Párky

Nesu Jeníčkovi párky do pokojíčku.
Divně se na mě dívá.
Přemýšlím, co chce a pak z něho vypadne.

- "Přines mi příbor. Mně to bez něho vůbec nechutná."

Nádobí

- "Odnes si to nádobí do kuchyně." říkám Elišce, když dojedla párky s rohlíkem u mě v ložnici....

- "Jaký nádobí? Vždyť to je jenom jeden talíř!?"

Zážitky fotografa

 

Zážitky fotografa na Mírovém náměstí v Ostravě:

1.) Přijde ke mně postarší pán a říká:
- "Jdu na pivo, baba v záhoně..... jdu z hospody, baba v záhoně....tak říkám chlapům: To sem ještě neviděl. Jdu se zeptat, co tam ta roba robí... Asi dělá pro nějakej časopis."

2.) Zastaví vedle mě auto, vystoupí nasupená ženská a řve na mě: "Vy jste zaměstnanec?!"
- "Chvíli na ni strnule koukám, pak se trošku vzpamatuju a vykoktám:
- "Zaměstnanec??"
- "Tak jste zaměstnanec, nebo ne...?!!!"
- "Nevím o co vám jde....zaměstnaná jsem tak akorát u svých dětí...."
- "Aha...a proč tedy fotíte MOJE AUTO?"
- "Ale já vaše auto nefotím, fotím si tu kytky a domy..."
Baba nevěřícně zakroutila hlavou, nasedla do auta a odjela...."
ufff

3.) "Paní, je vám dobře?" zeptala se mě nějaká paní, když mě viděla "ležet" v záhoně (foťáku si asi nevšimla).....
"Je mi tak dobře, jako už dlouho ne...." odpověděla jsem.
A stačily k tomu DNES dvě věci - Jenda nebyl ve škole (odpadl mi stres s autem) a hřálo mě pomyšlení, že jsem jednomu člověku konečně po 10 měsících zablokovala mailovou adresu a že už mě nemá touto cestou možnost týrat.... škoda, že jsem to neudělala dřív, jak radila psycholožka....ale když já jsem takový cvok, že jsem se pořád chtěla ROZUMNĚ domluvit.... Muselo mi dojít, že s některými lidmi se opravdu na ničem domluvit nedá.

Od koučky

Dnes jsem se po 4 měsících odhodlala jít zase k osobní koučce.

Čtyři měsíce to nešlo - úzkosti, deprese, chyběla mi odvaha, síla, energie.... proč by měl člověk něco řešit, když se mu nechce žít, že... Zase jsem v sobě nalezla krapítek odvahy a šla.... Nemám ty návštěvy ráda. Koučka se pitvá v mé duši, nutí mě přemýšlet, vyjadřovat POCITY, potřeby, určovat si své hranice, nenechat si všechno líbit.... A vy jste se naučili za 41 let svého života potlačovat své pocity, zapomenout, že vůbec máte nějaké potřeby.... plníte potřeby všech ostatních, ale že je máte i vy? FAKT? (V uších vám často zní slova někoho, kdo vám sliboval lásku: VYSER se na své pocity, SERU ti na tvé pocity a je to tak velmi hluboko zakořeněno, že máte "pocit", že žádné pocity už dávno nemáte, že je nesmíte mít, jinak jste špatný člověk.) Takže hledat něco, co "nemáte", je šíleně vyčerpávající.

Při "terapii" se cítím většinou hodně špatně, protože FAKT neumím popsat své pocity...a pak se cítím ještě hůř, že jsem tak neschopná, že to neumím popsat...ale má to efekt, vždy to má efekt. Pokaždé plus mínus dospějeme ke stejnému závěru. A to, že mám MYSLET na sebe a naplňovat své potřeby. Musím přiznat, že DNES to bylo hooodně šílené. TAM jdete se slzami v očích, s myšlenkami na smrt, na ukončení toho nekonečného utrpení (kdo prožívá masívní úzkosti pochopí) a při cestě zpět se zase usmějete a pocítíte VDĚČNOST za to, že ještě žijete...že jste to ještě nevzdali, že v sobě pokaždé najdete novou a novou sílu pokračovat.... 

Já jsem (bývala?) vcelku veselý, optimistický a vděčný člověk, ale moje končící manželství a to, jak se mnou může "kdysi milovaný" člověk jednat..... mě uvrhlo na dno hlubokého zoufalství, neskutečné bezmoci a šílených úzkostí. Byla jsem oporou svým dětem i přátelům, i když jsem netušila, co to deprese a úzkosti jsou....a nyní, nyní s prožitkem toho nekonečného pekla, ještě jednou smekám před všemi psychicky "nemocnými". Každý den se přemlouvám žít, každý den se násilím nutím myslet pozitivně, vstát z postele, nenechat vyhrát psychopaty, úzkosti a deprese....a přesto se myšlenky na ukončení toho utrpení vracejí.... nemají nic společného s rozumem. NA rozumové úrovni vím, že bych to nikdy neudělala, že pořád je pro co žít, že mám za co být vděčná, že bude lépe....ale když ony se úzkosti rozumu neptají. Najednou na vás padne 50 tun betonu a vy nemůžete dýchat, žít....samotná existence neskutečně bolí.

Cestou od koučky mě zastavili dva lidé. Jeden chtěl na polévku.... Sama nemám na rozdávání, ba naopak, ale byla jsem v tu chvíli vděčná Bohu, že ještě žiju, že jsem tu flintu do žita dávno nezahodila....a pána jsem na polévku vzala.... Pak jsem si udělala radost a podívala jsem se do Karmelitánského knihkupectví.....(musela jsem se nějak odměnit za to, že jsem našla odvahu k té koučce jít). Koupila jsem si čaj a pár záložek do knih.... Před obchodem nějaká bezdomovkyně chtěla 45 Kč na nocleh.... Dala jsem jí je.... Možná to ti lidé nepotřebovali, ví Bůh.... Ale já to dnes potřebovala. Potřebovala jsem nějak vyjádřit RADOST nad tím, že (ještě) žiju a bojuju.....

Banda z Kumlíka

- "Mamiíí, co to je banda z Kumlíka?"
- "Nevím. Řekni mi celou větu."
- "Nohavica v písničce Ona je na mě zlá zpívá: dal jsem jí modré z oblohy, poklady snesl pod nohy svého oslíka, BANDASKU MLÍKA....ona je na mě zlá."
- "Tak co je to Banda z Kumlíka? Jakou bandu jí dal? A kde je Kumlík? To je nějaké město? Jak to myslel? Já tomu nerozumím...
Nebo zpívá pandu Skrblíka? Proč se jmenuje panda Skrblík?? Já tomu nerozumím."

Jedno auti jablko

Velikonoční koncert

Na housle hrála Ellen Klodová....
Skladba od Leonarda Cohena Hallelujah byla skvělá...

Písničkáře Pavla Helana jsem neznala.... a příjemně mě překvapil.
Janáčkova konzervatoř v Ostravě mě neviděla poprvé.
Už se těším na nějaký další koncert.

Oba mě uchvátili natolik, že jsem celý večer poslouchala jejich písničky z youtube.