Učíme se dotekům 3

V poslední době se mi občas POVEDE pochovat Jeníčka.
Nikdy se nepřijde přitulit sám, nikdy "neposkytne útěchu", ale už strpí, když ho obejmu já.

A protože jsem si říkala, že jsme s doteky hodně pokročili, tak se s vámi o naše pokroky zase podělíme.

Před třemi lety ještě Jeníček o lidské doteky nestál, raději se tiskl třeba ke skříňce ... zalézal do kouta nebo se válel po zemi. To ho uklidňuje i dnes. Není den, kdy by se neválel v obýváku nebo v kuchyni po zemi. Sám, nebo se svojí růžovou dekou.
Člověk si musí dávat pozor, kam šlape.

Čuník je ten nejlepší učitel, jakého mohl Jenda mít, a pokroky jsou po těch několika letech znát i v této oblasti.

Už se nechá pohladit, obejmout, nechá si dát pusu na dobrou noc a dokonce už ji umí i dát, pokud ON chce.

Když ho hladím po zádech, tak ani nedutá.

Když blbneme s čuníkem, tak je Jeníček asi nejšťastnější.

Přeji i vám nějakého "čuníka", která vás pohladí, obejme nebo podrbe na zádech.
Není nad láskyplné doteky.

(Fotky jsem našla založené v jedné složce, jsou asi měsíc staré, takže na nich Jeníček ještě není ostříhaný, ale vyhodit se mi je nechce, třeba i vám udělají radost...)