Dnes pro změnu hasiči

Manžel si ze mně dělá legraci, že TO dělám schválně, abych měla o čem psát. :-)
Ne, nedělám.

Jen doufám, že se tomu jednou zasměji.

Na dnešní dopoledne byla  v plánu návštěva PPP s Eliškou, cca 20 km odtud.

Jenda stihl ráno polít psa kakaem, odmítal snídat, ale vcelku jsme se vypravili v pohodě.
Mamka pak hlídala Jeníčka a já jsem si první hodinku říkala, jaká je to paráda...být bez dítěte. 
Druhou hodinu jsem si lebedila, jak je to úžasné číst si na chodbě po několika letech časopisy....

Po 3 hodinách už jsem toho sezení měla plné zuby a přecházela jsem po chodbě. Po 4 hodinách jsem se jen modlila, aby už byl konečně konec.
Dceři jsem jídlo a pití vzala, na sebe jsem v tom ranním shonu při balení tašky nemyslela. 
Když jsme po 5 hodinách vycházeli z PPP, umírala jsem hladem i žízní....Eliška si všimla, že jsem jí z nouze okousala rohlík.

Dojely jsme k mamce a obě narychlo zhltly oběd - za vydatného Jendova řevu...
Už se těšil domů a dával to pěkně najevo....

Pak jsme posbíraly tašky, oblékly Jendu a vyšli jsme všichni na chodbu....
Maminka nám přála šťastnou cestu.

Když se výtah rozjel, slyšeli jsme maminku něco "křičet"....

Nechala jsem Elu  s Jeníkem dole a vrátila jsem se výtahem zpátky...maminka seděla na skříňce a brečela. Eliška zavřela dveře od bytu a mamka měla klíče DOMA v bytě...a k tomu vařila na sporáku polévku.
Paráda...to mi dnes ještě chybělo....

Chvíli jsem přemýšlela...
Normálně mám její klíče od bytu také, ale přidělané na svých klíčích od Felicie a ta je od pátku v opravně. Na dnešek jsem si půjčila auto od švagra. Tudíž klíče v nedohlednu....

Tak jsem si popovídala s policií, brnkla jsem na hasiče a po pár minutkách jsem odjížděla domů s příslibem, že co nevidět přijedou...

Nakonec všechno dobře dopadlo, dveře jsou celé, polévka se povedla a mě už nepřekvapil ani Jeník řvoucí v autě cestou domů...

A tak si tu teď sedím, rekapituluji dnešní den a říkám si, že když nic jiného, tak snad  dávám dětem dobrý příklad.....
....i když mám kolikrát chuť brečet nebo řvát, přesto zachovám klid (nebo se o to alespoň pokouším...) a snažím se všechno řešit s klidnou hlavou....

Přitahuji stresové situace?

Já snad ty stresové situace přitahuji, jinak to není možné.
Na dnešek byla naplánovaná návštěva v APLE v Táboře. 

Minulý týden jsem jela do Tábora sama (asi po 6 letech), potily se mi ruce, bylo mi z toho úzko, ale nakonec jsem to s jedním zablouděním zvládla. Bylo to pouhých 30 km, ale stačilo mi to...moje sebevědomí dostává v poslední době silně zabrat...

Tehdy jsem jela na přednášku "Autismus a hra" a "osahala" jsem si terén, cestu, parkoviště a našla jsem budouvu, ve které APLA sídlí. 

Byla jsem ráda, že první pokus absolvuji bez Jeníka.
Dnes to bylo jiné. Tentokrát jsem se musela víc připravit - v noci jsem tiskla a laminovala kartičky a vyrobila jsem Jendovi cestovní proužek, aby věděl, co ho čeká.

Ráno jsem si dala hodinou rezervu...Jendovo: "bojím tety, bojííím, NECIIII"....trvalo asi půl hodiny.
Pak se zklidnil a vypadalo to, že se na úkoly a na zmrzlinku těší.

Cesta TAM proběhla v klidu, díval se z okna, pozorovali jsme stožáry, autobusy, nákladní auta ap.
Na parkovišti jsme vyndali golfky, netroufla jsem si do nového prostředí bez kočárku.

Když se v APLE Jenda "okoukal", zmizela jsem "pro rohlíky". Po půl hodině jsem se vrátila. Paní ho moc chválila, dostal gumové bonbonky a zmrzlinku jako odměnu a pomalu jsme se ubírali domů.

Cestou v autě jsem si zapla CD s písničkami o lásce...Jak to říkala pí. Dr. na genetice? 
Každý den si udělat alespoň malou radost.

Přes den DOMA nesmím NIC poslouchat, běží JEN Jeníkovy oblíbené pohádky, tak alespon v autě poslouchám to, co chci já...

Naslouchala jsem písničkám, Jenda drobil v autosedačce rohlík a makový koláček a říkala jsem si, jak jsme to v pohodě zvládli.
Jen jsem to  duchu dořekla a v autě začalo něco chrastit, problikávala mi kontrolka s "mazáním" a teplota se vyšplhala nad 110 stupňů do červeného políčka. 
Zastavila jsem a volala manželovi, aby pro nás někoho poslal. 
Co já?! Já tam můžu stát klidně i půl dne, ale Jeník ne......


Jenda spustil hysterický křik. Podařilo se mi ho po chvíli zabavit - utírali jsme stěrkou "zamlžená" okna (která zamlžená nebyla), sundavali jsme 100x potah z volantu a zase ho tam dávali zpátky, a pak jsme společnými silami hledali v kufru výstražný trojúhelník. Ještě jsem ho NIKDY nepotřebovala. Bylo pro mne tedy záhadou, kde ho hledat....

Když se mi ho podařilo najít, tak jsem se učila nové dovednosti - poprvé v životě jsem skládala trojúhelník...Jenda se bavil, já moc ne.

Pak jsme posbírali v autě do tašek všechny důležité věci a už tu byla spása - manžel kamarádky se svým autem...
Svoji starou Felicii jsem nechala napospas na krajnici i s výstražným trojúhelníkem a "strejda", jak říkal Jeník, nás odvezl domů....

Auto stojí asi 12 km od domova a čeká, až ho večer manžel vysvobodí....
Někdy mám pocit, že bych neměla vylézat z domu.... 
Jak se to říká? "Kdo nic nedělá, nic nezkazí?"....

A bohužel vás nepotěším fotografiemi, což mě mrzí, protože by dnes "stály za to".....
Když jsem ráno balila tašku, popadla jsem obal ( v domnění, že  v něm je foťák), ale ten tam nebyl, zůstal ležet na stole....
Pevně věřím, že máte fantazii a dovedete si tu LEGRACI barvitě představit....

Kandidátka na AS?

Ve čtvrtek bylo příliš horko na to, abysme šli pěšky do města nakoupit...
Pečivo a zelenina tu však akutně scházely, a tak jsem se rozhodla pro nákup autem.

Vzala jsem s sebou Elišku a Jeníka. 
Hahaha, to je ale kombinace... :-)

Zaparkovala jsem na náměstí a poslala Elišku na poštu se slovy: "Sejdeme se před obchoďákem"...Chtěla jsem si tím ušetřit jednu cestu v horku s uřvaným dítětem na poštu...
Šla jsem s Jeníkem do zeleniny...
Nakoupíme a vrátíme se zpět k obchodnímu domu. Tam stojí plačící Eliška....Ptám se: "Proč brečíš?"
Odpověď: - "Tys mi řekla, že tu budeš čekat....3x jsem proběhla celej obchoďák a Ty nikde...."
Fajn... Neřekla jsem, že tam budu první, ALE budiž...

Vejdeme do obchoďáku, zastavím se a říkám Elišce: "Chceš něco do Itálie?" (Druhý den totiž měla jet se školou na "dovolenou"...).
Odpověd zněla: "Ne, nechci".

Nakoupili jsme, dala jsem věci do auta, děti si sedly a já jsem běžela do lékárny, která je hned na náměstí, koupit Elišce mléko na opalování (samozřejmě jsem děti informovala, kam a pro co jdu).....
Vrátím se během minutky zpátky a podávám Elišce lahvičku se slovy: "Tady máš mléko..."
.....Ona se zarazí a zeptá se: "A co s tím? To mám vypít???"!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

No nic...
Sednu do auta a jedeme domů....Kousek od domu Eliška povídá: "Zítra ráno si vezmu svoje peníze z prasátka a dojdu si koupit bonbony do Itálie. Tys mi NIC nekoupila!!!"

- "Jak to myslíš?!!! Byli jsme přece v obchoďáku a já jsem se Tě ptala, jestli "něco" nechceš....?!!!!!!!!"
Eliška na to: "Ty ses ptala, jestli nechci brambůrky."
- "Jaké brambůrky??!!!"
A pak mi to došlo: Když jsem se jí ptala, jestli "něco" nechce, stáli jsme zrovna u regálu s brambůrkama....
Nikdy bych se jí neptala, jestli nechce brambůrky, protože vím, že je nejí...

Uvažuje takhle autista??? Vnímá vizuálně? A když stojím u brambůrek, myslí si, že jí vnucuji brambůrky? Když jí podám mléko na opalování, slyší JEN  slovo mléko a představí si JEN to jediné krabicové, které nám stojí doma na lince??!!!!

Doma jsem uklidila nákup do skříněk, Jenda měl zrovna záchvat vzteku, tak jsem ho odnesla řvoucího do postýlky, aby se uklidnil.. a vzala jsem si Elišku na klín...Nějak mi ty "incidenty" ve městě nešly z hlavy....
Říkala jsem si, že se to určitě vysvětlí....

Tak jí povídám, že jsem jí koupila mléko na opalování, jahody a meloun, protože vím, že to má ráda, i ty bonbony a žvýkačky na dovolenou (ale v zelenině, kde se mnou nebyla, tudíž o nich nevěděla)...a říkám:
"Cítíš, že to všechno dělám JEN kvůli Tobě?"
...a ona? Začichá nosem a řekne:"NE, nic necítím"....

Úplně mi tím vyrazila dech...nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet....

Návštěva na genetice

Návštěva na genetice
1.6. 2010

Na pondělní odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu genetiky. 

Po 15. hodině jsme zamířili k poliklinice. Vzala jsem do tašky jídlo, pití, hračky, knížky...jako kdybych zapomněla, že když je Jeník v afektu, že mu nepomůže nic...

Asi jsem se naivně domnívala, že třeba tu návštěvu zvládneme v pohodě, že třeba, když bere antidepresiva, že to bude jiné....hahaha....

Vlastně to bylo jiné - 100x horší než kdykoliv jindy....

Jeníčka jsem vezla na golfkách (pěšky si netroufám) a řev nastal, když jsme vešli do čekárny - seděl na kočárku a ječel....odmítal si sundat bundu, čepici, odepnout pásy u golfek, tak jsem ho nechala sedět oblečeného.
 Ale ani to nestačilo. Na jídlo, pití ani na hračky neměl ani pomyšlení. V čekárně na druhém konci seděla maminka se 3 dětmi. Nemluvili na něj a přesto hystericky plakal a poskakoval i s celým kočárem po místnosti (jak se odpichoval nohama od země)....

Když vyšla sestřička, poprosila jsem ji, aby mi vzala tašky, protože vzpouzející se dítko potáhnu násilím a potřebuji obě ruce volné...

V ordinaci Jenda ječel....paní doktorka mu nabízela bonbony, lízátka, knihy, hračky, nic nezabíralo....

Zkusili jsme i jinou místnost, ale ani to nebylo ono.
 Pak paní doktorka na chvíli zmizela, Jenda se trošku zklidnil, ale když se vrátila, řev vypukl zase naplno. Nebylo slyšet vlastního slova. A to byl Jenda stále v bundě a v čepici a paní doktorka mu slibovala, že na něj ani nesáhne, že si bude jen povídat s maminkou....
Válel se po zemi, tahal za kliku a nebyl k utišení....

Po hodině trápení a snaze o zklidnění jsem zavolala mojí mamince, Jeníčkově babičce, naštěstí bydlí nedaleko od polikliniky, a ta si pro Jeníka přišla.

Vrátila jsem se do čekárny a čekala jsem, až na mě přijde řada....
Ta Jendova srdceryvná scéna byla tak strašná, že se mi pak v čekárně koulely slzy po tvářích, když jsem na  to pomyslela....

Vedle mě seděla maminka s 8-mi měsíční holčičkou, která na mě dělala "kuk", krásně natahovala ručičky, tulila se k mamince, žvatlala, krásně na maminku reagovala.... a mně bylo strašně líto, že tohle nezvládne moje 3 leté dítě.... 

Paní doktorka ošetřila 2 pacienty a vzala mě na druhý pokus do ordinace, tentokrát bez synka.
Povídali jsme asi hodinu a půl - o celé rodině, o sourozencích, rodičích (z genetického hlediska)...bylo to fajn.

Pochválila mě, že to dělám správně a malinko rozptýlila moji smutnou náladu.
Odcházela jsem z ordinace po půl sedmé večer - s pocitem, že existuje někdo, kdo mi rozumí, kdo mě chápe, kdo ocení mou práci, i když mi nemůže nijak pomoci.

Pak jsem vyzvedla Elišku a Jeníka u babičky a jeli jsme domů. Za celé odpoledne jsem se nestihla najíst ani napít a domů jsme dorazili v 19:30 hodin...já úplně zničená, vyřízená s bolestí hlavy a jen jsem čekala, až zabere Brufen.....

....že jsem pak do 01. hodiny v noci nespala a o všem přemýšlela..

...to už by bylo zase na jiné povídání....

Jako na houpačce

Jako na houpačce...
...jednou dole a jednou nahoře....

Tak si tu představuji, že když se poslední povídání jmenovalo "Pohodový sobotní den", že se možná očekává, že bude následovat pohodová neděle, super pondělí, klidné úterý a báječná středa....
Kéž by tomu tak bylo....

Nene. Jenda stále lumpačí, asi cvičí moji trpělivost nebo má pocit, že se nudím, a tak mi přidělává práci?

Kolikrát za den na zahradě převrhne skluzavku, otočí plastový stůl a trampolínu vzhůru nohama, strhne pletivo omotané okolo stromků, x krát za den vyhází věci z písku na trávu, písek rozhazuje lopatkou po zahradě, Betynce hází písek a bláto do kožichu, sundavá si boty a ty se párkrát  vykoupaly v bazéně, oškubává nezralý rybíz a zelené třešně, několikrát za den sundá potah z houpačky a hodí ho na trávu....(né že by mi to až tak vadilo, ale manžel chce potah "nový a krásný" a tráva je mokrá a leckde i špinavá od zablácených Jeníčkových bot...) 
..... a pokud něco hledám, najdu to zaručeně vhozené do studny....Je tam jen malá dírka, ale přesto tam dovedl naházet psí hračky, klacky, kytky a balonky... 

O polámaných plácačkách na mouchy, strhaných tapetách a rozházených hračkách doma ani nemluvím....

Myslím si, že to "jakž takž" zvládám, jen by mi bylo líp, kdybysme na to byli dva....

100x můžu Jendovi říct, že se to nedělá, 100x vysvětluji, nejednou mi ujela ruka a s tím i malé plácnutí...ALE odezva žádná.
Je pravda věta, že autista se nepoučí? Asi ano...vidím to na svém manželovi...mnohé věci za těch 15 let opakuji dokola a úspěch žádný...
Ale co s tím?


Potřebuje člověk k životu prosté lidské objetí a sdílení??? Dá se žít bez lásky?
Myslela jsem si, že jsem si za těch 15 let zvykla, ale asi to tak není....

Jsme  jako 2 cizinci na jedné lodi, připadá mi, jako bychom oba dva mluvili každý jinou řečí a proto se asi jeden druhému navzájem vyhýbáme....
Téměř spolu nemluvíme a když náááhodou, tak jeden "o koze a druhý o voze".... Nedávno manžel prohlásil, že jsme spolu nemluvili " pořádně asi 5 let"...to je fajn, že to aspoň registruje...

Jak moc bych si přála, aby mě někdo objal, aby mi řekl, že mě má rád, aby mě nechal vyplakat na rameni a řekl, že bude líp... Nic víc...JEN TROCHU zájmu, citu a lásky....

Po tom celodenním shonu okolo 3 dětí, běhání okolo domácnosti, laminování kartiček,  běhání po doktorech, uklízení pohrom po Jeníkovi, po nákupech a úkolech s holkama, alespon trošku lásky...

Snažím se vžít do manžela...ano, po načtení 13 knih o autismu o stejné diagnoze u něj nepochybuji...Chápu, že po tom, co vidí spoustu lidí v práci, v metru, v autobuse, chce večer klid a stačí mu ke štěstí TV, PC a hlavně na něj nemluvit, nekomunikovat....a už vůůůbec ne o pocitech....

Jenže mě bere možná stejně jako Jeník - asi jako kus nábytku nezbytného pro chod domácnosti? Ale že mám nějaké názory, potřeby, přání, city? O tom asi ani jeden z nich nemá tušení.

Ano, přečetla jsem spoustu stránek  o autismu a rozumem chápu, že se manžel chová "ukázkově" jako autista,  v duchu ho omlouvám, ale jak to skloubit s nejbližším okolím, které autismem netrpí? To už jsem se tam nedočetla...Mám ho nechat být a nevšímat si ho? Máme vedle sebe žít jako 2 cizí lidé? 


 Mám jen plnit své povinnosti matky, manželky, služky a nic nechtít? Mám zapomenout, že jsem člověk z masa a kostí s potřebou komunikace, lásky a sdílení?
Jak dlouho se to dá vydržet? Je to život nebo jen přežívání, jak to nazval psycholog? A chci takhle žít dalších 30, 40 let???

Má člověk myslet "rozumem" nebo srdcem? Rozumem chápu, že je autista, že mi to nedělá schválně, že za to nemůže a že možná jako autista, dělá své maximum????? Ale srdce touží po lásce, po vztahu dvou lidí, po objetí, po opoře blízkého člověka.... 
Nemůžu si pomoci.

 I když se snažím to v sobě potlačit, stejně ty pocity občas vyplavou napovrch...
Rozumem vím, že s tím nic neudělám, že se s tím musím smířit, ale dušička stejně trpí... Nějak jí to neumím vysvětlit. :-)

A co Jeník? Bude jednou stejný? 
Necitlivý k potřebám, přáním, názorům a pocitům manželky? Nebo se to dá naučit???

Moje autistické Zlatíčko....

Moje autistické Zlatíčko....

Poslední 3 týdny s Jeníčkem byly docela náročné a člověk začínal mít sklon myslet si, jak je to dítě "zlé, nepřizpůsobivé, protivné, agresivní..." a že "nic nemá smysl"...
Šárka mu říká, že je "uječenec, vztekloun" a já nevím, co ještě....
Ano, je to náročné - pro mě, natož pro zdravé sourozence, kteří nemohou zatím pochopit hloubku autistické poruchy. Chápu všechny strany, a tak nějak se snažím to všechno skloubit a vybruslit z toho co nejlíp...

V noci jsem šla spát krátce po půlnoci, vnímala jsem to ticho, klid, pohodu a posvítila jsem si na Jeníčka baterkou - jako každou noc, když jdu spát...Jen tak, abych ho zkontrolovala, jestli spí, zda je přikrytý...

Dívala jsem se na něj, dokonce jsem se 2x vrátila k jeho postýlce, svítila jsem si na něj a viděla jsem nádherného, dokonalého malého andělíčka s krásnými světlými kudrlinkami. Jaktože přes den jsem měla pocit, že mám uječeného, zlobivého, protivného, nezvladatelného kluka??? Ted přede mnou ležel spící Andílek, tak krásný, nevinný, kouzelný a zranitelný....Malá bytost hodná nekonečné lásky a já mu přes den v duchu spílala za jeho chování...
Ted jsem se mu omlouvala a slibovala, že bude líp. :-)

Vytryskly mi slzy do očí. Lehla jsem si do postele, zabořila nos do polštáře a slzičky se řinuly dál. A čím dál víc...zmítaly mnou protichůdné pocity a ty byly příčinou promočeného polštáře....Bylo mi strašně líto, že toho kudrnatého Andílka nemohu NIKDY obejmout a pevně ho k sobě přitisknout, alespoň na chviličku zabořit svou hlavu do jeho roztomilých vlásků.......jestlipak se mi to někdy splní???

Občas nevím, co je správné a co ne.

 "Musí" Jeníček používat denní režim? Ano, první dva měsíce fungoval bezchybně a byla to paráda, ale ted to nějak nejde. "Musí" plnit úkoly? Musím zavolat do SPC? 
Musím jej učit na nočník, měl by chodit pěšky, měla bych mu sebrat dudlíky...měl by chodit do školky....měl by sedět u jídla u stolu...neměl by se válet po zemi...neměl by si okusovat ruku...nesmí házet věcma, nesmí mít celý den zapnutou televizi....že má jíst všechno to, co ostatní......někdy ty rady okolí jsou tak ubíjející ???!!!!

Snažím se na to dívat obráceně...at si klidně okusuje ruku, pokud ji má čistou, at šermuje klacíkem, když se mu to líbí a nikomu tím neublíží, at se kýve opakujíc své slabiky, klidně i venku na náměstí.... at běhá dokola, vždyt na tom nezáleží, at si bere na procházku plácačku na mouchy, i když někdo má pocit, že plácačka by se ven brát neměla, at jezdí zatím na kočárku, dokud se tam vleze, at spí s dudlíkem, pokud mu to zajistí klidný spánek...Ohledně plen - je přece jedno, jestli se zbaví plen ve 4, v 5 či v 6 letech....Proč ho zbytečně stresovat ještě víc než je teď?
Bojí se tolika věcí, chudáček můj malej, proč mu přidělávat další úzkosti a stres..... Ano, zkusíme všechno, pomalinku, postupně, ale pokud to nejde, tak to odložíme na později... 
Snažím se nevšímat si negativních věcí, ale chválit za to pozitivní...

Vím, že mě nezlobí schválně a že za své chování nemůže...Co když se nemá přizpůsobovat on našemu režimu, ale já jemu???
Přijde mi, že "spadl" do našeho světa (z toho jeho světa). Ten náš je pro něj nepochopitelný, divný...pořád ho k něčemu nutíme, někam chodíme, s někým mluvíme,  děláme něco co on nechce....Jak by asi bylo mně v tom jeho světě? Jak bych se asi cítila, kdybych se ocitla najednou někde jinde???

On má svůj svět, ve kterém je šťastný, který mu žádný stres nepřináší, který dovede vykouzlit úsměv na jeho rtech...
Je štastný, když mu jídlo nedám do ruky, ale položím ho na linku a může si ho vzít sám...je štastný, když nemusí jíst u stolu, ale může si sednout na své oblíbené křesílko u televize....je štastný, když popadesáté za den běží stejný díl jeho oblíbené pohádky, je štastný v ložnici, když si povídá s prasátkem (oblíbený maňásek, kterého mám já na ruce)...říká mi:
"Dej čuníka na luku" (dej si čuníka na ruku)....
Několikrát za den se běží čuníka zeptat: "Papáš katan, žalud"? (papáš kaštan, žalud?)...100x za den strčí prasátku do pusinky kaštan, čuník jej vyplivne, Jenda zavolá "nepliveej"...a tak pořád dokola....Je nádherné ho přitom pozorovat....a vidět úsměv na jeho tvářích...

Ano, používám denní režim, poslední 3 týdny většinou jen já, ale to nevadí. Vím, že o něm Jeníček ví, občas nějakou kartičku sundá, včera jsme společně pracovali na nových strukturovaných úkolech....ale nenutím ho je plnit...
Když chce, uděláme úkol, když nechce, uděláme ho později...Jeho oblíbená věta je: "Až končí Bubínek" (až skončí Hurvínek). :-)

Chápu, že nemá potřebu chodit na úřady, na poštu, do lékárny....všechny tyhle věci jsou pro něj zdrojem stresu  a úzkostí....
Jak je štastný, když může sbírat kamínky, šišky, klacíky a nemusí čekat někde v obchodě ve frontě....
Je štastný, když jdeme na procházku pokaždé stejnou cestou a on si pokaždé sedne na tu samou lavičku....Fascinuje mě, jak ho ta předvídatelnost uklidňuje a kolik radosti mu přináší dělat stále dokola to samé....

Vím, že se na něj nemám zlobit, když mi utíká a odmítá něco udělat...ale někdy mi to nejde.... Někdy člověk myslí víc na sebe než na druhé...

Jeníček je krásný, dokonalý a úžasný právě takový, jaký je....jen mu osud dal do vínku trošku víc obav, úzkostí, strachů a rituálů...a já tu jsem proto, abych mu pomohla se s tím vyrovnat a abych mu přiblížila ten náš svět. Svět tolik odlišný od toho jeho...

Je to lepší?

Já vím, že bych asi měla napsat, že Jeníček bere antidepresiva už 18 dní, že se to zlepšilo a že doufám v "lepší zítřky"....
Bohužel, nemůžu to napsat.
Pan primář říkal, že mu mám po 14 dnech užívání antidepresiv napsat, jaké změny pozoruji...
ALE já se bojím!!!! Co kdyby mu chtěl zvýšit dávku....Nejsem si jistá, že zrovna tohle chci....

A vlastně nevím...
Pozoruji změny???? Jaké? Nějak si nejsem jistá, že to či ono patří k užívání léků !?

K regresi v chování došlo týden před začátkem užívání AD...to s tím tedy srovnávat nemůžu.


Jídlo musím postavit na linku a nevšímat si ho. Nemohu mu dát misku s jídlem do ruky, protože se válí po zemi....
Mléko kolikrát nevypije, protože jsou tam "bubinky" (bublinky)....


Myslím si, že s užíváním léků souvisí nespavost...Jenda spí denně o 2-3 hodiny méně než před zahájením léčby...
Což je asi nejhorší....
Kde jsou ty doby, kdy jsem věděla, že ho dám v 19:30 hodin do postýlky a mám klid na kávu a na čtení knih....To zmizelo...každý večer musím během těch 2 hodin x krát do ložnice, x krát sebrat plyšáky vyházené z postýlky, x krát přisunout postýlku odšoupnutou od zdi, uklidit potrhané tapety poházené po zemi, které Jeník strhal ze zdi, x krát mu připnout dudlíka na pyžámko, x krát ho přikrýt, dát napít vody a popřát dobrou noc....
Je mi ho líto, že nemůže usnout, ale nic s tím neudělám....

A chování? Pláče, když někdo přijde na návštěvu, křičí: "bojí, bojí".
Na úřadě se hystericky válí po zemi, hází plyšákem nebo si rve čepici přes oči...Křičí: "domů, domů" a mně je ho tak líto...
Kočárek, který měl jako rituál jen se mnou a s babičkou, si postupně přidal i na jiné lidi....
Když jedu nakoupit autem, nemohu ho pak dostat ven...říká" "Jeník bojí motolky" (motorky), která stála vedle auta...."Jeník počká, Jeník počká"...."Jeník počkááá"...
Nechám ho tedy v autě, běžím rychle pro rohlíky a když se vrátím, Jeník celý zpocený hystericky pláče v autě...Tak nevím, zda je lepší ho násilím řoucího táhnout z auta (to jsem udělala minule a o moc lepší to nebylo...) nebo ho tam pár minutek nechat, když se zuřivě brání a nechce vyndat....

Cestou z města na kočárku se dnes snad 100x zeptal: "Kam jdeš, maminko?"....odpověděla jsem: "Domů, za Betynkou".
"Kam jdeš , maminko?".... "Kam jdeš , maminko?".... a pořád dokola...to před 14 dny nedělal....jako kdyby potřeboval pořád o něčem ujišťovat....
Strašně mu vadí jakékoliv zašpiněné či mokré oblečení a hystericky pláče, dokud ho nepřevléknu....
Stále si sundává boty, říká "šktí písek" (škrtí), šktí písek"... i když tam žádný nemá....
Často si sundává ponožky, říká: "Jeník má metí"...(smetí)...Spotřebujeme několik párů ponožek za dopoledne...

Nevím...je to lepší? Je to horší? Je to stejné jako před antidepresivy????
Opravdu nevím...podle mě je to horší...

Během posledních pár dnů zamykám místnosti, kam nechci, aby se Jeník dostal a tropil tam "neplechu", musím častěji kontrolovat vypínače, knoflíky na pračce, na sporáku ap., protože všechno zapíná, otáčí ap...Musela jsem dát gumičky na šuplíky, protože začal vytahovat nože a bojím se, aby někomu neublížil...
Posledních pár dnů musím občas zavírat Betynku do koupelny, protože jí Jeník ubližuje a ona na něj vrčí...

Ale abych to zakončila pozitivně... :-)
Dnes po 3 týdnech sundal Jeníček 2 kartičky z denního režimu....3 týdny ho odmítal používat úplně a dnes se tolik těšil k babičce, tak sundal "auto a babičku"...ne tedy svojí ručičkou, ale tlapičkou svého oblíbeného plyšového pejska Ňuňánka...ale díky Bohu za to....a dostal za to veelikou pochvalu a odměnu - své oblíbené želatinové bonbony.... :-)

Já myslím, že to půjde...pomalu, ale jistě....