Znáte to, někdy nemáte na výběr.
S bolavou nohou, s 10 tabletkami na bolest....
...přežít 3 hodinové "drncání" v autě....
...kvůli pár hodinám....?
....Nechtělo se mi....
Ale manžel chtěl jet.
Říkala jsem si, že Elišce taky prospěje odpočinek od Jeníka a nakonec jsem jela.
Pouhých 27 hodin v mém rodném městě.
MILUJI Prostějov.
Nikdy jsem neměla v plánu opustit své rodné město.
Jen jsem před lety naletěla slibům jednoho muže, který mi řekl, že budeme pryč jen 2 roky, on něco vydělá a já se zase vrátím "domů".
Po 2 letech mi řekl, že se nikam stěhovat nebude.
Ale to by byla jiná kapitola.
A tak jsem zůstala na tomhle maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Ani po 16 letech jsem si tu nezvykla.
Když jedu do Prostějova, říkám, že jedu domů....
Miluji tohle město a ráda se tam vracím.
Kvůli Jendovi tam jezdím jen jednou ročně.
Tentokrát dokonce po 14 nebo 15 měsících. Plánovaná srpnová dovolená skončila úplně někde jinde.
Už to budou 3 měsíce, co válčím s trombózou, s neuropatiemi, s bolestmi.
Pomalu se snažím zapojit do života, který jsem vedla předtím.....
Fotky budou bez komentáře.
Třeba poznáte radnici, kde jsem se vdávala nebo kostel, kde jsem párkrát byla....
Třeba vás zaujme divadlo, kam jsme chodily jako děti se školou....
Jenda nespí, má rýmu, kašel a není ve své kůži....
Poděkování patří mé mamince a jejímu manželovi, kteří u nás hlídali Jeníčka.
