S Jeníčkem na Fifejdy

Uff. Ještě mě někdo pošle na Fifejdy a padnu za vlast. 
Jeníčka od rána bolí noha, nechodí, leží..což je u hyperaktivního autisty na pováženou. 

Tak jedu na Fifejdy, kde mi nejdřív vynadají, že nevím, jestli měl úraz (jaký ASI NE? A jak to mám vědět, když mi to neřekne? ASi ne...), pak mi řeknou, že jestli neměl úraz, tak tam nemáme co dělat....
....vtipný...
Jsem ráda, že jsem ho dostala do nemocnice a že tam dopajdal opřený o smeták....nakonec se na to doktor mrkl, nechápal PROČ Jenda nerozumí povelům typu : POVOL NOHU, TAK POVOL TU NOHU (rozkazem s Jendou ničeho nedosáhne, navíc tomu nerozumí...), neudělali mu ani RTG a poslali nás domů, ať si zítra zajedem někam na ortopedii. 

V první chvíli se vás chce zmocňovat zoufalství.... zoufalství, že jste na všechno sama.
Nemá kdo nakoupit, nemáte co jíst a Jendu doma v tomto stavu nechcete nechávat samotného....

Zoufalství, že nemáte chlapa, který by vám byl oporou, který by přistavil auto, pomohl Jendu třeba odnést nebo sehnal vozík....
Zoufalství, že nevíte, kde je Šárka, kdy se vrátí, co kde dělá, když je nemocná a má ležet v posteli.
Není nikdo, kdo by vás objal a řekl: "Všechno bude v pořádku, všechno spolu zvládneme."
Nemáte nic.

Ale přesto se tomu zoufalství nepoddáte, seberete poslední zbytky sil a všechno si zařídíte SAMA.

A snad i zítra tu ortopedii a ten nákup....

Hlavně aby to nebylo nic vážného, na ničem jiném nezáleží...