Po přestěhování na sever Moravy zvládla Eliška nastoupit do třetího ročníku SŠ obor sociální činnost.
Stálo ji to spoustu sil a energie. Nechtěla tam chodit, odmítala, prosila, ale vždy se nějak přemohla.
Bylo to vyčerpávající pro všechny.
Před týdnem se Eliška zhroutila a do školy odmítá chodit úplně...
Nevím, CO dělat..zda ji nutit - dívat se na její zoufalství, bezmoc, utrpení, slzy....nebo ji nechat doma a vědět, že takhle je šťastná... doma na ID...a dali by jí vůbec invalidní důchod?
Její dnešní slova:
"Fuj, nechci o tom mluvit. Nenuť mě myslet na školu.
Nechci na to myslet. Už nikdy o ní nechci slyšet.
Strašně se bojím jen o škole někdo mluví, jsem pevně rozhodnutá, že už tam nikdy nepůjdu. Nezvládám to.
Už nikdy nikoho nechci z té školy vidět, s nikým nechci mluvit.
Pochopila jsem, že na to nemám, že to nezvládnu, že mi to k ničemu není.
I kdybych se to naučila jak básničku, tak to nedám psychicky... a teď, v tomto stavu, ani nejsem schopná se učit, nic si nepamatuju.
Strašně mě bolí břicho, mám sucho v ústech, buší mi srdce, chce se mi na záchod, třeští mi hlava, strašně se klepu jen na tu školu pomyslím, mám strašné úzkosti, nemám chuť na jídlo, brečím několik hodin, nemám chuť do života, když mě nutíš do školy.....co to je za život na antidepresivech a na Ataraxu? Nechci tam chodit, ničí mě to.
Už to nechci zkoušet, ničí mě to!!
Jak mě budeš nutit, spáchám sebevraždu.
Rozežírá mě to zevnitř, je to jak rakovina....
Bere mi to veškerou energii, vysává ji to ze mě, pak nemám sílu na nic.
Mám závratě, několikrát jsem dneska spadla.... můžou být závratě kvůli psychice?
Mám pocit, že nic nezvládám, nic nedokážu, nic nestíhám, nemám čas na kočky.... nebaví mě takovej život.
Celej rok se budu trápit kvůli maturitě, budu šíleně nešťastná, na antidepresivech, k čemu mi ten rok bude?! Stejně tu práci nikdy dělat nebudu.
Stejně do žádné práce chodit nezvládnu, možná tak brigádu přes léto, ale víc nezvládnu.
Čím víc mi budete říkat, že to zvládnu, ať tam chodím - "tak na to nemysli, mysli na něco pozitivního, řekni si, že to zvládneš" - pak je to ještě horší...
To je to nejhorší, co mi můžete říkat...a tím víc budu brečet...
Nemám na to, nezvládnu to. Chci být doma, nechci nikam chodit... Prosím. Mami, nenuť mě!!
Nechci slyšet slova jako škola, portfolio, maturita ap. Je mi z toho strašně zle.
Škola je jen ztráta času, stres, utrpení, ničení života, žádná motivace. Dělat to nechci, k ničemu mi to není....stovky hodin, který můžu věnovat svým kočkám a být u toho šťastná....
Nesnáším otázky typu:
Víš kolik autistů má maturitu?
Víš kolik autistů to zvládlo?
Víš jak zklameš babičku?"
