Dnes bylo krásně.
Využila jsem pěkného počasí a zajela jsem odpoledne s dětmi na zmrzlinu do 14 km vzdáleného města.
Byla tam fronta a Jenda se neodvážil vylézt s auta. Šárinka s ním tedy počkala v autě a pro zmrzlinu jsem šla já s Eliškou.
Cestou zpět domů jsem v autě navrhla, že zastavíme na hřišti ve vedlejší obci.
Když byly holky malé, jezdila jsem tam s nimi často.
Překvapivě souhlasil i Jeníček.
Své sestry MILUJE a ony jej také. S nimi zvládá všechno lépe.
Na hřišti stál nejdřív opodál a díval se, jak to tam "funguje".
A potom mu holky pomáhaly nahoru.
Moc se mu nechtělo. Přece jen to bylo "nové".....
Říkal, že se bojí pavouků a pavučin, ale nakonec se odhodlal.
Na hřišti kromě nás nikdo nebyl.
Poprvé se bál sjet sám a tak ho Eliška vzala na klín.
Všichni jsme se svezli na kolotoči....
Jenda měl radost a krásně se smál.
Jen se nesmělo točit příliš rychle...ale to se nelíbilo ani mně.
A zase nahoru do domečku....
Lezení po pneumatikách Jendovi nešlo.
Nejdřív mu pomáhala Šárinka....
...a Jenda sjel sám... Jen potřebuje, aby ho někdo dole chytal, ale to není problém.
Eliška se sama a dobrovolně zhostila svého "úkolu".
Pak se holky vyměnily.
Nahoru mu pomáhala Eliška....
...a dole jej chytala Šárka...
Chvíli se honili se Šárkou....
...a pak s Eliškou utíkali za mnou....
Šla jsem asi 100 metrů dál fotit zajímavé objekty.
Na houpačce se Jeníčkovi moc nelíbilo a dával to najevo kňouráním a vyplazeným jazykem...
Když se mu něco nezamlouvalo, tak upadl na zem... a dělal "mrtvolu".
Ještě vylézt nahoru opačnou stranou....
Šárka mu statečně pomáhala....
Kouzelný úsměv na závěr....
Jsem ráda, že Jenda holky má.
Jsem moc ráda, že JE mám.
Nemají to v životě jednoduché, ale obě to zvládají, jak nejlépe umí.
Myslím a doufám, že jsou naše děti šťastné, i když na ně útočí autismus z několika stran...
.....a podle rozzářených tvářiček a očí to tak vypadá....
I díky svým starším sestrám jde Jenda ve vývoji dopředu....
Nevědomky jsou mu vzorem a táhnou ho kupředu. Miluje je a snaží se dělat to, co ony....
Jasně že to nebylo "ideální", ale na "naše poměry" úžasné a krásné.
Jeníček byl poprvé na hřišti se svými sestrami a myslím, že si to náležitě užíval....
...užívali....
Oční kontakt.
Miluji ten pohled, kdy se Jenda opravdu na někoho dívá.
Pamatuji si, kolik sil nás to zpočátku stálo, než pochopil, co po něm chci.
Ještě mám v živé paměti, jak se válel po zemi a ječel a nechtěl se na mě podívat.... a teď už to většinou dělá automaticky.
Kéž by mu to vydrželo až do dospělosti.
Vím, jak je to těžké, když se na vás vaši blízcí nedívají.
Vím, jaké to je mít léta pocit, že jste zbyteční a že vlastnímu partnerovi nestojíte ani za pohled.
A musím se smát, když slyším Elišku, jak si povídá s Betynkou a říká jí: "Bety, oční kontakt..." :-)
Mám tři nádherné, úžasné děti a jsem za ně Bohu nesmírně vděčná.
