- "Nééé, já NECHCI!!!
NECHCI NIKAM jít.
Mně se tam nelíbí.
Budu doma. Kdo mě bude hlídat?!
Hůstanu doma!!!"
- "Ne, Jeníčku, nebudeš doma. Zítra pojedeš se mnou."
- "Učitelka je zlá, hnusná.
Mně je z ní špatně.
Já ji nesnáším. Bude mít divný oči.
Bude na mě divně koukat.
Já NECHCI jít.
Učitelka páchne.
Já se bojím.
Mně se tam nechce jet.
Ach jooooo.
To tlvá dlouho. Asi stoosmdesát minut tam budem."
- "Ne, tak dlouho tam určitě nebudeme."
- "NEEEEE. NECHCI tam jet.
Nechci, aby mně ty hnusný lidi něco žekli.
Nechci, aby mi něco žíkali.
Bude jich tam moc.
Děti jsou zlí, pldlí, nechutný, hnusný.
Nesnáším je. Nesnáším učitelky a děti.
NECHCI tam jet, nenuť mě!!!
Já TAM NECHCI jít za učitelkou, béééé.
Nebudu teď spát ani jednou.
Já se nevyspinkám dobže, dyž tam musím jet.
Já se vyspinkám špatně. Auuuuuu."
Zápis do školy - pro "normální" děti možná radostný okamžik, na který se (některé) dokonce i těší?
Pro Jendu tragédie.
Dlouho jsem se rozmýšlela, KAM vlastně k zápisu jít. Vždyť ani nevím, kde budu po rozvodu bydlet.
Nakonec zvítězila asi 9 km vzdálená vesnická škola, kam chodí obě dcery už několik let. Znají nás tam, o Jendovi jsem tam mluvila s vedením školy, když jsem byla na třídních schůzkách.
Stejně to bude jen "banalita". Jenda zatím na školu nemá.
Odklad školní docházky má Jenda doporučený z APLY i od paní doktorky na psychiatrii. I já si myslím, že je to pro něj lepší.
Oficiální zápis do školy byl minulý týden.
Neměla jsem odvahu vzít Jeníčka na zápis, kde může čekat "dlouhé" minuty na rušné chodbě s několika dětmi a jejich rodiči, neměla jsem odvahu vzít Jendu na zápis, kde budoucí prvňáčky vítají děti v maskách a pomáhají jim s úkoly.
Telefonicky jsem si domluvila individuální termín "bez dětí a bez masek".
Jenda není ze zítřejší návštěvy základní školy vůbec nadšený.
Ale zvládli jsme tolik věcí, zvládneme i tohle....
A úplně nejlepší byl závěr dne.
Po 23. hodině přišla Šárka:
- "Mamíí, můžu se na něco zeptat?" (No jistě, proč ne, mluvím se svými dětmi o VŠEM... Mí rodiče se mnou skoro o ničem nemluvili, tak to dělám JINAK)
- "MAmííí, co je to EREKCE?!"
Hrklo ve mně a snažila jsem se nedávat najevo své zděšení....
- "JAK jsi k tomu přišla?"
- "To jsme brali ve škole."
- "Ve které hodině?"
- "Ve výchově ke zdraví..."
Promiň, čuníku, že jsem si Tě vzala jako názorný příklad. Nějak mi to bez "pomůcky" nešlo.
A já bych byla raději, aby se ty děti pořád dívaly na pohádky....
