Neuralgie

Srdce bolestí unavené, zmámené,
chtěla bych se usmívat a né že ne.

Polštář nasáklý mými slzami,

přeji si, at bolest je už za námi.

NE jeden den ani hodina,

měsíc už strádá naše rodina.

Krutá bolest svírá moji duši,

že se to nelepší jen mé JÁ tuší.

Plno prášků polykám s nadějí,
že ty hrozné bolesti pryč se podějí.

Venku je tmavá, černá noc,

bolest má velkou čarovnou moc.

Nenechá se tabletkami ovládnout,
Bože, řekni, jak tohle mám zvládnout.
Chtěla bych zase v noci spát,
přes den se s dětmi usmívat.

Chci zase běhat, pracovat,
chci, aby Jenda měl svůj pevný řád.
Místo toho chaos a zmatek,
den bez bolestí byl by svátek.

Prý naděje nikdy neumírá.
Dej Bože, ať silná je má víra.
Spousta lidí ptá se, jak mi je,
a já musím přiznat:
.......................................vítězí nade mnou NEURALGIE.

Otázky

Kolik dětí může zničit jednu matku?
Kolik kluků způsobí tu spoustu zmatku?

Kolik lidí počítá se do demoliční čety?
Ptáte se, co za hloupé je to věty?

Jak po boji to tu zase vypadá,
jak po náletu kobylek je zahrada.

Jedno malé dítě všechno zničí,
neváží si práce mojí, vlastně ničí.

Všechny kytky s radostí oškubal,
slastně se přitom ještě usmíval.

Krokusy, narcisy, tulipánů květy,
všechno hyne pod rukama neposedy.

Kamínky rozházené po trávě?
Ptám se, jak uhlídat se dá to mládě.

Písek na trávě, na dlažbě i na gauči,
připadám si, jak na rozjetém kolotoči.

Šílené tempo před lety kolotoč nastavil,
nikdo mi neřekl, jak by se zastavil.

Hračky, boty, oblečení, všechno tady lítá,
a matka jen bezmocně se na to dívá.

Neví, jak zklidnit svého syna,
říká si, čí je tohle asi vina.

Jestli-pak někdy skončí to jeho řádění?
Jak zastavit se dá autistické běsnění?

Zdali-pak skončí ten agresivní čas
nebo dřív stresem zešediví můj vlas?

Nemá odpověď žádná vyřčená otázka,
jediný lék na autismus?  Bezpodmínečná láska.

A tak matko miluj svého syna dál,
ač máš někdy pocit, že svírá tě jen žal.

Mám ráda...

Mám ráda svého autistického synka,
ten pohled, kdy to dítě sladce spinká.
Mám ráda jeho hebké hnědé vlásky,
když spí, šeptám mu slůvka lásky.

Mám ráda jeho láskyplné objetí,
v tu chvíli zmocní se mě mocné dojetí.
Líbí se mi, když se usmívá,
škoda jen, že to často nebývá.

Když donese mi z lásky kytičku,
v duchu hladím tu citlivou dušičku.
Vím, že dobré srdce má,
i když najevo to často nedává.

Život s autismem...

Moje dítě je malé a nevinné,
snad jeho agresivita jednou pomine.

Nelze popsat AUTISMUS v jedné větě,
je to jako žít v úplně jiném světě.

S autismem učíme se roky žít,
o lepších zítřcích troufáme si snít...

Někdy nám to jde jen stěží,
tvrdá slova jak balvan na srdci leží:

"Mamko zlá, hnusná, odporná..."
..to nejsou slova, která matka ráda slýchává.

Když Jenda volá: "Maminku nemám rád",
ptám se, jak naučím ho ty druhé milovat...

Jeho chování je často drsné, chladné,
žíti s autismem není příliš snadné.

Když kousne, štípne sestřičku,
 ptám se, zda kouska citu má v srdíčku...

Když mě svojí malou ručkou bije,
mám pocit, že s autismem se těžko žije...

Když křičí: "Jeník bojí babičky",
stěží zadržuji slzy pod víčky...

Kéž by se můj syn naučil více smát,
 kéž by mi někdy řekl, že mě má rád....

Máš jiný svět....

Máš svůj vlastní, jiný svět...
...a není Ti co závidět...
Tolik ses lidí na ulici bál...
a přesto musíme jít dál a dál....

Pomocí obrázků do světa se vydávat
a NIKDY, nikdy to nevzdávat.
Nechceš, aby se lidé dívali na Tebe,
z jejich pohledů asi Tě zebe...

Jejich slova nemáš rád,
toužíš rychle od nich utíkat...
Když tvým tělíčkem lomcuje vztek,
přes okna, dveře slyšet je tvůj brek.

Spolu vzepřeme se osudu,
vždy, synku, pro tebe tu budu.
Pod tvojí autistickou páskou
skrývá se srdíčko protknuté láskou.

Tvoje duše nevinná je, čistá...
autismus zabírá ve tvém životě moc místa.
Na jedno Tvé něžné objetí,
 chci čekat i půlku století....

Jiné dítě

Musím se přiznat, že básniček mám v šuplíku víc, ale vzhledem k mému pošlapanému sebevědomí, jsem dosud neměla moc odvahy je sem dávat, ač napsané jsou již delší dobu.

Ale svými pozitivními ohlasy vnášíte úsměv nejen do mé duše, ale i na moji tvář a dodáváte mi odvahu psát dál.

Chtěla bych se omluvit, že nepřijímám "pozvánky" na Badoo, Netlog, Facebook...ap., které mi chodí na mail.  Opravdu to není v mých silách. Možná..někdy...časem...ale teď to nejde...
Není čas...
Vážím si vašich pozvánek a odmítnutí není výrazem neúcty, jen akutním nedostatkem volného času.
Děkuji za pochopení.

A moc vám všem děkuji za všechny milé a pozitivní komentáře.
Jsem ráda, že JSTE.

Jiné dítě

Jiné, jiné je moje dítě,
často mu v duchu říkám: "Miluji Tě".
Jiné je a přesto krásné,
nad jeho nápady člověk často žasne.

Rozbíjí věci, často něco ničí,
jeho chování ostatním se příčí.
Lidé posílají na něj čerty,
nevědí, že autista nechápe žerty.

Nesnáší pohlazení, objetí,
když křičí, ptám se: "Co je Ti?"

Ke štěstí mu stačí dudlík a televize,
do budoucna nepříliš lákavá vize.

Do své ulity schovává se rád,
i přes časté nácviky neumí si hrát.
Bojí se kotle, bouřky, lidí,
vím, že autismus mu nikdo nezávidí.

Úzkosti vkrádají se mu do duše,
kdopak, kdopak mu asi pomůže?

Lidé, nesuďte....

Nesuďte moje chování, prosím...
Jen kvůli vám nápis na tričku nosím...

"Vnímám svět jinak, neřeš to..."

...tak nápis na tričku zní....

..že se mé chování jednou zlepší,
moje maminka tajně sní....

Nesuďte, lidé, moje činy,
ANO, JSEM AUTISTA a jsem jiný...

Nesuďte, lidé, moje  chování,
které agresivitou často zavání...

Koušu, štípu, jazyk vyplazuji,
místo výčitek vaše pochopení potřebuji.

Stejně jako drahá maminka moje,
která denně vydává se se mnou do boje.

S autismem či s lidmi bojovat,
často mé chování nedá mamince spát...

Když na vás křičím svoje nadávky,
nejraději častovali byste mě pohlavky.

Věřte, že nedělám to rád,
zkuste mě i přesto milovat....