Proboha, už zase?
Marně a tiše celých šest let doufám, že bude líp.
...že se snad jednou probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo...
...že to není možné, tohle přece není MOJE REALITA, to je nějakej blbej sen
...a já už se chci konečně probudit.
Ne, není to jen.
Je to šest let utrpení. Mého. Šárky. Celé rodiny.
Všichni trpí stavem a chováním Šárky.
Asi se nedá říct KDO trpí víc - zda MY, nebo ONA?
Obešli jsme několik psychologů, psychiatrů, třikrát byla v psychiatrické léčebně, vyzkoušeli na ní množství léků a všechno je k ničemu.
I teď má měsíc a půl nová antidepresiva, nové léky. TOLIK jsem doufala, že bude líp, marně jsem upínala poslední naději, že už TOHLE všechno skončí....
Neskončilo.
A možná NIKDY neskončí....
Dělám někde chybu? Co mám dělat líp, aby jí bylo dobře, aby se nepoškozovala, aby nechtěla umřít?
CO mám dělat, aby chtíc (či nechtíc?) neubližovala celé rodině?
Marci, upřímně...nevím, neznám odpovědi. Ale jsem tu.
OdpovědětVymazatTohle mě hrozně moc mrzí , snažíš se dělat vše aby byla štastná , ale ....neubližuje celé rodině schválně , to jistě ne , jen hledá uník ..je to o ní , také ho hledám . Ona se jistě také snaží , bojovat s tím , ale ono to moc dobře nejde , je to závislost , jako s drogami ...i když se snažíš potlačit to nutkání ... někdy to nad tebou prostě vyhraje . Dokud se Šárka nezačne mít alespon trochu ráda a nenalezne více důvodů proč by měl být život krásný .. tak nad tím nevyhrajete , ale má tebe , držím moc palečky a posílám hodně sil .
OdpovědětVymazatNa tohle bohužel není snadná a jednoduchá odpověď. Snad jen neztrácet naději a doufat, i když člověk neví, co dál. Podle toho, co šárka píše by to sama chtěla nějak zlepšit, ale neví jak a tak se pak prostě poddá tomu, co jí v té chvíli podle ní "pomůže".
OdpovědětVymazatona je bohuzel tezce narusena....to nevylecis.
OdpovědětVymazat*přemýšlí*
OdpovědětVymazatDrž se!