Na 13:30 byla Šárka objednaná k zubařce. Deset minut trvá cesta, deset minut jsem si dala rezervu, protože jsem nevěděla, kde to je.
Seděly jsme v kuchyni u stolu a obědvaly jsme. Šárku jsem poslala pro kartičku pojišťovny s tím, že už jedeme, že to máme tak akorát...
Jdu k autu, čekám minutu, dvě, pět..a nic.
Troubím...
Poprvé, podruhé, potřetí, a znovu a znovu.... Desetiminutová rezerva vyčerpaná.
Nakonec vyleze z okna Eliška a zjišťuje, co se děje...
Šárka "zapomněla" ???, že jedeme k zubařce???? a ještě se ptala, kterej DEBIL to venku tak troubí....
Eliška si pro změnu myslela, že jede svatba....ale té se návštěva zubní ordinace dnes netýkala.
Marně by člověk mohl předpokládat, že když se řekne "JEDEME", tak to znamená, že jedeme...
... a když se náhodou zdrží a slyší troubení, že jí dojde, že to je na ni, aby si pospíšila.
Marnost...
Môj muž to tak má, má aj schizoidné ,,ladenie,,...pre mňa je to toto, úplne nepochopenie reality...
OdpovědětVymazatPíšem teraz viac o autizme, ak môžeš podpor ma v komentároch, lebo ,,dobrí ĺudkovia,, mi zase dohovárajú, nechápu, že na to mi umierame...my totiž nevychovávame, ale stále vytvárame životné stereotypy, čo je nadľudské...
Niečo o tom poriadku, praktickom žití, ukladaní, ak môžeš napíš u mňa:-)pa!