Poprvé v bazéně 2

Jeníček se bojí vody na obličeji, tak zavírá oči a pitvoří se, ale je sranda ho pozorovat.

Rád vymačkává vodu z pěnových míčků a říká, že balónek čůrá....

Ale je vidět, jak si to užívá. Ten spokojený úsměv na jeho tváři mluví za vše.

Je mu 9 let a dělá své "první krůčky" s kruhem. Pomalu se odvažuje pustit se rukama kruhu, zvednout nohy, kopat nohama. Přežije mokré vlasy a nebrečí....

Zkouší nové a nové věci a sám z toho má radost.

Nejvzácnější okamžiky jsou ty, kdy jsou všechny tři děti pohromadě.
To je chvíle, kdy matku jímá pocit vrcholného štěstí. Děti jsou SPOLU a spolupracují, kooperují, hrají si společně. Na chvilku zažívám zázrak. Pár vteřin absolutního štěstí a matka zapomíná na REALITU všedního života.

Většinu času to totiž nefunguje. "Normálně" bývá Šárka naštvaná, protivná, nadává svým sourozencům, straní se všech doma, zamyká se v pokoji a utíká do internetového světa a ač se hodně snažím, nenacházím příčinu. Zavírá se do svého světa a není tu (duchem)... A když tu je, trpí všichni okolo.

I když se neustále snažím jí dělat radost, brát ji do obchodu, na sushi, k Mc Donaldovi, věnovat jí čas i pozornost, kupovat jídlo, které má ráda, zařídit jí pokojíček, stahovat oblíbené filmy, kupovat jí oblečení, knihy, nové dvd, po kterém touží, poslala jsem ji s Eliškou na pouť do Karoliny, do kina.... přesto pro mě má akorát slova pohrdání.
Pořád ji omlouvám, že to neměla v životě mezi dvěma sourozenci s autismem jednoduché, s otcem, jakého jsem jim bohužel vybrala, ale ani to jí nedává právo nám neustále lhát, krást věci, podvádět, mluvit o mě stylem "ta kráva, ta mrdka, ta kurva, ze srdce ji nenávidím...."

Bolí to...
Strašně to bolí...
Neustále porušuje pravidla této rodiny, neustále dělá to, co  nemá, oslovuje kluky a chlapy na internetu, posílá jim své polonahé (nahé?) fotky, podvádí mě a do očí mi lže...
Nevím, co s tím.
Už pět let je to stále dokola to samé a síly docházejí.
Mně i všem okolo...

Už v Opařanech před třemi lety jí doktorka říkávala, že tam bude až do osmnácti, když "zlobí", už v Motole ji doktor chtěl poslat do výchovného ústavu, nikoliv domů....a já se tak snažím, aby byla doma. S námi. V prostředí, kde ji mají rádi a stojí o ni.
Aby měla pocit, že mi na ní záleží, že ji mám ráda.

Ale jak říká naše rodinná psychoterapeutka: "KDE je ta hranice? CO bude poslední kapka, kdy pohár mé trpělivosti přeteče? A není už TOHLE za hranou?"

Mám člověk myslet na sebe, nebo na NI?
Na svůj klid, nebo na její dobro?
A tím, že ji nechávám doma a dávám jí novou a novou šanci, ne(z)ničím tím všechny okolo?

Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem...a pořád dokola ty samé otázky....
Otázky, na které není správná odpověď.
Krvácející srdce matky bude trpět tak i tak...

Mám jediné přání: aby byly všechny tři děti šťastné a spokojené... PROČ se mi to nedaří?