Cesta k babičce do Prostějova je zážitek.
Ještě než jsme vyjeli, bylo všechno špatně.
Jelo se "špatným autem, se špatnými lidmi, ve špatnou dobu, seděla na špatném místě apod."
Možná to znáte...
Přemýšlet, co všechno musíte vzít, aby každé dítě mělo své rituální věci, je někdy nad mé síly....ale vodu na pití, iPad s nabíječkou, knížky, bonbóny, lízátko, flashku s písničkami - tedy to hlavní, jsem nezapomněla....
Přemýšlet nad tím, že bych mohla něco dovézt mamce nebo babičce? Na to už bohužel nemám kapacitu...
Jo, vlastně jsme jim vzali ukázat Betynku :-) Ta cestovala v kufru v přepravce.
Šárka seděla celou hodinu a půl zabalená v bundě a se zacpaným nosem, prý to tam strašně smrdí... o tom, že mě kopala do zad - raději pomlčím...
Otvírala na nás okno...a že mrzneme, jí bylo očividně fuk.
Na uších měla sluchátka, aby nemusela poslouchat nás a naše blbé české písničky linoucí se z rádia (z flashky).
Jendovi se vůbec nelíbilo, že si Šárka zacpává nos, že otvírá okno a schovává se za knihou...
A taky mu vadila hudba....
Kdyby nejela Eliška, tak to vypnu.
Ale k Elišky rituálům patří české písničky v autě...
Chvilkama jsem měla chuť utéct z auta, občas jsem měla tendenci vysadit Šárku, ale nakonec jsme v pořádku dorazili do Prostějova i zpátky.
Jet dvěma auty by bylo lepší, jistější, bezpečnější a hlavně by netrpěly tolik nervy všech zúčastněných... Ale kde na to brát, že...
Ještě že tohle praktikujeme asi jen dvakrát ročně. Být to častěji, tak spáchám harakiri...
