Od koučky

Dnes jsem se po 4 měsících odhodlala jít zase k osobní koučce.

Čtyři měsíce to nešlo - úzkosti, deprese, chyběla mi odvaha, síla, energie.... proč by měl člověk něco řešit, když se mu nechce žít, že... Zase jsem v sobě nalezla krapítek odvahy a šla.... Nemám ty návštěvy ráda. Koučka se pitvá v mé duši, nutí mě přemýšlet, vyjadřovat POCITY, potřeby, určovat si své hranice, nenechat si všechno líbit.... A vy jste se naučili za 41 let svého života potlačovat své pocity, zapomenout, že vůbec máte nějaké potřeby.... plníte potřeby všech ostatních, ale že je máte i vy? FAKT? (V uších vám často zní slova někoho, kdo vám sliboval lásku: VYSER se na své pocity, SERU ti na tvé pocity a je to tak velmi hluboko zakořeněno, že máte "pocit", že žádné pocity už dávno nemáte, že je nesmíte mít, jinak jste špatný člověk.) Takže hledat něco, co "nemáte", je šíleně vyčerpávající.

Při "terapii" se cítím většinou hodně špatně, protože FAKT neumím popsat své pocity...a pak se cítím ještě hůř, že jsem tak neschopná, že to neumím popsat...ale má to efekt, vždy to má efekt. Pokaždé plus mínus dospějeme ke stejnému závěru. A to, že mám MYSLET na sebe a naplňovat své potřeby. Musím přiznat, že DNES to bylo hooodně šílené. TAM jdete se slzami v očích, s myšlenkami na smrt, na ukončení toho nekonečného utrpení (kdo prožívá masívní úzkosti pochopí) a při cestě zpět se zase usmějete a pocítíte VDĚČNOST za to, že ještě žijete...že jste to ještě nevzdali, že v sobě pokaždé najdete novou a novou sílu pokračovat.... 

Já jsem (bývala?) vcelku veselý, optimistický a vděčný člověk, ale moje končící manželství a to, jak se mnou může "kdysi milovaný" člověk jednat..... mě uvrhlo na dno hlubokého zoufalství, neskutečné bezmoci a šílených úzkostí. Byla jsem oporou svým dětem i přátelům, i když jsem netušila, co to deprese a úzkosti jsou....a nyní, nyní s prožitkem toho nekonečného pekla, ještě jednou smekám před všemi psychicky "nemocnými". Každý den se přemlouvám žít, každý den se násilím nutím myslet pozitivně, vstát z postele, nenechat vyhrát psychopaty, úzkosti a deprese....a přesto se myšlenky na ukončení toho utrpení vracejí.... nemají nic společného s rozumem. NA rozumové úrovni vím, že bych to nikdy neudělala, že pořád je pro co žít, že mám za co být vděčná, že bude lépe....ale když ony se úzkosti rozumu neptají. Najednou na vás padne 50 tun betonu a vy nemůžete dýchat, žít....samotná existence neskutečně bolí.

Cestou od koučky mě zastavili dva lidé. Jeden chtěl na polévku.... Sama nemám na rozdávání, ba naopak, ale byla jsem v tu chvíli vděčná Bohu, že ještě žiju, že jsem tu flintu do žita dávno nezahodila....a pána jsem na polévku vzala.... Pak jsem si udělala radost a podívala jsem se do Karmelitánského knihkupectví.....(musela jsem se nějak odměnit za to, že jsem našla odvahu k té koučce jít). Koupila jsem si čaj a pár záložek do knih.... Před obchodem nějaká bezdomovkyně chtěla 45 Kč na nocleh.... Dala jsem jí je.... Možná to ti lidé nepotřebovali, ví Bůh.... Ale já to dnes potřebovala. Potřebovala jsem nějak vyjádřit RADOST nad tím, že (ještě) žiju a bojuju.....