úterý 31. května 2016

Pohádka podle Jeníčka 3


Šel panáček na procházku...


Uhodil do něho blesk a panáček řekl: "Áá"



Šel do obchodu a koupil si lízátka....


Za chvíli už měl třetí...



..a jedl dál...
Snědl i dvacáté lízátko...a začal být tlustej...


Pak snědl padesáté lízátko....a sedmdesáté....
a byl čím dál tlustější...



Najednou bylo slyšet "ó" a bum, domeček se rozbil...
Uletěly mu okna i střecha...



A když snědl panáček padesáté lízátko, tak praskl a umřel....

Trošku morbidní pohádka, ale budiž....

Pohádka podle Jeníčka 2


Panáček šel s s pejskem na procházku...


Byla bouřka, pršelo...


...a do pejska uhodil blesk....


...a pejsek byl menší a menší....


Otočíme na druhou stranu:
"Jé", řekl panáček když uviděl kytičku...



A pak přišel druhej panáček, zahodil cigaretu a domeček shořel...


neděle 29. května 2016

Eliška a škola

Po přestěhování na sever Moravy zvládla Eliška nastoupit do třetího ročníku SŠ obor sociální činnost.
Stálo ji to spoustu sil a energie. Nechtěla tam chodit, odmítala, prosila, ale vždy se nějak přemohla.
Bylo to vyčerpávající pro všechny.
Před týdnem se Eliška zhroutila a do školy odmítá chodit úplně...

Nevím, CO dělat..zda ji nutit - dívat se na její zoufalství, bezmoc, utrpení, slzy....nebo ji nechat doma a vědět, že takhle je šťastná... doma na ID...a dali by jí vůbec invalidní důchod?

Její dnešní slova:
"Fuj, nechci o tom mluvit. Nenuť mě myslet na školu.
Nechci na to myslet. Už nikdy o ní nechci slyšet.
Strašně se bojím jen o škole někdo mluví, jsem pevně rozhodnutá, že už tam nikdy nepůjdu. Nezvládám to.
Už nikdy nikoho nechci z té školy vidět, s nikým nechci mluvit.
Pochopila jsem, že na to nemám, že to nezvládnu, že mi to k ničemu není.
I kdybych se to naučila jak básničku, tak to nedám psychicky... a teď, v tomto stavu, ani nejsem schopná se učit, nic si nepamatuju.

Strašně mě bolí břicho, mám sucho v ústech, buší mi srdce, chce se mi na záchod, třeští mi hlava, strašně se klepu jen na tu školu pomyslím, mám strašné úzkosti, nemám chuť na jídlo, brečím několik hodin, nemám chuť do života, když mě nutíš do školy.....co to je za život na antidepresivech a na Ataraxu? Nechci tam chodit, ničí mě to.
Už to nechci zkoušet, ničí mě to!!

Jak mě budeš nutit, spáchám sebevraždu.
Rozežírá mě to zevnitř, je to jak rakovina....
Bere mi to veškerou energii, vysává ji to ze mě, pak nemám sílu na nic.
Mám závratě, několikrát jsem dneska spadla.... můžou být závratě kvůli psychice?

Mám pocit, že nic nezvládám, nic nedokážu, nic nestíhám, nemám čas na kočky.... nebaví mě takovej život.

Celej rok se budu trápit kvůli maturitě, budu šíleně nešťastná, na antidepresivech, k čemu mi ten rok bude?! Stejně tu práci nikdy dělat nebudu.
Stejně do žádné práce chodit nezvládnu, možná tak brigádu přes léto, ale víc nezvládnu.

Čím víc mi budete říkat, že to zvládnu, ať tam chodím -  "tak na to nemysli, mysli na něco pozitivního, řekni si, že to zvládneš" - pak je to ještě horší...
To je to nejhorší, co mi můžete říkat...a tím víc budu brečet...
Nemám na to, nezvládnu to. Chci být doma, nechci nikam chodit... Prosím. Mami, nenuť mě!!

Nechci slyšet slova jako škola, portfolio, maturita ap. Je mi z toho strašně zle.

Škola je jen ztráta času, stres, utrpení, ničení života, žádná motivace. Dělat to nechci, k ničemu mi to není....stovky hodin, který můžu věnovat svým kočkám a být u toho šťastná....

Nesnáším otázky typu:
Víš kolik autistů má maturitu?
Víš kolik autistů to zvládlo?
Víš jak zklameš babičku?"

Pohádka podle Jeníčka


Včera byla bouřka, blesky, pršelo...a Jeníček (asi) podle toho namaloval pohádku.


Napíšu to svými slovy, Jendův slovosled si už nepamatuju.

Byla velká bouřka, hřmělo a lítaly blesky.


Panáček šel na procházku, lízal lízátko a prozpěvoval si: "tralala, tralala..."


Uhodil do něho blesk....
..a byl mrtev (to slovo mě zaujalo. Předpokládám, že takhle spisovně to od nás neslyšel...že by z televize?)



Druhá strana:
Panáček nedejchá a upadlo mu lízátko (to nedýchá asi použil z nedávné situace, kdy Elišce umřel kocour a šla se podívat, jestli dýchá...Jenda to tehdy hodně rozebíral...)



Přišel jinej panáček, vzal lopatu a zakopal prvního panáčka do hrobečku (jako maminka nedávno Péťu)
...a už je zakopanej....


...a lízátko pak vyhodil do koše....

Procházka městem


Archív 30. 4. 2016

V Prostějově je tradicí (mých dětí) projít se po náměstí a dojít si na zmrzlinu.
Je to jeden z "rituálů", bez kterého se neobejde Jeníček ani Eliška..


Celou cestu si Jeníček hlídal malou zelenou gumičku.


Pohazoval si s ní, navlékal si ji na prst a bylo mou "povinností" ji hlídat.
Což byl docela náročný úkol, protože někdy gumičku hodil dost daleko, ale věděla jsem, že ji uhlídat zkrátka a dobře "musím".



Jednu chvíli šel Jenda pěkně s babičkou za ruku.... Tyhle zázračné chvilky miluju.




V cukrárně už zase dělal hlouposti, ale gumičku si pořád hlídal.



Fotit se venku u kytiček nechtěl Jeníček ani Šárka.
Udělala jsem asi třicet fotek a nevím, zda alespoň jedna bude použitelná pro "přísné oko babiček".


Cestou autem domů, to jsme měli ještě Péťu, Eliška za jízdy otevřela přepravku s kocourem, protože měla pocit, že tam Péťa trpí a on na mě zezadu skočil a zaryl se mi do ramene....
Ve stotřicetikilometrové rychlosti na dálnici docela šok....
...ale s mými dětmi "normálka".


Týden jsme měla na rameni "pěknou" modřinu.

středa 25. května 2016

Cesta do Prostějova


Archív 30. 4. 2016


Cestou k babičce do Prostějova jsem zastavila a děti pozorovaly veterány...


Do Prostějova to máme asi 122 km. Při dobrých podmínkách časově asi hodina a půl...


Jet se všemi třemi dětmi je tragédie...
Hlavně s Jeníčkem.
Vím, že za to nemůže, ale to v té chvíli nikomu nepomůže.
Zbývá jediné: PŘEŽÍT...


Jeníček celou cestu zlobí a provokuje. Když mu něco řeknu, tak si zacpává uši a je protivný.


Píchá do ostatních prstem, lomcuje se sedadlem, kope do sedadla před sebou, hází věcma, které má po ruce....


Pár sekund ho zabavím jídlem nebo pitím (ale i to klidně na někoho vylije), chvilku se zabaví bonbónama nebo lízátkem, které nesmím zapomenout.


Ale většina cesty "na výlet" je nad síly všech okolo.




Můžeme mu sebrat všechny věci, ale i za těch pár sekund či minut, kdy šmrdlá smetákem po okně nebo si prohlíží obrázky v knize, a dá nám POKOJ, jsme vděční...





Eliška to nevydržela a sebrala Jeníčkovi všechno, co po ní házel a čím do ní strkal - knížky, smetáček, kšiltovku, zvukové hračky, pití....ale i to je nebezpečné.
Když nemá "NIC", čím by mohl "zlobit", tak řve.... nepředvídatelně a intenzivně...


Což je nebezpečné.... když se leknu, protože to nečekám, škubnu volantem...a může být zle...






Po takových jízdách si slibuju, že už Jeníčka příště "nikdy nikam" nevezmu, ale pak mi to stejně nedá...

Možná (marně) doufám, že jednou se bude chovat "normálně" a že bude zabavitelný něčím "inteligentním"... a to zkoušíme všechno možné i nemožné.

Kde jsou ty doby, kdy hrál v autě hry na iPadu. Teď se iPad nesmí v autě vytáhnout...
Můžeme mu slibovat hory doly a stejně to jeho chování nezmění....


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...