pondělí 26. května 2014

Eliška se trápí

Eliška se trápí. Musím ji nutit, aby se napila, aby něco snědla, aby vstala, aby se na mě podívala, pomalu mám pocit, že ji musím nutit, aby žila, aby dýchala... Plouží se tu celé dny v pyžamu a nemá sílu se převléct do "domácího" oděvu.
Je jak mrtvolka na pochodu. Tedy on to není pochod. Ona se plíží jak stín.... kolikrát mě nevnímá, neví co jsem říkala, neslyší mě...
Do školy se neodvážila už čtrnáct dní a když jsem jí navrhovala, že tam půjdu s ní, říkala, že by to nepřežila ani TAK.
Usíná většinou kolem čtvrté nebo šesté hodiny ranní. Včera dokonce v půl osmé ráno.
Kolikrát do půl páté řešíme, že mi neubližuje, že mě netrápí, že ji mám ráda a že jsem ráda, že ji mám, že ani panická porucha a masívní úzkosti na tom nic nezmění. Že netrápí ani svou třídní učitelku, vždyť ta je ráda, že Elišku ve třídě má. Ale ona tomu stejně nevěří. Topí se ve svých depresívních myšlenkách.

Dnes napsala:
"Je mi mizerně. Jsem strašně unavená. Neudržím rovnováhu, kolikrát ani nedokážu vstát z postele! Padám ze schodů, nic nevidím. Všechno mě bolí, ruce, nohy, břicho, záda, hlavně mě strašně bolí hlava, motá se mi, nemůžu v ruce udržet ani vidličku, je tak těžká. Nemůžu jíst. Nemám chuť k jídlu, nevím co jím.
Všechno mě bolí, jsem tak chcíplá. Cítím se strašně, desetkrát hůř než před týdnem.
Mám pocit jako bych umírala.
    Večer (v noci, k ránu)  vůbec nemůžu usnout. Hlavou se mi honí myšlenky, jak jsem neschopná, jak všem kazím život, jsem všem na obtíž, přidělávám všem starosti,.... Vždyť i šestileté dítě dokáže dojít do obchodu, a já ne!!! Nedokážu jít ani do školy, všeho se strašně bojím. Cesty, stromu, lidí kolem, prostředí ve škole, učitelek, zdi, židle. Dětí! Budou se mě ptát, proč jsem tam nebyla, co jím mám říct?? Nedokážu to! Bojím se všeho. I učení, bude toho tolik a já se to všechno nenaučím. Slíbila jsem jedné učitelce, že budu hrát na piáno, když u nás budou mít holky ze čtvrtého ročníku maturitní večírek. A nic!!! Ani na jedné z (prozatím) 4 zkouškách jsem nebyla, nic neumím, vůbec mi to nejde, jsem nemožná! Myslela jsem, jak to bude lehké a teď? Hrůza! Nevím, co mám dělat! Co si ta učitelka bude myslet?
Nešla jsem tam ani dneska.
    Ve škole mi chtějí upravit individuální plán. A zase!! Budou mít se mnou další starosti, okrádám je tím o čas!!! Mojí třídní nejvíc, tolik toho pro mně udělala a já se jí TAKHLE odvděčuji. Nechodím tam, budou mě zase řešit, chudáčkové, učitelky.

Jsem úplně vyčerpaná, každá negativní myšlenka ve mě vyvolává pocit úplné bezmoci. Včera jsem probrečela půlku noci.
A nejvíc to odnáší mamka, ta má se mnou největší starosti!!! Vždyť je to hrozné starat se o 3 psychicky nemocné děti. A já jí to ještě svými depresemi, úzkostmi,.... stěžuji jak se dá. Mně je příšerně, ale na její stav se nikdo neptá? Ale za kým jiným mám jít, když je mi nejhůř? Vždyť k nikomu jinému na celém světě nemám takovou důvěru jako k mé mamince, nikdo mi tak dobře nerozumí!
A když jí to řeknu, když tu před ní brečím, čím jí pomůžu? Kazím jí život, aniž bych to chtěla!! Co ona pro mě dělá a já jsem jí na obtíž! A já jí přidělávám další starosti.

     Asi bych potřebovala do blázince!!! Ale tam bych já umřela!!!!! Bála bych se tam všeho ještě 1000x víc než tady. Žádný pocit bezpečí, cizí lidi, nikomu bych tam nevěřila, neměla bych tam Ipad, kočičky, můj pokoj a TEN pocit, že mi nikdo neublíží!!! K čemu by mi to pomohlo??? Ale mamka by měla klid...
Co je správné, co mám dělat, abych se netrápila já, ale ani maminka, abych nepřidělávala starosti učitelkám, či někomu jinému????!!
Jsem úplně na dně a nevím co mi může pomoct. Jsem takový malý uzlíček neštěstí. Kéž bych někomu dělala radost!!! Něco udělalo radost mně! Mamce!!!"

79 komentářů:

  1. Milá Eliško, je mi moc moc líto, co prožíváš. Prosím, zkus se netrápit tím, že lidem přiděláváš starosti, oni ti pomáhají rádi! Jsi úžasná holka! V poslední době se taky necítím nejlíp, občas se mi těžko vstává, ale tak úzko jako tobě mi nebylo ani, když mi bylo hodně zle. Vím, co deprerse s tělem udělá, jak ho vysaje a znehybní. Prosím, drž se a věř, že bude líp.
    Jak to tak čtu, mám slzy v očích a strašně ráda bych tě objala a řekla ti, že bude dobře a že nikomu neubližuješ.
    Piš dál, nebo maluj, odpočívej a pomaloučku nabírej energii. DRŽ SE!

    OdpovědětVymazat
  2. Moje milá děvčata! Ano, píši tobě, Marcelko i tobě, Eliško! Vím, že se máte moc rády a teď se asi obě trápíte, ale musíte věřit, že bude zase dobře! Ty, Eliško, neboj se, nikdo ti ubližovat nebude a chápu, že cítíš bezpečí především doma, u své maminky. To budeš tak cítit vždy, i když nebudeš mít tyto problémy. Moc držím pěsti, aby se už všechno zlepšilo a vy jste se spolu s maminkou společně zasmály. Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
  3. Nie je to jednoduché s psychikou, ktorá je ranená. Je to ťažké. A aj bude...ale všetko má svoje svetlé chvíľky. Posielam tonu pozitívnej energie, nič viac nedokážem.
    Držte sa.

    OdpovědětVymazat
  4. Mám Eliško, vůbec se netrap tím, co říkají jiní lidé. Důležitá jsi ty. Tohle je důležité si pamatovat. Mám nápad: pokud bys mamince chtěla něčím udělat radost (třeba nějakým překvapením), můžeš mi napsat email a spolu můžeme vymyslet podrobnosti. Moc se mi líbí tvoje sbírka panenek :) Můj email je: tichva@gmail.com. Petra

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Eliško,
    všechno na světě má svůj konec. I to největší utrpení. Nedělej si starosti, že ho zatím nevidíš, zlepšení přijde.
    Zdravím vás všechny, Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D I.Bartošová taky chtěla desku :-D jen nikdo netušil,že mramorovou.Všechno má svůj konec,to je pravda.

      Vymazat
    2. Nechápu váš komentář a pochybuji, že ho pochopí Eliška.

      Vymazat
  6. Upřímně řečeno, připadá mi to u vás doma jako v nějakém zakletém zámku, kde se nepohne vzduch. Potřebujte vy dvě holky nějaké prince, který by vás jako Šípkovou Růženku polibkem vysvobodil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane! Nebuďte úchylnej prasák pedofilní !
      Mana Mana

      Vymazat
  7. Tento článek mi úplně vehnal slzy do očí :-(. Je mi moc líto, čím si musíte obě dvě procházet. Eliška je tak hrozně nesobecká a přitom si myslí úplný opak. Ráda bych vám nějak pomohla, ale vůbec nevím, jak. V takových případech většinou dobře funguje změna prostředí – dovolená, procházka v přírodě, výlet,…U Elišky by to zřejmě vyvolalo opačný účinek, že? :-(
    Moc dobře vím, jak se cítí. Úzkosti a abnormální strach, to je u mě na denním pořádku. Ale samozřejmě ne v takové míře, jako u Elišky. Musí to být hrozné. Nejspíš nezbývá nic jiného, než jí být oporou.
    Přeji vám oběma mnoho sil a štěstí bojovat se všemi překážkami, které se vám postaví do cesty! Bude líp, určitě! Eliška je skvělý a silný človíček, překoná to. Pevně v to věřím! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Elišce musí být hrozně... Ale co můžeš víc udělat? Nic... děláš pro ni maximum... Co na to lékařka, kdy se dá očekávat zlepšení?

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Amelko, jak to tak čtu, co se s Eliškou děje, nepřemýšlela jste nad tím, vyhledat lékařskou pomoc? Tohle už totiž vážně není sranda a obávám se, samy doma to už nezvládnete. Veronika H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eliška je pod dohledem psychologa a psychiatra. Bere léky na deprese, na úzkosti.... CO víc se dá dělat?

      Vymazat
    2. Aha, tak to jsem nevěděla. Tak to je asi opravdu bohužel maximum, co pro ni můžete udělat. A pomáhají jí návštěvy psychologa / psychiatra?

      Vymazat
    3. :-(. Nevím, co poradit, co jsem k tomuhle mohla, jsem asi napsala. Škola se dá dohnat, je měsíc do konce a to se tam toho už tolik neděje, ale škola teď není důležitá. Jak je možné s něčím jako je neurol nespat? Já po něm byla totálně mimo...snad už můžu jenom doporučit třeba cyklus záhady duše, odkaz jsem sem dávala a bylo to hodně trefné. A knihy od mudr. Praška, zabývá se hodně OCD, úzkostma, depresema a (nejen) podle mě je génius,jeden z nejlepších psychiatrů u nás. Třeba vás tohle aspoň malinko někam nasměruje,posune...Misa J.

      Vymazat
  10. Těžké období, je třeba věřit, že... Držte se.
    Je těžké to více komentovat.
    Myslím na vás!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Je mi líto, že se Eliška takhle trápí. Napadlo mě ještě, co zkusit navštívit nějaký denní psychoterapeutický stacionář. Určitě vy vám v tom poradila vaše psychiatrička. Možná by to Elišce pomohlo.

    Marcelo, je toho už na vás moc. Hlavně se držte vy.
    Míša z Plzně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ..denní psychoterapeutický stacionář? Ale kde ho vzít... Zeptám se.

      Vymazat
    2. http://www.ondrejov.cz/

      Vymazat
  12. Je mi Elišky moc líto. Pokud je po navýšení léků ještě horší než byla, asi je někde chyba.Akutně bych znovu navštívila psychiatra.. Ač se to těžko poslouchá a ač se tomu obě bráníte (a já vám rozumím), myslím, že by to chtělo hospitalizaci a denní práci psychoterapeuta. Přece nenecháš takovou šikulku takhle se trápit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím měla nízké dávky Neurolu - 3x 1/2, ode dneška má 3x1, tak uvidíme.
      Anonyme, DENNÍ práci psychoterapeuta? Kde žiješ? Pracuješ v takovém zařízení? Víš, JAK to tam chodí? Já to vím a o denní práci psychoterapeuta to fakt není, bohužel.

      Vymazat
    2. V Kroměříži byla denní práce několika terapeutů samozřejmostí už před lety /odd22/. Jinej anonym :-)

      Vymazat
    3. Asi bych se měla odstěhovat zpátky na Moravu:-)

      Vymazat
    4. Omlouvám se, pokud můj komentář dojde víckrát,blbne mi internet...ty denní terapie nejsou ale ambulantně, ale jen na otevřeném oddělení...nebo ne?? V Olomouci to je taky a má to i přes leckdy totální psychický vypětí celkem úspěch, ale je to jenom pro dospělý... :-\ Misa J.

      Vymazat
    5. Na dospělým, na dětským to neznám. Z Prahy je dobrá Horní Palata.

      Vymazat
    6. Já jsem byla dvakrát hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole a dvakrát na dětském oddělení v Bohnicích, musím říct, že mi to moc nepomohlo, tu péči tam většina zaměstnanců zanedbává a na některé pacienty se kolikrát té péče skoro vůbec nedostane. Obzvláště zdravotní sestry mi připadají jako jen nějací nastrčení důchodci ze supermarketu s téměř nulovým vzděláním a zkušenostmi.
      Obzvlášť pro Elišku by to tam bylo těžké, znamenalo by to pro ní narušení spousta rituálů a většina zdravotního personálu tam pro to pochopení nemá.
      Je tam hodně lidí, hodně hluku, hodně povinností, často se tam křičí... Já naštěstí PAS nemám, ale byl to tam pro mě mnohem větší stres, než doma. O to horší by to tam bylo pro někoho s PAS.

      Myslím, že dokud to nějak řešit ambulantně jde, měl by se tomu dát prostor, dokud to nepřekročí určitou hranici, která by třeba dotyčného ohrožovala na životě. Eliška potřebuje hodně lásky, ale především pochopení, to jí myslím poskytujete naprosto ukázkově, spousta rodičů by se od Vás mohla učit, smekám :)

      Vymazat
    7. Děkuju, Natálko, napsala jsi to moc hezky.

      Vymazat
  13. Elinko, ach můj bože, to je mi moc líto, čím procházíš. Moc bych tě chtěla nějak povzbudit. Děláš radost druhým už jenom tím, že JSEŠ. Moc ti držím palce!

    OdpovědětVymazat
  14. Něco o tom vím, i nějaké zkušenosti mám. Nikomu nic nevnucuji, jsem přesvědčena, že děláš pro Elišku to, co považuješ za nejlepší. Kde žiju? Na Moravě. Ale protože cítím z tvé odpovědi nevoli, ironické otázky mi nesedí, nebudu dále psát a popouzet tě, máte starostí i tak dost. Přeji, aby se Eliška zlepšila a bylo zase líp. Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to nemyslela špatně. Mě by jen zajímal termín "hospitalizace a denní práce psychoterapeuta" - to se někde fakt děje? Ze zkušenosti mých (tedy mých dětí) a mnohých jiných NIKOLIV. A tak, jak to tam probíhá - to by Eliška nezvládla...

      Vymazat
  15. Toto je vážne velmi silná depresia a velmi silná panická porucha. Čím to je, že vo vašej rodine nieje trošku kludu?
    Jej stav je vážny a ak bude zatvorená doma bude sa to len zhoršovať. Vlastne, ak sa bojí isť vonku nemusí isť hned do školy, do mesta medzi ludí. Stačila by denne jedna prechádzka s vami za ruku, nech vie že pri ne stojíte a že ju ochránite. Alebo aspon na pár minút vyjsť pred dom na slnko. Nemože celý deň ležať v posteli, ja viem je to tažké a vážne sa jednoducho niekedy nedá z tej postele vstať a urobiť čo i len krok,poznám to, ale tu je potreba aspon nejaký ciel na deň. Napríklad dnes umyjem riad, dnes si zahrám karty, dnes sa aspon 10 minút ponaťahujem. Aspoň tých desať minút.
    Eliške držím palce a strašne moc jej prajem aby jej bolo lepšie, ale to je asi tak všetko viac jej pomôcť nedokážem, kedže to takto na dialku nejde.
    Drže sa celá rodinka, posielam vela vela sily.
    Krásny večer!

    OdpovědětVymazat
  16. Eliško -- objímám a posílám Ti hodně moc síly ♥♥♥ a neboj bude dobře a zase se budeš umět smát...hlavně se netrap tím co si myslí ostatní.... když člověka přepadají ošklivé myšlenky je dobré zavřít oči a ty ošklivé myšlenky nacpat do veliké krabice kterou zalepíme a k ní přivážeme spousty barevných balonků a vyšleme je nahoru pryč a do srdíčka si pouštíme jen to hezké ♥
    Amélko myslím na Vás at to všechno brzy dobře zvládnete ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to je hezké, snad si to Eliška přečte. Nebo jí to řeknu...super nápad. Děkuju.

      Vymazat
  17. Hned, jak dopíšu tuto větu, jdu se za Elišku upřímně, celou svou vůlí a srdcem pomodlit...

    OdpovědětVymazat
  18. Ty denní psychoterapeutické stacionáře bývají při FN při psychiatrickém oddělení. Zkus se zeptat v nejbližší FN u vás.
    Míša z Plzně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejbližší je Praha a to je hodina cesty vlakem, pak metrem, tramvají....uvidíme.

      Vymazat
  19. Milá Amelie,
    je mi vás obou moc líto. Mám pocit, že jste se dostaly do fáze, ze které se samy, bez nějakého impulzu z venčí, už nemůže vyhrabat. Zkuste, prosím, kontaktovat Milana Rykla tel.: 606 104 419, www.milanrykl.cz. Vím, že se Vám už nechce, že jste obě dvě totálně vyčerpané a bez energie, ale prostě kvůli Elišce musíte, dlužíte jí to. Ona to sama nezvládne. Věřte mi, byla jsem na tom díky synovi stejně jako vy. Tento pán opravdu jako jediný synkovi pomohl, nastartoval u něj samouzdravovací proces. Dětskou psychiku pomáhá uzdravit.
    Iva.

    OdpovědětVymazat
  20. Ahoj Amélko, nezbývá než držet pěstičky, ať je lépe. Je vidět, že je Eliška velice inteligentní a hrozně vnímavá a citlivá, nevím, možná je aspoň "dobré znamení", že si svůj stav uvědomuje a ví, že se něco děje, a přemýšlí o tom... Co takhle zkusit podpůrnou léčbu, např. homeopatii, bachovy esence? Jenom tak nabízím, nevnucuji, mám pocit, že mi na Vítka zabírá přípravek Guna Awareness (je to pro aspíky a autíky), předepsala nám ho paní doktorka a ZDÁ SE, že je to s ním trošku lepší???? Nevím... Tak se holky držte...... Co nejdříve se ozvu s e-malíkem.. Zdraví Petra P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, že každý reaguje jinak, co někomu pomůže, jinému ne. Syn dostal kapky Guna Awareness na ADHD a byla to katastrofa. Jako bych mu kapala čistou vodu. A už tady někdo nabízí léčitele, který dodá energii ???!!! Tak bacha!
      Amélko, Ty víš nejlíp, co máš dělat.
      Věřím ve zlepšení, doufám, že vydržíš, přeju hodně síly. JitkaT

      Vymazat
    2. Ahoj Jitko. Léčitele kontaktovat nemíním, na to mám svůj svérázný názor. A poradnu pro rozvoj osobnosti za drahé peníze snad nepotřebuji:-P Mít ty peníze, tak je dovedu investovat jinak a lépe.

      Vymazat
  21. Eliška píše o třech psychicky nemocných dětech.. Snad i Šárka nemá nějaké problémy? Také bere léky?

    OdpovědětVymazat
  22. Amélie a co denní stacionář pro děti a mládež na Karlové náměstí na psychiatrické klinice? Určitě by se mělo něco najít, kde by to Elišce pomohlo, kde by se její stav zlepšil, léky nesvedou vše :-(, bohužel. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eliška není ve stavu, kdy by byla schopna (denně?) dojíždět vlakem nebo autobusem do Prahy.

      Vymazat
  23. Mně děláš radost Eliško, už jen tím, že jsi♥ A mamince určitě taky♥ Mám Tě strašně ráda! Myslím na Tebe. Co byl svět bez Tebe? Já jsem moc ráda, že tu jsi s námi♥

    Někteří lidé co znám, zažívali hodně velké úzkosti, když byli stejně staří jako Eliška, a potom se jim to zpravilo, čím jim přibývalo let, tím se už cítili na světě bezpečněji, až úzkost zmizela úplně.
    Mojí kamarádce, teď už má osmnáct, v jedné léčebně moc pomohli, můžu se zeptat, jaká to byla konkrétně léčebna, zapomněla jsem už, jestli ta v Kroměříži nebo jiná, protože byla ve dvou. Ona léčebny chválí. Ale myslím taky, že by to pro Elišku bylo těžké být pryč z domova :( Maminka je nejlepší terapeut♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Gil, děkuji za komentář, ale hlavně za poslední větu:-)

      Vymazat
  24. Elisko, vim velmi dobre, jake to je mit silene deprese a uzkosti. Vim, jake to je nespat a proplakat dny i noci. Vim, jake to je, kdyz clovek nevidi zadne svetlo na konci a nic pozitivniho. Ale i kdyz to tak nevypada, bude lip. Tvoje maminka ma velke stesti, ze ma tak skvelou dceru, jako jsi ty. Vidis to kolem sebe... kolik holek se kazdy tyden opiji do nemoty, kouri a fetuji. Jsou odporne sproste, doma rodicum lzou, kradou penize. Toulaji se po nocich, ve skole propadaji. A tvoje maminka ma tebe. Ona te, Elisko, ma rada, i kdyz vsechno neni uplne v poradku. Taky te potrebuje, jako ty ji.
    Zkus si, Elisko, kazdy den aspon na chvili najit neco, co by ti udelalo treba jen malickou radost. Na chviliku se zamysli... co bych zrovna ted chtela, co by me zrovna ted malicko potesilo? Neco dobreho, co mam rada? Nejaka knizka? Nebo si s necim pohrat na chvili? Popovidat si? Nebo jen obejmout nekoho, koho mam rada? Poslechnout si dobrou pisnicku? Ja vim, ze to neni jednoduche, ale pokus se.

    Amelko, vis, co mi tenkrat hrozne pomohlo? Na neco se tesit. Najit si neco, na co se clovek muze tesit. Nebo najit nejaky novy silny zajem o neco. To me tenkrat drzelo nad vodou. Vim, ze je to hrozne tezke.
    Moc na vas myslim.

    OdpovědětVymazat
  25. Můžu se zeptat, Eliška o Vašem blogu ví, čte ho? :)
    Jaký má jinak vztah k internetu, k trendům jako je faebook, ask a k podobným sociálním sítím?
    Sama jsem na dětské psychiatrii hospitalizovaná byla čtyřikrát, nikdy to ale moc nepomohlo, bylo to akorát horší a akorát více stresu, myslím, že je dobře, že k tomu Elišku nenutíte, moji rodiče mi to neustále předhazují.

    Pokud to Eliško čteš, přeju hodně štěstí a síly, hlavně bojuj a neobviňuj se, nemůžeš za to a hlavu vzhůru, brzy bude líp! :)

    Vám bych jinak Amélie chtěla hrozně moc poděkovat za to, že vedete takový blog, hrozně moc jste mi otevřela oči. Ve škole máme spoustu autistů a než jsem začala číst Váš blog, na který jsem narazila úplnou náhodou, neměla jsem pro nic takového pochopení a vnímala jsem to jako nevychovanost, sobeckost, drzost... Nyní už se v tom lépe orientuju a dokážu se nad to lépe povznést a lépe na to reagovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Natálko, jsi úžasná a citlivá dívka. Jsem ráda, že jsi narazila na můj blog a že zůstáváš. Ano, autisté nejsou nevychovanci a moc mě mrzí, že si to lidé často myslí.
      Eliška čte blog asi dvakrát za rok - jen pokud se tam o ní píše, teď tedy občas nakoukne. Jinak ji naštěstí podobné věci jako FB, ask, ap. nezajímají. Na FB si dává citáty, nemá ho ke komunikaci s lidmi. Jsem ráda, že už je Ti lépe.

      Vymazat
  26. Ach jo, kde se občas v člověku ty úzkosti berou? Je to smutné čtení, ale věřím, že zas bude líp. Moc na Elišku i tebe myslím, ať se to brzy zlepší. Snad uvěří, že není pro ostatní žádnou přítěží, ale naopak, že ji mají ti, co pro ni něco dělají, prostě rádi a dělají to z lásky.
    . Mám ráda jeden citát, který si často opakuju, když mi není zrovna nejlíp: Nakonec všechno bude dobré. A jestli to není dobré, tak to ještě není konec.
    Pomáhá mi věřit, že jednou bude líp, jen je třeba vydržet, ač je to občas téměř neunosné...

    OdpovědětVymazat
  27. Milá Eliško, předně se zkus netrápit tím, že přiděláváš starosti učitelům ve škole! Práce s dětmi je jejich práce, jsou studovaní na to, aby zvládali nejrůznější problémy všech žáků. A věř, že to dělají rádi, protože kdyby je to nebavilo, kdyby svoje žáky neměli rádi, tak by tuto práci dávno nedělali. Takže výčitky, že přiděláváš třídní starosti hoď skutečně za hlavu! Stejně tak učení, podle toho, co sem píše tvoje maminka jsi nadprůměrně inteligentní, takže dohnat učivo nebude pro Tebe až takový problém. Ano, asi něco budeš muset dohánět a možná to nebudeš stíhat tak, jak by jsi chtěla, ale uvědom si, že NIKDO na světě neví všechno a ani ty nemusíš
    ! Není to Tvoje povinnost, jenom dobrá vůle dohnat učivo, které jsi neprobrala ve škole. Něco v životě jde a něco nejde, tak to prostě chodí. A hlavně se, prosím, netrap tím, že přiděláváš starosti Tvé mamince! Tvoje maminka Tě miluje jako nikdo na světě. Má tě ráda, ať jsi veselá nebo smutná, chytrá nebo hloupá, prostě tě má ráda takovou, jaká jsi! Bez výhrad a podmínek! Ber to jako dar i jako fakt. A neboj, ono bude líp, ale ke štěstí někdy vede klikatá cestička. Ale Ty to zvládneš a věř mi, že jednou budeš žít šťastně a spokojeně! Zuzana

    OdpovědětVymazat
  28. Ahoj Eliško, musím říct, že podobné pocity zažívám taky, ale jsou daleko mírnější než ve tvém případě, měla jsem jen jedno období v životě, kdy mi bránily v běžném životě.
    Chápu, jaké to je, když tě neustále pronásledují sebevýčitky, které vlastně nemají uchopitelnou příčinu. Když člověk ví, že je Asperger, a přečte si něco o tom, jak těžký život někdy neurotypici s Aspíky mají, začne pochybovat skoro o každém svém kroku a ptát se sám sebe: "Neublížil jsem někomu? Neurazil jsem někoho? Nemanipuluji s někým? Nenutím lidi, aby mi dělali sluhy? Co když dělám něco špatně a nevím o tom?!"
    Tyto myšlenky sice motivují k sebekontrole a sebereflexi, ale pokud je jich příliš, jen paralyzují a ubírají obrovské množství myšlenkové kapacity a energie.
    Podle mě takové myšlenky vznikají za spoluúčasti svědomí a nevznikly by jen tak u člověka, který je sobecký. Takže i v takovém utrpení lze nalézt trochu pozitivního.
    Eliško, musíš si říct, že je skvělé, že se zajímáš o druhé lidi a že víš, že druzí lidé také mají své pocity a že jim může něco být nepříjemné. Ne každý je schopen takhle uvažovat.
    Zkus si s maminkou vzpomenout na něco, čím jsi nějakému člověku udělala v poslední době radost. Určitě se ti to povedlo mnohokrát, to že máš AS a další potíže neznamená, že nemůžeš dělat druhým lidem radost a že nutně musíš být na obtíž!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš za co :-) Je skvělé, že Elišku přijímáš i s jejími potížemi, dokážu si představit, že to není snadné. Taky se občas plácám v takových sebevýčitkách a vždycky váhám, zda o tom mám mluvit: pokud o tom mluvím, začnu si vyčítat, že druhé zatěžuji svými stížnostmi, a pokud o tom nemluvím, začnu si vyčítat, že nejsem otevřená a že se připravuji o možnost nechat si poradit.
      Prevence proti takovým stavům je pochválit se za cokoli, i když to nedělám s přemáháním a nepředstavuje to pro mě energetickou investici (např. za to, že jsem vyprala nebo vytřela podlahu) a, jak už jsem popsala, uvědomit si, kdy jsem někomu pomohla nebo vyšla vstříc (většinou si to v tu chvíli neuvědomím).

      Vymazat
  29. Dobrý večer,
    občas k Vám chodím nakouknout,mám také autistického chlapečka.Předně Vás obdivuju,jak vše zvládáte a ještě stíháte přispívat na blog.Normálně nekomentuji,ale dnes mi to nedá - pracovala jsem roky na psychiatrii,sice s dospělými pacienty,ale myslím,že Eliška se už dostala do fáze deprese a že by opravdu potřebovala odbornou péči,že už její stav doma obtížně zvládnete...Možná že víte,co děláte (třeba čekáte,až zabere účinek antidepresiv,chvíli to trvá),zase tak často k Vám nenakukuji.Také vím,že se to takhle lehce radí a že Eliška se bude bránit,nikam nebude chtít,ale alespoň bych s někým zkonzultovala její stav.A i když si zavoláte záchranku a vysvětlíte situaci,tak Vás určitě neodmítnou. Každopádně držím palce,ať je brzy lépe! Simona

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, co dělám, ale hlavně znám svoji dceru víc, než kdokoliv jiný. A myslím, že dovedu zhodnotit pozitiva i negativa hospitalizace. Zde negativa jednoznačně převažují, čímž samozřejmě nikoho od hospitalizace neodrazuji. V mnoha případech není jiné řešení.

      Vymazat
  30. Eliško, taky jsem tím prošla tak Ti rozumím. Možná by pomohla změna léků...pod dohledem lékařů samozřejmě. Vím, že ty stavy jsou hrozné a kdo to nezažil tak nepochopí... taky pomáhá psychoterapie. Mě odborníci pomohli, změnili léky a je mi dobře. Pokuste se o to.

    OdpovědětVymazat
  31. Zlaté dievčatko, i ja ťa mám rada a postupne si ťa z maminkiných článkov obľubujem stále viac a viac. Nie si na tomto svete sama, okrem svojej milujúcej rodiny máš priateľov kde sa len obzrieš... si ako malý anjelik. Neboj sa otvoriť si srdiečko, neboj sa vpustiť do neho lásku. Láska hreje, je ako malý motýlik, ktorý keď sa k tebe dostane, jemne ťa pošteklí. Vytvorí ti v srdiečku teplo a pocit jedinečnosti. Si jedinečná. Nezabúdaj na to. Pri každom pohľade do zrkadla, všimni si tú krásu a jedinečnosť. Nikto nie je ako ty, nikto ako ty ani nebude.... mám ťa rada, ako tvoju maminku, veľkého anjela strážneho. Usmej sa na ňu a tým ju potešíš najviac. A neboj sa, úsmev ti oplatí a ako rada.... :) ♥

    OdpovědětVymazat
  32. Milá Eliško,
    nevím co napsat, je mi moc líto co asi prožíváš...ta vnitřní bolest musí být nesnesitelná. Moc bych ti přála víru a klid v sobě.
    Amelie, moc si Vás vážím. Jste pro mne synonymem síly...
    Kéž bychom mohli pomoci.

    OdpovědětVymazat
  33. Amelie, mela jsem nedávno praxi na psychiatrii a přivezli nám tam asi 20tiletou slečnu, u které její deprese a úzkosti vyústily až do katatonickeho stadia, kdy už jen leží, na nic nereaguje,nevnímá svět kolem sebe, prostě nic, jen leží a kouká do stropu.nezlobte se na mě, můžete tvrdit,jak svou dceru znáte nejlépe a víte, co je pro ni nejlepší, ale to chcete, aby to u ni také došlo až do takového stadia? Z toho co píšete je poznat, že Eliška je v už tak těžké depresi, že se z ní sama jen s pomocí léků a vaši láskou nevyhrabe. Můžete si myslet, jak se doktoři lidem na psychiatrii nevěnují, já myslím, že do toho docela vidím a rozhodně si to nemyslím, ale tady je opravdu jediným řešením hospitalizace v nemocnici, kde jsou odborníci na tuto nemoc. Se vší úctou, jestli si myslíte, že ji vyléčí vaše láska (která je jistě nezmerna), tak je to to samé, jako byste se snažila láskou vyléčit třeba rakovinu. Ano, láska a podpora rodiny je pro léčbu velice důležitá, ale nemůže sloužit jako samostatný lék! Pamatujte, že někoho milovat ještě neznamená dělat pro něj to nejlepší. Sylvie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, že si nemyslím, že LÁSKA vyléčí všechno:-)), nejsem blázen. Ale zrovna u nemocí duše je to nejdůležitější. Eliška je v péči psychiatra, psychologa, bere několik léků, takže pevně doufám, že to zvládneme. Já apriori hospitalizaci neodmítám, ale protože vidím, JAK to tam chodí, a jak často s dětmi mluví psycholog, tak se mi to nelíbí..ALE pokud by to bylo nezbytně nutné, tak se hospitalizaci samozřejmě nebráním. Ale pořád si myslím, že matka ví nejlíp, co její dítě potřebuje a kdy už nastala situace, že musí jet do nemocnice.
      A pevně doufám, že nevyjde vaše prognóza, že se z toho Eliška sama jen s pomocí léků a s mojí láskou nevyhrabe. Síla myšlenky je nezměrná. Když si myslíte, že se z toho nevyhrabete, tak se z toho nevyhrabete, já mám jiný pocit... vím, že to zvládneme (a kdyby náhodou ne, tak požádám o pomoc, nebojte se)...

      Vymazat
    2. Já jsem viděla z pohledu pacienta, tehdy 14ti letého dítětě, jak se nám doktoři "věnovali". Celá péče spočívala v tom, že ráno byla vizita, kde byla arogantní doktorka, která všechno věděla nejlíp, tvrdila, že léky, které mám, nemůžou uspávat (brala jsem je já, ne ona, tudíž v praxi ví houby, jak působí) a že úzkosti prostě musím překonat tím, že ty situace budu zkoušet...to měla sice pravdu, ale určitě ne tak, že budu zkoušet hned ty nejšílenější situace, co pro mě existovaly, tím mě akorát na dlouho odradila cokoliv zkoušet...na tohle se stokrát vyplatí jít postupně a po malých krůčkách. Když jsem měla deprese, úzkosti, vážně jsem potřebovala slyšet, že se málo snažím? Že se mi nic neděje? Potřebovaly snad moje kolegyně s anorexií a bulímií, aby je někdo vysloveně nutil všechno sníst, a když zhubly cca 20 dkg nebo nejedly všechno, co bylo na talíři, aby měly zakázané návštěvy, vycházky (třeba i šest tejdnů)...potřebovala snad holka se sebepoškozováním a depresema zavírat na x dní do klece?? Terapie tam nebyly vůbec žádné, nikdo si nás celý den téměř nevšímal, pokud jsme nebyli moc hluční, nikdo nám nevymýšlel program, což je při depresi klíčové a dítě to samozřejmě neví a vůbec člověk sám od sebe ani nemá náladu Na dospělém nám říkali zhruba tohle: zpočátku stačí jenom občas vstát z postele, pak třeba navíc udělat pět dřepů, postupně něco přidávat, prostě vytvořit nějaký režim, pomalu, nenásilně, plus mít podporu doma, dobrého (!) psychiatra a navštěvovat ho častěji, léky, popřípadě psychologa a taky jistou dávku vůle a snahu nepoddávat se těm myšlenkám...Já z dětského oddělení mám husí kůži ještě teď, po víc než deseti letech a radši bych snad šla do vězení než na tohle oddělení. Podle mě z čistě laického, ale trochu zaujatého pohledu, pokud není deprese spojená s myšlenkama na sebevraždu nebo není v kombinaci třeba s halucinacema, (prostě pokud jde "jenom" o depresi bez něčeho jiného závažného) je uzavřené oddělení k ničemu a jenom to člověka naopak hodí ještě víc dolů. Naštěstí tohle oddělení zavřeli, ani nevím, z jakého důvodu. Ale uznávám, že teď je to snad jinak a že ne všude to muselo být takové. Terapie, pokud vím, jsou snad jen na otevřeném oddělení, tam se nám věnovali hodně, celé ráno a dopoledne, léky se nám snažili snížit na minimum (díky bohu za osvíceného vedoucího lékaře, který i na uzavřeném dospělém oddělení se zasazuje o to, aby tam pacienti byli jenom po dobu naprosto nezbytně nutnou a měli minimum léků), pak byl oběd a pak pracovky, nebo arteterapie a tenhle pobyt konečně k něčemu byl, i když jsem občas myslela, že to prostě nedám. Omlouvám se, pokud zním arogantně, to nechci, jen píšu svoji zkušenost. Nechtěla jsem původně reagovat, ale nějak mi to nedalo.

      Vymazat
  34. Paní Amélko, nevím, zda je Eliška věřící, ale napadlo mě- mně na sociální fobii nejvíc pomohly modlitby. Jak na mě přišla ta úzkost, tak jsem se v duchu modlila svými slovy..bylo to lepší. V. (verinka)

    OdpovědětVymazat
  35. Paní Amělie, mám osmnáctiletého syna, který má podobné problémy jako Eliška. Propuklo to před čtyřmi roky, prošel ordinacemi mnoha psychologů a psychiatrů, 2 měsíce byl hospitalizován v Motole a pomohl mu až stacionář v Praze na Karlově. Já jsem se stále domnívala, že odborná pomoc spočívá ve snaze dobrat se příčiny, pracovat s pacientem, snažit se ho připravit na různé situace, poradit mu , jak čelit potížím a samozřejmě vyladit vhodné dávky vhodných léků, ale nic takového nebylo, dokonce jeden pan doktor ho na prvním sezení jednoduše seřval, že mu není žádné zle a ať kouká mazat do školy. Základku dodělal jen díky pochopení učitelů, pak docházel skoro 2 měsíce na Karlov a najednou šel ohromně nahoru. V září nastoupil na střední školu, začal chodit do tanečních, do modelářského kroužku - kluk, který před tím nebyl schopen vstoupit do krámu a koupit si rohlík, si najednou bez problémů začal vyřizovat spoustu věcí sám. Jenže teď v dubnu přišla recidiva jak blesk z čistého nebe, v úterý byl normálně ve škole a ve středu ráno už neodešel. Má zameškané 2 měsíce a už se motá v kruhu: neodešel do školy, protože se bál, ale teď se bojí, že už dlouho ve škole nebyl a neví, co bude. Promiňte, že se takhle rozepisuji, ale já jsem Vám strašně vděčná za Váš blog, protože jste mi v mnohém směru otevřela oči a pomohla pochopit trápení mého dítěte. Přeji Vám hodně síly, určitě bude líp. Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jitko, děkuji, že jste napsala. A jsem moc ráda, že blog pomáhá tolika lidem. Budete-li chtít, napište mi mailík. tam se mohu rozepsat víc. Držte se!

      Vymazat
  36. Dobrý den Amélie a Eliško!
    Je mi moc líto, že je Ti takhle zle Eliško. Sleduju maminky blog už docela dlouho a nemohla jsem si nevšimnout, jak jsi moc milá a šikovná slečna a jak tě má maminka ráda a Ty jí. Vaše rodina na mě působí jako sehraný tým, kde se navzájem podporujete a přijímáte, každý má své problémy a ostatní ho chápou, opravdu se neboj, opravdu nejsi na obtíž. Propady nálad, deprese a úzkosti může někdy v životě zažít opravdu každý, není za co se stydět, není to Tvoje ani nikoho jiného chyba. Taky to znám. Je mi 23 a od 18 se léčím u psychiatra. Znám sociální úzkost, která se časem rozšířila do stavu permanentní úzkosti, znám propady nálad až depresi, jeden čas jsem měla intenzivní obsedantní (nutkavé) myšlenky, že ublížím sobě, nebo někomu z rodiny... V těžších chvílích si taky vyčítám, jaká jsem... Ale tohle si prostě nikdo z nás nevybral, není to naše vina, bojujeme, jak se dá, stejně jako jiní lidé bojují s tělesnými nemocemi, psychická nemoc není o nic větší ostuda. Taky jsem do 18 nevěřila, že dostuduju, před každým referátem jsem se složila, dostávala pětky ze zkoušení, protože ze mě prostě nic nevypadlo, třídě jsem byla pro smích, neměla jsem spřízněné duše, jen doma a v ordinaci psychiatra... Můj sen byla medicína, ale představte si doktora, který se bojí promluvit na pacienta, stydí se mu podat ruku, nevěří si, že by mu mohl pomoct... No asi bysme k němu nikdo nechtěli a oprávněně i když by nám třeba chtěl i upřímně pomoct. Teď jsem ve čtvrťáku na medicíně a začínám postupně věřit, že to dokončím. Nechci se tím chlubit, naopak, myslím si, že úplně každej máme velikou vnitřní sílu, která nám umožní splnit si naše sny, když se jí naučíme využívat. Často jí aktivují až takovéhle extrémní prožitky beznaděje, je to běh na dlouhou trať, ale jde postupovat dopředu. Nejspíš se ti teď zdá nemožné, že by Ti tvoje utrpení mohlo časem něco dát, ale věř tomu, že všechno má určitý smysl, i když to takhle může znít až brutálně. Časem bude líp! Teď je hrozně důležité najít si co nejvíc "pomocníků" na téhle tvojí cestě. Největším pomocníkem Ti určitě bude Tvoje maminka, neboj se o ní opřít, možná se Ti to zdá jako hloupost, ale myslím si, že i Ty jsi pro ní oporou. Každou mámu těší mít šikovnou a hodnou dceru a nic na tom nemění, že má problémy a občas potřebuje té pomoci hodně. Jsi obrovskou oporou i svému bráškovi, vždyť nebýt Tebe a Šárky, od koho by se mohl učit odpozorovávat tolik důležitých věcí, jste mu věkově nejblíž, to že má starší sestry je pro něj obrovská výhoda, nejen maminka má zásluhy na jeho úžasném posunu dopředu. Bylo by skvělé, kdybys měla i paní doktorku nebo doktora, o kterého by ses mohla opřít. Kdybys třeba za čas chtěla někoho dalšího, komu by ses mohla svěřit, nebo prostě o něco starší kamarádku, bylo by mi potěšením být tím člověkem :) Vím z vlastní zkušenosti že někdy hodně pomůže vypsat se někomu vlastně neznámému, ač to asi zní divně.(Amélie, jestli chcete kontakt na psychiatry, o kterých věřím, že jsou lidi na svém místě, nechte mi zprávu, napíšu vám je, ale nechci je vnucovat. Můžu se zeptat, co bere Eliška za léky? Bohužel je docela časté, že kombinace nejsou úplně ideální, ale nejsem doktor, jen by mě to zajímalo...) Moc celé vaší rodině držím palce, jste úžasní lidi, kteří mají obrovskou sílu!!! Držte se, Zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Zuzko, děkuji za hezké povídání. Můžeš mi napsat mail? Děkuju.

      Vymazat
  37. Milá Amélie, psala jste o neurolu, ten je pouze na zmírnění úzkostí, není ale antidepresivum. Neurolem se množství serotoninu neupraví. Nevím zda má Eliška ještě i nějaké jiné léky, ale neurol by byl v tomto případě nedostačující.

    OdpovědětVymazat
  38. To je hrozné, číst si, jak se trápí. Doufám, že se to brzy zlepší. Myslím, že by mohly pomoct nějaké prášky nebo psycholog - ale taky nevím, jestli by se to všechno jen nezhoršilo.
    Chudák Eliška, taková hodná holka...
    Ale na druhou stranu.... je hezké vidět, že tě má tak ráda, Ami, a že ti věří.
    Někdy to tak nebývá - a jsem za to ráda!
    Myslím na vás ;-) ♥

    OdpovědětVymazat
  39. Kdyz tak ctu ten seznam tech leku, co Eli basti, tak jen kdyz to vidim, tak se mi zveda zaludek. Asi to mam jednodussi, kdyz se leky snazim maximalne omezit (nebo uplne vyloucit,) ale ne vzdy a ne u kazdyho to musi byt ku prospechu veci. Znam lidi, kteri by meli brat cosi povinne, nedelaji to - a pak jsou nesnesitelni nebo nekdy i nebezpecni. Leky samy o sobe neresi priciny uzkosti a antidepresiva nezastavi jiz rozvinutou depresi, nejsou vsespasny. Nebudu se tady rozepisovat o tom, co se s tim da nebo neda delat a jak, protoze to ani ja sam nevim. Mozna uz jsem to psal nekde driv - podchytit realnou pricinu tohoto stavu, ale pozor - muze to byt i neco, co za zadnou cenu Eli nebude chtit pustit mezi lidi (o tom bych neco taky vedel, z vlastni zkusenosti, ale BEZ podrobnosti,) trapilo me to nemalo let, nez jsem si celou tu zalezitost dokazal nejak srovnat, nejvetsi a nejhloupejsi prekazka byla, ze jsem se za to stydel. Hlavne nic nenutit a zlikvidovat ty sebemrskacsky pochody, to je asi to uplne nejhorsi... Me taky leta trapilo, ze jsem asi blazen a nejen to, ale: Nikomu tim neublizuju a hlavne jsem jedinej, kdo se s tim muze doopravdy poprat, protoze mi s tim nikdo nepomuze (vlastne jsem o pomoc v takovy situaci ani moc nestal, prisla sama, bez ptani, a jeste z naprosto necekanych mist...) Eli tak trochu zavidim, ze se ji snazi nekdo rozumet a pomoct, me to doma nebylo doprano. A vlastne neni ani ted, protoze si nikoho k sobe nepustim nijak moc blizko (vyjimky nastesti existuji.) Jestlize ma Eli rozjetou takovou paranoidni fazi (boji se fakt vseho ?) je nejvyssi cas s tim neco delat, ale co ? Nechci davat navody, ktery nemusi nutne fungovat. Ale identifikace zdroju techto potizi, pokud vubec daji najit - at uz je to cokoliv - je dulezity (ale ne jediny) vychozi bod, jak se z tohoto mrtvyho bodu pohnout kupredu. Me to nedavno dost pomohlo.

    Tak hodne stesti...

    OdpovědětVymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...