Dnes jsem udělala změnu. Nevzala jsem Jeníčkovi k paní doktorce kočárek.
Říkala jsem si, že je to jen deset minut chůze, že to zvládneme i bez něj.
Minule jsem se s kočárem táhla ještě do Lidlu a byla jsem zničená jak kůň.
Cesta TAM byla v pohodě. Jeníček se způsobně držel za ruku a nesl si čuníka.
V čekárně nikdo nebyl, což bylo fajn. I tak byl Jeníček nervózní a pořád se ptal, kdy už půjdeme.
Po cca deseti minutách jsme šli dovnitř. Poprvé se Jeníček neválel po zemi, ale sedl si do křesla a poprvé namaloval na požádání obrázek - sluníčko, autíčko, panáčka (hlavonožce) a trávu.
Dostali jsme recept na Rorendo, léky pro Elišku a šli jsme domů.
Další kontrola s dětmi čtvrtého července. Super. Oslavím narozeniny na psychiatrii, mě už snad nic nepřekvapí...
Ale to už byl Jenda naštvaný. Celou cestu poskakoval, chytal se za nohu, pokřikoval, že ho bolí noha, že jsem zlá a hnusná, že je to nuda, že chce domů. A šel tak metr přede mnou.
Snažila jsem se mu ukazovat kočičky, pejsky, kytičky a auta, ale nesměla jsem se zastavit, takže i fotky jsem dělala v poklusu.
Pak jsem si dovolila dojít koupit Elišce čerstvé rohlíky do potravin, které máme při cestě. Ani košík jsem nebrala, abych nezdržovala a neprohlubovala Jendovu nepohodu.
I tak mi nadával, sedal si na zem a schovával se před prodavačkou.
Těch pár desítek metrů domů bylo nekonečných. Jenda nadával a pofňukával.
Doma vletěl do kuchyně, zahodil boty, místo aby si je uklidil, jak je zvyklý a běžel k Elišce do pokojíčku.
Marně jsem se ho snažila zastavit s tím, že Eliška možná ještě spí.
Nespala.
Prý jí vykládal to samé, co mně celou cestu:
"Maminka je zlá, hnusná, musel jsem jít daleko a stlašně dlouho.
Plodavačka škaledá, nesmí na mě koukat.
Byla to nuda. Chtěl jsem se dívat na pohádku a odpočívat..."
A když si Elišce postěžoval, tak zalezl do postele a chvilku plakal.
Nechala jsem ho být. Věděla jsem, že kdybych se snažila ho uklidnit, bude to ještě horší.
Zapla jsem mu pohádku, nachystala jsem mu čaj a počkala jsem, až přijde sám.
Měla jsem z něj velkou radost.
Pamatuji si, jak mě nutili v jeho třech letech nechávat kočár doma a ono to nešlo.
A teď - v sedmi letech a čtyřech měsících jsme zvládli pěšky "procházku" k paní doktorce a zpátky.
Hurá.
No super, super, Jeníček to zvládl, šel pěšky k paní doktorce a vyfotila jsi hezké fotečky. Hezké dny.
OdpovědětVymazatTak to je paráda Marcel.
OdpovědětVymazatKdyž si vzpomenu, jak to bylo dříve. U paní psychiatričky se choval Jeníček přímo vzorně. To je moc dobře. Vždyť ho čeká škola od podzimu.
Že ho štvala cesta zpátky, to nevadí. Však ono se to také zlepší.
Máš právem radost.
Míša z Plzně
Dobrý den Amálka....chcem sa spýtať...Eliške sa už polepšuje? ...moc na nu myslím aby už bolo lepšie.
OdpovědětVymazatAnička
Marcelko, na to, že jsi fotila v poklusu, jsi pořídila prima fotky a napsala pěknou reportáž z vaší návštěvy u paní doktorky. Jeníček si sice zanadával a zanaříkal, ale zdárně jste všechno vyřídili a Jeníček dokázal, že je to šikovný kluk a zvládne doktora i malý nákup pěšky. ;-)
OdpovědětVymazatVy jste ale šiiiiikooovnííííí!!! :o) Petra P.
OdpovědětVymazatmy občas zkoušíme trening bez kočáru na autobuse.Zastávku máme kousek ,ale stejně ho chvilku nesu,protože je unavený.Bohužel v autobuse se naučil usínat po cca 5ti muntách šíleného tikání a stresu...takže u nás bez kočáru stále nehrozí ani pidivycházka.Jenda je borec:o)
OdpovědětVymazatMarcelko, jste moc sikovni! Dnesni clanek mi udelal velkou radost.
OdpovědětVymazatA zalezani do postele... kdykoli jsem byla nastvana, urazena, celkove v nepohode, zalezla jsem si do postele a plakala. To je takove bezpecne mistecko. Jendu uplne chapu, bylo toho na nej hodne a musel si ulevit. Ale taky vi, ze se nic zleho nestalo, takze dalsi velka pozitivni zkusenost.
Amélko tak to je prima :o) Jeník je frajer že to takhle skvěle zvládl ♥ a fotečky jsi nafotila moc krásné -- líbí se mě ten pejsek pohodář co se opaluje na boudě:o)) Měj se moc hezky...Martina
OdpovědětVymazatJsem ráda, že tu cestu tam zvládl tak pěkně. Příště bude určitě lepší i ta cesta zpátky. Je skvělé číst si, jaké dělá pokroky. ;-)
OdpovědětVymazatKdybys na to náhodou zapomněla, já si myslím, že jsi skvělá máma a že svým dětem rozumíš a víš, co potřebují ;-)
Gratulujem váááám. :-) Mne sa normálne zdá, že na tých fotkách má celkom aj radosť z toho, že ste šli na prechádzku. :-) Dúfam, že Eli sa má lepšie. A aj ty, Amelie. :-)
OdpovědětVymazatDržím palčeky. :-)
Eliška říká, že jí lépe není, já myslím, že trošku ano, i když do normálu to má hoodně daleko, ale bojujeme, obě..všichni...
VymazatJeeeej to je tak užasné :) gratulujem vám. Normálne neverím, že si sadol do kresla a nkreslil ešte aj obrázok, naozaj skvelá práca, bože dakujem bohu že sa to aspon po tejto stránke zlepšuje:) Mám z neho/z vás radosť.
OdpovědětVymazatA aj ked možno na vás trošku nadával, páči sa mi že bol za Eliškou a vyjadril jej svoje pocity, čo sa tak často u autisov nevidí ( aspon myslím ).
Ste užasní všetci! :)
Malé krůčky jsou taky kroky. :)
OdpovědětVymazatJsi úžasná Amy! :) Hrozně moc si Tě vážím♥
OdpovědětVymazatA jsi laskavá a krásná a nejúžasnější maminka na světě!
Jeníček je moc šikovný, že i maloval na požádání.
No vida, další pokrok, Jeníček došel k doktorce i zpět pěšky. To bych měla velkou radost. Dělá sedmimílové pokroky. :-)
OdpovědětVymazatMoc gratuluju k pokroku! Můžete být na sebe opravdu pyšní. Kéž by každý den přinesl nějaký ten pokrůček, který dodává novou energii do snažení :-) Klaním se před Vaší mateřskou trpělivostí a moudrostí!
OdpovědětVymazatTo mám radost :-)
OdpovědětVymazat