Jak jsme reklamovali boty....

...je to asi 3 týdny, kdy jsme se o víkendu vypravili do města vzdáleného asi 30 km reklamovat boty. Tatínkovy boty....samozřejmě.
Jenda ty své nové botasky ani po 4 měsících neobul....

Tudíž jsou stále výstavně krásné, neokopané, zkrátka jako "nové".
Jejich funkčnost jsme zatím neměli možnost vyzkoušet. A vzhledem k tomu, že venku sněží, tak už je asi nevyzkoušíme. Předpokládám, že na jaře bude mít Jeník jinou velikost....

Na ten víkend jsem NIC neplánovala. Tedy snad JEN procházku Jeníka s tatínkem. :-)

Jenže tatínkovi se zdálo, že je Jenda doma moc rozjívený a procházet se po místním maloměstě ho moc nebaví.... Nejdříve pronesl dotaz: "Co s ním budeme dělat (do 23 hodin než půjde spát) ?"

Musela jsem se smát...vidí ho pár hodin o víkendu a už neví, co s ním.... :-)

A že já jsem s ním 24 hodin denně už skoro 4 roky... to asi nevidí. Já k tomu musím zvládnout domácnost, vaření, pečení, úkoly s dětmi, nákupy, apod.
A dostal pro mě "nepříliš dobrý" nápad....
" Pojedeme na výlet...."
Výlet? S Jeníkem???!

"Ale já si myslím, že byste se mohli jít podívat třeba do lesa...." vypadlo ze mě.
Vzhledem k tomu, že o můj názor tu většinou nikdo nestojí, zvítězila varianta číslo jedna.....


Reklamace bot.
O cestování s Autíkem jsem už psala, tuhle část "hororu" tedy vynechám.
Vešli jsme do obchodu, lidé téměř žádní. Super.
Manžel šel k prodavačce u pokladny.

A Jenda? Když jsem viděla, že v obchodě je zapnutá televize, tak jsem chvíli tajně  doufala, že si sedne na židličku a bude se dívat na pohádku.....Hahaha.... Copak mě ty iluze o hodném, sedícím, poslouchajícím dítěti nikdy neopustí?

Byl jak neřízená střela.


Vletěl do obchodu, chvíli lezl po čtyřech, pal lítal jak ďas a shazoval boty nebo vyndaval z regálu celé krabice s botama....

Když jsem ho okřikla a znovu se snažila narovnat na poličku vystavené boty a uklidit vyndané krabice, utíkal na druhý konec obchodu a ve svém záškodnictví pokračoval..... takové rychlosti, s jakou "pracuje",  by byl asi málokdo schopen.....

Předpokládám, že jsme v obchodě nebyli ani 5 minut....
Nikdo cizí na Jeníka nepromluvil a přesto jsem byla za těch pár minut totálně KO.


Manžel nepochodil....Nedávno si koupil drahé boty, ale "zapomněl", že s botama se nechodí ven.... hahaha a kam si je asi koupil, že????
Prý je to vždy na přiloženém papírku u bot napsáno...ale papírek manžel vyhodil a nečetl. Nekupoval si "bačkory", ale na první pohled "venkovní" boty na cestu do práce.

Když s neochotnou prodavačkou debatu skončil a viděl Jendu a tu spoušť, kterou za pár minutek nepáchal, dostal "šok" a táhl řvoucího a nohy podlamujícího Jeníka násilím ven....

Někdy to vypadá, že to dítě týráme, ale nejsem si jistá, zda on  (ač asi neúmyslně) netýrá nás.... Já vím, že za to nemůže, ale někdy mě ta fráze vůbec neuklidňuje....

Násilím - asi na třetí pokus - připoutal vzpouzející se dítko do auta a stihl mu pořádně vynadat (nééé, že by to mělo nějaký výchovný efekt), ale proto, že ho Jenda praštil, až mu spadly brýle za x tisíc.... naštěstí do auta, tak se nerozbily...

Aby toho nebylo málo, zastavili jsme ještě u nedalekého supermarketu - koupit Jeníčkovi plenky a čerstvé pečivo....
Bylo vidět, jak na tuhle situaci manžel není zvyklý..... Nechtěl vézt na košíku řvoucí  dítě, protože jsme "poutali pozornost", tak Jeníka vyndal.... Super nápad....Jenda si se řevem lehal na zem, nechtěl se zvednout...a lidé se svými košíky nemohli procházet....

O řevu ve frontě u pokladny raději pomlčím...

A tak doufám, že až příště bude chtít manžel reklamovat boty nebo nakupovat, že dá alespoň někdy na radu manželky a dojde si do obchodu v klidu sám.... :-)
(Nebo může dát manželce kartu a pustit ji do obchodu samotnou... a mezitím vzít Jendu do lesa....  To byl vtip, samozřejmě)
Ale vlastně si nejsem jistá, že se poučí....
Ani u Jeníka se o poučitelnosti mluvit nedá....
Omlouvám se za kvalitu fotek, ale při té rychlosti (Jeníka) neumím fotit...

Canisterapie a rotvajler

Nedávno jsem napsala článek do místních novin.
"Donutily" mě k němu reakce lidí v obchodech a na poště.

Jen tak. Jako osvětu o tom, že autismus "vůbec" existuje.
Možná jsem měla chuť vysvětlit lidem, že můj syn není "nevychovaný spratek", ale chytrý a citlivý chlapeček,  který nemůže za to, že mu byla do vínku dána porucha autistického spektra.

Nečekala jsem žádnou reakci, natož pozitivní....
Když noviny vyšly, tak mi napsala kamarádka, jestli jsem četla ohlas na své povídání.

Ne, nečetla.
Noviny sice jednou za 14 dní koupím  - s vidinou, že si je NĚKDY přečtu, ale většinou se k nim nedostanu....
Napsala mi stránku a já jsem si cíleně přečetla jen ten jeden článek.... o canisterapii.

"Léčbu psem" provozujeme už několik let - našeho maltézáka jsme pořizovali před 6 lety Elišce na radu psycholožky.
A Jenda Betynku miluje, i když jí to občas dává najevo "zvláštním" způsobem - honí ji po zahradě s klackem, tahá ji za ocásek, vyhání ji z boudičky apod. Ale také jí hází její hračky a volá:
"Pines, Bety, pineeeees" (přines). Hází jí piškoty a granule po celém bytě a Betynka běhá, skáče a hledá je všude možně ...a vím, že jim to oběma dělá radost.

V tom článku byla zmínka o canisterapii se 2 psy - rotvajlerem a americkým pittbulem. V první chvíli ve mně úplně hrklo.
Cože? Tohle že jsou psi na canisterapii?

Můj laický pohled na tahle 2 plemena... ??? Řekla bych, že jsou to "zlí psi" - zrovna ti, o kterých ve zprávách občas slyším, že kousli dítě....???
Mám Jeníčka moc ráda. A představa, že by dělal těm psům to, co provádí chudince Betynce...??? Vždyť by ho museli kousnout....!?


V první chvíli jsem tu myšlenku úplně zavrhla. Rotvajler a pittbul? S Jeníkem? Nikdy!
Pak se mi to rozleželo v hlavě.

Měla bych alespoň poděkovat za nabídku "možné spolupráce"....
Sedla jsem k mailu, prohlédla jsem si fotky psů, osvědčení o výcviku, o složení zkoušek u zkušebních komisařů....

Ale pořád jsem váhala. Nabídku mi učinila slečna z Ochrany fauny, kam s Jeníkem nosíme kaštany a žaludy, a kam se rádi chodíme dívat na zvířátka.... tak snad ví, co dělá.... :-)
Říkala jsem si, že se tam zkusíme jít alespoň zeptat.....
První návštěvu jsem však naplánovala na deštivý a upršený den... Nějak mě to počasí neposlouchá a nenechá si ode mne poroučet.

Vešli jsme do areálu Ochrany fauny a Jenda spustil řev.... Nechtěl se dívat ani na lišku, na sovy ani na vydru...
Když přišla slečna se psem, tak se Jenda vehementně dožadoval do mojí náruče.
Myslela jsem, že to budeme muset vzdát... Chvilku jsem ho nosila kolem klecí a myšlenku na "kávu a povídání uvnitř"  jsem vzdala.


Pes běhal sem tam, nosil šišky a klacíky a tím si Jendu získal. To jsou přece Jendovy oblíbené "hračky".
Sice se zpočátku bál k pejskovi přiblížit, nechtěl zvednout šišku ani ze země, natož si ji od slečny vzít....Ale postupně se "otrkal", bral si šišky ode mne a házel je pejskovi.... a nakonec si ani nevšiml, že jsem poodstoupila o pár kroků dozadu a on si bere šišky od "cizí slečny".

A dokonce "zapomněl", že PRŠÍ!  :-)
Když zjistil, že stačí hodit šišky na jinou stranu, čímž vyplaší  2 čápi a také nějaké ptáky... a ti začnou mávat křídly, tak jeho radost neznala mezí....
Skákal na místě do výšky a radostně třepal ručičkama....

BYLO na něm vidět, jak je ŠŤASTNÝ. Smál se s otevřenou pusinkou a poskakoval radostí.


Když jsme odcházeli, tak dokonce pejska pohladil (udělal "malá malá") , což do té doby odmítal. Bál se.
....a nakonec řekl pejskovi AHOJ (když jsem mu to připomněla).
A to je co říct...Třeba paní učitelky ve školce nezdraví, babičku vlastně taky ne, ....

Večer jsem o tom přemýšlela a vytryskly mi slzy do očí. Nedávno byla někde anketa: "Je vaše dítě šťastné"??? Já to nevím...
Doufám. Pevně doufám, že snad... občas... ano...
Často si tím ALE nejsem jistá. Ať dělám, co dělám, někdy mám pocit, že nedovedu svého syna udělat šťastným. Takhle krásně štastně už dlouho ručičkama "netřepal"...
Jakto že mu "nějaký rotvajler" udělá víc radosti než maminka, tatínek nebo ostatní členové rodiny?
Občas se vynoří otázky:  "Dělám dobře, když ho nechávám v blízkosti rotvajlera? Opravdu se mu nemůže nic stát?"
 V koutku duše o něj mám hrozný strach....


Ale i tak díky Bohu za podobné lidi jako je slečna z Ochrany fauny, které není lhostejný osud "spoluobčanů".
Díky Bohu za lidi, kteří jsou ochotní zdarma věnovat svůj čas dítěti s handicapem...
A díky Bohu za pejska, který dovede rozesmát jednoho malého Autíka a vnést do jeho života radost  a štěstí....

Autík v autě 2

Včera jsme jeli po dlouhé době na malý výlet...

Předpokládám, že za chvíli už se na žádný výlet ani neodvážíme....

Jenda kopal do sedačky před sebou jak zběsilý a celou cestu řval: "Taťka je zlej, prodal mamince auto..."
"Taťka je zlej, prodal mamince auto..."

Bylo vidět, že z toho má tatínek "ukrutnou radost".... Stačilo by mu to slyšet jednou a néé 100x za den.... :-)

Cestou TAM jsme jeli jen ve třech - já, manžel a Jenda.

Mladší dcerku hlídal doma můj bratr a starší dcera jela ráno autobusem k babičce (k mojí mamince) na návštěvu - s tím, že si obě holky odpoledne cestou z výletu vyzvedneme. To byl ale nápad!

Seděla jsem nalepená na palubní desce, aby mě Jendovy kopance tolik nebolely...
Přesto jsem si to občas neuvědomila a opřela jsem se...v tu chvíli záškodník "šup šup" ....a tahal mě za vlasy....

To byla jízda. :-(

No dobrá....

Procházka zpočátku nic moc..."Bojím lesa, bojím kočálku, bojim taťky...Bojim pána..."
Ale pořád to ušlo.

Cestou zpátky jsme vyzvedli Elišku i s kamarádkou. Jenda na to byl připravený. Ale ve své podstatě je to "šumafuk".

Volal: "Moc lidí, mooc lidííí, Jeník bojííí".

Pak Elišku celou cestu "týral" (celých 18 km a někdy je 18 km strašně dlouhých...) .... Tahal ji za vlasy, za bundu, štípal do nohy a snažil se dosáhnout i na mě nebo na Elišky kamarádku ...

Myslím, že si všichni oddechli, když jsme dorazili domů.
Manžel řekl, že bysme mu mohli svazovat ruce před jízdou....
Je to správné řešení??? Moc se mi nezamlouvá.
Druhá možnost je - příště holky poslat vlakem nebo autobusem.
A třetí? Nejezdit v 5 lidech (v jednom autě), ale dvěmi auty...  V jednom já s Jendou...a ve druhém zbytek lidí...

"Naštěstí" se blíží zima, tak žádné výlety nehrozí..a třeba za půl roku bude líp.....
Možná...
.....a nebo taky hůř....

Přáníčko pro prababičku

V tomto domě je každý den legrace. Tady se člověk fakt nenudí. :-)

Manželova babička slaví asi v neděli (nebo v pondělí?)  90 let.
Kde jsou ty doby, kdy jsem s předstihem kupovala přání, kdy jsem si na nich dávala záležet, kdy děti třeba malovaly vlastnoruční obrázky....
Ted, dokud mě někdo neupozorní, tak si kolikrát na nějaké "výročí" ani nevzpomenu.
Tak tomu bylo i tentokrát.
Manžel říká: "V sobou je oslava devadesátin"... prý volala "tchýně".
Jéééje..." On má někdo 90 roků????!!! " :-)

Ve své podstatě je to jedno, protože MY se takových akcí účastnit nemůžeme. Jedině že by jel manžel sám s holkama.....

Tak jsem včera na poslední chvíli koupila alespoň přání....

Poprosila jsem večer manžela (s výmluvou, že NESTÍHÁM) , at si to napíše sám  (asi poprvé v životě) , stejně je to JEHO babička.... :-)

No jo, řekla jsem, at to "napíše..."!!!!!!!!!!!!!!!! Ale už néé, aby to vložil do obálky a aby to dnes cestou do školy poslal...  :-)
To jsem si sice myslela, ale NEŘEKLA jsem to nahlas....
Zase jsem předpokládala, že to chlapa napadne...
A nenapadlo....
Manžel napsal 3 slova a podepsal to...Nechal to však i s tužkou rozložené na jídelním stole....
JAKO KDYBY TO čekalo na JENÍKA. :-)


A nemyslete si, on toho hned využil.... :-)
V první chvíli, když jsem to zjistila, mě málem ranila mrtvice...
Ale protože mě Jenda učí bezmezné trpělivosti, napočítala jsem v duchu do 10, a pak jsem se rozesmála.
To je fakt, jak v "blbém" filmu.... :-)
Můžu tady v té "společnosti" něco dovézt do správného konce?
Tak jsem Jeníčka pochválila, jak je šikovný a jak krásně přáníčko  pro babičku "ozdobil"....

Říkala jsem si, že to napravím a dojdeme odpoledne koupit nové přání.... a že tedy pošleme dvě...jedno "normální", aby se babička nezlobila a druhé "originální" - podepsané Jeníčkem.
ALE ONO prší...Copak se proti mně spiklo i to počasí?
Nedá se nic dělat, pošlu tedy asi jen tohle...


Kdybych byla na místě babičky, měla bych radost, že se na  přáníčku podílel i můj pravnuk, ale bude mít radost i manželova babička???

Autík v autě....

Autík v autě začíná být nebezpečný.
Na první fotce se usmívá, ale jen proto, že tak třepal lahvičkou, že voda šplíchala desítky cm daleko...

Néé že by s Jeníčkem byly dřívější cesty klidné a pohodové. To v žádném případě.
Jako miminko to byl uřvaný a uječený raneček....

Cestovali jsme minimálně - většinou po doktorech a po rehabilitacích....a pamatuji se, jak jsem se modlila, aby uběhlo půl roku, kdy se jen kojil a já jsem mu mohla v autě zacpat ústa kukuřičnými křupkami.... :-)
Ani pak řev neskončil...křupky nebo později rohlík, ho zabavili vždy jen na chvilku.

Jediné, co by ho bavilo, jsou želatinové bonbony, ale krmte dítě celou cestu sladkostmi...

V autě ted vozím kukuřičné křupky nebo kukuřičný chléb. Ale i to ho baví JEN tehdy, když jedeme sami dva. Jede-li více osob, tak ho baví JEN záškodnická činnost.
V autě ho jinak nebaví téměř NIC - ani knížky, hračky, povídání...
Občas, (jedeme-li sami dva), vítězí na chvíli chrastítka nebo zvukové hračky. Když mám špatnou náladu, tak si říkám, že je Jenda na úrovni  půlročního miminka kamarádky... má pleny, dudlík, chrastítka...
Ale není - to miminko mnohem víc spí. :-)

Nejraději v autě Jenda  "obtěžuje"....
Ve svém repertoáru "škodících činností" má kopání do sedačky před sebou - chudák, kdo tam zrovna sedí....
Nedávno přišel na to, že může prostrčit ruce ven z pásů a nahnout se dopředu.... Je tedy ukotven jen za pánevní pás...a když jsem před ním seděla cestou na nákup... tak se celou cestu snažil mě bít nebo tahat za vlasy. :-(


Když vedle něj sedí holky, tak na ně sahá, tahá je za oblečení, mlátí je  nebo po nich něco hází.
Hmm, vlastně se to už moc nestává, protože v 5 osobách v autě už téměř nejezdíme - to se fakt nedá.  Ten řev několika dětí se pak nedá vydržet.

Mezi další činnosti v autě patří okusování ruky, vyplazování jazyka, vylévání obsahu lahvičky (vozím proto už jen čistou vodu) a podávám jen v "nejhorším" případě....
S klidem po řidiči hází sundané boty, svléknuté ponožky nebo aspoň vytrvale řve....
Manžel se nedávno zmínil, že bysme v autě potřebovali pevnou mříž, která se do aut montuje pro zvířata, nebo alespoň  protihlukovou stěnu...


A tragédie je, když si do auta sedne někdo, kdo tam nemá být...tedy podle Jeníka.
Jednou jsme od školky vezli babičku (ale protože to tak normálně nebývá), tak Jenda celou cestu domů ječel: "Babko zlá, hnusná, odpolná, jdi pič.... Jeník bojí babičky, babička je zláááá" a kopal do předního sedadla jak zběsilý...
Nevěřili byste, jak bylo pro babičku těch 20 km dlouhých....

Ale pořád to ještě ujde....

Nejlepší to je, když jedeme sami dva...občas "mě nechá" něco povídat nebo, když má dobrou náladu, tak mu "smím" ukazovat auta, stromy, stožáry nebo počítat semafory....
Jak to bude, až Jenda přijde na to, JAK se odpoutat od pásů????....To si vůbec nedovedu představit.

Jak asi cestují jiní s Autíky???

Výlet do APLY

Už déle jak měsíc nemáme auto, a tak jsme nejezdili do APLY (poradna s autismem) na nácviky pracovního chování.

Tentokrát mi švagr půjčil auto a já jsem se těšila, že si užiju prima dopoledne.
Ale nějak se nám nevydařilo.
Jenda usíná kolem 23. hodiny a já často nevidím zprávy ... Ani mě nenapadlo, že by mohlo pršet. :-)
Vím, že na podzim se není čemu divit, ale mně to nějak nedošlo....

Když jsme vstali, zjistila jsem, že je mlha a prší.
Jendovi jsem to raději neříkala, protože bysme se z domu možná nevypravili vůbec.
Nesnáší pláštěnku, holinky ani slídu na kočárek.
 Ani zimu, vítr a déšť na obličeji...

Oblékla jsem ho, dala jsem kočárek do kufru a tu vzdálenost k autu jsme rychle přeběhli...
Cestovní proužek samozřejmě nesměl chybět.
Bod číslo jedna byl splněn. :-)


Cesta TAM uběhla rychle - Jeníček byl hodný, těšil se na "tetu", ukazovala jsem mu z okna auta, traktory, stožáry, mosty...povídali jsme si, jaká zvířátka žijí v lese a Jeník byl spokojený.

Když jsme vystoupili z auta, nastal řev: "Ziiima, Jeníkovi je ziiimaaa.."

Nemá rád vítr a déšť a dnešní "vražedná" kombinace se mu vůbec nezamlouvala.
Uvázala jsem ho na kočárek...deku na klín, aby si mohl schovat ručičky, odmítá totiž nosit rukavičky, a jeli jsme do poradny s autismem...
Máme to asi 10 minut cesty od parkoviště.

Dnes na něj byli "tety" dvě...to byla další změna....
Já jsem si během té hodinky bez Jeníčka nakoupila a prošla jsem se po městě...ani mi nevadilo, že prší...ALE TEN božský KLID... :-)
Sledovala jsem maminky vezoucí své hodné dětičky v kočárcích - děti byly schované pod slídou, s úsměvem sledovaly okolí a žádné neječelo...jak to ty matky dělají???


Když jsme z APLY odcházeli, Jenda rozhazoval po zemi puzzle, dřevěné koleje, házel mezi hračky své boty a nechtěl se oblékat....
Bylo vidět, že už toho má tak akorát dost...

Nepozdravil ....a na chodbě spustil řev... A ten ho neopustil ani když jsem ho připoutala na kočárek. Ječel celou cestu k autu.
Lidé se otáčeli a já jsem se snažila "dělat, že tam nejsem" ... :-)
Nesměla jsem na Jeníka ani promluvit...každý pokus o odvedení pozornosti nebo o navázání hovoru končil ještě větším řevem: "Buď potichuuu, nesmíš mluvit, potichuuu, nemáš povídat..." A tak jsem to po pár marných pokusech vzdala.

V APLE mi půjčili knihu: Agresivita u lidí s MR a s autismem, tak se dnešní noc asi nebudu nudit.... :-)


Jenda věděl, že nedostane za odměnu zmrzlinku (jako tomu bývalo v létě), ale lízátko a přesto jeho řev zesílil, když jsme minuli stánek, kde jsem mu dlouhé týdny po návštěvě APLY kupovala zmrzlinku....
K autu jsem dovezla uplakané, usoplené, uječené zvířátko schovávající se před lidmi pod deku.... "Bojím pána, pán je zlej, bojím palkoviště, bojím auta.... Bojim maminky..." křičel mezi vzlyky....


Zpáteční cesta už byla zase v pohodě - připoutaný Jeník lízal lízátko (zavádím nový rituál - místo zmrzlinky lízátko...
I když lízátka ze zásady nemám ráda, protože pak je všechno ulepené a špinavé. Ale lepší ulepené dítě než ječící.... To se potom nedá v klidu řídit) .
K tomu ukusoval rohlík  a těšil se domů na dudlíčky... "Dudánek na Jeníka těšííí"... :-)


Kolem poledne jsme dorazili domů a vyčerpaný Jeníček šel spát....2x jsem se na toho Andělíčka šla podívat...je tak sladký, když spinká!!! :-)

Naschvály tatínkovi?

Není to tak dávno, co u nás tchýně o víkendu asi hodinu hlídala Jeníčka....

Nikdo se neodvážil zeptat, jak ASI "hlídala", když Jeník počmáral fasádu u garáže několika barevnými křídami odshora až dolů a boční stranu fasády  u našeho domu (směrem k sousedovi) černým lihovým fixem. Tam dělal "jen" čáry.... to mi připomíná jeden díl DVD Dorotka a papoušek - papoušek dělá na zed vedle sebe čáry  a ty pak nahoře a dole spojí a má žebřík... Že by Jenda "vyráběl" žebřík? :-)

Ta práce mu musela zabrat alespon 20 minut. Copak tchýně v tu dobu dělala? Na tuhle otázku asi odpověd nezískám.


Tzv. duhovou garáž počmáranou křídami (zdá se, že má Jenda smysl pro estetiku) jsem vám nestihla vyfotit, protože manžel si zakládá na dokonalé fasádě a šel to ihned drhnout rejžákem a vodou....
Křídy "jakžtakž" pustily, o "žebříku" lihovým fixem se to však říci nedá....

Jak kdyby Jenda tušil, že si manžel zakládá na "hezké fasádě", tak v obýváku např. olizuje zeď, čmárá pastelkama po zdi (když je holky někde zapomenou), ale jen tehdy, když je tatínek doma, v ložnici třeba serval ze zdi tapety, shodil obraz, rozbil lampu ap.

Někdy mi přijde, že zkouší tatínkovu trpělivost...
Nedávno jsem psala, jak všechno shazuje z přebalovacího stolu, když ho manžel přebaluje, jak rozpatlává hovínka po stole a po hračkách....ale mně to naštěstí nedělá. :-)


Když si manžel postaví na stůl kávu, okamžitě mu v ní něco plave....
Předevčírem  mu "skočil" brouk do vína....
V pivě se už topily fazole, brouci, korálky, medvídek, tužka a včera dokonce hovínka - tedy naštěstí nééé ta opravdová, POUZE sliz. Ale u nás je vlastně všechno možné...

Eliška nesehnala "hezký barevný" sliz se zvířátkem, který si Jeník oblíbil, a tak Jendovi koupila "záchod" s nevzhledným hnědým obsahem....
A nepřejte si vidět, jak manžel řádil, když hovínka přistála v pivě .... :-)


Možná  proto to na něj Jenda zkouší?
Ví, že mě to "nevzruší",  že mě ty jeho "blbinky" ponechávají většinou v klidu, tak proč by to dělal...?
 Líbí se mu ta "bouřlivá" reakce lidí?
Snažím se Elišce vysvětlit, aby neječela, když jí Jenda přistrčí sklenici se svými pavouky k obličeji...Mám pocit, že čím víc ječí, tím víc se to Jendovi líbí. Ale Eliška si nedá říct, tudíž "pavoučí bitva" mezi ní a Jendou stále pokračuje.

A co dalšího Jeníček tatínkovi provádí? Hrnek, který si položí na stůl, bud vyhodí do koše nebo obsah vylije na zem....

Když jde tatínek na WC, utíká za ním Jeník do koupelny, sebere mu pantofli a snaží se ho praštit po hlavě... Nebo sebral na zemi koupelnovou předložku a házel mu ji na hlavu ...Když nic jiného, tak ho alespoň zasype barevnými bužírkami...
Asi budeme muset najít i klíč od koupelny.  Za chvíli budeme zamykat snad celý dům.
Holkám už  začíná vadit, když je tyránek v koupelně obtěžuje. Vím to, jen nestíhám být každou "sekundu" ve střehu a dítko odvádět pryč....


Když jde Jenda s tatínkem ven, tak Jeník s klidem hodí čepici do potoka nebo do kašny, sundavá si boty a když sedí na kočáře, tak ze sebe alespoň serve deku a hází ji na zem...a to jsem si myslela, jak ty suché zipy pevně drží.

Když ho tatínek obléká, Jenda se brání, kope, tahá ho za košili, shazuje věci, rozpatlává mastičky.... a volá pořád dokola: "Taťka pije hovno, Pij hovno, ...Taťko, pij hovno... "

Včera "pro změnu" Jeník rozbil rádio (tedy kazeťák) ...Má ho večer v ložnici při usínání jako rituál....nejdřív urval dvířka, tak jsme je nasadili a kazeta dál šla, i když se pak s ulomenými dvířky hůř manipulovalo....a pak to Jeník celé vyškubl ze zásuvky...
 Tak na konci kabelu, který se strká do zásuvky,  zbyl jen jeden kovový výstupek...a do zásuvky mají přijít dva....


Manžel  se zmínil, že bysme ho měli začít někam přivazovat, aby nenadělal tolik škody....

A stejně je to zvláštní - když jsme doma sami dva, tak takové hlouposti Jenda nevymýšlí....
Né, že by byl andílek, ale většinou se s ním dá " v rámci jeho možností vyjít".

Tyhle rituály si "schovává pro chudáka tatínka"....

Návštěva babičky...

Tak k nám na návštěvu na pár hodin přijela babička (tedy moje maminka).


Často si tu připadám "jak kůl v plotě". My už se dávno k nikomu na návštěvu neodvážíme a k nám chodí návštěvy velmi sporadicky.

Nedávno tu byla kamarádka s miminkem... Jenda řval "Bojim miminka, bojiiim miminka" a válel se po zemi. Chvíli se snažil nám naházet drobné hračky do kafe, a pak se vrhl na házení hraček i na miminko....

Kamarádka řekla, že by malého syna položila na zem, ale to jsem se ani neodvážila domyslet..... Natož provést.


A včera? Moje maminka přijela kolem 13. hodiny - objednala si k obědu palačinky....

Jen vešla do dveří, začal na ni Jeník řvát: "Babko zlá, hnusná, di pič....Babko hnusná, blbá...."

Bylo vidět, jak je to mamince líto....
Řekla bych, že se se situací ještě nesmířila a že pořád doufá, že její vnuk bude jednou "normální".

Vidím na ní, jak by si přála, aby jí řekl třeba: "Ahoj babi" a třeba jí dal pusu....
Bohužel....

Když si sedla za stůl a namazala si palačinky marmeládou, házel po ní Jeník slizem a dvoukorunou.... jediné jeho právě oblíbené hračky, které zůstaly na stole po jeho dopoledním hraní....

Když se trefil hračkou do brýlí tak, že skoro spadly.... plácla jsem ho přes zadeček...
Dělám to nerada a většinou tehdy, když je nejhůř.
Myslím, že je mu to jedno...a stejně má plenu. Asi to ani moc necítí.


"Babko, zlá, jdi za dědkou..." se rozléhalo celým obývákem.

V kuchyni ji tahal za svetr.....
....mlátil ji flétnou.....
...a pak do ní kopal....


Jakékoliv vysvětlování a domluvy se míjí účinkem ....
Odvést pozornost nejde, v tomto případě ani oblíbenou televizí...

Několikrát jsem ho odvedla do ložnice do postýlky, ale umí vylézt a vrátí se během pár vteřin jako bumerang.... a okamžitě v "násilí na babičce" pokračoval....

Volal na ni: "Bud potichu!!! Buď potichuuu. Nesmíš povídat!!!"

Sundaval jí brýle, házel jí hračky  do kafe, tahal ji stále za svetr....
Má tolik síly, že by porazil 80 ti kilogramového člověka....


A neustále pokřikoval nějakou "blbost"....
"Bojím babičky, babka zlá, šla ábus (aby šla na autobus)..."

"Babka nemá na mě koukat".....
"Jeník babičky bojí".....
S klidem si podá svoje křesílko, aby byl výš a "mohl" babičku praštit flétnou do hlavy... :-(


Ještě před pár měsíci opakoval: "S babičkou házet papíjkem"...(házeli si při každé návštěvě s papírkem od Kinder vajíčka) a také spolu plnili "dřevěné" úkoly - vkládačky apod....

Ale teď???
Copak musí vyhnat každého, kdo za mnou přijde? Copak nemůžu alespoň jednou za čas s někým mluvit???

Myslela jsem, že se maminka po 15 minutách "násilí" sebere a odjede zase domů.

Vydržela to chudák  u nás asi 4 hodiny...z toho byla hodinu s Jendou venku.... Říkala, že se jí krásně jelo s novým kočárkem. Aspoň něco pozitivního... :-)

Já jsem v pauze, kdy byli venku, upekla švestkovou buchtu s mákem, abych alespoň trošku odčinila chování svého syna a trošku ji potěšila....
Když odcházela, zabalila jsem jí buchtu domů.

Když přišli z venku, byl Jenda "v afektu.... "
Nešlo ho ničím zabavit, a tak jsem už poněkolikáté sáhla do svého tajného fondu - do skříně v ložnici, kam si schovávám dárky na vánoce....a vyndala jsem hru "Ťuky ťuk" od Granny.
Samozřejmě jsem počkala, až se zklidní v postýlce, a teprve potom jsem mu hru dala, abych odvedla novou věcí pozornost od babičky. Aby si nemyslel, že dostal "dárek" za týrání  babičky.
Asi půl hodiny to Jendu bavilo.... díky Bohu. Jinak by babičku asi ranila mrtvice.

Ještě pár takových návštěv a skončím v blázinci....
Jak ho mám naučit, že nemá jiným lidem ubližovat?

Huráá, máme nový kočárek....

Hurááá, máme kočárek.
 

Mám z něj velikou radost.
Přála jsem si ho už v lednu, ale pan doktor mi tehdy řekl, že na autismus se kočárek nedává.
Vzdala jsem to a doufala.....

Doufala jsem, že své dítě naučím, co se smí a nesmí....
Doufala jsem, že moje dítě pochopí, že se nemá válet po zemi, že nemá bít ostatní lidi, že někdy snad
půjde vedle mě nebo i za ruku na procházku.

Doufala jsem, že nebude postávat, polehávat 100 metrů za mnou a nereagovat na mě....nebo naopak zdrhat daleko přede mě....

Doufala jsem, že nebude utíkat do silnice...a že se naučí "předvídat nebezpečí"....

Bohužel.
Nic z toho jsem svého syna nenaučila.
Vzhledem ke zhoršující se situaci "mezi lidmi" jsem o kočárek požádala.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být výhrou získání kočáru pro 4 leté dítě, ale JE to výhra...
Věřte mi. :-)


S Jeníčkem jsem 2 roky cvičila Vojtovu metodu a doufala jsem, že vzhledem k prvotní diagnoze, kterou má ve zprávě od neurologa - spastická diparéza DMO - a protože i ted cvičíme bodíky a cviky na baloně (když to jde!), věřila jsem, že máme naději kočárek získat.
Ano, asi ne pro "autistické" dítě, ale pro dítě s DMO snad ano.
.
 Díky velice ochotnému pánovi z OttoBocku, který nám poradil s výběrem kočárku a přijel nám 2 různé typy ukázat....  díky jedné milé paní z této firmy, která mi se vším radila, díky neurologovi, který poukazy vyplnil, a díky  Výboru dobré vůle  - nadaci Olgy Havlové, která poskytla doplatek, máme od včerejšího dne krásný, nový kočárek.

Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu žádat u nějaké nadace o finanční příspěvky.
Ano, každý rok přispějeme nějakou malou částkou na "dobré účely" - pamatuji se, že to byla třeba Laktační liga kojení, když jsem ještě kojila, kam jsme posílali příspěvky, pak třeba Liga proti rakovině - této nemoci se strašně bojím, zemřel mi na ni tatínek a několik příbuzných, nebo také Pomozte dětem ap...

Ale nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu jednou muset sepisovat žádosti. A jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. I když ve mně byla malá dušička...tohle mi zrovna moc nejde...

První jízda s kočárkem byla super, Jenda byl připoutaný, nemohl nikam utéct - mám pocit, že mu ty pásy dodávají "nějakou jistotu", spokojeně seděl a všechno komentoval.... I poštu jsme "přežili" bez nějakých hrůz.... :-)


Jinak se asi 100x za hodinu zeptal: "P jako palkoviště, můžou tam palkovat?" Značky má Jeníček rád...

Ano, byl spokojený.
A já také.
Jen si teď nejsem jistá.
Dělám dobře, když bude Jeník na procházce celou dobu sedět na kočáře? Jediný, kdo se na procházce ve zdejších kopcích unaví, budu já...

A já už jsem zničená i tak... :-)
A Jeník?
Nabere na kočáře sílu řádit potom doma ještě víc?
Ano, na jedné straně mám radost - nemůže nikam utéct, nemusím ho nikde honit, nevběhne pod auto, neušpiní se, nemůže nikomu ubližovat, ALE....


Snad to nějak vypilujeme a dáme procházce nějaká pravidla....
Čas, kdy se sedí... a čas, kdy může jít vedle....
A v době, kdy bude sedět Jeníček na kočárku a já budu vědět, že se mu nic nestane, budu moci na chvilku zapomenout na stres z toho neustálého soustředění na Jeníka, neustálé 100 procentní pozornosti, protože ho člověk nesmí ani na chvíli pustit z očí.... aby něco neprovedl a  v těch okamžicích se budu  kochat přírodními krásami a čerpat novou sílu....

A tak touto cestou děkuji všem dobrým lidičkám, kteří mi pomáhali na mé cestě "za kočárkem"....

Den blbec....

Proč mám v poslední době pocit, že zase stepujeme na místě?

Na místě?!
 Nebo děláme krok zpátky?
Jenda odmítá cokoliv dělat, ječí a válí se po zemi.

"Mamko zlá, hnusná, blbá...jdi pič...."

"Neci úkoly, neci ven, neci Betku, NIIIC neci...."

Když přijdou holky ze školy, tak je tahá za  nohy, za tepláky, za mikinu nebo se snaží je kousnout nebo něčím praštit....

Holky na něj řvou ta "pěkná" slova, kterými pak Jeník častuje mě....
Včera je řval dokonce pěkně nahlas v obchoďáku....

A Jenda na holky oplátkou volá: "Jeník je malej a nemocnej".

Kdy se holky někde zmíní, že je "šikanuje" vlastní bratr???

Jak dlouho si to nechají líbit?
Proč se musí schovávat před vlastním bratrem do svého pokojíčku?

Proč se mají bát, že když vejdou do obýváku, tak jim Jeník něco udělá???

Zanechá to na holkách nějaké nepříjemné následky?

Sto a jedna otázka se denně před usnutím vynořují v mé mysli...a odpověď žádná....

Dnešní dopoledne jsme kromě televize nezvádli nic.... jako v poslední době často.

Tedy já jsem vytřela podlahu...
Tyránek pak vzteky shodil kytku na mokrou podlahu a mohla jsem vytírat znovu.....


Na poště sahá na lidi, tahá jim za zipy u bund nebo do nich strká....
V obchoďáku natáhne ruku a "jede"... včera shazoval oleje....a já jen chodím a uklízím "kalamity"....

Včera cestou z procházky šel a praštil klackem pána. :-(

Většinou se dřív od lidí držel dál, a i když řval nebo se válel po zemi, tak se to dalo přežít....
Ale ted se k nim přibližuje - nadává jim, vyplazuje na ně jazyk, s klidem jim šlápne na nohu nebo je za něco zatahá, praští je plyšákem nebo aspoň řve: "Pán je zlej, hnusnej"...

V zelenině několikrát hodil na zem ozdobné kouličky na stromeček.... Bylo štěstí, že byly nerozbitné...
Můžu tisíckrát říkat, at na to nesahá,  že se to nedělá...
To je jako když mluvím do dubu....
I ten dub by mě snad poslechl dřív... :-)
Dřív se tak bál aut, že vždy zůstal stát na kraji silnice ..a teď mi kolikrát uteče do silnice a já ho pak chytám na poslední chvíli za límec u bundy....

Mám řešení...připoutám ho na kočár a nebude moci nikomu ubližovat...ale je to to správné řešení?