Snažila jsem se Jeníčkovi ukazovat stromy, listy, klacíky, okolo jedoucí auta, ale nic nezabíralo.
Jenda se čertil dál.
Postával, bál se udělat další krok, zavíral oči, jako kdyby spal...
Slíbila jsem mu za odměnu nanuka.
Ani to ho však moc nemotivovalo k chůzi.
Nevím koho ta cesta několika set metrů k autu vyčerpala víc, zda Jeníčka nebo mě... Já jsem se u toho pěkně zapotila.
Když jsme se konečně doploužili k autu, volal Jeníček: "NANUK, NANUK!!"
Dojela jsem k Lidlu. Jeníček se mnou do obchodu (za dalšími lidmi) jít nechtěl.... Bez košíku jsem se tedy rozběhla do obchodu, ale v Lidlu moc nanuků na výběr nemají a jeho oblíbeného Twistra už vůbec ne.
A v tom stresu už mi to moc nemyslelo. Popadla jsem kornout, pár kaiserek a poklusem k pokladně....
Poprosila jsem paní přede mnou, že jsem v autě nechala řvoucího autistu, zda by mě nepustila před ni..naštěstí měla pochopení...
A Jenda se čertil zase... nechtěl kornout, chtěl NANUK...
"Nemá. Nemá nanuk. Nemá!!!!. Nanuk nemá!!!!"
Po chvilce se naštěstí zklidnil a vzal jahodový kornout na milost. Ještě mi podal "odpadky", žádné totiž u sebe vzadu nestrpí...
Když jsem se doma manželovi zmínila, že jsme byli na procházce a Jeníček dostal za odměnu po procházce kornout, podotkl manžel, že za jejich dob byla SAMA procházka a hřiště odměnou.
...a že odměnu jsem prý měla dostat já za to, že jsem to vydržela....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.