Prečo skáčem - Naoki Higašida

A dnes tip na skvělou knihu.
Většinu knih po přečtení rozdávám dál, ale tento POKLAD si nechám ve své knihovně.
Na její přečtení se chystám už podruhé.

Pokaždé tam najdu něco nového, zajímavého a fascinujícího...

Šikana dětí s poruchami autistického spektra

Dnes jsem dočetla knihu "Šikana dětí s poruchami autistického spektra".
Četla jsem ji asi před třemi lety a teď jsem si říkala, že je ten správný čas si ji přečíst znovu.
Pevně doufám, že už se nikdy nebude opakovat to, co zažívala Eliška na základní škole.
Eli má teď skvělou třídní učitelku. Moc si vážím jejího přístupu.

Doufám, že už jí nehrozí ani šikana ze strany učitelů. Eliška nikdy nezapomene, jak jí jedna učitelka říkala, že má ruce levé jak šavle, že je šikovná jak hrábě do kapsy, že dělá jako kdyby 14 dní nic nesežrala, že je neschopná a líná.. nebo třeba větu: "aby ses náhodou neopupínkovala"....

Pár úryvků z knihy:
- "Nejhorší chybou, které se učitel dopustí, je, že obviní oběť šikany."

Doporučujete rodičům, aby své děti s Aspergerovým syndromem trestali i fyzicky?
- "Na to se mě rodiče na konferencích často ptají. Nikdy jsem nebyl pro fyzické tresty. Z pohledu dítěte s AS je každý tělesný trest narušením osobního prostoru. Mnohé děti s AS, které vnímají svět černobíle, nikdy nepochopí, že je mohou rodiče mít rádi, a přitom na ně vztáhnout ruku.
Bez ohledu na to, jestli se tělesný trest a láska vylučují nebo ne, děti s AS tělesné tresty NIKDY nepochopí, a tak na ně ani nemohou působit."

Tak která bude ta vaše?

Konečně jsme se dočkali a kniha je vydána.  

Kéž je k užitku rodičům, prarodičům, studentům, učitelům, asistentům i všem, kteří se setkávají s dětmi s poruchou autistického spektra. A nejen jim.
Zpočátku jsem psala jen pro sebe. Neměla jsem s kým o autismu mluvit.

Postupem času jsem začala psát pro veřejnost a teď jsem ráda, že díky blogu i právě vydané knize se šíří povědomost o autismu mezi více a více lidí.
Přibližně 900 lidí denně na blogu dává tušit, že má "práce" není zbytečná.

Byla by škoda psát to do šuplíku. Myslím si, že kniha může tápajícím rodičům v mnohém pomoci, alespoň zpočátku. A hlavně jim dát NADĚJI, že nic není tak hrozné, jak to na první pohled (a často dennodenně po celé roky) vypadá.

Kdybych já věděla to, co vím teď, již před 3-4 lety, nemusela jsem se dlouhé týdny topit v slzách a zoufalství.

Život s autismem není procházkou růžovou zahradou, ale s trochou nadsázky, s notnou dávkou trpělivosti a se spoustou bezpodmínečné lásky v srdci se to dá zvládnout.

Děkuji svým dětem, že mne naučily být trpělivější, mírnější, tolerantnější, laskavější a také to, že doteky jsou velmi cenným darem.
Není nad to, když vám dítě s autismem opětuje oční kontakt a s úsměvem vám vběhne do náruče. Neznám nic krásnějšího.
Toho krásného je někdy jako šafránu, ale o to víc si toho potom vážím.
MILUJI své děti a jsem vděčná za to, že je mám.

AUTISMUS obohatil můj život - o spoustu informací, o mnoho přátel, seřadil mi žebříček hodnot a naučil mě VNÍMAT SVĚT JINAK.

Knížky jsou připraveny na cestu k Vám, k mým drahým čtenářům. 

Děkuji za váš čas a za vaše milé a povzbuzující komentáře.
Děkuji za čas, který trávíte čtením blogu a který hodláte věnovat mé knize.
Jste moje druhá rodina.

S mnohými se znám již osobně a za podobná obohacující setkání jsem velmi vděčná.


Jsem ráda, že jsem vás poznala.  

                                                         Vaše Amélie

A kdo si ještě svůj výtisk nezajistil, může tak samozřejmě stále učinit na e-mailu info@retezovareakce.cz nebo zprávou na facebookovém profilu:
http://www.facebook.com/KnihyRetezoveReakce

Všeobecné podmínky jsou tady:

http://www.facebook.com/notes/knihy-%C5%99et%C4%9Bzov%C3%A9-reakce/v%C5%A1eobecn%C3%A9-obchodn%C3%AD-podm%C3%ADnky-%C5%99et%C4%9Bzov%C3%A9-reakce-sro/434585623259629

Autismus v obrazech

Je to asi rok a půl, kdy jsem si udělala knihu o Jendovi.

Koupila jsem si tehdy papírové desky, vložila jsem do nich euro fólie (jako jsou na vysvědčení), nalepila jsem obrázky na bílé papíry a napsala jsem k nim nějaké popisky.
Po nocích jsem trávila hodiny výrobou knížky.
Bavilo mě zaznamenávat Jendův život a listovat tak ve vzpomínkách.

První "knihu" si nechal Jendův neurolog, kam chodíme od 3 měsíců Jendova věku a druhou si nechali loni na jaře v APLE. Měla jsem radost, že se jim kniha líbí.

Jedna "knížka" byla přímo s vyvolanými fotkami, druhá s obrázky vytištěnými na bílý papír.

Dvakrát jsem si udělala knihu a nakonec jsem stejně neměla nic.

Potřetí už se mi tisknout a nalepovat fotky nechtělo.

Půl roku jsem prosila Elišku, aby mi udělala fotoknihu.

Nechtělo se jí, ale nedávno jsem ji (konečně) přemluvila a moje historicky první fotokniha je na světě.
Někdo si fotoknihu nechává dělat o zážitcích z dovolené, jiný si tak zaznamená svůj svatební den, já si takhle zaznamenám AUTISMUS svého syna.

Cvičně knížce  říkám "Autismus v obrazech", i když jsou zde obrázky již od miminka. Je zde i cvičení Vojtovy metody, komunikační kniha, ukázka denního režimu, fotka zážitkového deníčku ap.

Už pár lidiček si knihu prohlédlo a moc se jim líbí.

Až si našetřím, plánuji si nechat vytisknout druhý díl.

Tato kniha (podle data na fotkách) končí totiž někdy loni na jaře. A od té doby mám obrázků plno.

Fotky už mám vybrané a nachystané na flešce, tak teď stačí "jen" přemluvit Elišku, aby se na to vrhla znovu ...

Zatím se jí do toho nechce a já na to nemám čas.

Ani bych to tak krásně neudělala.

Mám šikovnou a hodnou dceru a ona to určitě brzy zvládne.

Když si tak knihu prohlížím, vybavují se mi vzpomínky.

Každá fotka má svoji historii.

Každá mi připomíná nějakou událost, nějaký boj, stres, bezmoc, mnohdy i zoufalství.
Kolikrát jsem brečela, když mi někdo na poště, na náměstí nebo v obchodě řekl, jak mám nevychované dítě, že ho odnesou čerti, že si ho vezmou, když tak "zlobí" maminku ap.

....jako kdyby to bylo včera.

Na prvních fotkách jsem ještě tápala a neměla jsem tušení PROČ se moje dítě chová tak, jak se chová...
...proč "normální" výchovné metody nezabírají ap.

Teprve časem to zvláštní chování, několikahodinové ječení, nespaní, rituály a afekty dostaly své jméno.

Vědět TO, co vím dnes, už tehdy, šlo by nám všechno líp.
Jenže já jsem před pár lety o autismu téměř nic nevěděla a to, co jsem věděla, to nestojí ani za zmínku.

Já jsem si tu cestičku musela prošlapat sama.

I proto píšu tento blog, tuhle knihu.

Proto, aby jiní rodiče, prarodiče, sousedé, známí či vychovatelé dětí s poruchou autistického spektra nemuseli tápat...