Holkám se v kočičí kavárně líbilo...
Hlavně Eliška je kočičí "maniak"...
Jenda se spíš nudil.
Když vypil džus (teď nevím, jestli dva nebo tři kusy) a snědl dort, tak se pořád dokola ptal, kdy už půjdeme domů.
Nechtěla jsem to holkám zkazit rychlým úprkem, tak jsem návštěvu kočičí kavárny protáhla asi na půl hodiny...
Jendu víc než kočky zaujaly kočičí hračky...
...a koš na ně...
(aspoň něco. Když nechce, tak je totiž nezabavitelný.)
Chvilku jsem ho zabavila míčkem, který posílal po "nakloněné rovině". Pak už to bylo horší.
Po půl hodině už toho měl Jenda plné zuby a chtěl jít domů.
A tak mi nezbývalo nic jiného, než jít....
Příště asi vezmu holky samotné....
... i když pak je mi zase líto, že Jeníčka nechávám doma, že o něco (možná) přichází.
Je to takové věčné dilema - brát ho s sebou a mít pocit, že ho zapojuji do společnosti, ale že jsem tak možná všem zkazila nějaký "pozitivní zážitek", nebo ho s sebou nebrat, zlobit se na sebe, že ho nechávám doma, že si to ulehčuji, a jeho nezapojuji do sociálních situací a společenských vztahů, ale zase na druhé straně tím učím holky, že i s nějakým handicapem se dá žít a že se za svého bratra nemají stydět....
Kéž bych věděla, kde je ta správná hranice...
Což třeba 3:2 (třikrát vzít a dvakrát nevzít) ?
OdpovědětVymazatTa kočička na 4. snímku je nádherná. Mám ráda zrzavý kočičky.
OdpovědětVymazatJinak, asi je opravdu nejlepší kompromis - někdy vzít, a jindy nevzít :)
Věřím, že Eliška musela být nadšená a šťastná.