Pohřeb

Po čtyřech písních, básničce o MAMINCE a pár slovech řečnice odjela rakev pryč...

Strejda nechtěl fotografa ani potřásání rukou, tak i bez toho se to obešlo.

Poprosili jsme pracovníky pohřební služby, zda by nám nemohli otevřít rakev. Chtěli jsme se s babičkou rozloučit. Tedy já a moje dcery.
Nikdo jiný nešel.
Chtěla jsem se takhle i před 19 lety rozloučit s tátou, ale to mi nebylo dovoleno. A já byla tehdy mladá a hloupá a nedovedla jsem si to prosadit.

Prý: "Nechoďte tam, je to hnusný , odporný, je to strašnej pohled" zaznívalo z několika stran.... I moje matka byla rezolutně proti.

Nechápu taková slova. Pro mne je smrt přirozenou součástí života. Dřív také měli lidé nebožtíka doma, chodili se s ním rozloučit lidé z vesnice a nikomu na tom nic odporného nepřišlo.

Jsem ráda, že šly i holky. Eliška to akutně potřebovala. Viděla babičku naposledy cca deset minut po její smrti a ten pohled hezký nebyl, nechtěla si ji takto pamatovat. A taky "potřebovala" vědět, že v té rakvi je opravdu babička, že tam není někdo jiný.... potřebovala se o tom UJISTIT, VIDĚT to na vlastní oči. Rozebírala i to, že by pak nechtěla chodit "cizímu" člověku na hrob, že musí vědět, že je tam babička....

Nebyl to odporný pohled. Samozřejmě že ne.
Bylo to moc pěkné - vidět naposledy babičku, rozloučit se s ní a pamatovat si ji, jak spí s lehounkým úsměvem na tváři s rukama složenýma na břiše, okolo ní kytky...

Odpočívej v pokoji, babi.