Eliška a její pocity

Eliška píše:

Je mi mizerně. 

Připadám si jak troska přejetá náklaďákem. Bez síly, bez energie, bez sebevědomí, bez naděje, že to bude lepší,...... Úplně vyčerpaná, jak fyzicky, tak duševně. Neumím si vůbec představit, ani připustit, že bych měla chodit pravidelně do školy. Vždyť sama nedokážu jít ani před dům. Co když tam někdo číhá, někdo mě sleduje, znásilní, unese, něco mi udělá, jako unesli Nataschu Kampusch. Bojím se všeho. Cesty, stromů, aut - může tam být ON nebo někdo, koho si najal, každé auto, které kolem mě projede ve mě vzbuzuje nepředstavitelné pocity strachu, úzkosti, bezmocnosti, nemůžu s tím nic udělat, jen stojím a koukám se do toho auta, pod něj, za každý roh a prostě všude, bojím se i popelnic - že se tam někdo schovává, přechodů, trávy, chodníků, že se můžu propadnout pod zem, domů - že se na mě zřítí = pastí, které na mě může mít kdokoli připravené. 

    Asi jsem paranoidní, ale co s těmi pocity a myšlenkami dělat? Neumím je ovlivnit, změnit, ani poupravit, ať se snažím sebevíc. Je to jenom horší a horší. Takhle hrozně mi už dlouho nebylo. 

     Nechci vídat učitelky, navíc třídní, kterou opravdu nemám ráda ( - vůbec mi nerozumí, ani se to nesnaží pochopit, zlehčuje to a snaží se mi to vyvrátit,...... ), prostředí ve škole, lidí venku, nechci, aby se na mě dívali, abych se na ně já musela dívat, pořád se otáčím, jestli na mě někdo nechce zaútočit, držím si odstup od všech lidí, abych měla jistotu, (kterou stejně nemám), že přede mnou ani za mnou nikdo není, nikdo, kdo mi může cokoli udělat. Každý člověk je mi podezřelý. Co když mi opravdu chtějí něco udělat? Já vím, že je to velmi nepravděpodobné. Ale ta naděje, i když mizivá, tu je! Leknu se každého šustnutí, troubení, větříku. 

     Mám neustále pocit, že mě někdo sleduje, že jsem všem na obtíž, že všem přidělávám jenom starosti! Chápu, že mi většina lidí nerozumí, ale stačilo by mě respektovat, né se mi snažit logicky vysvětlit, že se nic neděje a že se nemám čeho bát, že všechno zvládnu, ať se snažím, že to nic není, že se tomu nesmím podávat. To je jak říct člověku, který nemá nohy, ať jde dělat skákat a dělat salta na trampolíně. (A já ležím pod ním a on po mě skáče.) Jsem úplně bezmocná, nic a nikdo mi v tu chvíli nemůže pomoct, jen to - odvést mě z toho stresujícího místa rychle pryč, být jen s mamkou a s kočkama někde DALEKO odsud.

     Mám strach ze spolužaček, co si o mně myslí, že mi budou něco říkat, vyčítat, pomlouvat, nedokážu si toho nevšímat, prostě to nejde. Je mi tak hrozně, že bych se nejradši zahrabala pod zem, dala na sebe betonovou desku a na ní postavila dům, aby mě nikdo neměl šanci najít, a nikdo se mi nemohl smát, ani mě vidět, jak křičím, (brečím tak nahlas, že to "trhá uši"), jak se trápím! Ale nejde to, nemůžu dělat nic. Ani brečet, i když se tomu často nedokážu ubránit, protože mě to unavuje. Snažím se dělat, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, že jsem v pohodě, aby i mamka měla pocit, že jsem v pořádku, že se nemusí bát, ani si se mnou dělat starosti. 

     Spoustě lidem bych se měla omluvit, ale spíš se potřebuju vyřvat, mám chuť se vztekat a řvát. Ale k čemu by mi to bylo? Ničím bych si nepomohla, bylo by to úplně zbytečné a někomu by to mohlo ublížit, a to zase nechci! Mám vztek. Hlavně na sebe! Jak jsem neschopná, líná, že všem kazím život, za všechno můžu, že všem beru sílu, kradu čas, jak mi nic nejde, nic mě nebaví, nic mi nepřidělává radost, odmítám jíst, i to, co jsem dřív měla ráda, nemůžu spát, ani když jsem nesmírně unavená. Měla bych se nechat někam zavřít, ale to by bylo jenom horší. Nevím, jak se uklidnit, i když pro to dělám všechno. 

Cítím se hůř, než dokážu popsat, je to nepopsatelné, neumím to říct, ani ukázat. Je to jako mít u srdce bombu, která co nevidět vybuchne a vystřelí moje orgány daleko ode mě. Ta bomba se každou zlou myšlenkou blíží k výbuchu, a až vybouchne, nebudu už ani schopná se zvednout, mluvit, myslet, cítit,...... 

Nic nedělám a jsem unavená, úplně vyčerpaná, zničená a k ničemu. Nezasloužím si ničí pomoc, jen zmlátit mě do bezvědomí, abych věděla, že takhle to dál nejde. Nevěřím, že bude líp. Nevím jak se chovat, co dělat. Je to jeden z nejhorších pocitů. Už nemůžu!! A nechci umřít. Ne!

Ale někdy mám pocit, že umírám a že už to psychicky ani fyzicky nezvládnu...

Ve škole jsem minulý týden požádala o IVP - individuální plán. Mluvila jsem o domácím studiu a přezkoušení cca jednou za měsíc.
A když jsem včera dojela do školy a plán jsem viděla, byla jsem v šoku. Prý má Eliška chodit do školy KAŽDÝ den!!!  Prý to jinak nezvládne. Prý musí učivo slyšet a mít nějaký pevný řád...
A jak asi, když to dítě není schopno ani vyjít před dům ani dojít s odpadkovým košem? JAK, když brečí jen při pomyšlení na školu, na učitele či vrstevníky? 
JAK jim mám vysvětlit, že to NEJDE?

Jo, odpustili jí první hodinu či dvě, ale to by se Eliška cítila ještě hůř - JAK by vysvětlila spolužačkám, že chodí až na devátou nebo desátou hodinu? 
Napsala jsem mail do APLY, na psychiatrii i do PPP.  Pokus číslo dva o domácí studium? 
Nebo rovnou požádat o přerušení studia na tento školní rok?