S jídlem je na tom Jenda bídně už několik let. Nejraději má suchý chléb nebo suché rohlíky.
Občas sní hranolky, rajčata nebo v posledních týdnech i jogurt.
Přemýšlela jsem co vařit a už mě nic nenapadalo. Jestli něco nemusím, pak je to vaření. Pokud po každém vaření dostanete vynadáno, že to jíst nebudou, že tam není mrkev, tam sice je, ale má jiný tvar než minule, že v polévce plave kukuřice nebo hrášek, že rýže není jasmínová, nesmí být pytlíková, jen pečená v troubě, polévka má jinou barvu než minule, že brambory jsou ze sáčku, ne ze síťky, sýr má jinou krabičku než má mít... nebaví mě to.
Baví mě uvařit akorát pro maminku, která si dá s chutí a poděkuje.
Nadávky mých autistů mě nijak nemotivují, spíš mě demotivují a vaření mi za ta léta dokonale zprotivily.
V mrazáku jsem našla kousek hovězího. Sázka do loterie, ZDA to bude vůbec někdo jíst. Vařit sama pro sebe (za asistence řvoucího Jeníka) mě fakt nebaví.
Napadlo mě, že udělám koprovku a hrnkové knedlíky.
Vím, mí autisté o teplá jídla nestojí. V tom horku o ně nestojím ni já, ale občas jim to neublíží.
Jenda nestojí o omáčky ani o knedlíky, Eliška nejí houskové knedlíky.
Ale třeba ty hrnkové ochutná.
Jenda mě překvapil a ujídal mi maso pod rukama.
Měl radost, když jsem mu dala pár kousků masa pro Betynku. Rád ji totiž krmí:-)
Normálně vařím raději večer nebo v noci, kdy už Jenda spí.
Tentokrát jsem to chtěla mít hotové co nejdřív.
Jenda si zpočátku hrál v kuchyni na zemi s magnetickou stavebnicí, čímž mi udělal velkou radost. Bylo to lepší než když na mě ječí z obýváku, ať jdu za ním.
Nesnáší zvuk mixéru, tak chvíli plakal, když jsem dělala sníh z bílků. Ze zacpanýma ušima utekl do ložnice a opakoval, ať už toho nechám.
Ke konci vaření už ječel jak hysterka. Přece jen to vaření (podle něj) trvalo příliš dlouho.
Ale dílo jsem dokončila a pozvala jsem děti ke stolu.
Jeníček překvapil a jedl omáčku. Poprvé v životě. Nejdřív nechtěl jíst, ale slíbila jsem mu nanuka. Odmítal vzít velkou lžíci do ruky, tak jsem mu zkusila nabídnout malou lžičku.
Knedlíky ani neochutnal. Ale malou lžičkou všechno snědl... Nesměla jsem mu to toho však míchat maso ani knedlík.
Jediná Šárka jedla všechno. Eliška si pochvalovala suché knedlíky a nakrájené maso.
Prý koprovku nesnáší.
Asi po hodině mě Jeníček překvapil a chtěl přidat.
Vedle něj jsem (nenápadně) položila maso i knedlíky, kdyby chtěl náhodou ochutnat, ale Jenda jedl malou lžičkou jen tu omáčku. Seděla jsem vedle něj a fascinovavě jsem se dívala, jak jí:-)
Tentokrát už nechtěl ani maso, ale to nevadí.
Jsem vděčná za každou chvíli, kdy ochutná něco nového.
Dnes to byla koprová omáčka, což je úžasné.
