Milovaná Betynka

Jenda má 39 st. horečku, pospává....

Já mám nateklý kotník, leduji a ležím v ložnici v posteli....

Stále zůstávám na 13 tabletkách na bolest - na ty neuralgické bolesti nohy.

Funkčnost nohy je lepší...už tolik nebrní, natáhnu ji, pokrčím, k chůzi mi stačí jedna hůl, ale bolesti jsou stále stejné.....

Vložím pár starších fotek, které jsem dřív nestihla dát na blog....

Fotky s Betynkou ze 22.6. 2011

Jeníček ji každé ráno krmí granulemi...

O "lidský" kontakt (nebo dotek) Jenda nestojí.....

...ale o ten psí ano.....

Taková domácí canisterapie....

Vždycky jí řekne "HOP"....

...a Betynka vyskočí do křesla...nebo na gauč....

A Jeníček tam pak strká hlavu a asi se mu líbí, jak se okolo něj Betka ochomýtá....

....jak ho olizuje....

..a jak ho šimrá....

Vím, že některé fotky nejsou moc kvalitní, ale mně se líbí ta atmosféra....

....a taky ten nádherný psí pohled....

Ten pes tak krásně udržuje oční kontakt.... :-)

Přeji vám krásný víkend.... i když venku je nevlídno a prší....

Cestou ze třídních schůzek

Na třídní schůzky jezdím moc ráda.

Je hezké poslouchat chválu na své děti.

Tentoktát jsem se netěšila.
Sama bezmocná a bez možnosti řídit.

Chtěla jsem se omluvit, že se na třídní schůzky asi poprvé v životě nedorazím.

Manžel řekl, že přijede z práce dřív...
Jenže člověk nikdy neví, zda se na něj může spolehnout nebo ne...
Přijel... pět minut před 16. hodinou a do školy to máme asi 10 minut.
A schůzky v prvním patře a mě čekalo x schodů...
NERADA chodím někam pozdě.

Nemám ráda, když se mnou někdo jede, jako kdyby mě ukradl...
A když na ukazateli v obci svítilo 94 km/h., taky mi nebylo nejlíp.

Ale vděčnost, že mě tam vůbec někdo odveze, mi zavřela ústa.
Cítila jsem se trapně, když jsme vešli do třídy, kde už probíhala schůzka v plném proudu...

Když jsem se uklidnila, zazvonil manželovi telefon....
A styděla jsem se podruhé...
Jestli něco nemám ráda, tak když budím(e) pozornost....

Pak už to proběhlo v pohodě...
Vlastně nic nového. Mám hodné dcerušky. A to já přece vím. :-)

Cestou zpátky jsem vám nafotila pár obrázků okolní přírody...

Většina je focená za jízdy, tak to podle toho vypadá....

Trefila jsem taky pár sloupů, ale ty jsem vymazala....

Holky už se těšily, až se vrátím ze třídních schůzek....hlavně Eliška.

Jéje...a já si  vzpomínám, jak jsem se bála svého otce vracejícího se ze školy....a to jsem byla vzorné dítko se skoro samýma jedničkama...

Tohle jsem právě chtěla...aby se mě naše děti nebály, ale aby se mi dovedly s čímkoliv svěřit...a zatím se mi to daří....

Kéž by tomu tak bylo i nadále....

I Betynka se těšila, až se vrátíme...vždycky nás vítá, jak kdyby nás 14 dní neviděla. :-)

A tohle jsem já.. kdyby mě ještě někdo neznal... :-P

Pracujeme...

V poslední době se nám občas daří si v posteli nejen hrát, ale i pracovat.

Paní z Rané péče nám půjčila modrý pytlíček ...

Je v něm 5 malých podložek a 10 tvarů....

2 srdíčka, 2 domečky, 2 hvězdičky....ap.

Takové věci má Jenda rád...

A nemusím mu ani radit...

Měl to hotové raz dva...

Pak věci uklidil zpátky do pytlíčku a vyinkasoval jako odměnu bonbónek - zelenou žabičku....

Uff, na minutku se mi podařilo ho zabavit. :-)

Nevhodné rituály

Když jsem byla v nemocnici, naučil se Jenda několik nevhodných rituálů.

To, že u něj NĚKDO musí být, když usíná, mi zrovna jako skoroležícímu "pacientovi" vadí nejméně, ale i to se budu snažit odstranit, až budu zdravá.

Jak dlouho mi trvalo, než se naučil usínat sám...a najednou jsme zase tam, kde jsme byli.

Nejvíc mi vadi 2 rituály.

Jeden bych nazvala: "Nevystrkuj prdku"....jak říká moje maminka....

Na mě to dělá Jenda tehdy, když NECHCE dělat úkoly...nebo zkrátka TEHDY, když "něco nechce"...

Ví, že jako nepříliš pohyblivý člověk s ním nic nezmůžu.

Kdežto na moji maminku to dělá skoro pořád....

Tam je to očividně z legrace...
Marně jsem maminku prosila, aby na to nereagovala, že na to zapomene...a tím, že na to reaguje..a ještě s úsměvem, tak že ten rituál ještě upevňuje...

Ona se pokaždé ozve...
A to její "nevystrkuj prdku" x krát za den už Jenda bere jako děsnou legraci a pokaždé se tomu směje... Dělá to teď skoro pořád...když babička vaří, když se spolu dívají na pohádku, když sledovali létající balón z okna....
A mně to vůbec k smíchu nepřijde.
Co když to bude dělat i ve školce?

Další rituál mě děsí...
Když chce Jenda někoho vyhnat z místnosti (třeba dnes babičku z ložnice, začne se oběma sevřenými pěstmi usilovně bušit do hlavy....)

Asi ví, že bych "normálně" nenechala babičku vyhnat jen proto, že on ji tu nechce, ale když začne s tím příšerným bušením, tak  jdou všechny zásady stranou a babičku okamžitě prosím, aby odešla....

Až nebudu nadopovaná 13 léky na bolest, budu muset vymyslet nějaké "náhradní" alternativy...
Teď mi to vůbec nemyslí.... a vůbec nic mě nenapadá...

Jediné, co vím, je, že nechci, aby se moje dítě mlátilo pěstmi do hlavy  a aby na ostatní vystrkovalo "své pozadí"...

Než jsem dopsala článek, všimla jsem si, že se Jenda začíná mlátit do hlavy i při sledování pohádky na DVD.... (opakujíc nějaké verbální echolálie)