsměv od ucha k uchu - tak vypadá šťastné dítě.


Žádné drahé dárky Jendu neohromí.
Jak málo někdy stačí k dětské radosti.


Tak kdybyste se k nám náhodou chystali na návštěvu, tak s plácačkou na mouchy se možná vetřete do Jendovy přízně...


Mějte krásný den.

Koš na linku nepatří


Včera jsem měla chuť na jablečný kompot.
Měla jsem tu pár jablek, o která nikdo nestál, tak jsem dala Jendovi suchý chléb (jeho oblíbené jídlo), abych ho zabavila a šla jsem do kuchně oloupat jablka.
Nechala jsem otevřené dveře do obýváku, abych na Jendu viděla.

Začala jsem loupat jablka a Jenda přiběhl do kuchyně a praštil mě.


Nejdřív jsem nepochopila PROČ.
A pak mi to došlo.
Vzala jsem totiž odpadkový koš a postavila jsem ho na kuchyňskou linku, abych se nemusela zohýbat. Měla jsem v plánu loupat jablka a házet slupky rovnou do koše....

A KOŠ přece na linku nepatří.
Stačilo koš sundat a Jenda byl zase v pohodě...

Kompot byl výborný teplý i studený. Připomnělo mi to na chvíli dětská léta, Moravu, babičku, léto na chatě.
Na chvíli jsem se zasnila a zavzpomínala...

úterý 30. července 2013

Půlka plechu

- "Eli, chutnala ti ta rybízová buchta?"
- "Jo."
- "Babička si vzala půlku plechu domů pro dědu."

- "JAK to udělala? Vždyť to nejde rozpůlit.
A jak teď ten plech dáme do trouby? Vždyt to byla akorát velikost do trouby. Jak to teď zahákneš?
To nechápu. Jak to udělala, že si vzala půlku PLECHU?!!
Ukaž mi ten zbylej plech.
Jak to rozpůlila? A čím?
To nechápu.
Kterej plech to je?
Mamííí.
Já ho chci vidět!"

Tak jsem jí to vysvětlila....

- "Proč jí neřekneš, aby si vzala buchtu a řekneš, aby si vzala plech??? To nechápu."

Babička si to u Jendy pokazila

Včera tu byla chvilku na návštěvě moje maminka.
Jenda zrovna dojedl jogurt. (Díky Bohu, že asi 14 dní jí jogurty a konečně trochu obohacuje svůj chudý jídelníček!)
Řekla jsem mu, aby kelímek vyhodil do koše (a lžičku dal do dřezu), už to ví, má to naučené. Učím ho samostatnosti, co se dá.
Vše by proběhlo v pohodě. Já bych byla vděčná za to, že Jenda snědl jogurt a že je hezky samostatný:-)
..... jenže se k tomu nachomýtla moje maminka.


- "Jeníčku, vyškrab to, ještě tam máš aspoň jednu lžičku jogurtu. Nevyhazuj to, stojí to moc korunek!"
Jenda se řevem zahodil kelímek a utekl na houpací křeslo. Má ho rád, často se na něm houpe, uklidňuje ho to. Zabořil hlavu do růžové deky, která je na křesle schválně, aby bílý potah nebyl hned špinavý... (Deka se dá v pohodě v pračce vyprat)

A mamka na něj hned zvýšila hlas:
- "Neutírej si tu pusu do té deky, vždyť bude špinavá. Pojď, utřu ti pusu do kapesníku..."
A Jenda ječel a vyháněl babičku pryč. Nadával, že je zlá a že ji tu nechce.

(Mamka má velký dar dělat z komára velblouda. Já už jsem si na to zvykla, ale mí autisté to berou velmi špatně.)

Večer jsem se snažila mu to vysvětlit, říct, že je normální, že sem babička chodí, že ji máme rádi, pomáhá nám, ale marně. Jenda se zatvrdil a schovával se pod peřinu. Nacvičujeme podobné situace s obrázkama, s Krtkem, s dudlíkama, ale zdá se, že zatím marně...


Když přišla babička dnes, bylo to ještě horší.
Asi byl Jenda ještě naštvaný ze včerejška. Strkal v kuchyni do babičky, zastupoval jí cestu, nadával jí, že "je malá, tlustá babice", plival na ni a zavíral jí dveře před nosem... Marné je vysvětlování, že se to nedělá.
Myslím, že nakonec byla mamka ráda, když jsem Jendu odvedla do obýváku. Musím mu nabídnout jinou činnost. Neumí se sám zabavit, vytočí ho větší počet lidí, ruch, hovor a tak prudí a zlobí.
Dala jsem mu iPad a zapla jsem mu pohádku na DVD, abych odvedla jeho pozornost od babičky. Někdy se to povede.
Někdy se zadaří a mohu pár minut pokecat s mamkou v kuchyni, někdy ne. Dnes to nešlo.


Babička si pak vypila sama kafe v kuchyni, pohostila se rybízovou buchtou a taštičkami s ořechovou náplní a šla zase raději domů...


Ještě jsem na ni stihla zavolat, aby půlku plechu (té buchty) vzala na ochutnání dědovi... (Půlku plechu - už slyším Elišku, jak se ptá, JAK ten plech bude půlit!!!)


Mám z těchto návštěv (skoro) pokaždé špatný pocit. Tolik se snažím, aby se mamince u nás líbilo a skoro pokaždé je to katastrofa.
SNAD to mamka (už tak tragicky) nebere...


Snažím se na každém dni hledat pozitiva: Jenda ochutnal rybízovou buchtu a Eliška ořechové taštičky, což bych do ní neřekla...to je fajn:-)


A fakt nebudu pouštět na blog komentáře v tom smyslu, že ho mám zmlátit, dát mu na zadek, přes pusu ap. TOHLE opravdu na autisty nefunguje.

Konečně zapršelo


Jenda si z večerního pobytu před domem udělal rituál.


Celý den mi hlásí, že v 18:10 půjdeme ven... ani o minutu dřív, ani o minutu později.


Jsem ráda, že se poprvé v životě sám hlásí o pobyt venku, takže mu ráda vyhovím.


Chvíli prohání Betynku, chvíli si kopeme nebo házíme s míčem.


Dnes si poprvé házel i s Eliškou.


A docela mu to jde.


Občas se mu povede míč chytit a sám z toho má radost.


Jednou prošla kolem paní. Jenda neutekl, ale ani nepozdravil. Dělal, že ji nevidí.


Úspěch je už to, že zachoval klid a neplakal.


Ještě se otočil zkontrolovat, jestli už paní zašla dovnitř.


Ještě párkrát hodil míč Elišce a pak začalo kapat.


Jenda chtěl jít okamžitě domů. Nebyl důvod mu nevyhovět.


Už se však nebojí bouřky jako dřív.


Před pár lety Jeníček hodiny hystericky plakal, když pršelo. A když se v noci vzbudil a déšť klepal na okno, tak Jenda nebyl několik hodin k utišení. Pak se pokaždé ujišťoval, že nebude pršet.


A včera se s holkama nadšeně díval asi půl hodiny z okna.


Pozoroval blesky, sledoval, jak prší, jak cákají auta až na chodník...


Opičil se po holkách a vystrkoval z okna ruku...



Je úžasné pozorovat jeho pokroky a mít možnost srovnat to s dobou před pár lety.
Denně vidím, jak se posunuje dál a dál a jak se skoro denně naučí přijímat nějakou novou situaci.


V bytě se nám ochladilo - z 34 na 30 st. :-P



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...