pátek 30. května 2014

OSKOLA - Skládačky se slovy














Návaly úzkosti


http://zrzava-holka.blogspot.cz/2014/05/navaly-uzkosti.html

A nyní zase přichází čas na jeden z autentických článků, který napíšu já. Bude o tom, co ztěžuje život mnoha lidem s AS, a to jsou návaly úzkosti.

Já osobně dělím návaly úzkosti na dva typy. Běžné a ty horší. Začnu těmi běžnými.
Vlastně se tak nějak o něco strachuju pořád. Snažím se svůj strach eliminovat a vymýšlím strašnou spoustu možných explikací a odboček, jak by můj potenciální scénář v hlavě mohl dopadnout. Dám sem krátký příklad: Příbuzný má mít narozeniny, a já se dozvěděla teprve včera, že k nám má zítra přijet, ale já nemám dárek. Naplánuju si, že jej půjdu koupit. Půjdu jej koupit  v tolik a tolik hodin v ten a ten den do toho a toho obchodu, poté, co dokončím to, co mám naplánováno před a po této činnosti. A co když budou mít zavřeno? Půjdu do toho dalšího obchodu. A co když ani tam nebudou mít otevřeno? A když ano, budou tam mít to, co plánuju koupit? Pokud ne, co jiného by ten člověk ocenil? A co když nebude otevřeno nikde a když jo, nebudou mít nikde nic normálního, co by se tomu člověku dalo dát? Jak bude na takový dárek reagovat? Co když to koupím a on nepřijede? Co když po cestě uklouznu a zlomím si nohu a budu v nemocnici a tomu člověku nebudu mít co dát?

A ten řetězec pokračuje pořád. Pořád, pořád, pořád. Čím jsem starší, tím snadněji nacházím řešení na všechny možné potenciální situace. V momentě, kdy ale nevím, co bych si mohla na otázku tohoto typu odpovědět, přichází dvě možné úvahy:
1. vykašlu se na to, za nic mi to nestojí, hlavně, že mám kočky, mohl by se zbořit svět, všichni by se na mě mohli vykašlat, ale já se můžu pořád věnovat zvířatům.(Díkybohu, že tenhle řetězec přišel, když jsem byla mladší, neexistoval.)
2. možné řešení: je totální meltdown, kdy se zhroutím, u mě je zhroucení pasivnější, prostě se rozbrečím, sednu si, hlava v dlaních a úzkost. Přímo cítím, jak mi ta úzkost svírá celé hrdlo, nemůžu ani pomalu mluvit.
(Je možná i kombinace 1 a 2, kdy jsem naprosto nešťastná z toho, jak jsem neschopná.)

Pak dalším možným běžným návalem úzkosti je, když se lidi v této situaci zachovají jinak, než jsem si to právě představovala. Zase příklad: Představuju si, že příbuznému koupím dárek, a on z něj nebude tolik nadšený, nebo si jej nikdy na sebe nevezme(kdyby to bylo oblečení..)
Nebo spíše lepší příklad. Já jsem si k narozeninám přála dostat květinu. Říkala jsem to i svému partnerovi týden před svými narozeninami a on řekl, dobrá. Stačila by mi jedna květina. ALE. Já se děsně těšila na své narozeniny, jak dostanu tu kytku, jak se budu všem chlubit, jak si ji dám do pokoje, ... a on mi koupil strašnou spoustu dárků. Drahých dárků, z kterých by se každá holka asi podělala. Já ne. Já chtěla o několik tisíc levnější dárek. Jednu kytku. Vydržela jsem to ten den, neměla jsem žádný kolaps, ale stejně jsem se mu s tím nakonec svěřila, jak mě to užíralo.
,,Jé, ale to by nebylo žádné překvapení, kdybych ti ji koupil."
,,Bylo. Mohl jsi vybrat druh a barvu."


Proč všichni nepřemýšlí jako já?

Druhým případem návalů úzkosti je ten méně častější, smyslové přehlcení. Spousta AS lidí trpí tím, že když se jim přehltí smysly, začnou křičet, plakat, chtějí odejít. Já je naprosto, naprosto chápu. Je dost možné, že mé prožívání se liší od jejich, ale popíšu vám, jak to cítím já.
Jakmile jsem někde, kde je hodně hluku, hodně lidí, hodně světla-například na diskotéce stroboskop-přehltí se mi smysly a přichází nejnepříjemnější pocit na světě-pocit derealizace. Nereálnosti. Přijdu si, jako bych neexistovala. Jako bych měla každou chvíli omdlít. Přijdu si, že nejsem, jako dítě, které si donekonečna opakuje, jestli je nebo není, dělali jste to někdy? (Něco jako když opakujete dokola jedno a to samé slovo a připadá vám nereálné- vztáhněte si ten podivný pocit na sebe a na celý svět, já toto dělám odjakživa. EDIT: Teď jsme si o tom povídaly s Týnou. Týna říkala, že takový stav mívá, když sedí dlouho v jedné poloze, že si není vědomá svého těla, ale jakmile se pohne, je to pryč. Toto pryč není. Nebo když se koukáte do zrcadla a začne vám připadat, že to nejste vy, že všude kolem vás se vše mění. A toto i mimo zrcadlo. Prostě sledujete sami sebe, jak jednáte ve světě, který vám nepřipadá vůbec, ale vůbec reálný.)
Připadá mi, že se koukám někde bokem na film, v kterém hraju. Občas si říkám, že to je hranice. Musím vypadnout, musím dělat rituály, musím se uklidnit. Často se lapám po krku a mačkám si klouby, to tělesno mi připomene, že něco cítím, štípu se, zhluboka dýchám, funím.

Možná, že kdybych setrvala v tomto stavu, a šla ještě dál, za něj, tak bych pochopila fungování celého vesmíru, ale zároven by se mi uškvařil mozek a já bych zešílela. Ještě víc, než jsem zešílela doteď. Nejvíc funguje jít spát. Člověk na to nesmí ani příliš myslet, už teď budu muset ten článek postnout, protože jestli se do toho moc zažeru, začnu nad tím příliš přemýšlet. Cokoliv enormního mě velice snadno přebouří. Myšlenka na nekonečný vesmír, pohled do mrakůl a představa, jak vysoko jsou, přemýšlení nad smrtí a zákonem zachování energie, kvantová fyzika, ...

úterý 27. května 2014

Spojovačky









Vím, že Jeníček drží špatně tužku, ale (zatím) ho to nejde odnaučit...



Jsem ráda, že pracuje, soustředí se a neodmlouvá....










pondělí 26. května 2014

Eliška se trápí

Eliška se trápí. Musím ji nutit, aby se napila, aby něco snědla, aby vstala, aby se na mě podívala, pomalu mám pocit, že ji musím nutit, aby žila, aby dýchala... Plouží se tu celé dny v pyžamu a nemá sílu se převléct do "domácího" oděvu.
Je jak mrtvolka na pochodu. Tedy on to není pochod. Ona se plíží jak stín.... kolikrát mě nevnímá, neví co jsem říkala, neslyší mě...
Do školy se neodvážila už čtrnáct dní a když jsem jí navrhovala, že tam půjdu s ní, říkala, že by to nepřežila ani TAK.
Usíná většinou kolem čtvrté nebo šesté hodiny ranní. Včera dokonce v půl osmé ráno.
Kolikrát do půl páté řešíme, že mi neubližuje, že mě netrápí, že ji mám ráda a že jsem ráda, že ji mám, že ani panická porucha a masívní úzkosti na tom nic nezmění. Že netrápí ani svou třídní učitelku, vždyť ta je ráda, že Elišku ve třídě má. Ale ona tomu stejně nevěří. Topí se ve svých depresívních myšlenkách.

Dnes napsala:
"Je mi mizerně. Jsem strašně unavená. Neudržím rovnováhu, kolikrát ani nedokážu vstát z postele! Padám ze schodů, nic nevidím. Všechno mě bolí, ruce, nohy, břicho, záda, hlavně mě strašně bolí hlava, motá se mi, nemůžu v ruce udržet ani vidličku, je tak těžká. Nemůžu jíst. Nemám chuť k jídlu, nevím co jím.
Všechno mě bolí, jsem tak chcíplá. Cítím se strašně, desetkrát hůř než před týdnem.
Mám pocit jako bych umírala.
    Večer (v noci, k ránu)  vůbec nemůžu usnout. Hlavou se mi honí myšlenky, jak jsem neschopná, jak všem kazím život, jsem všem na obtíž, přidělávám všem starosti,.... Vždyť i šestileté dítě dokáže dojít do obchodu, a já ne!!! Nedokážu jít ani do školy, všeho se strašně bojím. Cesty, stromu, lidí kolem, prostředí ve škole, učitelek, zdi, židle. Dětí! Budou se mě ptát, proč jsem tam nebyla, co jím mám říct?? Nedokážu to! Bojím se všeho. I učení, bude toho tolik a já se to všechno nenaučím. Slíbila jsem jedné učitelce, že budu hrát na piáno, když u nás budou mít holky ze čtvrtého ročníku maturitní večírek. A nic!!! Ani na jedné z (prozatím) 4 zkouškách jsem nebyla, nic neumím, vůbec mi to nejde, jsem nemožná! Myslela jsem, jak to bude lehké a teď? Hrůza! Nevím, co mám dělat! Co si ta učitelka bude myslet?
Nešla jsem tam ani dneska.
    Ve škole mi chtějí upravit individuální plán. A zase!! Budou mít se mnou další starosti, okrádám je tím o čas!!! Mojí třídní nejvíc, tolik toho pro mně udělala a já se jí TAKHLE odvděčuji. Nechodím tam, budou mě zase řešit, chudáčkové, učitelky.

Jsem úplně vyčerpaná, každá negativní myšlenka ve mě vyvolává pocit úplné bezmoci. Včera jsem probrečela půlku noci.
A nejvíc to odnáší mamka, ta má se mnou největší starosti!!! Vždyť je to hrozné starat se o 3 psychicky nemocné děti. A já jí to ještě svými depresemi, úzkostmi,.... stěžuji jak se dá. Mně je příšerně, ale na její stav se nikdo neptá? Ale za kým jiným mám jít, když je mi nejhůř? Vždyť k nikomu jinému na celém světě nemám takovou důvěru jako k mé mamince, nikdo mi tak dobře nerozumí!
A když jí to řeknu, když tu před ní brečím, čím jí pomůžu? Kazím jí život, aniž bych to chtěla!! Co ona pro mě dělá a já jsem jí na obtíž! A já jí přidělávám další starosti.

     Asi bych potřebovala do blázince!!! Ale tam bych já umřela!!!!! Bála bych se tam všeho ještě 1000x víc než tady. Žádný pocit bezpečí, cizí lidi, nikomu bych tam nevěřila, neměla bych tam Ipad, kočičky, můj pokoj a TEN pocit, že mi nikdo neublíží!!! K čemu by mi to pomohlo??? Ale mamka by měla klid...
Co je správné, co mám dělat, abych se netrápila já, ale ani maminka, abych nepřidělávala starosti učitelkám, či někomu jinému????!!
Jsem úplně na dně a nevím co mi může pomoct. Jsem takový malý uzlíček neštěstí. Kéž bych někomu dělala radost!!! Něco udělalo radost mně! Mamce!!!"

Eliška sbírá panenky Evičky


Nahoře zleva: Helena, Ljuba, Anežka, Irma, Amálka, Nelinka, Štěpána, Esmeralda, František, Klárka, Zdeňka, Simona, Ester, Lucka, Daniela, Sabina, Terezka, Majda, Andrejka, Alžbětka, Lili, Zlatuše, Alexandra, Kamilka, Anetka, Diana, Jiřinka, Květa, Jaruška, Jůlinka, Růženka, Vanessa, Pavlína, Beatrice, Naděžda, Nina, Milan, Linda, Svatava, Mirka, Kunhuta, Květuška, Vlasta, Martinka, Leontýnka, Violka, Bohuslava, Karolína, Eliška, Jindříšek, Filip, Adéla, Sára, Monika, Žanetka, Bára, Jíťa, Markétka, Renatka, Dominika, Dana, Sissi, Františka, Blažena, Marta, Nikolka, Marcelka, Lenka.....

Eliška je maniak :-)
Několik let sbírá panenky Steffi love Evi - Evičky. Ke každému svátku, k narozeninám, ke Dni dětí, k vánocům, za vysvědčení nebo jen tak z lásky (říká Eliška) "musí" dostat Evičky.
(A babičky se strašně zlobí, že jí v jejím věku ještě kupuji panenky. Ale lepší než facebook, kluci, drogy nebo cigarety, ne?)

První dvě fotky jsou staré pět let.


Jsou to dohromady panenky Elišky a Šárky. Šárka už si s nimi několik let nehraje, takže přešly do vlastnictví Elišky.


Tady mají panenky rodiče.... Míšu a Adélku.



...skříňku na šaty...


...ukázka ideálního otce:-)


...ideální maminka....
....s nejkrásnějšíma postýlkama, které Eliška miluje a má jich málo.... pouhé tři kusy.


 Tady jsou hodné a spokojené děti...



"Kdo si hraje, nezlobí."



Zásoba bot a šatiček...


Tyhle panenky má Eliška nejraději.
Úplně nejvíc totiž miluje Evičky s tmavě hnědými vlasy. Sbírá "všechny" Evičky, ale hraje si jen s Evičkami s hnědými vlásky.


Vidíte třeba Majdu, Mirabelku, Káju, Báru, Markétku, Mišku, Verunku, Zuzanku, Bětušku, Klárku, Natálku, Šarlotku, Evičku a Marcelku.


Tyhle dvě Evičky jsou nejoblíbenější - Verunka a Zuzanka.


Eliška panenky rozlišuje podle tří kategorií - hezkoksichtky, hnusoksichtky a normalksichtky.
Tyto tři jsou hezkoksichtky. Mají hezký obličej.


Přikryté růžovou dekou jsou hnusoksichtky...


..a v pěkných šatičkách normalksichtky.
Prý: "Mami, vidíš TEN rozdíl?!"
A já: "Ne!"


Zleva hnusoksichtka, normalksichtka a hezkoksichtka... na srovnání.

Hezkoksichtky má nejraději a s hnusoksichtkama si nehraje.... a pokud si s nimi čirou náhodou hraje, tak jsou zlé.

Eliška zná všechny panenky jménem, každá má jiné jméno. Pamatuje si, která má mít co na sobě, jaké oblečení, jaké boty, jaké doplňky ke které panence patří. Pamatuje si, kdy a od koho je dostala, kde jsme je koupili a pořadí, jak šly za sebou - od první panenky po tu poslední.
Prvními dvěma jmény byly Eliška a Jindříšek, poslední Šarlotka.
Úplně nejvíc teď touží po postýlkách, protože jich má málo.



Skoro denně bloumá na internetu a ukazuje mi, které panenky a doplňky ještě nemá a je nešťastná, když nejsou k sehnání na českém trhu. A úplně trpí, když se nechci podívat...
Prý "nutně potřebuje" karavan se skluzavkou...


..zimní oblečky...


....kočárek pro pejsky....


...kolébku, kočárek nebo třeba mašinku...


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...