Všude dobře, doma nejlépe!

Slíbila jsem Zdence, že vložím její článek, takže slib plním:

Dlouho jsem se neozvala, tak to musím napravit....

Bude to měsíc co jsem doma. Nádherných jednatřicet dní s rodinou a normálních každodenních zážitků. 

První dny doma byli náročné. Přišla jsem s otoky nohou a velkými bolestmi. Naštěstí je moje mamka kouzelnice, takže během pár dní jsem měla nohy zase jako laň, což znamená, že i bolesti se o dost zmenšili. Celé dny jsem spala a odpočívala. Jen jsem přišla domů, vrhla se na mě naše psí slečna Terrynka a s grácií mě přivítala. Měla ohromnou radost a první dny měla vždy když jsem opouštěla byt strach,že zase zmizím. Ono totiž ten den, co jsem odešla do nemocnice, jsem neudělala náš rituál, kdy jí musím říct, že se nemusí bát, že se zase vrátím. Takže první týdny jí bylo smutno, hledala mě a byla uplakaná. V tu chvíli se potvrdilo staré známé heslo, že pes je největší přítel člověka.

Posledních čtrnáct dní se pomalu dostávám do kondice, i když mě počasí dost komplikuje mojí rekonvalescenci. Stálé změny počasí způsobují bolesti kloubů, takže pohyb občas dost bolí. Ale zvládám!!! Dokonce už chodím sama na menší nákupy, doučuji sousedčiny syny a občas dojdu i na nějakou návštěvu mimo náš dům. Ještě mám totiž stále problémy s dokrvováním nohou, takže jakmile déle sedím či stojím, znovu mi natékají a modrají. Ale to se snad časem spraví.

Samozřejmě od té doby, co jsme Terrynce pořídili kamarádku Nellynku, je doma o zábavu postaráno. Nellynka je ještě hravé štěně, takže Terrynce dává dost zabrat. Přeci jenom už je Terrynka pětiletá dáma, takže jí občas prcek Nellynka dává zabrat. Ale je fajn, že si na sebe pomalu zvykají. První dny se totiž Terry novému přírůstku totálně vyhýbala. Takže teď se bavíme doma tím, že pozorujeme naše holky, jak se pomalu sbližují.

Nellynka jako miminko

Jinak doma je doma. Miluji domácí stravu, pohodu, škádlení s rodinou. Běžné domácí starosti a to, že dělám prostě co chci. Nikdo se mě dvakrát denně neptá na teplotu, několikrát denně na číslo bolesti, jím, když mám chuť. A ne v přesně určený čas. Jídlo nesmrdí jako veřejná jídelna a spolurozhoduji na tom, co se bude vařit. Nikdo se mě každý večer neptá, jestli jsem byla na velké potřebě. Už žádný nemocniční rituál a stereotyp!!!

Na druhou stranu jsem tomuto pobytu vděčná. Dal mi nové zkušenosti a hlavně jsem díky tomu začala zase psát a tak poznala spoustu skvělých lidí a přátel. Doufám, že se můj život vrátí do stejných kolejí, i když už taky nechci, aby se vrátil úplně. Teď už jsem jiná - vím to, cítím to. Poznala jsem díky tomu, že existuje ještě spoustu lásky a empatie mezi lidmi. V nemocnici jsem potkala spoustu lidí, kteří se stali mými přáteli. Sestřičky, které se stali něčím víc než jen sestřičkami. Staly se anděly strážnými a přítelkyněmi v jedné osobě. Život prostě něco bere, ale na druhé straně dává, tak jako tento pobyt. Mohla bych se uděkovat za tu hromadu pohledů, dopisů a drobných dárků. Ale vím, už jsem děkovala, tak napíšu už jen opětovné velké DÍKY!!!

Dnes byl den, kdy všichni vzpomínáme na ty, kteří nás už opustili. A tak jsem si zavzpomínala na svoje babičky a dědy. Na všechny lidi,které jsem znala a oni už nejsou naživu.  Na věci a zkušenosti, kterými mi obohatili můj život. Ale jedna babička mi chybí nejvíc. Je to mamka mojí mamky. Když jsem byla malá, dlouhé roky s námi bydlela a proto byla mému srdci nejblíž. Stále na ní vzpomínám a při vzpomínkách na ní mám pokaždé slzy v očích, tak jako teď. Je toho tolik, co bych jí chtěla říct.... Jestli existuje posmrtný život, tak doufám, že když se na mě babička podívá, tak se za mě nemusí stydět. Mám Tě ráda babičko a navždy zůstaneš v mém srdci!!!

Pomalu, ale jistě přichází zima a s ní přichází každý rok vánoce. Takže se musím vzchopit a začít se na ně připravovat. Někoho nakupování dárků nebaví, ale mě celkem ano. Každý dárek hledám, než mi padne do oka a já si umím představit reakci na něj. Většinu lidí, které obdarovávám znám. Vím co mají rádi a tak jim vybírám dárek na míru. A to mě baví. Jen se musím letos dost omezit. Po pobytu v nemocnici a zaplacení regulačního poplatku už moc peněz nezbylo. Ale to je jedno. Vím, že i maličkost potěší. A přeci jen nejdůležitější pro mě a mou rodinu bude to, když vánoce prožijeme všichni ve zdraví,štěstí a pohodě.

Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici, zanechávám opět svou adresu ke mě domů:

Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02

Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí

Zdenka si přála vložit její článek na můj blog. Budiž jí její přání splněno:

Matti Kurjensaari: Uspořádej si své myšlenky, a poznáš, že žádné nemáš. Tento článek by se mohl jmenovat co týden dal a vzal. Ale nejmenuje se tak, protože mě týden jenom dal. A dal mi jen samé krásné věci.

V pondělí jsem tak jako většinu dní po mém příchodu z nemocnice odpočívala. Navíc mě bolelo moje sedmadvacetileté tělo. Jen odpoledne přišla na návštěvu kamarádka, tak jsem vylezla z pelechu, který mám udělaný v obýváku přes den, abych nebyla sama ve svém pokoji. Večer jsem dočetla knížku, tak jsem si vybírala jakou si přečtu teď. Vybrala jsem si knihu Devátý dotek, kterou jsem od jedné z Vás. A začetla jsem se tak moc, že čtu i na toaletě. Děkuji moc za tu knihu!

V úterý jsem byla u svého praktického doktora. Když jsem k němu přišla, sestřička mi řekla, že mám přijít po obědě, protože pan doktor musel nečekaně odejít. A tak jsem se zastavila v obchodě zeleniny a ovoce. Jak já tuhle prodejnu miluji. Jen škoda že rajčata už nejsou nic moc, prostě zase to začíná být rajče bez chuti rajčat. Ale i tak je toho ještě dost na výběr. Jablka, hrušky, saláty, okurky, hroznové víno, blumy, švestky,....Nakoupila jsem si toho spousty, málem jsem to ani neunesla. Donesla jsem nákup domů, najedla se a zase jsem běžela zpátky k doktorovi, kde vše dopadlo dle očekávání, tedy dobře. Po té jsem se stavila v lékárně a pak zase honem domů, kde se po zbytek dne nic neudálo.

Ve středu ráno mě vzbudil telefon. Volala paní s deníku Blesk, jestli by nemohla ve čtvrtek přijet udělat reportáž. Měla strach, protože Blesk je hrozný bulvár, ale po ujištění, že článek bude výhradně o pohledech, jsem souhlasila. Odpoledne se tu stavovala bývalá švagrová na návštěvě, jinak nic. Snad jen,  že jsem se byla projít po okolí. Bylo nádherné počasí a byl by hřích být zavřená doma. Po procházce jsem si sedla na zahradu a vystavila svou tvář slunci. A vzpomínala jsem na dětství, na to, kolik jsem s bráškama tropila rošťáren. Bylo mi moc hezky a je mi líto, že jsem přišla v nemocnici o slunce a koupání. O prázdniny se synovci a neteřemi. Prostě o skvělé léto plné zážitků. Po příchodu domů jsem si na chvíli zdřímla. Po probuzení jsem na Facebooku u pána, od kterého máme naší psí slečnu Terrynku, objevila inzerát na sedmiměsíční fenečku Yorkšíra Biewera malého vzrůstu. Byla nádherná. A tak jsme dali doma hlavy dohromady a na inzerát jsme odpověděli. S pánem jsme se domluvili, že si pro ní v pátek přijedem. Potom už jsme jen vymýšleli jméno. A dohodli jsme se na Nellynku. Pak už se nic nedělo, jen jsem se nemohla dočkat pátku.

Ve čtvrtek jsem vstávala o něco dřív než jindy, aby jsem si trochu poklidila, než příjde ta paní z Blesku. Do telefonu jsme se domluvili, že příjde v deset hodin. A byla přesná. Nejprve si nafotila několik co potřebovala a potom mě vyzpovídala. Byla tu nějak přes hodinu. Odpoledne jsem si byla zase na chvíli sednout na zahradě a pak jsem šla k sousedce pohlídat jí na chvíli kluky a na drby. Když jsem se vrátila domů, tak jsem už jen poléhavala, koukala na televizi a projížděla co je nového na internetu. To je tak všechno, co bych mohla o čtvrtku napsat.

V pátek dopoledne jsem si zase došla nakoupit ovoce a zeleninu před víkendem, kdy je tam zavřeno a pak už jsem jen čekala, až pro mě po obědě přijede kamarádka a odveze mě pro Nellynku. A protože se pán přestěhoval, vytiskla jsem mapku trasy. No řeknu Vám, byla to jak detektivka trefit k tomu pánovi. Jeli jsme po trase, kde to byla samá malá vesnička a značení fakt nic moc. Ale trefili jsme to a pána našli. S pánem jsem si "pokecala", ukázal mi svojí psí smečku, kterou měl opravdu vzorně čistou a načesanou. Pejsci vypadali opravdu moc spokojeně a mě bylo zase hned jasné, proč jsme si vybrali zrovna jeho pejsky. Jeho pejsci mají vlastní pokojíčky, vlastní koupelnu a dokonce i vlastní kuchyň!!! Mají se tam opravdu moc hezky. Pak už jsme si vezli náš nový přírůstek domů. Cesta zpátky už byla hračka. Doma jsme všichni čekali reakci naší Terrynky. A ta dle očekávání byla Nellynkou zaskočená a utíkala před ní. Chce to prostě čas, aby si na sebe zvykli. Celý večer jsme se radovali z našich holek a pozorovali jsme, jak se k sobě chovají.

V sobotu ráno mi psala paní z Blesku, že vyšel ten článek o mě-Vás. Tak jsem rozeslala smsky rodině a známým, napsala to na FB. Po obědě jsem došla do obchoďáku pro ty noviny a nakoupit. Cestou i v obchodním centru jsem potkávala známé, ale i cizí lidi, kteří mě viděli v televizi, četli o mě na internetu a nebo čtou můj blog nebo FB. 

Bylo to zvláštní setkání. Nikdy mě nenapadlo, že mě budou lidi poznávat díky tomu co píšu. A lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo nepříjemné. Ono to totiž bylo milé i příjemné zároveň. Jinak v sobotu se zhoršilo počasí a mě se zhoršili bolesti. Ale musím to vydržet. Největší terapií jsou teď pro mě naše psí slečny, je to taková Canisterapie. Je krásné pozorovat, jak si na sebe zvykají. Naštěstí už slavíme úspěchy a holky si pomalinku k sobě nacházejí cestu. Když ležím v obýváku na svém spacím pytli plněným kuličkami, tak mě na jedné ruce spí Terrynka a na druhé Nellynka. Je to opravdu moc fajn. Naše rodina má teď prostě o zábavu postaráno.

Celý článek naleznete zde:http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/183805/mladou-zenu-upoutala-crohnova-choroba-na-luzko-pratele-ji-poslali-2000-pohlednic-z-celeho-sveta.html

Co se týče mého zotavování. Stále jsem hodně unavená. Bolesti jsou kolísavého charakteru. Někdy to je lepší, někdy horší. Nohy mi stále ještě natékají, když neležím. A stále mám problémy s prokrvováním těch nohou.Ale bojuji dál a nevzdávám se. Georg Christoph Lichtenberg prohlásil: Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá. Ale v mém případě to není pravda.

 Já se raduji z každého dne, kdy se dají moje bolesti snést. Někde jsem napsala, že doufám jestli je moje psaní k něčemu a přišlo mi spoustu odpovědí tak jako je tahle: Ovšem že má Tvoje psaní smysl, hodně pomáhá nám všem, včetně a možná nejvíc ostatním nemocným. Což mi připomíná citát od Johanna Wolfganga Geothe - Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní. Za všechny Vaše vzkazy, které mě podporují v dalším psaní děkuji. Tak jako za pohlednice, dopisy a jiné věci...Děkuji!!!!

Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici, za což bych Vám byla moc vděčná, zanechávám opět svou adresu ke mě domů: Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02

Každý den, kdy jsme naživu, může přijít zázrak

Zdenka mě požádala o vložení dalšího jejího článku, tak zde je:

Kdo myslí jenom na sebe,ochudí jiné o sebe,ochudí sebe o jiné,zakrní  a pak zahyne... (Jan Werich)

Krásný citát že?Nechci zakrnět a zahynout...A proto jsem se rozhodla,že i nadále Vás budu informovat o tom,jak probíhá moje rekonvalescence,takže Vám dnes napíšu o tom,jak probíhal můj první týden doma.

Už je to víc jak týden co jsem doma.Naštěstí to zvládám.Někdy méně a někdy více.Když jsem podepisovala reverz,měla jsem strach,jak to budu zvládat.Myslím,že bylo dost lidí,kteří si mysleli,že to doma nezvládnu a přispěchám během pár hodin či dní zpátky.Nestalo se tak.Odešla jsem v pátek a až do neděle jsem byla jak medvěd v zimě.Jen jsem spala a spala.Asi jsem doháněla spánkový deficit.Akorát byl velký problém v tom,že jsem skoro dva měsíce nespala v posteli,nezvládala jsem to,protože jakmile jsem dala nohy nahoru,měla jsem tak bolestivé křeče,že se to nedalo vydržet.Takže i přesto,že otoky byli menší,byl to hrozný nezvyk spát v leže,takže jsem měnila neustále polohy a taky místa,kde jsem spala.Chvíli jsem spala na posteli,chvíli na gauči,pak v křesle,na druhém gauči.Nakonec jsem se natáhla na můj spací pytel,takoví ten jak je naplněný kuličkami a v něm spím teď neustále.

Jen v neděli odpoledne mě budila mamka,že mi píše na Facebook někdo z TV Nova.Tak jsem vstala,abych zjistila co se děje.Byl to někdo z centrály v Praze a ptal se mě,jestli bych byla ochotná udělat reportáž o tom,jak mi posíláte ve velkém pohledy atd. Řekla jsem si,že proč ne?Aspoň budu moct veřejně poděkovat.Ptali se mě,jestli by mohli v pondělí přijet a natočit to,že se se mnou spojí regionální reportér.A protože jsem měla jít v pondělí k lékaři,domluvili jsme se na úterek.

V pondělí dopoledne jsem šla na kontrolu ke svému praktickému lékaři,kde jsem byla pochválena,jak dobře vypadám.Ne,nechválím se.Opravdu mi to pan doktor pověděl....Ani nevím,jestli už si za ten týden co jsem doma stihl pročíst mou 26 stránkovou propouštěcí zprávu.Ale měl by,protože se k němu v úterý opět chystám.Cestou od lékaře jsem se stavila i s mamkou (máme společného praktika) v prodejně zeleniny a pak v masně.Bylo to zvláštní jít si jen tak něco koupit po takové době.Nakoupila jsem si hodně ovoce a zeleniny.Což mi tak připomnělo,že se mi zdá,že v nemocnici dostávají pacienti málo ovoce a zeleniny.A proto se už nedivím,že se do nemocnice chodilo a chodí na návštěvy s pytlíkem pomerančů atd.

V úterý ráno,když jsem ještě spala,mi zvonil telefon.Byl to reportér Filip Pultar z TV Nova.Ptal se,jestli může přijet natočit tu reportáž.Že prý v poledne musí točit nějakou reportáž u soudu a pak že by přijel.Tak jsme se domluvili na 13.hodinu.A tak jsem si poklidila pokojík,připravila většinu pošty od Vás a pak už jen netrpělivě čekala.Tedy řeknu Vám,byla jsem nervózní.Měla jsem strach co z toho bude.Ne nadarmo se říká,že si televize dokáže udělat z komára velblouda a že záleží na tom,jak to sestříhají.Než přijeli,dostala jsem ještě od mamky instrukce,o čem nemám mluvit,jak se mám tvářit,co mám ukázat a říct...

Prostě klasické maminkovské rady.Byl přesný.Bylo chvilku před jednou a už volal,že je před domem i s kameramanem.Po chvilkovém povídání si začali natáčet pohledy ze všech stran,potom jsme točili mě atd.Filip je moc příjemný člověk a dost mi připomínal mého bratra.No trvalo to asi hodinu.Po ujištění,že reportáž budou vysílat ve středu jsem obvolala rodinu a známé,napsala jsem na blog a rozeslala sms,aby se všichni dívali,že budu jak hvězda v televizních novinách.Samozřejmě největší hvězdou jste měli být v reportáži Vy za to jak jste skvělí.

Ve středu jsem se byla projít a posedět na zahradě,aby mi uteklo to čekání na večer,kdy měli dávat tu reportáž.Ani si neumíte představit jaké jsem měla nervy.Přemýšlela jsem,jestli jsem řekla všechno co jsem chtěla,jestli se mi moc nechvěl hlas,jestli jsem nebyla rozcuchaná a nebo jestli jsem neřekla nějakou blbost či jiné nesmysly.Prostě člověk zpětně přemýšlí co by,jak by...Většinu dne jsem se snažila ležet,spát či koukat na televizi.
Mimochodem většinu času co jsem doma zatím proležím,prospím nebo prokoukám na televizi nebo do počítače.Zatím mě všechno dost vyčerpává....Den jsem přečkala a přišel večer a očekávané Televizní noviny.Reportáž byla skvělá.Velmi dobře udělaná.Vyznělo v tom přesně to co jsem chtěla a to poděkování Vám za to,že jste mě pohlednicemi a jiným pomohli překonat těžké chvíle v nemocnici,poděkování sestřičkám a lékařům,kteří se o mě v nemocnici starali.A že mi některé sestřičky moc chybí!!!Na většinu tich sestřiček mám kontakt.Jen na sestřičku andělku jsem si zapomněla vzít spojení,což mě teď moc mrzí.
Zkusím se s ní spojit přes nějakou sestřičku,na kterou kontakt mám.A nebo pokud budeš číst tento článek,mohla by jsi se mi prosím ozvat?Kontakt je v nemocnici uvedený a nebo řekni prosím některé kolegyni,však ty víš které ;)  Po odvysílání reportáže se mi rozezvonil telefon...
Volali kamarádi,rodina,známí.Chodili samé sms.Na Facebooku psalo spousta lidí.Nestíhala jsem odpovídat,tak jsem spoustě lidí odpověděla až ve čtvrtek.Ohlasy byli naštěstí jen kladné.Jen jsem se smála,že po hodině natáčení je minutu a půl dlouhá reportáž.Naštěstí ani nebylo slyšet chvění v hlase.Možná se mi to jen zdálo,že se mi chvěje hlas.Akorát jsem se snažila být vážná,ale nesmějte se,když před Vás kupí postupně všechny dopisy,s tím,že nakonec bouchnou do stolu a ta kupa spadne a ať bouchají jak bouchají,pošta ne a ne spadnout.Nebo mám v pokoji panenku a když mě chtěli natočit s notebookem v posteli.tak jsme si panenku předávali jak horký kámen.Já se styděla,dala jsem jí Filipovi,který se cítil trapně a rychle se panenky zbavoval.V tu chvíli to bylo hrozně vtipné.Takhle to ani nejde dobře popsat,aby jste se zasmáli a možná to zní trapně.Ale to je jedno.Reportáž se moc povedla,za což Filipovi i jeho kameramanovi moc děkuji!!!

O čtvrtku se toho moc napsat nedá.To že jsem odpovídala na odezvu reportáže jsem už napsala a jinak jsem nic nedělala.Jen se válela a tak...
V pátek po obědě jsem se s rodinkou vydala na nákup.A řádně jsem si to užívala.Procházela jsem se mezi regálama,prohlížela jsem si vše co mě zaujalo.Připadala jsem si,jako bych byla v takovém obchodě poprvé.Je to zvláštní,že jak jsem byla čtvrt roku od normálního světa izolovaná,tak že si teď naprosto běžné věci užívám.
Přijde mi všechno tak krásné a zvláštní.To co jiní berou automaticky,tak já to všechno zkoumám,užívám si.Jak jsem byla v nemocnici,vše tam smrdělo.Teď si užívám vůně,ale i chutě.No jsem jak když to všechno vidím poprvé.A tak jsem možná vypadala v tom obchodě dost divně.Nákup jsem zvládla,ale bylo to dost náročné a večer jsem měla dost velké bolesti.Akorát jsem zjistila,že když déle stojím nebo sedím,nohy mi začnou opět natékat a dost mi fialovějí,což znamená,že se špatně prokrvují.Budu na to muset něco najít z bylinek a taky se poradit s lékařem.A konečně je tu zase víkend.Lidi,jak krásný to je Vám napsat,že jsem ráda za víkend!!!!Příjmala jsem návštěvy,byla jsem se projít a posedět na zahradě,vystavit tvář sluníčku a nasbírat vitamín D. Odpočívala jsem a psala si s přáteli.Bylo mi krásně...


Jinak abych nezapomněla.Pohledy a dopisy od Vás stále chodí i ke mě domů.Děkuji Vám za to.Jste naprosto skvělí!!!!Což Vám budu neustále připomínat.Jsem moc ráda,že mě neustále podporujete.Myslím,že ještě bude trvat než budu zase ve stavu,ve kterým jsem byla před tím,než jsem musela do nemocnice.Musím být ale trpělivá.Jen je škoda,že se počasí venku už jen horší,protože bych potřebovala být hodně venku .Ale nedá se nic dělat.Musí mi stačit láskyplná péče mojí maminky,Vaše pohlednice,zprávy na FB a celkově ta podpora všech co mě znají,ať už osobně nebo přes internet.Mám Vás všechny moc ráda.Mějte se a smějte se.Vaše Zdenka

Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici,za což bych Vám byla moc vděčná,zanechávám opět svou adresu ke mě domů: Zdenka Minaříková, Habrmanova 306,
Hradec Králové 500 02

Domov je dar, který když najdeme, jsme nejbohatší...

Zdenka píše:

Všude dobře, doma nejlépe. 
A mně je doma po 83 dnech v nemocnici naprosto úžasně. A že je na tom spousta pravdy, ví jen ten, kdo má domov plný lásky, tak jako já.

Jsem doma. Krásná slova a ještě krásnější skutečnost. Poslední týden v nemocnici byl plný změn a zvratů. 27.září, ve čtvrtek ráno mi museli opět vyndat kanylu, protože se objevila další komplikace ve formě hnisání v místě zavedení. No a večer jsem opět dostala vysokou, ale opravdu vysokou teplotu. Bohužel jsem dostala další otravu krve. Prostě čím déle jsem tam byla, tím víc jsem vychytávala bakterií. V pátek už mi zase bylo trochu líp, dokonce jsem šla na chvilku ven. Ještě ve čtvrtek ráno mi bylo slibováno, že by se mohlo zkusit dát mi propustku na víkend. Bohužel po zjištění otravy víkend doma padl. Museli mi zavést flexilu (hadičku do žíly v ruce) a začít po dvanácti hodinách podávat antibiotika. Naštěstí se za mě přimluvil primář a tak jsem se nakonec v sobotu na pár hodin, tak jako v neděli, dostala domů.

Bylo to úžasné!!!! Po tolika dnech doma. Říkala jsem si, že když jsem to zvládla, tak by to mohlo pomalu dojít k propuštění, když si se mnou stejně neví rady. Ale omyl!!! V pondělí se vše změnilo. Oddělení, kde jsem ležela, se spojilo s jiným, změnilo se vedení. A přišel zákaz vycházet z pokoje, už žádná propustka a navíc strašák, že mě tam zavřou na dalších šest týdnů. Propadla jsem totální panice, zhroutil se mi svět. Jen jsem brečela a nebyla schopná se uklidnit. Byla u mě na návštěvě i mamka, ale ani ta mi nepomohla mě uklidnit. Bylo mi fakt zle.

Bylo mi sděleno, že je potřeba, abych podstoupila vyšetření srdce, jestli se náhodou ta otrava neuchytila na něm. A potom ještě biopsie. Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. Naštěstí byli ke mě tak hodní, že obě vyšetření naplánovali na čtvrtek při celkové narkóze. Po tom, co mě mamka viděla zhroucenou, se rozhodla, že pokud vyšetření dopadne dobře, tak mě vezme domů. A světe div se... Po té, co jsem byla smířená s tím, že půjdu domů, jsem přestala mít úplně teploty. No a pak ještě jeden zázrak. Ve středu mi mamka udělala obklady z tvarohu a otoky na nohou začali mizet. Ve čtvrtek jsem podstoupila plánované vyšetření, které dopadlo dobře a v pátek 5.října, po 83 dnech jsem dala nemocnici sbohem.

A jak jsem doma, mamka dává nadále tvarohové obklady a já už mám nohy skoro v pořádku. Bolesti jsou taky o dost menší. Jen jsem hrozně unavená. Nespavost v nemocnici se na mě podepsala. Navíc od té doby, co jsem doma, spím konečně vleže. Poslední skoro dva měsíce v nemocnici jsem nemohla ležet,  jen jsem seděla v nemocničním křesle, takže pro mě ležící poloha nebyla se začátku vůbec příjemná a dost bolela...Ale jedno je jisté. To, co v nemocnici nedokázali za 83 dní, se nám doma daří během jednoho víkendu. Vím, že rekonvalescence nebude rychlá, že to chce čas. Ale vím, že doma to snadno zvládnu.

Jinak celou dobu jste mi v nemocnici pomáhali tím, jak jste mi posílali pohledy, dopisy....
Děkuji Vám za ně!!! Hlavně díky nim jsem to tam zvládala tak dlouho!!! Doufám, že mi poštu, která ještě dojde do nemocnice, schovají. Říkala jsem jim to tam.

Pokud mě chcete i nadále podporovat, budu moc ráda a na konci článku Vám zanechám adresu domů. Neumíte si představit, jak moc jsem Vám všem vděčná za to, co jste pro mě udělali tím, že jste mi psali. Díky Vám jsem se nezbláznila!!! Díky, díky, díky!!!!

Děkuji mamce, rodině, přátelům a blízkým, všem co na mě mysleli a podporovali mě. A abych nezapomněla. Děkuji sestřičkám, které se o mě staraly. Hlavně těm sluníčkům a andílkům a těm, které mám moc ráda!!!
Však oni vědí, které to jsou ;) Pak děkuji všem svým ošetřujícím lékařům.

I nadále Vás budu informovat, co je u mě nového, jak se mám a tak....Stali jste se mojí součástí a jsem ráda, že Vás mám. Díky.

Adresa ke mně domů pro ty, kteří by mě chtěli i nadále podporovat:
Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02

Vzkaz od Zdenky

Moji milí čtenáři. 

Mám pro Vás novinku.

Dnes mě navštívil reportér TV Nova,

aby se mnou udělal reportáž o tom, jak jste skvělí a posíláte mi pohledy,

dopisy a dárečky.

Původně to mělo být už dnes 9.10., ale reportér měl

ještě na práci nějaký soud. 

Takže je přislíbeno, že reportáž poběží zítra

ve zprávách na TV Nova.

Tudíž kdo budete chtít, můžete se podívat. Je to

prostě o tom, jak úžasní se ještě najdou lidi jako Vy!!! 

Díky Vám moc všem!!!!

Zdenka 

Takže nezapoměňte zítra - 10. října na TV Nova v hlavních zprávách v 19:30 !!!

Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se

Další příspěvek od Zdenky:
Nemohu toho pro ni moc udělat. Pár pohledů nebo zveřejnění článku na blogu je jednou z možností.

Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se
( Lucius Annaeus Seneca)

Včera jsem měla opět nemilé výročí. Bylo tomu už 70 dní, co ležím v nemocnici. Dny se tu táhnou a jeden je stejný jako druhý, jen se mění vyšetření a také lékaři, kteří se o mě starají. Svůj boj tady nevzdávám a snažím se nepropadat panice. Jen si občas říkám, jde to takto do nekonečna????

Našla jsem na internetu citát,který mě zaujal.
Podělím se o něj s Vámi. - John C.Maxwell:

Nemůžeme si vybrat,kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát. Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemáme kontrolu nad těžkými okamžiky života, ale můžeme si je ulehčit.Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa,ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v naší mysli. Často se snažíme ovlivňovat věci, se kterými nemůžeme nic dělat. Příliš málo se snažíme ovlivňovat to, co je v našich silách....naše postoje.      

Od čtvrtka je tu hospitalizovaná mamka. Nepřeji jí to, ale zároveň jsem ráda, že jí tu mám. Ta jistota, že kdykoliv budu chtít či potřebovat, tak stačí zavolat a maminka se objeví ve dveřích, je fajn.
Odpoledne,  tedy spíš navečer, spolu chodíme na chvilku ven. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ten nemocniční vzduch je totiž tak strašně suchý. Už léta pozoruji, jak si spousta pacientů stěžuje, že z toho vzduchu je pobolívá v krku, nebo že mají vysušenou pokožku,či jiné problémy.
Venku moc dlouho nejsme. Za prvé je tam pak už chladno a za druhé to tak dlouho nevydržím kvůli té bolesti. Ale aby se neřeklo, minule jsem si zavtipkovala a sestřičce jsem řekla, že jsem se už vrátit nechtěla, ale že se mi tak stýskalo, že jsem se tedy vrátila. Jak strašná to byla lež je Vám snad všem jasné. Kdyby to šlo, byla bych tryskem pryč odsud. Ale já vím, že se mi to podaří. A stále doufám, že to bude rychle. Nejradši bych, kdyby se stal zázrak a já mohla odejít domů společně s mamkou. Ta totiž doufám, že odejde příští týden, že jí tady nebudou držet déle.
Jo a abych nezapomněla, s teplotami to celkem jde. Ráno mám obvykle teplotu stejnou jako celý pobyt tady, ale navečer po společné vycházce s mamkou je to o chlup lepší. To stále říkám, že ty teploty mám kvůli psychice. Že jsem tu zavřená prostě už moc dlouho. No jenže vysvětlujte to doktorům, že? Ty za vším hledají nějakou tu infekci.

Přemýšlela jsem opět o sestřičkách tady. Jsou mezi nimi sluníčka a  andílci, kteří se na Vás stále usmívají a rozdávají kolem sebe radost a kteří by Vám splnili co na očích vidí. Ale jsou tu i sestry, od kterých cítíte takový chlad, že se raději ani na nic neptáte a problémy s nimi řešíte jen pokud už jsou opravdu akutní. A přiznám se, jsou tu i sestry, které mi nahánějí strach. A před každou novou směnou se třesu, aby nepřišly do práce a nebo aby se o mě nestaraly. A pak  tu je ještě kategorie sester, na které se vyloženě těším, protože s nimi vím, že není důvod se nějak strachovat. Prostě vyzařují pocit absolutního klidu a bezpečí. Nikdo po mně ale po přečtení tohoto článku nesmí chtít, abych jmenovala. Nikdy to neřeknu a navíc, třeba je to jen můj osobní pocit.

Včera jsem někomu něco darovala a úplně mě překvapila reakce, měla totiž radost. Tedy aspoň to tak vypadalo. A já pak přemýšlela, jaké je to krásné udělat někomu radost. Člověk má radost, když něco dostane. Já  třeba když nakupuji dárky, tak si představuji, jakou radost z nich ti dotyční budou asi mít. A ještě víc mě potom těší, když ta radost z dárku opravdu přijde.

To mi tak připomíná, že než se nadějeme, už zase budou vánoce co? To to letí.. O léto jsem přišla kvůli pobytu tady, o babí léto taky zatím přicházím. Doufám jen, že nepřijdu o většinu podzimu, protože vlézt ze začátku léta rovnou do zimy bych asi nepřežila. Tak jo, přežila, ale asi by to ve mně nevzbuzovalo zrovna dobré pocity. Už kdysi, je to cca 6let zpátky, jsem ležela od začátku srpna do půlky října v nemocnici a pak, když mě pustili, jsem pociťovala zvláštní smutek a splín. Myslím že to bylo z toho přechodu, kdy jsem byla z plného léta hozena do sychravého podzimu.

Za poslední dny mi ani nepřijde, že by se u mě něco změnilo. Mám stále bolesti, v léčbě jsme se taky nějak nepohnuli. Mám dny, kdy je to horší a nejsem schopná ničeho a pak ty lepší, kdy cítím sílu na boj s nemocí....
Hlavně jak jsem psala, neztrácím naději. Po 71 dnech tady se vlastně kolikrát sama sobě divím, že ještě ve mě krapet naděje zbyl. Za ty dny jsem spadla na své dno hned několikrát. Naštěstí se mi vždy podařilo se od něj odrazit.Někdy to dno bylo hluboké více a někdy méně.

Benjamin Barber prohlásil: Neúspěch nás učí , že porážka se dá přežít. Neúspěch není ostuda. Ostuda je bát se vstát a zkusit to znovu. A Zig Ziglar zase pronesl, že Člověk není poražen, je-li sražen k zemi. Poražený bude jen, když na té zemi zůstane.
A tak tedy při každém mém neúspěchu bojovat s nemocí zase vstávám ze země a bojuji dál. Je tomu sice 71 dní, co jsem tady, ale i kdybych tu měla být kdoví jak dlouho, vždy se budu snažit vstávat. Vždyť pokaždé je přeci důvod vstát, ne?

Pohledy od Vás stále chodí. Někdy je jich méně, jindy více. Ale chodí a to je důležité. Vnáší mi to do života štěstí a úsměv. Pomáhá mi to překonat to těžké období tady a dodává mi to energii. Jen doufám, že dokud budu tady, tak že nenastane den, kdy nepřijde nic. Jasně, nic by se nestalo, neumřela bych. Ale bylo by mi smutno,  to se přiznávám.
Tak moc jsem si na poštu od Vás zvykla, že si tu bez ní neumím představit všední den. Není to ode mě hloupé??? Asi ano a nic s tím nenadělám. Ale chci Vám za poštu od Vás moc poděkovat!!!

Už mi napsalo hodně moc lidí. A mezi nimi byli lidé, kteří psali, že je můj příběh inspiruje, pomáhá překonat strasti života a uvědomit si co je v životě důležité. I kdybych tím co píšu, pomohla jen jednomu člověku, budu psát dál. Já jsem ráda, že se mám komu svěřit a pokud je to někomu přínosem co tu píšu, jsem jedině ráda. Vždy jsem se snažila pomáhat druhým a tak teď, když to jinak nejde,  mě aspoň uspokojuje, že to jde díky mému psaní.
Píšete mi o vašich problémech a nakonec se přiznáváte, že jste si po přečtení mého příběhu uvědomili, že Vaše problémy jsou vlastně malichernost. Na to Vám odepíši.
Lidé dobří - Život je krátký,tak běžte a žijte!!!! Vždyť i Jakub Hladík napsal:  Život je jak omalovánky. Je jen na člověku, jaké použije barvy. 
Tak se nebojte začít používat ty pozitivní. Uvidíte, že život se Vám pak bude zdát lepší...

PS:Pro toho, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice,budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.
Děkuji.

A život v nemocnici plyne dál...

Další článek Zdenky:

Nesnáším lži, přetvářku, sobce, pomluvy, pokrytce, závist, nepoctivost a jiné negativní vlastnosti. Celý život mám na jednu věc štěstí. A to, že mám kolem sebe úžasné lidi, kteří tyto vlastnosti skoro nemají. Píšu skoro, protože nikdo není neomylný. Od mala se obklopuji jen fajn lidmi. A do teď se mi daří od sebe špatné lidi odrážet. A mezi ty dobré považuji i sestřičky, o kterých se dnes v článku zmiňuji.

Dnes jsem opravdu moc unavená. Ale zároveň jsem na sebe celkem i hrdá. Když jsem psala minule, měla jsem za sebou opravdu náročný den, na který bych raději zapomněla. Od toho dne už je to zase na stejné koleji. Ani svému nepříteli bych nepřála mít neustálé bolesti, jako mám já. Bolesti, které nejsou nijak příjemné a ze kterých by asi jiní zešíleli, ale já je musím zvládat. Během dne ty bolesti dosáhnou hranice, kdy už ani já nezvládám a musím zvonit na sestřičky. Je mi podána doplňující infuze a je mi zase trochu lépe.

Sestřičky....jak jsem psala, jsou mezi nimi moji strážní andělé, moje kamarádky, ale taky sestry, které by potřebovaly od těch prvně jmenovaných proškolit. Není totiž nic horšího, než cítit, že ten kdo se o Vás stará, to dělá s negativními myšlenkami a pocity. Naštěstí je tu takových málo. Zrovna dnes tu opět sloužila sestřička "Andělka". A díky ní jsem dnešní den opět zvládla.  V sobotu totiž, jak jsem psala, mi museli vytáhnout centrální kanylu. Takže mi museli napíchnout žílu na ruce. Jenže já už mám tyhle žíly slabé a nic nevydrží, takže od soboty mě museli napichovat víckrát. A já měla strach, aby to nedopadlo tak, že mě nebudou mít kam píchnout, a tak jsem se včera večer domluvila s lékařem, že mi dnes zavedou kanylu novou. A tak jsem byla od té chvíle vynervovaná.
Ráno,když jsem viděla, že tu je můj strážný anděl, věděla jsem, že vše zvládnu. I se strachem, ale zvládnu. Nebudu Vám lhát, to zavádění kanyly mě bolelo, ukápla jsem i slzičky. Ale přesto jsem na sebe hrdá. Sama jsem si o ní řekla a zvládla jsem to! Sestřičko, můj strážný anděli,děkuji Ti za vše!!! Jen škoda, že dnes měla strašně moc práce a nezbyl čas na chvilku u mě. Ale nejsem tu jediná, to je pochopitelné!!!

Dnes většina lékařů odjela na nějaký kongres revmatologů či co. Takže proběhla větší vizita už dnes. Prakticky jsem se nic nového nedozvěděla. Prostě se dál pátrá, zkoumá, zkouší....
Zítra mě už podle plánu nic nečeká.Tedy myslím vyšetření.
Jinak sem nastupuje ta moje mamka. Těším se. Tedy je to špatné, že si musí jít lehnout do nemocnice, ale bude mě moc kdykoliv navštívit a jen přejde přes chodbu. Doufám, že od zítřka mi začnou klesat ty teploty co neustále mám a všem říkám, že je to psychikou. A pokud je tomu opravdu tak, tak mi začnou máminou společností klesat. Navíc se těším na to, že přijde do práce sestřička, která mi dokáže spravit náladu a zpříjemnit den svojí přítomností. Na sestřičku, která mi byla od začátku sympatická a která se stala mou kamarádkou i přesto,že když jsme se viděly poprvé, neřekla bych,  že by mě za kamarádku brala.
Myslím, že až si ta dotyčná přečte tyto řádky, tak se tu pozná. Takže i Tobě děkuji!!!

Jak jsem psala na začátku, jsem moc unavená. Chtěla bych se pořádně vyspat, ale opět mi to vůbec nejde. Chvílemi mi nejde vůbec přemýšlet. Cítím se prostě úplně vyčerpaně, na pokraji sil. Stačily by mi aspoň dvě hodiny nerušeného spánku. Momentálně se upínám na zítřejší noc, kdy slouží noční sestřička "Andělka", které se poslední dobou daří mě uspat ;) Bohužel vždy jen na pár minut, protože mě vždy někdo nebo něco probudí. Ale to bylo přes den.

Stále doufám a věřím, že se jednoho dne vše zlomí a zase bude jen líp a líp. A snad to bude co nejdřív. Napadlo mě, že aspoň jednu dost dobrou zprávu pro Vás mám. Pokud se na to budu cítit a bude dobré počasí, může mě vzít na chvíli návštěva ven na vozíku. Už jsem byla. Nezvládám to moc dlouho, rychle mě to unaví, ale je to úžasné. Bohužel těch návštěv, které by mě vzaly ven a dní, kdy se na to cítím, je málo. Ale bude líp.
BUDE A MUSÍ!!!

V neděli mi na TN.cz  vyšel další článek. Jak se dalo očekávat, měl své pozitivní, ale i negativní ohlasy. Naštěstí těch pozitivních byla většina. Spousta lidí mi posílá dopisy, pohlednice. Někteří dokonce přiloží nějaký dáreček.....za vše samozřejmě moc děkuji.

Co se týče těch negativních ohlasů...Myslím že ty lidi nejsou moc normální, protože to co tam vypisují normální není. Jestli mě chtějí nějak rozhodit, mají smůlu. Naopak je mi jich líto.
Já se z té nemoci nakonec nějak dostanu, ale oni ze své debility ne.... Pohledy od Vás jsou jako pohlazení po duši a nějaký negativní komentář mě přece nemůže porazit!!!
A tak i přesto že trpím, hledám na všem něco krásné. A proto Všem za vše díky....

PS: A jako už po milionté. Pro ty z Vás, kdo by mi chtěli ještě poslat pohled, přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E, Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam, že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.

Čtěte víc: http://zdenkaminarikova.blog.sme.sk/clanok.asp?cl=308542&bk=72462#ixzz26x7aqmBf

I přes bolest umět vstát, i přes bolest bojovat...

Zdenka píše:

Český básník Petr Cincibuch jednou pronesl: „Bolest jediná odolává závisti. Není tedy z tohoto světa.“

 A protože „Není smrtelníka, jehož by se nedotkla bolest a nemoc.“  (Marcus Tullius Cicero), tak každý ví, že není co závidět. Je neděle ráno a do služby za chvíli přijdou sestřičky na denní směnu, moji andělé strážní, kteří se mnou včera prožívali perný den. A já se rozhodla Vám napsat, jakým utrpením pro mě byla sobota. 
Trpěla jsem, plakala, zažívala velká trápení. Ale zaplať pánbůh, že jsou tento víkend ve službě zrovna tyto dvě sestřičky. Doufám, že dnešní den bude o dost lepší. Jedno mám ale jisté. A to je to, že se o mě bude starat anděl…. 

Z pátka na sobotu jsem opět nezamhouřila oko. Tak jako většinu nocí tady. Obvykle usnu až totálním vyčerpáním a nebo díky tomu, že jsem „oblbnutá“ léky. Ráno se cítím vyčerpaně a po předešlém dni, kdy jsem měla moje bolavé nohy stažené do nějakých speciálních obinadel mám vcelku dost velké bolesti. Snažím se dobelhat do koupelny, abych provedla ranní hygienu, kde se totálně vyčerpám a přecením své síly. A tak zvoním na sestřičky. Na ty moje strážný anděly.
Mezi tím, než příjdou, mi sanitářky donesou snídani. 

Plná bolesti nemám na jídlo ani pomyšlení, takže se snídaně ani nedotknu. Při příchodu sestry už je mi zle od bolesti a dostávám léky na bolest do toho epidurálu, co mám zavedený a který bohužel nemá skoro žádný efekt. Čekáme ale opět, jestli to náhodou nezabere asi 3 hodiny. 

V tu dobu se snažím odpočívat se zavřenýma očima, s přáním usnout, abych necítila tolik tu bolest. Jak se dalo očekávat, nezapůsobilo to, neusnula jsem. A tak nakonec dostávám takový koktejl analgetik. Do toho mi tu v dávkovači proudí do krve ještě 24hodin denně Morfin.

Jupí,konečně se mi trochu uleví. Ne moc, ale úleva tam je. A já jsem naprosto vyčerpaná . Celé dopoledne se snažím usnout, je mi slabo vyčerpáním a přesto nemůžu usnout. Sestřička, můj anděl, mi opatrně namasíruje záda, namaže nohy a pak mě tu milým slovem a pohlazením utěšuje. Je úžasná!!! Jen co odejde, je oběd. A tak se snažím do sebe dostat alespoň maso a kompot. Ale na hlad neumřu, mám sondu s umělou výživou. Po obědě se snažím opět bezúspěšně spát.

Ale příjde návštěva. Stihnu jí ukázat pohlednice od Vás, trochu popovídat. Už v tu chvíli se mi opět začínají zvyšovat  bolesti. A najednou příjde lékař s tím, že mi musí vytáhnout kanylu, což je hadička v žíle, kudy mi podávají infuse. Že prý podle stěru z kůže je u ní nějaká infekce a hrozilo by zanesení do těla a mohla bych dostat zase otravu krve, tak jako už jednou tady. 

V tu chvíli propadnu záchvatu totálního zoufalství, beznaděje, smutku a strachu. Někdy prostě nejde být silná a pozitivně naladěná. Návštěvu posílám pryč. Nechci aby mě tak viděla. Nejradši bych se pořádně někde vykřičela, ale tady to nejde. Začnu plakat. Cítím jako by mi někdo seděl na hrudi. Panika mě pohlcuje. Už to tu prostě sama nezvládám a tak zvoním na sestřičky. Po domluvě s doktorem dostávám tabletku na uklidnění. Sestřička mě tu utěšuje, hladí po tváři, po vlasech a nakonec mě obejme. Jak mi tohle pomohlo…

I teď, když to tu píšu,mám v očích slzy. Ona je tak skvělá. Podržela mě v těžké chvíli a já si jí nesmírně vážím. Snaží se mě uklidnit a přesvědčit k spánku. Jenže v tuto chvíli se spát bojím a zároveň bolest se neustále zvětšuje. Mám léky na bolest do epidurálu a dostávám opiátovou náplast, které ovšem trvá, než zabere. Tím že nemám vstup do žíly, tak nedostávám ten Morfin a ani ty analgetika mi nemají kudy téct.

Je cca. 15hod. a já si nepřeju nic jiného, než usnout a zbavit se bolesti. Ani nejsem schopná mluvit po telefonu s mamkou. Ta bolest je už tak silná, že se mi těžko mluví a navíc slyším v hlase mamky, jak moc je jí těžko z toho, že mi nemůže pomoct. Je to prostě milující maminka. A milující maminky strašně trpí se svými dětmi. 

Zhruba po 16.hodině chodí sestřičky s odpoledními léky. A tak se tu „svíjím“ v bolestech a několikrát ztrácím vědomí, jak je ta bolest velká. Jsou to jen chvilkové stavy. Nikdo tu není a tak to ani nehlásím, protože si říkám, že s tím stejně nic neudělají, když je to těmi bolestmi a že nemám svědka, takže aby si ještě nemysleli, že si vymýšlím. Ale to je jedno…

Když sestra konečně dorazí, tak se přiznám, nejraději už bych nebyla. Jak jsem už v jednom z článků psala. Nechci umřít, mám život ráda. Chci se jen zbavit bolesti co nejrychleji a jediný možný způsob je smrt. Ale za prvé se mám ráda, za druhé jsem srab, takže bych to neudělala.

Bála bych se, že při mé časté smůle by se mi to nepovedlo a akorát bych trpěla v bolestech. No a za třetí nemůžu kvůli lidem co mě mají rádi (rodina,přátelé,atd.). Po domluvě s doktorem mi donese další mimořádnou injekci do epidurálu. Jako vždy to ale proběhne bez efektu. Sestřička mě opět namasíruje záda, namaže nohy a zase mě konejší. Nechci se nijak rouhat, jak to říkají věřící, ale díky Bohu za tuhle sestřičku a za to že mi jí přivedl ke mně.

Mám už opravdu nesnesitelné bolesti.  Lékaře napadne zavolat na ARO, kde vědí jak se dají dávkovat léky na bolest do toho epidurálu, protože tady na tomhle oddělení s tím nemají žádné zkušenosti. Na ARO slouží nějaká doktorka, která je tak hodná, že se spojí s mojí lékařkou přes bolest. Je slíbeno, že ta doktorka příjde sem, aby nám řekla co a jak. Jenže příjde až po osmé hodině.
Mezi tím jsem tu opravdu umírala bolestí. Opět jsem několikrát přestala vnímat svět. Ani si nepřejte zažít, co jsem tu prožívala za emoce a jak velké bolesti jsem měla. Myslela jsem, že zešílím.
Chtěla jsem umřít. V tu chvíli mi bylo jedno, jak moc by tím trpěli moji blízcí. Ještě teď, když si jen vzpomenu, jak ta bolest byla strašně intenzivní, tak se mi chce zvracet a brečet. Paní doktorka nám pak řekla, že ta náplast začíná účinkovat až po 2-3 dnech. To jsme mohli čekat jak dlouho jsme chtěli, kdy už to zabere. Naordinavala mi nějaký koktejl do epidurálu, napíchla mi hadičku do žily na ruce (flexila), kam mi opět vrátila ten Morfin a kam mi můžou dávat zase ty analgetický infuse. Samozřejmě. Měla jsem tu bolest tak rozjetou, že jsem hned jednu infusi na bolest dostala. A pak jsem ještě dostala ve 23.hodin tu směs do epidurálu. A já konečně ucítila úlevu. Konečně se bolesti zmírnily natolik, že jsem mohla zavolat mamce, která už měla hrozný strach.

Jak vidíte, nejsem pořád naladěná na pozitivní myšlení. Nejsem žádný nadčlověk. Jsem stejná jako všichni. Nemám pocit, že bych byla silnější než někdo z Vás. Jen prostě dělám co můžu. Prostě bojuji. A díky podpoře rodiny, přátel, Vás všech a díky pisatelům pohlednic a dopisů to jakž takž zvládám. Totiž podpora všech zmíňovaných mi dává tu sílu abych bojovala. A tak Vám všem patří opět moje velké díky.

Čekám až někdo přijde, otevře dveře a řekne, že je konec mého trápení

Píšete mi otázku, jak se má moje kamarádka Zdenka, tak přikládám další její "povídání":

A už nás zase čeká víkend. Dva dny, kdy si většina z nás odpočine po pracovních dnech....

Nedávno jsem psala, jak víkend v nemocnici nesnáším. Vlastně nemám ráda žádný den prožitý v nemocnici. Ale nenadělám s tím nic, když to prostě musí být. Ale aspoň na jednu věc se můžu tento víkend těšit. Budou sloužit sestřičky, které mám moc ráda. Tím se ovšem nechci nijak dotknout ostatních sester a personálu. Všichni se tu ke mně snaží chovat mile a vstřícně, ale tyhle dvě sestřičky jsou prostě  moji strážní andělé  tady v nemocnici....

Za poslední týden se u mě moc nezměnilo. Jen mám ten epidurální katetr, který ovšem nefunguje tak jak jsme si všichni přáli a zvětšily se mi otoky. S léčbou se zatím nic kupředu nepohnulo a ještě jsem si ukopnula palec. Stále dostávám silné léky na bolest. No opravdu skoro žádná změna.

Ale já věřím,že se to nakonec zlomí a pak to bude vše rychle v pořádku.

VĚŘÍM. Znáte přeci motto, že víra hory přenáší? Prostě se snažím myslet pozitivně. Ono pozitivní myšlení neznamená přehlížet  potíže. Jde o to, naučit se vybírat z možností raději tu pozitivní. A tak stále hledám...

Popravdě? Čím jsem tu déle, tak se hůř a hůř hledá, ale naštěstí to ještě jde. No jde.... Jde.Ale obvykle jen přes den. K večeru a v noci jsem na tom zle. Oddělení utichne a nesou se jím různé děsivé zvuky. A najednou v tom klidu mívám pocit, že to tu na mě vše začíná padat. V tu chvíli jde pozitivní myšlení stranou a na povrch vylézají negace. V tu chvíli vidím vše černě a propadám smutkům, panice, strachu a osamění. V tu chvíli teskním, o co vše jsem za pobyt tu přišla a o co ještě přijdu, protože vím, že tu ještě asi dlouho budu. Ale jak říkám, tyto negace mám jen večer a v noci.

Naštěstí s novým dnem přichází i naděje. A naděje je přeci semínko, které klíčí v našich srdcích. Ze začátku je malé, nepatrné, ale časem roste, sílí a pomáhá nám přežít....

Mě pomáhá k přežití to tu pošta od Vás. Opakuji se, já vím. Ale je to tak. A jak už jsem několikrát psala, nevím jak Vám mám poděkovat.

Sice už jich chodí stále méně a méně, ale chodí. A neumím si asi ani představit, že jednou nepřijde žádný. Jsem jako malé dítě, které se těší na cukrovinku. Tak moc se těším každý den na poštu od Vás.

A řeknu Vám, že pak o víkendu, kdy pošta nechodí, jsem taková nesvá. Ale neustále si všechny pohledy prohlížím a čtu stále dokola. Někdy si musím slova domýšlet. To když je to psané písmem lékařů, jak já říkám. To se pak směji sama sobě, protože některá slova domyslím špatně a pak to nedává třeba smysl. Je to úžasné. Možná si někdo ani neumí představit, jak moc mi posláním pohledu - dopisu pomáhá. Kolikrát mám pocit, že mě odsud přeloží na psychiatrii, protože se tu z té samoty zblázním. Ale přijde pošta a v pokoji je přelidněno Vámi, co jste zrovna napsali. Představuji si totiž Vás všechny, jak dopis píšete. V mysli mám stále to, že musím bojovat a nevzdávat se. Protože na mě myslí tolik lidí!!!

Jinak mám vlastně jednu novinku.Bohužel ne pozitivní.Ve čtvrtek nastupuje moje maminka taky do nemocnice.....To neustálé chození za mnou a k tomu stres díky mě,k tomu to počasí...A protože je moje mamka taky dost nemocná,tak se to na ní prostě podepsalo.Je mi to moc líto.Tak moc se snaží  překonávat se kvůli mě.A protože jí mám moc ráda,domluvila jsem jí aby jí tu pomohli.Tak jedno pozitivum to má.Nebude muset za mnou chodit na návštěvy z domova,ale ze stejného oddělení.Doufám,že tu bude jen krátce a že jí zase bude líp.Mamka trpí když trpím já a věřte, že jako bolest rodičů nad utrpením dětí, trpíme i my děti ( i když už teď dítě nejsem ), když vidíme, že kvůli nám trpí rodiče.

Nevím kdy se dostanu domů, záleží na tom, kdy se začne můj zdravotní stav zlepšovat.

Spousta (tedy většina) lidí mi neustále klade otázku, kdy už půjdu domů. Odpovím jim, ale ve skutečnosti se mi v tu chvíli chce brečet, protože to nevím a protože na tuhle otázku odpovídám dnes a denně a je mi smutno z toho, že na to ve skutečnosti nedokážu odpovědět.

To je jako každý telefonát začíná slovy: "Tak co, jak je?" Jak by asi mělo být? Kdyby mi bylo dobře, nejsem v nemocnici. Já vím, že to je obvykle prostě otázka pokládaná jako slušnost. Ale po 62 dnech neustále stejných otázek mě to už nebaví a vyčerpává mě to. Je to potom jako bych prožívala neustálé Déja Vu....

Přemýšlím, co bych napsala na závěr. Tak zde dám to, co jsem našla na internetu:

Nejsem žádná princezna z nádherného hradu. Nejsem žádná panička, co má nahoře nos i bradu. Nejsem panenka z porcelánu ani ze sádry. Nejsem drsňačka se slovníkem dřevorubce. 

Jsem obyčejná holka, co za svým cílem kráčí. Nemusím mít každý výstřelek módy ani nynější kýče, co se módy týče. Nemám mnoho věcí, po kterých mé srdce křičí, nemusím být ani každý rok v zahraničí. Nemám mozek génia ani před domem Ferrari. I bez těchto věcí a s prohrami v životě mám stále úsměv na tváři. 

Mám oči, které vidí vše kolem mě, mám ústa, které říkají "pochop mě". Mám uši, které všechno dobré i zlé slyší, ale pořád mám ústa, která se přesto všechno usmějí.

 PS: A jako vždy na konci. Pro ty z Vás, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu.

Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.

Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam, že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.

11. září - výročí pobytu v nemocnici

Další článek od Zdenky:

Dnes bylo výročí teroristického útoku na věže WTC v New Yorku. To bylo první, co na mě dnes vykouklo, když jsem zapnula PC.
Dobře, je mi líto lidí, co tam umřeli, ale to je tak vše. Mám svoje starosti, jak Vy, co čtete moje články, jistě víte. Taky mám dnes výročí. Jsem přesně 60. den v nemocnici.

Dnes je tomu 60 dní, co jsem tady. Tady - v nemocnici. Šedesát dní plných utrpení, ale i sebepoznání a zjištění, že dobro je ještě mezi námi. Pohledy od Vás, dobrých duší zatím naštěstí stále chodí.
Každý den se nemůžu dočkat, kdy už přijde pošta. A každý den, kdy přijde, vypnu. Prostě přestanu myslet na to, že jsem v nemocnici a začtu se do pohledů od Vás a cestuji a raduji se.

Dnes mi zavedli epidurální katetr, tedy tu hadičku do páteře, která by mi měla znecitlivit spodní polovinu těla, ve které mám strašné bolesti. Bohužel se zatím nic nekoná a já bolesti stále cítím. Doufám že to je jen do té doby, než nastoupí nějaká hladina v těle nebo než to vyladí. Protože jsem si od toho slibovala hodně moc. Těšila jsem se, že se konečně zbavím těch strašných bolestí a jak jsem psala, zatím nic. Můj zdravotní stav se bohužel zatím nijak nelepší, ale neztrácím naději v to, že bude líp.

Vím, že se úplně nevyléčím, ale těším se až se dostanu do stavu, kdy zase budu moct žít jiný život než tady ten nemocniční. Ten stereotyp mě tu zabijí. Už se těším, až si budu moct dát jídlo kdy chci a hlavně se těším na to, až budu moct mezi lidi. Už mě tu z té samoty asi fakt hrabe, protože posledních pár dní se tu večer strašně bojím. Nedokážu říct z čeho mám strach, ale mám ho. To ticho tady a samota asi dělá své. Kolikrát až panikařím z toho strachu. A obdivuji lidi, kteří samotu vyloženě vyhledávají. Já jí opravdu nemusím tak dlouho. Jsem prostě tvor společenský a to se o mě ví. Vědí to i lékaři, od kterých jsem za poslední týden dostala pochvalu za to, že neklesám na mysli. Asi je nenapadlo, že to jinak nejde. Že jinak bych se tu opravdu zbláznila. Mám tu brečet? Nic to nevyřeší a budu z toho mít ještě vysokou teplotu. Jasně,občas si zabrečím a to se mi pak trochu uleví. Dostanu tím ze sebe negativní emoce. Ale nepřeháním to. Snažím se raději usmívat když to jde. Snažím se té nemoci vysmát do očí. Třeba se naštve a uteče. Možná naivní myšlení, ale tonoucí se stébla chytá, ne? Prostě zkouším už vše...a naštěstí se mi daří držet si vcelku přijatelně dobrou náladu. Jen nevím co mám teď dělat s tím strachem.

Nechci se stále opakovat, ale opravdu Vám všem moc děkuji za pohledy a dopisy, které posíláte. Někteří z Vás přiloží i svůj příběh a je mi ctí, že jste se svěřili zrovna mně. Každý z nás je jedinečný tak jako jeho život.

Jsem ráda,že jste se stali součástí toho mého!!! Jak už jsem psala minule. Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život.

Mně se za posledních 60 dní totálně změnil. Nemyslím kvůli zdravotní stránce, ale kvůli té duševní. Uspořádala jsem si myšlenky, pozměnila priority. Poznala spousty lidí, osudů. Poznala jsem,kdo jsou moji opravdoví přátelé a kdo se jen tak tvářil. Zjistila jsem na kom mi nejvíc záleží a kdo je mému srdci nejblíž. Prostě celkově mi tento pobyt učinil spousty poznání za které jsem vděčná.
Říká se,že na všem zlém se má hledat něco dobrého...A mezi to dobré patříte Vy!!! Děkuji Vám!!! Hlavně díky Vám to tu zvládám. Bez boje není vítězství. A právě i kvůli Vám budu dál bojovat, bojovat, bojovat....

PS: A jako vždy na konci. Pro ty z Vás, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05.  A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.

Čítajte viac: http://zdenkaminarikova.blog.sme.sk/c/307259/DikyJe-fajn-nebyt-na-vse-sam.html#ixzz26CB4lZXN

Vzkaz od Zdeňky

Díky! Je fajn nebýt na vše sám

Jak už všichni víte, jsem dlouhodobě v nemocnici, na izolaci mezi čtyřmi stěnami. Minule jsem napsala, jak se tu člověk cítí sám atd. a ten článek se dostal až k lidem s TN.cz a televize Nova.  Se článkem pro TN.cz jsem souhlasila, s reportáží raději sešlo. A díky tomu opět přicházejí pohledy a dopisy ze všech koutů ČR, SR atd...
Čtu si tu Vaše psaní a představuji si, jak nad nimi sedíte a píšete a najednou cítím, že tu vlastně ani sama nejsem. Ne fyzicky, ale tak nějak cítím to, že jste tu všichni aspoň myslí se mnou.

Mám bolesti. Normálně přemýšlím nad tím, že už dál nemůžu. Ne. Nechci umřít, miluji život. Ale přemýšlím, jak se zbavit té kruté bolesti a jediné východisko se mi vždy zdála smrt. Naštěstí můj zdravý rozum říká, že přeci tohle není řešení, pak už by nic nebylo. A po mně by zůstala bolest v srdcích mojich blízkých. A tak kromě toho jsem si vypsala, proč kromě mé radosti ze života mám důvod žít.
Každý by měl prý žít hlavně sám pro sebe, takže tenhle důvod jsem nenapsala, zdálo se mi to jako samozřejmost. Ale další důvod byla rodina (mamka, bráškové, sestry, neteře, synovci, táta a další z rodiny), což je asi pochopitelné, protože jak už jsem psala, mám neuvěřitelně skvělou rodinu.

Moje mamka je mi vším. Je mojí nejlepší přítelkyní, mojí studnou, když potřebuji vylít srdíčko, můj střed života.  Moji bráškové zase,to jsou moji společníci do pohody i nepohody. Oba ač bydlí daleko a že daleko je přes 200km, tak za mnou jezdí, volají, podporují mě v dobrém i zlém a já je nesmírně miluji. Protože nemám děti, tak se jejich děti staly i mými a mám s nimi podle mě jiný vztah než je běžný mezi tetou.
Jsou to zlatíčka, andílci, tak jako děti běžně bývají. Mám dvě nevlastní sestry. Poznala jsem je až v dospělosti, ale jsou tak prima, že na vlastní nevlastní se nedá hrát. Jsou prostě prima.

Mimochodem, ta jedna se v sobotu vdávala a já tam nemohla být. Oplakala jsem to, posmutnila si a moc mě to mrzí, ale nedalo se nic dělat.
Bohužel to stav nedovoloval, abych na svatbu jela. Tímto jí samozřejmě přeji ještě jednou hodně štěstí a lásky v manželství!!! Musím žít pro tátu, i jeho by bolela moje smrt.

Další z důvodů byla jedna Víla Amálka, kterou jsem poznala asi před čtvrt rokem a které si vážím a miluji její rodinu. Pak tam byla moje psí holčička Terrynka, přátelé a teď mi přibyl ještě jeden velký důvod. Musím žít pro Vás, pro lidi, kteří na mě myslí, kteří mě tu pomáhají držet se nad vodou.
Jak už jsem minule psala, každý pohled mi vykouzlí úsměv na tváři. A zrovna dnes přišlo pohledů tolik, že jsem se smála půl dne, až jsem vyčerpáním usnula. A že spím hodně málo. Prostě mi to v nemocnici nejde. Nejde mi spát doma, v nemocnici mi to nejde skoro vůbec.

Tak to vidíte. Už jste mi pomohli i s dalším problémem. Jste úžasní a já začínám mít výčitky svědomí z toho, že nevím jak bych Vám měla poděkovat. Svět asi opravdu není tak špatný, když se mezi nimi najde ještě člověk jako Vy. Taky se omlouvám, že Vám většinou neodpovídám. Síly mě zatím dovolují jen se podívat. Když něco píšu, obvykle mi to trvá dlouho a jsem z toho strašně vyčerpaná. Zvláštní, že i když jsem vyčerpaná, nemůžu usnout....

Jakmile to půjde,těm co zanechali kontakt, napíšu. Ach...jak jste úžasní za to co pro mě, pro Vás úplně cizí holku, děláte!!!
Jeden citát praví - Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život. Vy jste mi ho změnili k lepšímu a já opravdu  moc díky!!!!!!!!!

Včera mi lékaři řekli, že už neví co se mnou dál. Že už jen zkouší, jestli něco nezabere. Ale já se nevzdám kvůli všem důvodům co jsem napsala. Budu bojovat jak lev, rvát se o život a díky Vám budu bojovat s úsměvem na tváři, když to půjde. Na další vyšetření už bych prý neměla jít, zatím jsem byla na všech nejlepších co jsou a víc už zatím nevymyslí. Proudí mi tu do krve silné dávky Morfinu, k tomu občas i další analgetika, když to prý nepomůže, zavedou mi do páteře nějakou hadičku, přes kterou by kapali nějaká analgetika a já bych bolesti nevnímala.

Doufám, že to nebude potřeba, ale na rovinu, příjmu vše co mě už pomůže od těch šílených bolestí. Vím, že já se nakonec odsud dostanu a zase se bude líp.
Sice moje nemoci co mám zůstanou, ale s těmi se dá žít. Jsou na tom lidi hůř a je mi jich moc líto. Vím, že nemá cenu se litovat. A tak bojuji, bojuji, bojuji...

Kdysi jsem četla, že život je boj a že sebevrah je ulejvák, což vlastně vystihuje moje motto, že život je boj a kdo chce žít, musí bojovat! 
V jednom dopise jsem dostala jeden citát: a protože se mi líbil, tak se o něj s Vámi podělím nakonec - Budeš možná těžké chvíle mít, poznáš tisíc chutí všechno vzdát. Kdo chtěl však v bojích zvítězit, nesmí se bát vlastních ztrát.

PS: Pro ty z Vás, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky. Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05. A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.