Drobné radosti života

Občas mám pocit, že jsem neschopná matka.
Neumím naučit dítě chodit na nočník, sedět u jídla u stolu, oblékat se či svlékat, neumím ho odnaučit od dudlíka apod.
Ale to naštěstí není často. Většinou se
raduji z maličkých pokroků Jeníčka.

Nedávno jsem mu sundala z půdy lego baby. Když ho nějaká hračka nebaví nebo mu to ještě nejde a je to na něj těžké, tak ji zase odnesu na půdu.

Takhle jsem po několika měsících přinesla "velké" lego....jéje, to bylo radosti. :-)

Dokonce se nám u toho povedlo to, čemu v odborné literatuře říkají "sdílená pozornost" - Jeníček přiběhl z ložnice se slovy: "Maminko, komín"  .....
Byl tak zabraný do své stavby, že neviděl slzy radosti v maminčiných očích...
Byla jsem šťastná, že moje dítě sdílí pozornost  a dělí se o svou radost.... :-)

Druhým pokrokem je malování...Jeníček začíná kreslit. Odmítá pastelky, voskovky, ale oblíbil si fixy.

Tak jsem mu včera koupila ty s nápisem "vypratelné".. :-)
Teď jen pevně doufám, že vyprat opravdu půjdou, protože máme čáry nejen na papíře, ale i na Jeníčkově oblíbeném tričku.

Sám zatím malovat neumí a ještě nedávno o kreslení vůbec nestál...., a také mu vadily špinavé ručičky.
Ted se ale pokouší  o "kolečka" a vždy následuje veliká vlna pochvaly. Máme takovou hru...kreslím stále dokola čuníka a Jeníček kreslí "žaludy", aby mělo prasátko co jíst.... :-)
Nebo "smím" kreslit jeho oblíbená čísla a písmena a on je potom fixami začmárává.... Stihneme takhle pomalovat několik papírů.

A také jsme byli  asi po roce na návštěvě... :-)

V naší ulici bydlí lidé, u kterých jsme ještě před rokem občas "přibrzdili" s kočárkem a chvíli si na zahradní houpačce popovídali.
Poslední rok to vůbec nebylo možné. A dnes paní vykoukla ze vrat a řekla mi, že se na ni určitě zlobím... Ptala jsem se  proč... - Prý už nechodíme na návštěvu, prý se jim vyhýbám apod.
A vlastně mě ani nenapadlo, že to takhle působí na lidi... Ano, kdysi jsem k nim chodila na návštěvu a už nechodím...

Snažila jsem se jim vysvětlit, že se nic nestalo, že to nejde kvůli Jeníkovi. Ale odmítali moje chabé vysvětlení.
A tak jsme šli na chvilku na jejich  zahradu....
Jeníčka přitom nalákali na sušenku.
Sedla jsem si na houpačku, Jeníček vedle mě baštil sušenku.
Ta ho po chvíli přestala bavit, tak ji položil a schovával se za houpačku...."Bojím pána, pán zlej...vypadni..."
Vysvětlila jsem sousedce z ulice, co asi tak Jeníčkovi je, že bere léky a že se bojí lidí, že se neizolujeme schválně....

Jendovo: "Maminko, jdi domů, jdi domů, jdi domůůů, bojííím...." zesilovalo, a tak jsem do sebe rychle nalila sklenici vody, kterou mi hostitelé nalili a zase jsme se odebrali k odchodu.

Bylo vidět, jak se Jendovi ulevilo, když zase seděl na kočárku a brána se za těmi lidmi zavřela.
"Kam jdeme, maminko"?
- "Domů."...
- "Pustíš ovečku?"
"Pustím, Jeníčku....."

A protože ho ta návštěva "vyčerpala", doma si hned běžel do ložnice pro své 2 dudlíky - jeden do ruky a druhý do pusinky, zabalil se do deky a díval se na pohádku v TV - teď zrovna je v oblibě "Ovčí babička". Od rána do večera...i před usnutím na kazetě v ložnici... už se mi o beránkovi pomalu i zdá... :-)

A dalším neméně důležitým pokrokem je posílání autíčka (nebo také balonku)... Posílali jsme si pavouka v autě a bylo vidět, že to Jeníčkovi dělá velkou radost. Když si vzpomenu na 20 přečtených knih o autismu, myslím, že se tomu říká reciprocita (nebo-li vzájemnost) - "já tobě a Ty mně"....

Holky jsou na pár dní na návštěvě u mojí maminky (u své babičky) a Jeníčkovi asi ten klid doma prospívá... :-)
Není tu tolik rámusu a hluku, žádné hádky, nic neruší jeho pozornost a on dělá pokroky...

Připadá mi teď malinko uvolněnější, šťastnější a do života své matky zase vdechl naději, že bude líp...

 

Nerozlučná dvojka

Máme fenku maltézáka a jmenuje se Betynka. 

V květnu jí bylo 6 let. Pořídili jsme ji tehdy naší nejstarší dceři na radu psycholožky.
Ve svých povídáních se o ní často zmiňuji.
Je to totiž Jeníkova nejoblíbenější "hračka". :-)
Vzhledem k tomu, že si Jeníček "moc neumí hrát", jsem šťastná, že Betynku máme, poněvadž s ní tráví většinu svého času. A to od svého útlého dětství.

Už když se učil lézt, motivovala ho bouda se psem a ne maminka, natož hračky.
Když loni sedával na písku, stačilo mu ke spokojenosti, že Betynka seděla vedle pískoviště. Maminku na zahradě nepotřeboval.
 Je tomu tak často i teď.
Bez Betky na zahradě nebude. Pokud se před ním Betynka schová domů, tak volá: "Dej Betku ven"...a to pořád dokola.


Někdy si říkám, že bude chudinka tlustá....Jenda by ji pořád něčím krmil...jednou jsou to piškůtky, podruhé banán, jindy hroznové víno....
Říká: "Dej piškůtky, Betka má hlad"....

Běhají spolu po zahradě a vypadají jako dokonalá dvojka. Pokud jí Jenda neubližuje, tak ho Betynka hlídá jako oko v hlavě a střeží každý jeho krok....
Posledního půl roku mám někdy pocit, že jí Jenda nic dobrého neudělá a ona ho přesto věrně následuje. Často ji honí s klackem, větví, šroubovákem a ona běhá "sem a tam" a "tam a a sem"...a Jenda je šťastný....

Když je pozoruji, říkám si, jak málo stačí k dětské a psí radosti.

Nelíbí se mi, když jí ubližuje nebo když asi 100x za dopoledne otočí boudu s  Betynkou vzhůru nohama ....to pak Betynka vrčí a já se marně snažím Jeníčkovi vysvětlit, že se to nedělá a že se to Betynce nelíbí. Někdy ji raději na chvilku tajně zavřu do koupelny, aby měla od tyránka klid.
Dnes odpoledne jsme měli cílenou dvouhodinku canisterapie (léčby psem). Divím se, že to chudinka tak dlouho vydržela. :-) Ale jsem jí za to vděčná.
Nejdřív jsme Betynce házeli její hračku - zeleného krokodýla...chvilku já, chviličku Jeník... Ten čertík to moc dlouho nevydrží, raději by ji pokoušel...

Pak si lehl Jenda na trávu a Betynka ho přeskakovala, občas ho očichala, olízla.
Pár minut jsme jí za odměnu házeli míček, pak za ní lezl Jenda po čtyřech jako pejsek po celé zahradě.
Chvilku trhal trávu a házel ji se smíchem Betce do kožichu.... Najednou byl z bílého pejska pejsek zelený. :-)
Z dálky jsem je pozorovala a libovala jsem si, jak si trháním trávy cvičí Jeníček motoriku.
Pak se snažil trávu ze zad Betynky dostat, zkoušeli jsme Betynku hladit a dělat "malá malá"...ale to se Jendovi moc nelíbilo.
Také spolu "jako" spinkali na trávě na dece. Vydrží to oba jen pár sekund, ale je na ně krásný pohled...

Naučila jsem ho drobit piškot a Jenda se dožadoval stále dalšího a dalšího.... a drobil a drobil a Betka mlsala a mlsala....

Když ležel Jeník na zádech na trávě, zkusila jsem mu nadrobit piškot na mikinu..Betka drobečky sbírala a i tehdy Jeníček pár sekund držel...
Ke konci našeho hraní si na zahradu nanosil svoje zamilované zvukové hračky a deku a pouštěl Betynce hudbu...
A Betka "poslouchala".... :-)

Někdy si říkám, jak je ten pes chytrý....
A i když jí někdy chudince vyčítám, že jen za "holiče" utratí ročně víc peněz než já, přece jsem vděčná za to, že je členem naší rodiny a že Jeníčka bezmezně miluje.

Hned zítra jí půjdeme koupit nějaké psí pamlsky. Ona si to za tu svou psí lásku a péči o Jeníčka zaslouží. A Jenda? Ten se vždy cítí "důležitě", když sedí na kočárku a drží sáček s psími lahůdkami.....

 

Kdepak je nejbližší blázinec?

Manžel odešel s Jeníkem na chvilku ven.
Vím, měla bych vytírat, žehlit, vydrhnout koupelnu, naplnit myčku nebo uklidit ten nepořádek na zahradě.
Co si o nás sousedé asi pomyslí? Hahaha, na tu větu už bych měla konečně zapomenout... :-)

Nějak nemám sílu uklízet.
Alespoň občas ty volné chvilky, kdy tu Jeník není, chci využít pro sebe.


6 dní "dovolené" bez  Jeníka uteklo jako voda. Jéje, to byl klid. :-)

Asi po 5 letech jsme byli mimo domov "jako rodina". Poslední léta jsme se vždy půlili - většinou byl manžel a holky na výletech a já jsem byla doma - nejdřív těhotná, pak doma s Jeníkem.
Zpočátku jsem uvažovala, že zase zůstanu s Jendou doma, protože cestovat s ním na Moravu zrovna NEJDE, ale pak mě napadlo, že pojedu taky.
Určitě mu chybět nebudu. Sice to malinko bolí u srdíčka, ale je to tak.
A řekla bych, že to byl skvělý nápad.
Přijela moje maminka, dostala 2 "lejstra", CO A JAK má dělat, jaké rituály dodržet a Jeníček byl spokojený.
Je mu jedno, kdo mu poskytne jídlo, pití a zajeté rituály...
A my?
Po několika letech jsme si užili rodinnou dovolenou. Už jsem málem zapomněla, jak je to hezké - chodit po hradech, zámcích, podívat se do ZOO, do muzea, 2x denně zajít s holkama do cukrárny na zmrzlinu, aniž by na mě někdo ječel nebo se vzteky válel po zemi.

Navštívila jsem 2 kamarádky, se třetí jsem si zašla na večeři do restaurace a vůbec mě netrápily výčitky, že nejsem doma se synkem. Naopak...užívala jsem si každou volnou minutku.

Od poloviny ledna jsem přečetla 20 knih o autismu a za poslední 2 měsíce ani jediný řádek  v knize...nebyl čas.
Čertík chodí spát kolem 23. hodiny a poté už padám únavou.

A teď ? Během pár dnů dovolené jsem přečetla 2 knihy a vůůůbec NE o autismu... Zařekla jsem se, že 20 odborných knih na jedno téma je "až až" a že už se stejně nic jiného asi nedozvím.... a tudíž s knihami o problematice poruch autistického spektra končím. Doufám, že mi to předsevzetí vydrží.

Po návratu z Moravy uběhlo pár dní doma a já bych s klidem zase ujela pryč....
Třeba dnes  Jeníček vstával "levou zadní"... (a vstává někdy jinak?) :-)

Houska namazaná máslem k snídani stojí na stole i teď - v pozdním odpoledni ...nikdo se jí ani nedotkl....
Vím, to jen můj manžel má pocit, že Jeník nemůže pít 2 malinové Actimely denně a sníst 2 Brumíky, pár piškotů, plátek suchého kukuřičného chleba a  pár tyčinek...a tak stále dokola každý den.
Už asi půl roku.
Proto mu občas do lahvičky dá kakao, podruhé jen jeden actimel a smíchá ho s obyčejným mlékem nebo vymyslí jiný "super experiment" a Jenda pak se řevem odmítá pít: "Jeníkovi nechutnááá"....


Můj muž si nedá říct, že mi trvalo několik měsíců pokusů, než jsem zjistila, že Jeníček pije JEN malinový actimel (nebo Hollandii). Bylo mi divné, proč někdy mléko vypije a jindy ne...a když ho manžel zkusí takhle párkrát "ošidit", že mi zase trvá několik dní než Jeník začne mléko znovu pít.... Dnes měl manžel pocit, že Jeník "musí" jíst to, co ostatní, a tak mu namazal housku.... Jenda byl však jiného mínění. Housky se ani nedotkl.

Po vypití mléka jsme se chystali pro fotky do 18 km vzdáleného města...Jenda se nechtěl oblékat, řval jak tur, snažil se ze sebe servat mikynu, (naštěstí si ji sundat neumí), válel se po zemi, utíkal, mlátil tatínka, házel po zemi láhev s čajem a ječel i v autě....

V obchodě jsme vyjeli po jezdících schodech, dolů však Jenda odmítl sejít po obyčejných....Ale jezdící schody dolů nejsou. Tahal taťku se řevem z obchodu, odmítal čekat, až si něco vybereme a zaplatíme, musela jsem s ním odejít pryč, protože se lidé otáčeli... Venku plakal, když jsem odešla do lékárny nebo do zeleniny a nechala ho sedět na golfkách  před obchodem - a to tam byl s tatínkem...´

A cestou domů autem? Nesměli jsme promluvit ani slovo, protože Jenda okamžitě hystericky ječel a kopal mě do zad...." Mámo zlá, nemluv, di pič ( jdi pryč)"...."Taťko zlej, ticho"....."Neslyším, neslyšííím, neslyšííííím, neci jádio (nechci rádio)" ...." NECH tohoooo"!!!! apod.

Odpoledne hladina hluku doma prudce stoupá - s taťkou na sebe narážejí "dva berani" a nikdo nebere ohled na mé "nervy".
 Jeník několikrát vzteky rozházel různé věci po zahradě, protože taťka má pocit, že se nemá "postopadesáté" dívat na Ovčí babičku, a tak mu vypíná televizi.... Tatínek si myslí, že přes den Jeníček nepotřebuje dudlíka a deku, že by už měl chodit na nočník, a tak mu nočník neustále připomíná...atd atd.... snaží se mu nabourat jeho rituály a Jenda to těžce nese....


Aby se Jeníček uklidnil, honí pak  Betynku s plácačkou na mouchy, převrací její boudičku nebo s rukou v pusince a svými echoláliemi běhá s koštětem stále dokola po zahradě...
Nemůžu manželovi říct, že už se modlím, aby bylo pondělí a on šel po 16 dnech dovolené konečně do práce.
Často mám pocit, že energii mi neubírá dítě, ale manžel... A nesmím to říci nahlas.

Brzy skončí doba prázdnin a dovolených a snad se zase vrátíme do "zajetých kolejí" a Jenda se třeba malinko zklidní....

A na mě ted  čekají na zahradě ty rozházené
 

 věci a já se k tomu ne a ne odhodlat...
Má to nějaký smysl, když to čertík rozhází "v cukuletu" znovu? :-)

 

Večerní usínání

Je 22:46 hodin a moje dítě se živí vanilkovým jogurtem....
Kde jsou moje zásady, že po 21. hodině už děti nedostanou jídlo???
Jeník už nesnědl jogurt alespoň půl roku, tak mu ho nedejte, když si o něj  po tak dlouhé době řekne....
Tedy neřekl...vzal si ho sám na lince...
Má tam vystavené různé potraviny a občas ho něco zaujme... Jako ted ten jogurt.


Jeho jídelníček obsahuje jen salátovou okurku, borůvky, Kinder řez (rituál v obchoďáku při nákupu) a pije 2x denně malinový Actimel.
Jinak nic... Občas trošku suchých špaget, kousek suchého rohlíku, pár piškotů nebo suchý kukuřičný chléb...

Žádné "normální" a teplé jídlo...
Většinou jen suché potraviny a hlavně všechno skoro studené...
Jenda nemá teplé jídlo rád...


Dnes už asi postopadesáté přiběhl z ložnice a my jsme ho zase 150x odvedli zpátky...
Fakt mě ty jeho rituály ničí, snad denně si nějaký přidá....a zajímavé a obdivuhodné je, jak si je všechny pamatuje...

Nebudu je všechny vypisovat, ale končí to tím, že odsune postýlku napříč, uloží se obráceně - nohy na polštář a hlavu na deku, usne s jedním dudlíkem v puse a druhým v ruce a při rozsvíceném světle....
Kde jsou doby, kdy usínal kolem kolem 20. hodiny.
Po nasazení antidepresiv začátkem května začal zlobit s večerním usínám a stále se to zhoršuje...
A kdyby si aspoň ráno přispal, ale kde že..... :-(

Už několik měsíců nemáme večer klid ani čas na televizi...Knihu už jsem neviděla ani nepamatuji.
O luštění křížovek, vyšívání nebo pletení se mi jen zdá....
Když Jenda večer "konečně" usne, tak uklidím, naplním myčku, pověsím prádlo a padám únavou....

Dnes Jendovi nevyšly jeho rituály na odpolední procházce, nebyl tedy ve své kůži. Holky chtěly jít s námi. Těšila jsem se na procházku se všemi 3 dětmi.

To už se dlouho nestalo.
Jenže to nebylo podle Jendova plánu, není na to zvyklý, byl protivný, nechtěl jít ani ven. Eliška ho na kočárek nesla násilím....pak nadával Šárce, mlátil ji klackem a ona to v půli cesty vzdala, uprosila mě, zda si může jít koupit langoš a pak sama domů....

Na Jendově oblíbené lavičce u paneláku seděl pán, a to cestou do města i zpět...
A Jenda se ho bál...Někdy ho "ukecám", že pán je hodný, sednu si na lavičku a Jenda pobíhá a poskakuje okolo, dnes to nevyšlo..."Bojím pána, pán zlej...." a bylo to....

Překvapuje mě, jak Jenda někdy neumí zmáčknout kliku. Většinou si už dávno umí otevřít dveře nebo branku, sám pouští Betynku z koupelny, ale pokud je rozrušený nebo po "nevydařené" procházce...tak lomcuje klikou a ne a ne otevřít.... Pak má záchvat vzteku, protože má pocit, že jsem zamčela, ale ono to tak není...

Dnes si našel novou zábavu...
Naházel míčky na stolní tenis do konve  (na zalévání kytek) na zahradě a běhal s ní dokola před garáží a ty míčky v konvi tak hezky chrastily.... Ruku zakousnutou v pusince a podivné slabiky u toho...ale byl tak šťastný....


Zítra večer jedu s manželem a s dcerkami na "malou dovolenou" - k babičce na Moravu a možná na 2 dny na Slovensko.
Připadám si jako hrozná matka, ale já se tak těším, že ho pár dní neuvidím...
Je mi ho líto - Andělíčka mého milovaného, ale fakt mi dává zabrat a někdy je to nad lidské síly.
Přijede ho hlídat moje maminka, už sepisuji na papír seznam léků a rituálů.
Nejspíš mu vůbec nebudu chybět, hlavně že bude mít své dudánky, rituály a pohádky v televizi....

Přeji vám nádherný zbytek prázdnin a všem děkuji za podporu, za reakce na má povídání a za milá, povzbuzující slůvka...jste moc FAJN!

Pod postel za mnou maminka nemůže

Posledních pár dnů prší a Jendova nálada klesla "pod bod mrazu".
Bodejť by ne.
Nemůže trávit hodiny na zahradě a naše "rituální každodenní" odpolední procházka také nebyla tak, jak by si Jeníček představoval.

Na nákup jsme dojeli autem. Chvilku prší, pak zase svítí pár minut sluníčko a riskovat, že začne pršet, to se mi nechtělo.
Ne, nemám nic proti dešti. :-)  To jen můj synáček se "bojí deště".

Zastavila jsem na náměstí a poprvé využila kartičky pro "hadicapované" spoluobčany a zaparkovala jsem na místě určeném pro "invalidy".
Pamatuji se, jak jsem se před 3 lety rozplakala u lékárny, když na náměstí bylo jediné volné místo, a to pro invalidy.... Bylo to v době, kdy "před pár dny" neurolog diagnostikoval u Jeníka DMO...
Tehdy jsem si říkala, jestli to místo budeme někdy potřebovat, a nebo se nám intenzivním cvičením Vojtovy metody podaří "změnit osud".
 

Stavili jsme se i na poště ....a protože se Jenda nudil, kroutil tam nějakými kolečky u golfek a "něco" tam ulomil. Nešlo mi to nasadit, tak jsem ho sundala z golfek a on se vyřítil na neznámou paní, která stála o kousek dál ... a se slovy: "Paní zlá" ji mlátil plyšákem... :-(

Málem mě kleplo.

V zelenině jsem neprozřetelně vzala asi 6 věcí - mezi nimi rajčata, papriku, okurku...
Když to pán chtěl zvážit, bylo zle. Jenda se vždy zezadu pověsil na váhu...Když jsem  chtěla Jeníka odtáhnout, válel se po zemi a se řevem kopal okolo sebe.
Tak měl asi "radost" prodavač i lidé okolo....
Horor.


Cestou k autu vezla golfky Eliška (já už vím, že musím jít alespon metr od lidí) a ona se vyhýbala kaluži a přiblížila se s golfkama k nějaké paní. Jenda ji hned stihl praštit silou do tašky, kterou ta neznámá paní držela v ruce......Ještě dřív, než jsem stihla dokončit větu, že tak blízko lidem chodit Eliška nemá...

Doma jsem už měla Jeníka "tak akorát" a uprosila jsem Elišku, aby Jendu vzala aspoň na čtvrthodinku na procházku, že "už nemůžu"....

Za pár minut byl slyšet usilovný řev na celou ulici. To se vracela Eliška s Jeníkem v náruči...prý utíkal pryč, neposlouchal ji, tak ho chytila a násilím odtáhla domů.

Dnes nebudeme plnit ani úkoly.
Jenda všechno odmítá. Nemá na nic náladu.
Zjistil, že když se schová do ložnice pod manželskou postel, tak na něj nemůžu....
Tak se tam kdykoliv rychlostí blesku "zašije" a ještě se mi směje do obličeje...

V posledních dnech začal dělat to, co dříve nedělal...dává si do pusy kovové kuličky z magnetické stavebnice, klidně kouše samolepky nebo pozlátko z Actimelu, strká si smetí do pusy, olizuje židle, stoly, regály v obchodech... Stačí ho na pár sekund spustit z očí a mohu si být jistá, že dělá nějakou neplechu...

Musím si přiznat, že fyzicky už na něj pomalu nestačím...utíká rychleji, než já, používá různé fígle, na které já "ne a ne" přijít, udělá to, co se nejméně očekává....

Bez kočáru už si netroufnu skoro NIKAM!
Ale náš kočárek "dodělává", asi není stavěný na tak velké dítě.
Poprosila jsem proto dnes pana doktora, zda by nám nenapsal poukaz na větší kočárek. Je to moje "velké" přání. Tam bych Jendu mohla "přivázat" a nikam by mi neutíkal. :-)
Držte mi palce, ať se mi moje přání splní....

Sbírání pexes

Pexesa jsme zpočátku nesbírali nijak cíleně.
Eliška má poruchu pozornosti s hyperaktivitou a když byla malé dítě, bylo obtížné ji něčím zabavit.
Pexesa ji bavila, a tak jsme pomalinku začali rozšiřovat počet pexes v našem kufříku. Jen jsme tomu neříkali "sbírání pexes".

Pak se narodil Jeníček a do 2 let skoro nemluvil. Zjistila jsem, že mu vyhovují malé kartičky, některé jsme mu zalaminovali a povídali jsme si nad nimi. Nosil si je s sebou i ve své průhledné taštičce, kde měl fotky, co, kdy a kde dělal, kde jsme byli apod. = takový předchůdce zážitkového deníčku. :-)
Doufala jsem, že při častém opakování obrázků se Jeník časem rozmluví.
A tak jsme hledali pexesa s ovocem, zeleninou, s auty, se zvířaty, s věcmi denní potřeby apod. Tím počet pexes pomalu narůstal....a nakonec se z toho stala "pexesová mánie".... :-)
K dnešnímu dni máme asi 2.210 ks pexes....

Pentličková radost

Včera jsem byla v šoku...a vlastně jsem se z toho nevzpamatovala doteď.
Přišla mi mailem reakce na moje povídání. Prý bych měla pro syna hledat "ústavní ošetřování".
Copak to píšu tak špatně? Nebo to tak špatně působí na druhé? Nebo je to tak zlé?
 

Úplně mi to vyrazilo dech.
Musím říct, že mě to nikdy nenapadlo. Ano, manžel při jarním regresu v Jeníkově chování, několikrát slovo ústav použil, ale pevně doufám, že to nikdy nemyslel vážně.
Vůbec si nedovedu představit, že bych Jeníčka "někam" odložila.
Je to moje sluníčko. Jsem šťastná, že ho mám.
Učí mě trpělivosti, bezpodmínečné lásce a ukazuje mi, na čem v životě opravdu záleží.


I přes ty lumpárny, záchvaty vzteku a mnohé kalamity, vnáší do mého života slunce a radost.


Miluji ho takového, jaký je. Vím, že za své chování nemůže.
Snažím se nevšímat si negativního chování a posilovat to pozitivní.
Obdivuji jeho radost z maličkostí, jak si všímá detailů a také jeho úžasnou paměť.
Kolikrát mě překvapí, jak si něco pamatuje i po půl roce. Člověk by řekl, že už na to dávno zapomněl.

Poslední 2 dny ho fascinuje klíč. Našel jej někde na náměstí a já mu ho doma vyměnila za náš starý klíč a naši šňůrku. Ten nalezený jsem odevzdala na úřadě (samozřejmě tajně, aby to Jenda nevěděl).
Poklepává si do okapů, do vrat, do plotů a radost je na něm krásně vidět.

Máme my dospělí ještě tuhle schopnost - radovat se z maličkostí? Vidím ve svém okolí často pravý opak - slyším stížnosti na to, jak druhý má větší plat, dražší dovolenou, silnější auto, šikovnější děti...apod.

Kam se poděla ta prostá dětská radost?

Jeníček je v tomto směru úúúžasný. Klidně se zastaví, sedne si na silnici a zkoumá nějakou skvrnu na zemi...ptá se, jak se jmenuje a jakou má barvu. :-)
 Stejně tak ho fascinují kanály, klacíčky, větvičky, šišky, žaludy, kamínky a nejvíc teď zbožňuje "pentličky", jak jim on říká. Jsou to různé stužky, tkaničky a šňůrky.
Nejšťastnější je, když široko daleko není žádný člověk.


V autě kolikrát pootevře okénko a kousíček stužky prostrčí ven...pozoruje, jak vlaje ve větru a má z toho nezřízenou radost.

A včera na procházce?
Za pouhých 9 Kč jsme prožili báječné 2 hodiny plné úsměvů a štěstí.
Cestou na nákup jsem se stavila v galanterii. Vzala jsem mu 3 metrové tkaničky po 2 Kč a jednu stužku za 3 Kč.
Myslela jsem si, že mu dám jednu a zbytek schovám do tašky.
Ne. Jenda chtěl všechno hned... :-)

Byl šťastný - prohlížel si pentličky, tahal je za sebou a pozoroval, jak poskakují ve větru, každou chvilku se zastavil a omotával strom nebo sloup:
"Tlomeček bude hezkej"... (stromeček)
"Tlomečkovi na paládu" (stromečkovi na parádu...)

Stála jsem vedle něj, dívala jsem se, jak omotává stromeček a moji tvář zdobil široký úsměv...Nikdy by mě nenapadlo ozdobit pentličkami strom...byl to nádherný nápad, Jenda se zabavil, nezlobil a byl šťastný a to je přece v životě to nejdůležitější...
Takhle jsme postupně ozdobili několik stromů, pár sloupů a značek.


Dnes jsem se rozhodla vynechat "negativní" věci, tudíž pominu lidi, kteří Jendovi nadávají, že se válí po zemi, že jim stojí v cestě, že se "to" nedělá...sundané botičky a jiné "lahůdky"...apod.

Cestou domů jsem si sedla na "naši" lavičku u paneláku. Tento Jendův každodenní rituál nesmí chybět.

A Jeníček? Poskakoval s pentličkami dokola, válel se s nimi po zemi, vyhazoval je do výšky a sledoval, jak padají k zemi....
V tu chvíli nebylo široko daleko šťastnějšího dítěte...
Díky Bohu, že ho mám. Je to jeden z nejkrásnějších darů mého života....