V posledních týdnech mám pocit, že si ze mě někdo dělá legraci.
Jeden týden se zhroutila Eliška a už tři týdny není schopná jít do školy, má úzkosti, deprese, panickou poruchu...a zatím nevím, co bude dál. Tři doktorky navrhly pro Elišku hospitalizaci, já jsem ji však odmítla.
Nutím ji do jídla, kolikrát s ní jsem vzhůru do pěti do rána, povídáte si, vysvětlujete možné i nemožné a snažíte se jí nalít trochu elánu do žil....a to v šest hodin už zase vstává Jeník.
Kolikrát po hodině a půl spánku padáte první půlhodinu na ústa, ale pak se vzmátoříte a jdete dál.
Na linku si vylepíte arch papíru A4, protože uhlídat které dítě který lék a v jakém dávkování bere, už je nad vaše síly. Dokud bralo jedno dítě, dalo se to zapamatovat, tohle už si nerisknu, přece jen antidepresiva, antipsychotika, anxiolytika už nejsou žádná legrace a pomíchat to rozhodně nechcete.
Jaký výhoda, že jste zdravotník a mít "tři pacienty" pro vás není problém.
Bojujete se třemi "psychicky indisponovanými" dětmi, pendlujete mezi nemocnicí, psychology, psychiatry, rodinnými terapiemi, na poštu, na nákup a rychle zase domů a snažíte se nějak přežít každý den...
....a pořád vám někdo hází klacky pod nohy.
Poslední tři dny jsem měla pocit, že už je Elišce líp, že Trittico zabralo, protože neusínala vyčerpáním v šest nebo v sedm hodin ráno, ale někdy to stihla UŽ ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno...
A každá hodinka dobrá, ne....
Ale Eliška tvrdí, že jí lépe není, protože strach a úzkost z toho, že by MĚLA jít (konečně) v pondělí do školy jsou větší.
Loni mi obyvatelé bytovky zakázali venčit psa za domem - OK, venčili jsme JEN před domem a samozřejmě sbírali exkrementy. Asi před 14 dny se usnesli, že nesmíme venčit ani na trávě před domem... No jo, ale choďte pětkrát denně 300 metrů daleko na trávu.
A jak, když vaši úzkostní autisté klidně několik dnů či týdnů odmítají chodit ven?
Mám tam posílat Elišku, která se bojí stromů, lidí, hluku venku a která bere čtvery psychiatrické léky? Která vám klidně omdlí na schodech a rozrazí si do krve koleno? Která nemá ráda změny a odmítá tak daleko chodit? Nebo tu budete nechávat dva autisty samotné, než vyvenčíte psa?
JAK vysvětlíte Jeníčkovi, že když jde ven s míčem nebo s bublifukem před dům, že už nesmí brát Betynku s sebou? Betka byla často jeho jediná motivace, aby šel ven...
Další týden si na místo, kde jste rok parkovali, stoupne nějakej chlap...a oznámí vám, že ústní domluva, která léta platila, se ruší, že TO místo je VŠECH a že on má nové auto a nenechá si ho někde venku odřít a tudíž tam, kde jsem rok parkovala já, bude nyní stát on...
JAK vysvětlíte Jeníčkovi, že máte auto kilometr od domu? Jak ho tam dotáhnete, když nebude chtít jít?
Ano, dítě se ZTP/P má nárok na místo od Města, ale jsme u rušné silnice a místo tu není kde namalovat...
Dvě výhody, kvůli kterým jste před 13 měsíci brala tento byt - oplocená zahrada na venčení psa (i Jeníčka) a místo k parkování, najednou pominuly...
Každý den se třemi "nemocnými" dětmi se musíte přemlouvat, abyste vydrželi, abyste se nezhroutili, abyste dokázali MYSLET pozitivně a DĚKOVAT za to, co (ještě) máte.
A pak si jen tak jdete večer zkontrolovat auto, protože stojíte mimo oplocený areál a malá procházka vám přece neuškodí....a najednou vidíte za oknem lísteček.
"Buďte vděčná, jak vás K. zaopatřil. Většina rozvedených žen nemá TAK SNADNÝ ŽIVOT.
Většina žen pracuje. A děti si váží svých otců."
A už je to tady zase. Slzy se vám koulí po tvářích a vy čekáte za dveřmi, až přestanete brečet...takhle přece nemůžete domů - před hroutící se a v depresích se zmítající Elišku....
ONA si žije v novém rodinném domku za Prahou, ona byla s mým exmanželem a svým 15 tiletým synem na letecké dovolené, ona si jezdí po výletech....a my se tísníme v malém bytě s nerudnými sousedy a o dovolené si necháváme léta jen zdát .....
Děti si váží svých otců? To je pravda. Ale ČÍ je to vizitka, že vlastní dcery se odmítají stýkat se svým otcem? Že se hroutí jen při vzpomínce na něj?
Přes myšlenku "kéž bych měla tři zdravé děti a mohla jít do práce" jsem se už dávno přenesla....
...ale udivuje mě, že ani rok po rozvodu mi nedají pokoj.
A tak denně přemlouváte sebe i své děti, abyste to nevzdávali, že život stojí za to žít....
SNADNÝ život - stejně je zajímavé, JAK si někdo představuje snadný život. (Ale ne....víte, že ta žena je ovlivněná tím, co jí ex řekl a to nebude nic pěkného...Takže se na tu chudinku ani nezlobíte... vždyť ona vůbec netuší, co denně prožíváte...)
Ale má pravdu, milá neznámá, mám snadný život. Mám krásný život. Mám tři úžasné a jedinečné děti.
Miluji své děti, ač má každé své problémy a není jich málo, přesto jsou světlem mého života.
Tolik mne toho naučily a denně učí.
Mám snadný život, protože mám oči, které vidí, uši, které slyší, nohy, které chodí, mám ruce, které hladí a konejší, mám spoustu internetových přátel, kteří na nás myslí, mám srdce, které miluje a mysl, která se nenechá ovlivnit ani zničit ubohými lidmi....
Ale to nejdůležitější? Mám víru v Boha, zdroj nevyčerpatelné síly a energie, zdroj nekonečné a bezpodmínečné lásky, a to je to, na čem záleží. Mám ten největší DAR v životě. A díky Němu mohu pokaždé, když mě někdo srazí na kolena, zase vstát a s úsměvem a klidným srdcem jít dál.
A tak díky Bohu za můj snadný život.
Jsem vděčná za to, že jsem TAM, kde jsem, protože přesně tam mám být....
....tohle je mé poslání.
