Polévka Státní svátek

- "Mamíí, co se dává do polévky "Státní svátek"?
-  "Taková snad neexistuje. Takže nic."
- "Ale ano, tady je to napsané...." říká Eliška....

- "A co se dává do chodu "Den boje za svobodu a demokracii" za ingredience? A je to dobrý? To jsem nikdy nejedla."

Jídelníček u Jeníčka ve škole....

Povídání s ženou s AS

Povídala jsem si na fb se známou s AS a protože jsem smíchy padala do kolen, poprosila jsem ji, zda to mohu dát anonymně na uzamčený blog.
Svolila, tak tady to (ve zkratce) máte:

Ja uz to mam obracene, jestli nekdo stoji o mou duveru, musi si ji vyslouzit a presvedcit me. Zvirata nemusi, ta nelzou. Priteli to trvalo skoro pul roku, uz byl ze me tak zoufaly, ze pri prichodu hlasil, ze prichazi s bilym praporem a nechce mi ublizit

Jak vycmucham, ze je chlap hloupy, tak ztrati muj respekt a to je pak zle

Jsem mela i nekolik milencu o dost mladsich, kteri meli zakazano mluvit a smeli jen konat. Pak se rychle oblikni a vypadni. No nechapali. Ucel splnili, tak na co nejake povidani? Nikdy jsem nesimulovala, ze chci neco jineho a narovinu jsem vzdy rekla co ocekavam. To je fer, ne?

S nynejsim pritelem to bylo horsi, pro nej je zena uctivani hodne stvoreni a nejde to jen tak sup sup. Musim te pozvat na veceri, zaplatit hotel a pak te odvezt domu. Chci te poznat i jako cloveka. No nepleskla bys ho? :-))

A mit milence autistu je taky super, protoze si ve me nasel zalibeni, tak si udelal vlastni soutez, ze bude nejlepsi ze vsech a ja musim byt nejspokojenejsi Akorat to nepozna, tak jsem vyslysela jeho zadost, at si poridim praporek a vzdycky jim zamavam, ze "dobry "......

Ty se smejes, ale tusis jak je tezky sehnat sachovnicovy cilovy prapor

Tohle by lidi meli vedet jak vypada auti humor vubec nejsme bezcitni roboti a jenom logici

Akorat ta laska vypada tak, ze mi vozi prakticke dary a vzdycky rika, ze chce, abych mela vse, co potrebuji a nic mi nechybelo. Takze mi k narozeninam nechal poslat lednici, k vyroci privezl notebook, k dalsim narozeninam koupil tiskarnu, detem privezl obrovskou TV, protoze jsem jednou rekla, ze deti chteji velkou. .......a kytku jsem nedostala ani jednu

Nepadej, zlomis si nohu a to si nemuzes dovolit ...

Jak funguji v dospělosti

Odpověď jedné ženy s AS na FB:

Já se to pokusím popsat a nezamotat se do vlastních úvah.
Dnes už vím, že můj mozek (bohužel) funguje trochu zvláštně. Každý vzorec jednání nebo naučeného chování si fixuje jen do toho konkrétního prostředí, kde se ho naučil. Třeba potkám sousedku v supermarketu a panikařím - jsem zvyklá potkávat ji v okolí našeho domu, vím, jakým tónem hlasu ji pozdravit, jak moc se usmívat, kolik toho říct apod., vytvořila jsem si dlouholetým pečlivým studováním vzorec chování, který na tu konkrétní paní aplikovat. Znám ji třicet let... Tento týden jsem ji poprvé potkala na nákupech ve druhém městě, a ačkoliv ona se ke mně znala, já se opravdu musím přiznat, že jsem si nebyla jistá, kdo to je. Váhala jsem mezi sousedkou a matkou spolužačky ze ZŠ, mají určité společné rysy a v cizím prostředí nemám rychle dost informací k tomu, abych to správně zařadila. Divné, vím.

A s tím úklidem. Dvacet let jsem nasávala úklidový režim v domě mých rodičů, a kdyby mě tam dnes na týden někdo nastěhoval, věděla bych přesně, co, kdy a jak dělat. Vycepovali mě, mám tam konkrétní situace spojené s konkrétními činnostmi, rutinu zažitou dlouholetým neustálým "nácvikem". Jenže taková pravidla, jaká mají nastavena moji rodiče, platí jen u nich doma. Např. u babičky se myje podlaha v pátek odpoledne a ne v sobotu ráno před praním a vařením. U tety se myje podlaha dvakrát týdně a jsou matky, které stírají podlahy denně. Já bych aplikovala postupy svých rodičů, kdybych žila v jejich (nezměněném) bytě: s koberci, které jsem se učila vysávat, s konkrétními plochami linolea a parket na konkrétních místech, která se musí umýt, se zažitým postupem, že nejprve se sundají věci z horní poličky, ta se setře, pak se věci naskládají zpátky a totéž udělám postupně s druhou a třetí poličkou, ale ne naopak. (Proto je u autistických dětí dobré dodržovat jakousi rutinu, aby si zafixovaly jednoduché pracovní postupy v konkrétním pořadí.)

A teď to nejdivnější: Když přijdu k někomu na návštěvu, sleduju, jaké vzorce chování je vhodné následovat. A tak se učím fungovat, jinak u tety, jinak u tchýně, jinak u kamarádky, podle toho, jaká pravidla jsou v tom daném prostředí nastavena.
A tedy když jsem vplula do nevyhraněného prostoru bez pravidel, který měl být pouze a jen můj, těžce jsem se s tím prala. Neměla jsem pro ten prostor dané vzorce a dost chaotickým způsobem jsem si musela přijít na to, jak se vším naložit. Takže třeba nad kuchyňskou linkou mám přilepené kartičky, už několik let, které mi napovídají, kam mám skládat špinavé nádobí (krok 1), kde ho umýt a čím (krok 2) a kam skládat na odkapání to umyté (krok 3), ve stejném směru pak visí utěrka, tak tam už kartička být nemusí.
Syn věčně nesplachoval WC, nemyl si po něm ruce, nezhasínal tam po sobě, tak jsem mu vyvěsila u záchodu strukturu činností, jak jdou po sobě, aby na žádnou z nich nezapomínal. Trvalo to, ale dnes už umí splnit i poslední bod toho návodu: "Zavři za sebou dveře tak tiše, jak to nejlíp dokážeš." Platí ovšem jen pro dveře od WC, kde to má vysloveně napsané a naučil se to. S jinými dveřmi v bytě mlátí nebo je nechává otevřené.
Jak u debilů, chce se mi říct. Věci, na které mi nikdo nedal návod, mě děsí svou nepředvídatelností. Už jsem se pochopila, tak s tím pracuju a aplikuju na sebe strukturované učení 😂 Ale udržet pořádek i v té kuchyni mi dá moc práce. Sama sebe musím motivovat, abych si hlídala ty kartičky s návodem a řídila se jimi. To je možná to, čeho se mnozí rodiče bojí - zvládne to moje dítě samostatný život? No s nejvyšší pravděpodobností zvládne. Jen asi, pokud potřebuje pravidla, je fajn mu do začátku s jejich nastavením pomoct. Já se to učím za pochodu a zažívám euforii pokaždé, když zdolám další stupínek. 

Jak docílit toho, aby byl Asperger šťastný

Další skvělý článek Zrzavé holky:

http://zrzava-holka.blogspot.cz/2015/05/jak-docilit-toho-aby-byl-asperger.html

Hned na začátek článku napíšu: každý člověk je jiný. 

Každý člověk s poruchou autistického spektra je jiný. Neříkám, že co platilo pro mě, bude platit a bude to výhodné pro všechny. Jen bych chtěla sepsat pár bodů, o kterých si myslím, že jsou esenciální pro to, aby se (nejen) dospělý člověk s AS cítil dobře.

1. Porozumění ze strany rodičů.

Nebo kohokoliv jiného, kdo člověka s AS vychovává. Samozřejmě, že budou chvíle, kdy si budete říkat, že byste to nejraději zabalili, že budou chvíle, kdy po vašem dítěti zakřičíte, že ztratíte hlavu. Jsme jenom lidi.

 ,,Jak může být tak chytrá a zároveň tak blbá!", budete řvát, až vám dcera donese vysvědčení s průměrem jedna celá na elitní škole, ale nedojde jí, že je potřeba všechno ze stolu sundat dřív, než na něm utíráte prach. Ale... Důležité je nad svým konáním přemýšlet. 

Moje mamka v životě nepřečetla jedinou příručku o neurodiverzitě. Není ani nějak extra studovaná. Neúčastní se vůbec žádných konverzacích na fórech, nežádala nikdy o radu. Jasně, já jsem mírná, klidná, tichá holka, která nemá žádné větší problémy, u aktivních kluků s ADHD je to asi trošku jiné. Ale přesto má moje mamka velmi dobře vyvinuto to, co většina lidí s AS nemá - selský rozum. A když viděla, že já prostě neudělám věci tak, jak je po mně chce, tak si z toho odvodila, že to není to nejdůležitější na světě a že umím jiné věci a zas není potřeba tlačit na pilu, abych byla vystresovaná. Abych si zavázala tkaničky o nejrychleji. Abych psala hezky. Jo, učila mě to, snažila se, ale nešla přes mrtvoly. 

A vůbec, oba mí rodiče se řídili hlavně vlastním citem. Mého taťku nezajímalo, že jsou mi dva a půl roku a že mě baví si prohlížet a řadit vinylové desky - což není úplně typická činnost pro dvouleté dítě - a seděl u nich se mnou a vyprávěl mi o nich i věci, které jsem třeba podle běžného mínění nemohla pochopit. 

A když jsem pak ve třech letech četla, ale ještě v desíti (neumím to dodnes) nejezdila na kole, tak se mi doma nikdo neposmíval. Naopak. Nebylo to ani tak, že by ve mně vzbuzovali nějaké iluze - mamka to vždycky říkala natvrdo - ,,to máš pravdu, jsi fakt nešikovná, ALE..." a vždycky přidala nějaký klad. A udělala to tak, že to vyznělo, že vlastně umím něco speciálního, že jsem vlastně hrozně šikovná, i když nezvládám třeba běžné věci.

A neshazujte vaše dítě před ostatními členy rodiny nebo před vašimi kamarády. Možná se vám může zdát, že vůbec nerozumí společenským návykům, ale to neznamená, že ho to nemrzí, když o něm mluvíte ošklivě. Velmi ho to mrzí a mrzí ho to ještě víc, protože se cítí, že není schopné se sebou nic lepšího udělat. Připadá si pak na nic. Já jsem se naštěstí nesetkala s ničím podobným, ale vidím to u svých známých, kteří pak mají v dospělosti nízké sebevědomí. ,,To je takový náš nešika, viď, ani na kole ses jezdit nenaučil." Tohle dítěti nepřidá. Opět a zase doporučuji:,,No jo, Jirka se na kole nenaučil jezdit, no. Ale zas na druhou stranu...."

Jedna malá připomínka: je mi 21 let, studuju vysokou školu, a moje mamka si vzala na pondělí dovolenou, aby se mnou mohla jít do banky. Když tam jdu sama, tak mi začnou všechno lidi nabízet a já nevím, co mám dělat. A moje mamka je velmi rázná a řekla mi, podívej se, já si vemu dovolenou, pudu tam s tebou, vysvětlím jim, že tobě nemají nic nabízet a ukážu ti, jak se to dělá. Hotovo dvacet. Žádné výčitky ,,už jsi snad dost stará na to, abys..."

2. Vhodná škola

Toto je velmi složitý bod. Každému může vyhovovat něco jiného. Domácí vzdělávání, vzdělávání v nějaké elitní škole, soukromá škola, státní škola o pár dětech...důležité je najít rovnováhu.

Myslím si, že i když máte velmi chytré dítě, není dobré jej tlačit na nějakou super elitní školu, kde se tvrdě jede na výkon a děti jsou strašně moc podněcovány k soupeření mezi sebou. Pro AS to může(může. nemusí. každý je jiný) být velmi stresující. Já jsem absolutně nesoupeřivý člověk.

Pak zase. Na mě osobně se v jedenácti chrlily nabídky, abych šla na gympl. Že je to škoda, abych já, tak ,,strašně chytré dítě"(nemyslím si, že bych byla tak chytrá, protože sociálně mi obrovská spousta věci prostě nedocházela, na kole jsem stále jezdit neuměla...a tak dále :-))) hnila někde na základce. Jenže náš gympl ve městě je obrovská budova, všechny kolem jsou takové, se strašnou spoustou žáků i učitelů.

Ne.

Já jsem zůstala na základce, ve své malotřídce, šťastná, spokojená a prožila jsem si nejlepší roky svého života. Nepřišla jsem vůbec o nic. Na gympl jsem šla v patnácti, byla to pro mě muka, ale rozhodně se to dalo víc přežít čtyři roky než by se to dalo osm. Odmaturovala jsem s průměrem jedna celá, ve škole visí moje obrazy, měli mě tam celkem rádi, ale pro mě takové obrovské budovy, hluk, spousta žáků a ročníků a komplikovaných sociálních vztahů prostě NENÍ. Navíc si nemyslím, že jsem se naučila o něco méně než bych se naučila na gymplu. Na základce jsem měla IVP, tím, jak nás bylo ve třídě patnáct, se mi mohly učitelky věnovat a celkově ten kontakt byl mnohem příjemnější. Spousta lidí z osmiletého gymplu, většina mých kamarádů a vlastně i Kristián, třeba vůbec ve studiu na VŠ nějak úspěšně nepokračovala. A nemyslím si, že Kristián ví víc věcí, než já. Takže asi tak.

I VŠ je důležité nepodcenit! To může být nepříjemné hlavně v tom, že ve dvaceti se cítíte už nekonečně blbě, když někde nezapadáte. Opět, malé obory, s lidmi, které opravdu zajímá to, co děláte - takže raději tvrdší přijímačky. Nás je zase ve třídě patnáct a je to fajn.

3. Okruh kamarádů

Toto rodiče tak úplně zařídit nemohou. Na to musíte mít štěstí. Já mám hrozné štěstí na kamarády. Nemám jich nijak moc, ale kamarádím se s lidma, kterým můžu vypisovat i ve tři ráno dlouhatánské zprávy a vím, že mě nepošlou do háje. 

Lidé s AS mají potíže se svěřovat. Je dobré mít kamarády, kteří nepřevrátí vaše problémy ve vtip, když už se jednou rozhodnete se s něčím svěřit. Je dobré mít kamarády se stejným smyslem pro humor a se stejnými zájmy. Je dobré mít kamarády, kteří se za vás vůbec nestydí a pomůžou vám, když je požádáte o pomoc. 

Víte, co je zvláštní? Jak nad tím přemýšlím, tak kamaráda s AS mám jen jednoho. Ten se nijak extra neúčastní žádných povídání a skupinových konverzací o AS. Ale neurodiverzních kamarádů mám většinu. Jasně, problémy s psychikou má dneska skoro každý, o to nic, každý máme něco. Ale málo z nás o svých problémech ví a málo z nich se je snaží nějak řešit. Většina mých kamarádů se s něčím léčí, ať už to jsou deprese, nebo maniodeprese, nebo bipolarita. Je to zvláštní, ale je to tak. 

Je dobré mít i kamarády z různých sociálních prostředí, kamarády různých ras. Všichni tihle lidi potřebují někoho stejně jako vy. Každý, kdo je nějak trošičku ,,jiný". Kolikrát je to i plus. Když jdu někam se svými kámoši já, tak lidi říkaj, wow, vy jste tak styloví, vy vůbec nejste konvenční, já bych chtěl být jako vy. A my se jen smějem.

4. Vhodný partner

Rozumějte, že vhodný partner může být klidně i žádný partner. Nebo partner stejného pohlaví. Pro lidi s AS je velmi těžké se účastnit společenského života a je pro ně velmi těžké si najít partnera. Často jejich vztahy končí tak, že jsou vmanipulováni do vztahu,  v kterém vlastně nechtějí být. Nebo se ve vztahu trápí, protože jim ten druhý nerozumí. 

Někteří lidé s AS chtějí být sami a na tom také nic není. Není dobré se lidí ptát ,,hele, a kdy už si konečně někoho najdeš?" Je to stresující. Je to každého volba. Dokud tím nikomu neubližujem, dělejme si, co chceme. Také mohou být AS z tohohle dotazování smutní, protože si pak přijdou neschopní, že si nedokáží najít partnera, taky je to trápí. Člověk je třeba relativně hezký, hubený, chytrý, ale pokazí každou společenskou konverzaci něčím nevhodným. Už tak jej to dost trápí a pak se mu ještě přidá. Já vím, že to nemyslíte zle. Ale přesto...

A už vůbec neshazujte AS člověka nějakým ,,já se nedivim, že tě žádná holka nechce" nebo ,,ty si nikdy nikoho nenajdeš". Budovat zdravé sebevědomí je to nejdůležitější, co můžete udělat. 

5. Dopřejte jim samotu a tolerujte jejich koníčky

Víte co, člověk s AS se potřebuje občas někam zavřít a jenom tam sedět a přemýšlet si. Neznamená to, že vás nemá rád nebo že s vámi nechce být. Naopak. Dělá to proto, aby s vámi zase brzy být mohl, jen potřebuje dobít baterky.

Koníčky lidí s AS mohou být neúměrné věku nebo nevhodné pro dané pohlaví a tak dál. A co? Pal to čert. Je úplně jedno, jestli si vaše osmnáctiletá dcera chce nebo nechce udělat narozeninovou párty ve stylu Pokémonů. Je to její věc. Dobří kamarádi se jí posmívat nebudou, naopak, dobří kamarádi takovou párty promění v tak stylovou událost, že bude všem ostatním LÍTO, že se něčeho takového nemohli zúčastnit.

10 věcí, které byste měli vědět, než někam pozvete holku s Aspergerovým syndromem

http://zrzava-holka.blogspot.cz/2015/03/10-veci-ktere-byste-meli-vedet-nez.html

Ahoj, našla jsem pěkný článek na stránce http://thegirlwiththecurlyhair.co.uk :-)

Spoustě lidí připadá spontánní výlet na pláž nebo do kina jako skvělý nápad. Ale pro holku s AS je chození ven, ať už s přáteli nebo s potenciálním partnerem/partnerkou, docela náročná záležitost. V tomto článku najdete 10 tipů, které vám pomůžou si naplánovat vaše rande nebo výlet tak, aby AS i NT byli v pohodě a daný den si naplno užili. 

1. Dívce s AS řekněte přímo, jaké máte úmysly. 

Jestli ji třeba milujete, zkuste vše co nejpřesněji pojmenovat. Většina žen s AS nemusí v daný moment poznat, že s nimi flirtujete, nebo nerozumí konceptu vzájemného flirtování. Chápu, že je to velmi obtížné, zvláště pro neurotypiky - jít a říct ,,líbíš se mi". Ale berte to zase tak, že dívka s AS bude v její odpovědi naprosto přímá a rovnou vám řekne ,,ty mně taky" nebo ,,ty mně moc ne". Tak aspoň oba víte, jak na tom jste, a na nikoho nebude vyvíjen nepřiměřený tlak. 

2. Řekněte jí na rovinu, kam ji berete. 

Když řeknete jen něco jako ,,čeká na tebe romantické překvapení", bude žena s AS ve stresu. Proč? První důvod je, že neví, kam ji berete! Nemá nad situací žádnou kontrolu a pořád bude přemýšlet nad ,,co když", ,,proč" a tak dále. A když řeknete, že jde o velmi romantickou záležitost, také se může vyplašit, protože spousta žen s AS má s romantikou potíže. Naše představa romantiky se trochu liší od NT představy romantiky.  NT lidem připadají romantické svíčky v restauracích a houslisté, nám připadá romantické, když se můžem se svou polovičkou pohroužit do společných koníčků. Nepředpokládejte automaticky, že co připadá romantické vám, bude připadat romantické i ženě s AS.

3. Přesně vymezte časový rozvrh a držte se jej.

To je velmi důležité pro každého AS. Většina žen s AS bere vše velmi doslovně, takže když řeknete, že se potkáte v deset ráno v kavárně, buďte tam v deset ráno. Pokud zaspíte, přijdete pozdě, bude to pro ni velmi těžké vstřebat. Pokud se na místo nemůžete dostavit, dejte jí vědět a vysvětlete, PROČ, aby pochopila situaci a smířila se s tím. Nepředpokládejte, že můžete přijít později, nebo se rozvrhu tak úplně nedržet. Uvědomte si, že žena s AS vás očekává v daný čas, ne dříve ani později.

4. Nevolejte jí, abyste si domluvili schůzku.

Pro AS je mnohem snadnější si dopisovat. Některé ženy s AS mají panický záchvat už jen v momentě, kdy slyší, že jim zvoní telefon. SMSky mají pro AS mnoho výhod. Může z nich vstřebat informace vlastním tempem a vlastním tempem i napsat odpověď. Buďte velmi konkrétní, když se na něco ptáte, a nezapomeňte, že ona bere věci doslovně.

5. Netlačte na ni. Pokud už je toho na ni příliš, je toho na ni zkrátka příliš.

Spousta lidí to bere tak, že rande zabere celý den nebo celou noc. To může ženu s AS neskutečně vyčerpat. I po hodině jí někdy může dojít sociální energie. Pochopte, že žena s AS prožívá vše mnohem intenzivněji, takže co zažije za hodinu, je pro NT člověka jako to, co on zažije za celou noc. Respektujte, pokud vám řekne, že je unavená a potřebuje si odpočinout a být sama. To není výmluva, nesnaží se dostat pryč od vás. Je vážně unavená a potřebuje klid. 

6. Dejte jí čas.

 Aspíci zpracovávají informace i emoce pomaleji než NT. To může způsobit, že člověk s AS reaguje právě teď na situaci dávno minulou. Takže se neděste, když vám okamžitě neodpoví na zprávu. Může z ní teprve zpracovávat jednotlivé informace (proto pomáhá se ptát na konkrétní věci, nejlépe na otázky typu ,,ano" x ,,ne")

7. Vybírejte pečlivě místo, kam spolu půjdete.

Spousta žen s AS má citlivé smysly a nebude jim dobře v příliš světlém prostředí, v hlasitém prostředí nebo někde, kde je spousta davů. Vyberte si tiché a hezké místo a řekněte jí, kam půjdete. Ona si mezitím o místě zjistí vše potřebné a nebude tolik ve stresu. 

8. Nezapomínejte, že žena s AS má svou denní rutinu.

Co vám může připadat hloupé, je pro ni velmi důležité. Pokud víte, že je jejím pravidlem chodit spát v devět večer, netlačte na ni, aby to porušila. Zeptejte se jí jednou, a pokud nebude ochotná ze svého pravidla slevit, dělejte raději něco jiného. AS milují rutinu a bezpečné, známé věci.

9. Pokud řekne, že s vámi nikam nechce, respektujte to.

Někteří NT lidé potřebují často trochu přesvědčování a přemlouvání, aby s vámi někam šli, ale u ženy s AS tomu tak není. Upřímně, opak je pravdou. Pokud řekne nejprve ne a vy ji stále přemlouváte, bude velmi vystresovaná. Cítí, že udělala něco špatně a zároveň nerespektujete její chování nebo osobní volby. Může i cítit, že její já je nějakým způsobem špatné v porovnání s ostatními a že se musí změnit, aby zapadla.

10. Pochopte, že žena s AS může zrušit vaši schůzku chvilku před setkáním.

Věřím, že spoustě NT to může připadat hrozné. Taky jsem to takhle dělávala a kolikrát jsem slyšela, že si prý vymýšlím výmluvy, abych se nemusela setkat s přáteli. Já se ale CHTĚLA setkat s přáteli, ale stres a úzkost ze setkání byly tak velké, že to prostě nešlo. Stres je hrozně velký faktor u žen s AS a často řídí její život. Snažíme se redukovat stresující faktory, kde to jen jde, a občas kvůli tomu musíme i zrušit nějakou tu schůzku. Pochopte, že to neděláme, abychom se vám vyhly, ale protože nemáme jinou volbu a je toho na nás zkrátka příliš hodně. 

A platí to, co vždycky - seznamte se dobře se ženou s AS! Její koníčky a preference vás mohou překvapit! A to i velmi mile!

A nakonec moje nedávná zkušenost:
Jeden muž se na mě nádherně zamilovaně díval...a Eliška mu řekla, že se na mě kouká, jako kdyby mě chtěl zavraždit.
Takže, pánové, pozor...
- Až se budete na na nějakou Aspergerku "zamilovaně" dívat, můžete dostat vynadáno, možná i pár facek, protože to špatně vyhodnotí a bude se bránit.

To samozřejmě nemusí platit pro všechny ženy s AS:)

Čtrnáct věcí, které nemáte říkat dospělému člověku s autismem

Další super článek na stránkách Zrzavé holky:
http://zrzava-holka.blogspot.cz/2015/03/patnact-veci-ktere-nemate-rikat.html

Prima článek ze stránky purpleaspie.wordpress.com Drobná poznámka - článek je americký, proto je používán souhrnně termín autismus, a autor autismem myslí všechny poruchy autistického spektra včetně Aspergerova syndromu.

Včera v noci někdo sdílel na Facebooku článek. Nazýval se ,,Věci, které nikdy neříkejte rodičům dítěte s autismem." V komentářích někdo psal, proč neexistuje článek, který by pojednával o dospělácích na spektru. Já jsem se rozhodl takový článek napsat. Vychází nejen z mých zkušeností, ale i ze zkušeností mých přátel s AS. 

1) “Nevypadáš jako autista."

Odpověděl bych na to podobně, jako Gloria Steinem, když jí lidé říkali, že ,,na padesát vypadá dobře." Říkala:,,Takhle padesátka prostě vypadá." Já říkám:,,Takhle autismus vypadá." Raději bych ale řekl:,,Já nevypadám jako autista a ty zase nevypadáš jako ignorant. Asi se oba mýlíme."

Nevím, co tím lidé myslí, když říkají, že nevypadám jako autista. Jak autismus vypadá? Kdybych se podíval na kteréhokoliv svého kamaráda s autismem, nemohl bych říct ,,tenhle člověk vypadá jako autista," kdybych ještě nevěděl, že ten člověk opravdu autista je. 

Někdy lidé říkávají:,,Když ty vypadáš tak normálně.” Nevím, jestli to má být kompliment nebo ne. Na tohle odpovídám:,,Ale já JSEM normální."

2) “Nemůžeš být autista, protože...”

Na konec věty si můžete dosadit ,,nemůžeš být autista, protože mluvíš", ,,nemůžeš být autista, protože máš kamarády",,nemůžeš být autista, protože máš práci" nebo ,,nemůžeš být autista, protože jsi ženatý". “

3) “Neříkej, že jsi autista. Jsi člověk s autismem. Nesmíš se takhle degradovat."

Já sám říkám, že jsem autista. Spousta lidí si tak říká. Jako řekl Ari Ne’eman: ,,Když jedu na výlet, nezapomenu si zabalit svůj autismus." Je to osobní preference. Někteří lidé o sobě raději říkají, že jsou autisté, jiní zase, že mají autismus. Ale většinou nemáme radost, když nám někdo jiný říká, jak si máme nechávat říkat, zvláště, když nám to říkají lidé, kteří sami autismus nemají.

4) “Jsi jako Rainman?”

Rainman byl nereálnou postavou ve stejnojmenném filmu. Měl to být autistický muž se savantským syndromem(savantské schopnosti jsou neskutečné ostrůvkovité talenty v oblastech rychlého počítání, umění, paměti, nebo hudby". Postava byla napsána podle opravdického člověka jménem Kim Peek, který však sám autista nebyl. 

Většina autistů savanti nejsou. Někteří ano, jako Daniel Tammet, autor Born on a Blue Day, ale takoví lidé jsou výjimkou, nikoliv pravidlem. Ne všichni autisté jsou savanti, ne všichni savanti jsou autisté. 

5) “Ty jsi autista? To znamená, že jsi jako postižený?”

Nejprve je nutné zmínit - nepoužívejme termín postižený. Možná to kdysi mělo nějaký lékařský kontext, ale dneska je toto slovo používáno jako urážka. Za druhé, když je někdo autista, znamená to, že má deficit v oblasti intelektu? Ne vždycky. Jak jsem říkal předtím, autismus je spektrum. Mezi lidmi na tomto spektru existují obrovské odchylky. Někteří jsou intelektuálně nadaní, jiní mají potíže s učením. Většina z nás spadá někam mezi tyto dvě oblasti. Spousta autistů má normální nebo i vyšší než průměrné IQ a zároveň mají i poruchy učení, které maskují jejich opravdické schopnosti. Navíc většina z nás se neučí stejným způsobem jako ne-autisté a můžeme mít problémy ve vzdělávacím prostředí, které nám není přizpůsobené. Pak nás lidé označují jako postižené, i když postižení nejsme. 

6) “Jsi moc chytrý na to, abys byl autista.”

Opět a zase, mezi lidmi na spektru jsou obrovské rozdíly. Někteří máme nízké IQ, jiní velmi vysoké IQ, většina z nás spadá někam doprostřed. Inteligence není diagnostickým kritériem pro autismus.

7) “Nejsi autista. Máš jenom Aspergerův syndrom.”

AS do autistického spektra spadá. Nejnovější verze DSM, diagnostického manuálu mentálních odchylek, už termín Aspergerův syndrom nepoužívá, místo toho používá zastřešující termín porucha autistického spektra.

8) “Musíš být vysokofunkční.”

Funkční kategorie se mi nelíbí. Uměle se snaží škatulkovat lidi do pevných kategorií. Nikdo není 100% vysokofunkční nebo 100% nízkofunkční. Někteří lidé mohou totálně změnit funkčnost v závislosti na prostředí, v jakém se pohybují. Abych parafrázoval Lauru Tisoncik, když jseš nízkofunkční, tak lidi ignorujou tvá nadání, a když jsi vysokofunkční, lidé ignorují tvé potřeby.

9) “Já jednoho autistu znám a ty se tak vůbec nechováš.”

Nejradši bych řekl:,,A já znám neurotypika a ty se taky nechováš jako on." Zase - spektrum, odlišnost. Když jsi potkal jednoho autistu, potkal jsi jednoho autistu.

10) “Nechováš se jako autista.”

Na toto se dá odpovědět dvěma způsoby. První způsob je, že se jako autista chovám, chovám se jako jeden konkrétní autista. Opět otázka spektra a odlišností na něm.

Druhá možná odpověď by však mohla být, že se momentálně velmi silně snažím se jako autista nechovat. Mohl bych být zrovna v práci nebo na nějakém jiném místě, které vyžaduje, aby se člověk na tomto místě choval určitým způsobem - neuklidnoval se, nepovídal o svém zájmu, snažil se dělat oční kontakt - a já právě napodobuji neurotypiky. Když jsem v prostředí, které je více otevřené lidem s autismem, tak se asi nejspíš budu chovat více jako autista.

11) “Snažíš se používat AS jako výmluvu, proč jsi hrubý/urážíš/sprostý.”

Toto obvinění jsem už spolu s mými přáteli párkrát zažil. Nejzvláštnější je, že se nám toto obvinění říká, když neslušní NEJSME. Slyšel jsem, že existují lidé, kteří se AS omlouvají a opravdu jsou neslušní, ale nikdy jsem se s takovými nesetkal. Když zajdete na Youtube nebo do nějaké diskuze, tak tam uvidíte spoustu neslušných komentářů od lidí, kteří AS nemají.

Naopak jsem zjistil, že když člověk s AS někoho urazí, omylem, tak je mu to doopravdy líto. Člověk s AS svou diagnozu nepoužívá jako výmluvu, ale jako vysvětlení, proč se takto zachoval. Také se snaží poučit a zjistit, co udělal špatně. 

12) “Můj kámoš/soused/bratranec má dítě s autismem, drželo nějakou dietu a už je v pohodě."

Někteří lidé s autismem jsou citliví na určité druhy jídel, mají alergie. Některým vadí lepek, jiným mléčné výrobky, jiným zase určité ingredience v jídle. V těchto případech se jejich chování zlepší, protože přestanou jíst jídla, po kterých je jim špatně. To neznamená, že už nejsou autisté. Prostě se jen cítí líp, když nejí něco, z čeho se jim dělá zle.

Jindy zase rodiče těchto dětí drží u dětí podobnou dietu, protože jim někdo řekne, že tyto děti by dietu držet měly. Dítě v tom čase navštěvuje i terapie, ale rodiče jeho zlepšení připisují dietě a ne terapii.

13) “Přes to se přeneseš. Je to jenom v tvojí hlavě. Není to fyzické.”

To se mimo jiné často říká i lidem s depresemi a úzkostmi. Když máte něco v hlavě, tak si očividně lidi myslí, že to není reálné - proto tvrdí ,,je to jen v hlavě".

Autismus způsobuje neurobiologické odchylky v mozku. V mozku autistů jsou opravdické odlišnosti, takže ano, je to i fyzická záležitost. 

Určitě lidem s AS pomůže správná terapie, ale to neznamená, že se přes autismus přenesou. Dokážeme spravovat naše symptomy, ale autismus je už napořád v nás.

14) “Ty vypadáš tak normálně!” “Tomu nevěřím, že máš AS!” “No ale musíš být na sebe pyšný!"

Co na to můžu říct? Jsem na sebe pyšný? Jo, jsem pyšný na to, co jsem dokázal - mám titul, stejnou práci už 12 let, vlastní dům a vztah. Ale proč by toho autisté nemohli dosáhnout? ,,Vypadáš normálně." To proto, že JSEM normální. ,,Nevěřím, že máš AS." No, tak bys měl asi začít. Lidé s AS dosahují mnoha věcí, i když se to může zdát neuvěřitelné, a stále těchto věcí dosahovat budou. 

Komunikace s Aspergery z pohledu chlapa

Komunikace s AS z pohledu chlapa 

Mé dceři je 24 let. Od 16 let jejího věku, vím, že má diagnostikován Aspergerův syndrom. Jedním ze zásadních problémů lidí s AS , který jim ztrpčuje život, je komunikace. V následujícím textu se pokusím sdělit a vysvětlit problematiku a svoje zkušenosti s komunikací s člověkem s AS. Podotýkám, že jsem laik, s technickým vzděláním a rodič, což samozřejmě vnáší do mé úvahy jistou laickou nemotornost a subjektivitu pohledu na věc. 
Je zajímavé, že úvahy o komunikaci se s dospíváním mého milovaného aspíka, stávaly a jsou stále dominantnější. Současně si také více uvědomuji, že pochopení logiky komunikace s aspikem má pro mne velmi pozitivní přínos pro pochopení komunikace obecně. Také doufám, že text neurazí ani ženy, ani muže, ani učitelky a zejména ne obdivuhodné aspiky.

1. MUŽSKÝ MOZEK
2. PROBLÉM NEURČITOSTI
3. ŘEČ NENÍ SDĚLENÍ
4. ŘEČ JAKO SOCIÁLNÍ TMEL

AD 1
MUŽSKÝ MOZEK

Komunikace s muži ( z pohledu muže ) je většinou ( ne vždy ) jednodušší než s ženami. Komunikace s muži je jednodušší, rychlejší, konkrétnější a jednoznačnější než komunikace s ženami. Komunikace s ženami ( z pohledu muže ) je většinou (ne vždy) strukturovanější, neurčitější , méně konkrétní a pro muže méně přehledná. Ženy jsou schopny paralelně a rychle rozvíjet více témat najednou, což muž nedovede. 
Je obecně známo, že mužský mozek uvažuje jinak než mozek ženský. Tím naprosto neříkám, zda ten či onen mozek je lepší. To co zde píši je nakonec obecně známé. Chci pouze zdůraznit, že máme dva druhy mozku. Všiml jsem si ovšem, že jsou muži, kteří uvažují jako ženy a naopak. Toto tvrzení ale nemá žádnou souvislost se sexuální orientací. 
Budu-li uvažovat o mozku lidí s Aspergerovým syndromem, potom tvrdím, že v jejich hlavinkách pulzuje mozek mužský, lépe řečeno - super mužský. 
Tento fakt je základním východiskem pro komunikaci s lidmi s AS. Vřele doporučuji zejména matkám, aby si tuto skutečnost neustále uvědomovaly. A zejména to platí pro matky, které mají dcery s AS. Pro muže, domnívám se, je komunikace s lidmi s AS jednodušší.
Někdy mi manželka (má ženský mozek) řekne, že se nic nedovtípím. Odpovídám, že jsem blb ( mám mužský mozek ) a ať hovor přizpůsobí mé jednoduchosti, abych pochopil. Na druhé straně mne překvapuje, že ona chce být v jeden moment tady, tam a ještě jinde, což můj mužský mozek vnímá jako naprostý nesmysl a nechápe, že jí to není jasné. 

Nedávno mi manželka vyprávěla o svém kolegovi. Řekl jsem jí, že její kolega má ženský mozek. "Přesně - teď jsem jeho jednání konečně pochopila".
Domnívám se, že ujasnit si to, jakým způsobem Váš protějšek uvažuje, je velmi důležité pro úspěch komunikace. Mými klienty jsou většinou manželské páry, Všiml jsem si, že pro moje mužské uvažování je výhodnější a snazší komunikovat s podobně nastaveným, tedy mužským mozkem. Spíš se domlouvám s mužem, ale často to bývá žena s mužským mozkem a já intuitivně rozhodující momenty a těžiště rozhovoru přenáším k ní. A přitom muž může stále hrát roli klasické hlavy rodiny. Komunikace mne s mými protějšky není o spolčení se někoho proti někomu, ale pouze nalezením cesty k rychlejší a jasnější komunikaci, připouštím - z mého mužského pohledu. 
V komunikaci s aspikem toto platí dvojnásob. Například většinu požadavků mé ženy na dceru tlumočím já, protože naše mužské mozky jsou na podobnější frekvenci, nebo používají obdobný operační systém. Jsem si jist, že mužská autorita je sekundární. Ta je mému aspikoví v podstatě lhostejná. Co ovšem není lhostejné, je přísná, pravděpodobně mužská, jednoznačná logika, která nechápe pojem dovtípit se.

AD 2
PROBLÉM NEURČITOSTI

V souvislosti s problematikou neurčitosti komunikace, která je pro aspíka tristní mne napadá jméno Kurta Gödela. Rodák z Brna,( 1906 - 1978 ) a přítel A.Einsteina. Jeho dvě věty o neúplnosti, zásadním způsobem ovlivnily možnosti matematiky a dokázaly nerozhodnutelnost některých výroků. Jeho objev měl zásadní dopad na vývoj kybernetiky, která se po té, vyvíjela cestou konečných prvků atd. apod. Komplikovaný život se zřetelnými rysy AS tohoto vědce byl příznačný.
Na otázku milovaného aspíka, kdy bude oběd, nelze odpovědět slovy:" až se dovaří brambory". Správná odpověď je : " ve12 30 hod." Pokud se ovšem brambory ve 12 30 nedovařily, nic se neděje. Upřesňující odpověď pro aspíka nemůže být brambory se ještě nedovařily, ale: "oběd bude ve 13 00 hod ". 
Chápu, že to může vzbuzovat úsměv, ale pokud se matky ( nebo osoby s ženským mozkem ) budou striktně řídit tímto návodem jak odpovídat, ušetří nervy sobě i dítěti. 
V úvodu jsme řekli, že mozek jedince s AS je super mužský. Možná bych ještě dodal - mozek, který vyžaduje korektní vstupy. Stejně jako to vyžaduje Váš počítač. Ten se rovněž nedovtípí. Bude vyžadovat korektní vstup. Často lituji aspíka, když se dožaduje odpovědi a postupně brunátní a jeho komunikační partner se mylně domnívá, že odpověď již sdělil. Je mi líto obou a výbuch je jenom otázkou několika málo minut. 
Podstata informace, kterou poskytuje ženský mozek je zakleta v mlze vět, které mužský mozek těžko dekóduje. Jako kdyby to jadérko, po němž naše mužské mozky touží, bylo zabaleno do informačního obalu, kterým tak těžko pronikáme. Ženské mozky to zvládají rychle, jednoduše a dokážou rozpřádat paralelně mnoho informačních klubíček. Nám mužům s mužskými mozky, aspikům a počítačům to tak a nebo vůbec, nejde. 

Na základní škole jsem se domníval, že patřím k těm hloupějším žákům. Většině věcí jsem nerozuměl. Když jsem si dal žádost na gymnázium, učitelka z češtiny byla velmi překvapena a doporučila mi, abych šel raději do dolů. Nevím jak na to přišla. Atletický habitus nemám. Celá třída z toho měla legraci. Je fakt, že moje slohové výtvory a pravopis byl a je dodnes chatrný a v dolech by to tak nebylo na obtíž. 
Až mnohem později jsem si uvědomil, že to semnou možná nebude tak zlé, ale problém byl v téměř 100 % feminizaci školství v té době. Paní učitelky se mohly snažit jak chtěly, ale můj mužský mozek na jejich ženské interpretace nereagoval. O tom, že jsem v hodinách nemohl popíjet oblíbené víno, tak jak je tomu nyní, vůbec nehovořím.
Permanentní nejistota v dekódování informací je pro aspíka frustrující. Lidí se super mužským mozkem je málo. Nedávno se nám stalo, že jsme s dcerou navštívili restaurant. Číšník se ptal co chceme na pití. Řekli jsme, že chceme kofolu. Číšník se dotazoval zda velkou, či malou. Dcera po krátkém uvažování řekla, že střední. Okamžitě jsem se přidal a řekl jsem, že chci rovněž střední. Aby scéna byla dokonalejší, nasadil jsem si svoje oblíbené červené brýle a přísně jsem na číšníka pohlédl. Byl zmaten.
Uvědomil jsem si, že v podobném napětí se chudák aspik pohybuje neustále, protože obtížně rozumí nejednoznačným informacím. Číšník nakonec donesl ve velké sklenici méně kofoly. Ani nevím jak to potom účtoval.
Závěr jest tento: Chcete-li se domluvit s aspikem, hovořte korektně. Ano je ano a ne je ne. Nic mezi tím neexistuje.
Řeč žen, kdy ne, může být ano a řeč politiků, kdy ano, může být možná, ve světě AS a PC nefunguje. Ve světě AS a počítačů není přetvářka, intrika, pomluva, závist či nenávist možná. Je to svět chudší nebo srozumitelnější? Často když přicházím domů z různých jednání a potkávám svého aspíka, říkám si: " Konečně normální svět ". 

AD 3
ŘEČ NENÍ SDĚLENÍ

Pro mne, laického prosťáčka, je možná po mnoha letech se svojí AS dcerou největším překvapením zjištění, že řeč není sdělením. Došel jsem k závěru, že řeč je pouze nosič, nebo vodič toku sdělení. Jde o to, že mužský, AS mozek či počítač, vnímá nominální hodnotu řeči a sdělení ztotožňuje s řečí. Ve skutečnosti tomu tak ale není a zejména ne v komplikovaném světě vysoce inteligentních mozků ženských, nominální hodnota řeči může být zcela odlišná od reálné hodnoty sdělení. 
Věta : "pošli peníze", má jasnou nominální hodnotu. PC nebo mozek AS ji bude takto vnímat. Ženský mozek ovšem rozliší, zda se jedná o prosbu, či příkaz a podle toho reaguje. Toto je ovšem velmi jednoduchý příklad. V lidské komunikace je sdělení, které je neseno řečí, neskonale složitější.
Aspergří logika a logika PC těžko a nebo vůbec není schopna rozlišit ironii. Dcera se mě často ptá zda to, či ono, myslím vážně nebo zda jde o ironii. Pokud neodpovím a nechám ji hádat, obvykle naštěstí, ovšem po delší době problém vyřeší. Její mozek ovšem musí propočítat všechny souvislosti. Pokud budete přemýšlet o komunikaci, zjistíte, jak často se sdělení liší od nominální hodnoty řeči. Je to pravděpodobně nanejvýš lidská a zejména vynikající schopnost ženských mozků, správně dekódovat obsah sdělení.
Tato schopnost má ovšem i svoji stinnou stránku. Někdy žasnu jak jsou napsány nejrůznější manuály. Sám když píši posudek pro soud, snažím se o co největší jednoznačnost a pochopitelnost i pro soudce, který není v dané odbornosti fundován. Termín " dovtípit se " je zcela irelevantní.
Problematická schopnost dekódovat sdělení je pro aspiky typická a vylučuje je zejména z kolektivní komunikace, která je naprosto nad jejích schopnosti. Byl by ovšem omyl, domnívat se, že aspík se a priory kolektivu vyhýbá. Není tomu tak. Primární příčinou je problém s komunikací. 

Aspík je typickým přítelem malého stolu. Má rád, když komunikuje pouze s jedním partnerem, který si současně problematiku komunikace s aspikem uvědomuje. V situaci, kdy si u aspíka jeho partner získá důvěru a nedělá si z neporozumění legraci, je aspik na vrcholu štěstí. V takových chvílích je partner aspíka, hloubkou, strukturou, rozsahem znalostí, dokonalou logikou a vyjadřovacími schopnostmi šokován. Již ne komická bytůstka, ale zcela rovnocenný, v mnoha případech podstatně orientovanější, partner. 
Pro pozorovatele je rovněž zajímavé sledovat jak si aspik ověřuje zda správně pochopil. Pro ty , kteří s aspikem komunikují je nutné, aby měli trpělivost, když se aspik zeptá na tutéž věc různým způsobem a nebo řešení hlasitě opakuje. Je nutné si uvědomit, že tímto způsobem si jeho mozek testuje a verifikuje sdělovaný fakt. Dcera často používá výraz " strpeníčko" . Je to milé a já vím o co jde. 
V této souvislosti je nutné si uvědomit, že intelektové schopnosti Vašeho aspíka jsou s Vámi zcela rovnocené, i když zdlouhavost komunikace by tomu nemusela nasvědčovat. Dále je třeba si uvědomit, že komunikace s aspikem musí být naprosto a vysoce logická. V opačném případě Vám Váš milovaný aspik dá mat.
V komunikaci s aspikem je nutné si uvědomovat rozdíl mezi řečí a sdělením.
Čím menší bude rozdíl mezi nominální hodnotou řeči a hodnotou sdělení, tím úspěšnější bude komunikace s aspikem. 
Je velmi trapné a pro lidi chudšího ducha lákavé, zneužívat komunikační deficit aspíka. Naštěstí aspik, díky své vysoké inteligenci, kontakt s tímto typem lidí nevyhledává a v podstatě správně jimi pohrdá.

AD 4
ŘEČ JAKO SOCIÁLNÍ TMEL

Světem aspíka nejsou a ani nemohou být různé oslavy, zábavy, či jiné společenské rituály. Je to proto, že komunikace těchto rituálů má jinou než informativní funkci. Obvykle se scházejí lidé z jisté sociální, odborné či jinak definované entity. Neverbální komunikace ( aspikům minimálně srozumitelná ) nabývá vrcholu.
Např. vánoční večírek zaměstnanců firmy. Komunikace na těchto rituálech má funkci pouze jakéhosi sociálního tmelu, který jednotlivce identifikuje se skupinou. Žvatlání účastníků nerozvíjí téma - neinformuje. Např. stále stejná klientela venkovského hostince je paralelou k večernímu sezení divochů u ohně. Řeč by klidně mohla být nahrazena mručením v mužském, či kdákáním v ženském typu entity. Řeč není nositelem sdělení. Oheň je substituován obrazovkou TV. Televizní seriál osvobozuje i od toho mručení, či kdákání.
Pro chápání aspíka, který uvažuje hyper logicky jsou tyto rituály nepochopitelné. Nemůže být jejich součástí a je, i kdyby se o to snad pokusil - exkomunikován. Není jako my. Být odlišný není pro současnou společnost inspirativní, ale podezřelé.
Bohu - žel, v trvale expandujícím mediálním světě, má vlastní sdělení stále menší hodnotu. Bulvární výkřik je zaměňován za informaci, celebritami jsou nazývány zcela obskurní a pomíjivé figurky, volební kampaně postrádají sdělení a jsou nerozeznatelné od žargonu bulváru. Rituál kmene přerůstá v rituál ještě méně definovaného stáda. Věru těžká doba pro aspíka. 
Svět aspíka je světem konstant. Vysvětlit aspíkovi společenský rituál je totéž jako svému notebooku vysvětlit velikonoce. Je to tak a Bohu- žel ( nebo díky) , nejde s tím nic dělat. To důležité co z toho plyne je: Nenuťme aspíky do našeho třeštění. Nezaslouží si to. 


Jejich svět je oázou klidu, hledání a nacházení. Naslouchejme jim.
Ano, jejich " strpeníčko" by i pro nás mohlo být východiskem. 

23.12. 2008 VOJTA

Zdroj: http://balmax.blog.cz/1402/komunikace-s-aspergery-z-pohledu-chlapa

Další zpověď člověka s AS

Skola byl velikej vopruz...

Zacnu hned prvni tridou na zakladce - potkal jsem ve svy tride par znamejch tvari, bohuzel to byli zrovna ti, co mi uz ve skolce delali ze zivota peklo. Nejvic jistej O.K., to byl takovej nas "Nelson." A nase tridni ucitelka ho este davala vsem za priklad. Uz za mesic jsem nechtel do skoly chodit a to byla jen prvni trida... Vztahy s ostatnima jsem navazoval tehdy jen velmi problematicky.

Nejak jsem si na to zvyknul jako na nutny zlo (cist umim od peti let) a psani mi slo desne na nervy - od ctvrty tridy kdy uz predmet psani nebyl, tak jsem psal jak to vyhovovalo me a ne necitelne. Obcas jsem mel v sesite vzkaz uprava... Kdyz jsem psal ukol narychlo rano v satne nebo o prestavce. Matika levou zadni. Nesnasel jsem telocvik a nedelal jsem ukoly, pokud to bylo mozny.

Ve treti tride jsme dostali novou ucitelku. Byla na nas drsna, mozna po nas chtela vic, nez na co jsme mohli stacit - aspon me to tak pripadalo, ale nejak koncem r. 1989 odesla na materskou. Ta co prisla po ni, ta tlacila na rodice, aby pozadali o prerazeni do zvlastni skoly. Tady bych mel dodat, ze asi tehdy jsem poznal, co to znamena to spojeni "komunisticka svine." Ja jsem samozrejme nechtel, protoze jsem to mel z domova do skoly - samozrejme pres plot - jen minutu a pul. Casto jsem byl pristizen a nalezite popotahovan za tuhle moji dovednost - lezeni pres ploty mi slo vzdycky dobre. Zustal jsem teda ve svym ustavu.

V sedmy tride nam poslali do tridy jednoho vytecnika ze skoly kilometr bokem. Dostal trojku z chovani, udajne za pokladani velkejch sroubu na zeleznicni koleje. Sikana nebrala konce, i kdyz jsem to nekolikrat uz nevydrzel a sel si stezovat ucitelstvu. Opatreni (pokud vubec nejaky byly...) se mijely ucinkem. No a tehle vytecnik se dal dohromady prave s tim O.K. a bylo to este horsi. Tehdy se i zhorsil muj prospech, ale zaroven ten podzim jsem se poprvy libal s jednou spoluzackou z tridy o rocnik vejs. Komicky na ty situaci je, ze nas dal dohromady prave onen O.K. a navic o tom ani sam nevedel. No a tahle holka mi poprvy dala ochutnat kourit travu (od dvanacti jsem kradl fotrovi cigara, ale tak jenom parkrat za tejden jedno, nekdy dve.) To, co to ve me tehdy vyvolalo za stav, to si pamatuju do dneska. Tezko rict presne, jaky to je, dost jsem kaslal, ale najednou mi prestala "srotovat hlava" - ja totiz porad v ty hlave neco resim, kolikrat strasny hlouposti, ale jinak to ne jde, jinak padam do deprese. A ta zatracena zelenina to dokazala zabrzdit, i kdyz ne uplne, tak aspon dost podstatne. Taky bych mel asi rict, ze jsem prave s touhle holkou prestal bejt panic. Ale nikdo se to nedovedel, nechali jsme si to pro sebe. Vsichni ale vedeli, ze spolu "chodime." Sice nam to vydrzelo jen neco malo pres dva mesice, ale bylo to hezky. A casto jsme se vidali i po skonceni zakladky. Vlastne jsem se nepravidelne setkavali, dokud jsem neemigroval. O.K. s tim jeho kamaradem to desne stvalo, protoze ta holka byla docela hezka a snazil se jak to jen slo udelat ze me jeste vetsiho vola. Jenze tehdy mi dosla trpelivost - jednoho odopoledne (byl jsem sam) jsem potkal O.K. za sidlistem. Mel jsem velkej klacek. Dostal nakladacku a hodne velkou - dva tejdny se neukazal ve skole a ma od ty doby krivej nos. Od ty doby sikana skoncila, muj prospech se zase zlepsil a ucitele si odychli, ze prospivam zase mezi TOP5.

Na prumce to zacalo vsechno na novo, ale nakonec to i samo preslo. Kdyz me ve druhaku spoluzaci hodili do Vltavy, tak tim to asi i skoncilo. Dost jsem se ve skole nudil, elektrotechnicky kousky uz jsem studoval a zkousel si ruznym zpusobem uz na zakladce, delal jsem do modelu zeleznice a tam ma eletronika taky svoje nezastupitelny misto. Matikarka nas terorizovala, takze jsem se nic nenaucil. Dodneska nepochopim, ze me nechala dojit az ka maturite, kdyz jsem skoro cely ctyri roky opisoval. Dokonce me z ty prumky malem vyhodili - reditel me nachytal s jednou spoluzackou v satne v jisty nezpochybnitelny situaci. Kdyby J. u toho tolik nervala :D :D :D S tou jsem se dal dohromady - jak jinak - prave diky tomu, ze se za nama tahnul smrad ze spalenyho zelenyho listi. Ona je totiz podobnej blazen, jako jsem ja. Vydrzelo nam to dokonce vic, nez pul roku. Jenze ona nekourila jen travu. Spolu jsme si slehali heroin. Meli jsme toho oba plny zuby: Jeji rodice vedli predrozvodovou va lku a muj fotr zase strasne pil, takze jsem byl vdecnej za jakejkoliv prijemne stravenej cas mimo zdi domova. Heroin byl prave jednim z tech zpusobu, jak si to aspon trochu uzit. Problem tyhle drogy je ten, ze je az prilis dobra. Tezko se mi z toho dostavalo ven, ale zvladnul jsem to a jsem na to do dneska velice pysnej. Ale neptejte se radeji jak. Kdo jste videli Trainspoting, tak to je jen slabej naznak toho, jaky to je doopravdy. Od 18 jsem si to nedal.

Na a kdyz prumka skoncila (odmaturoval jsem v TOP 10 z celyho rocniku - necela stovka studentu,) dorazila domu jista modra obalka: Povolavaci rozkaz. Mohl jsem se tomu vyhnout (ziskat modrou knizku,) ale na FEL CVUT jsem nesel, neudelal bych prijimacky z matiky. A navic jsem se chtel venovat jistymu povolani, kde se tehdy vyzadovalo byt "vojensky zpusobily," coz sice nutne neznamena slouzit, ale nez jsem se tam dostal, dorazil ten povolavak.

Nastoupil jsem na druhej konec republiky k vycviku u strazni jednotky. Byla to nuda. Strasna. Spatne beham, nedam moc velkou vzdalenost. To me dost nicilo a druha vec, ktera mi lezla dost na nervy, byl fakt, ze jsem narukoval v rijnu a v puli zari jsem se rozhodl s herakem prastit. Tehdy jsem ale zkusil jinej zivotabudic - metamfetamin, znamy tez pod poulicnim nazvem "pernik" nebo "peri." To jsem pak docela i zvladal behat 1500m v pro me naprosto neuveritelnejch casech. Ale tahle droga neni dobra, to si klidne necham ujit: Clovek ztraci rychle kila a chlapum se zmensuje pri dlouhodobejsim uzivani pohlavni organ. Kdo v tom leti moc dlouho, ztraci soudnost.  Nasledne me poslali hlidat letiste. Sluzba to byla otravna, obden s masinkverem na zadech bloumat po letisti. Po trech nebo ctyrech mesicich me urcili velitelem straze a byl o neco vetsi klid, aspon uz jsem nemusel porad vlacet ten otravnej samopal (nabity to ma skoro pet kilo,) vymenil jsem to za pistoli. 
Uz predtim j sem se ale dal dohromady s nekolika mazakama, ktery dostavali ven z letiste pohonny hmoty. Nachytal jsem je, kdyz kradli. Netroufli si na me, protoze jsem mel zbran, oni ne. Jenze ja nemam rad nasili a dohodli jsme se, ze si budem pomahat. Vyplatilo se to - ziskal jsem tak extra prijem cca 5000 Kc/tejden. Nejednou jsem ten naklad vozil i ja. A jednou - uz cestou zpatky, me stavi vojenska policie. Samozrejme jsem nemel jizdni prikaz, ale jim slo zjevne o neco jinyho, nez o ten jizdni prikaz. Nekdo totiz par dni predtim ukradl nekolik pistoli a dostal je ven, vedel jsem o tom, ale nemohl jsem na nikoho ukazt prstm. Vastne nikdo na nikoho nemohl ukazat prstem. Nejak jsem to okecal, ale jaky bylo moje prekvapeni, kdyz si me zavolal asi za dva dny nas major do kanclu a dal mi podepsat protokol od vojensky policie, kde se priznavam ke spouste kradezi, mj. i tech pistoli. Majorovi jsem rekl, ze urcite sam vi, jak to s tema palivama je. Kradli tam totiz uplne vsichmi, i dustojnici. Ja jsem mu to nechtel podepsat, protoze jsem opravdu zadnou pistoli neslohnul. Prece nebudu podepisovat neco, co jsem neudelal, i kdyz jsem tusil, kdo to byl. Dal mi misto toho podepsat smlouvu na dva roky jako vojak z povolani... Jiny moznosti nebyly. Pro me se ale nic nezmenilo, jen uz jsem nemusel tolik krast palivo (jen to, co sezralo moje auto a favorit moc nezere,) jen jsem se staral, aby mohli nerusene krast ostatni a bral jsem od nich ruzny uplatky a protisluzby... Dokazal jsem sehnat kdeco, kdyz nekdo neco chtel a zachrastil mescem... Takze nakonec to na ty vojne nebylo tak hrozny, ale nemam rad od ty doby zelenou barvu, leda na semaforu, tam ji muzu. A nesnasim autority, kery na to nemaji, ale to vlastne celej zivot. Nakonec jsem ani ty dva roky nedoslouzil, zacaly mi problemy s kolenem, ktery mam dodneska, takze z dvou let bylo "jen" 18 mesicu a byl jsem odejit... I tak to ale byla dobra skola zivota. Skocil jsem si na padaku, sel bych hned znova... Nabidli mi Af ghanistan, ale to jsem s diky odmitl (mj. nabidli malo penez.) Naucil jsem se prezivat ve velmi drsnejch podminkach, branit se a z toho tezim dodnes. Uz davno si nenecham delat na hlavu, jako na ty zakladce. Jen tu travu kourim porad. Zkousel jsem i jiny terapie, ale antidepresiva ani jiny psychofarmaka mi vetsinou nedelaly nijak moc dobre. Drogy jsou spatny vsechny. Jen nektery jsou legalni.