Antidepresiva zabrala

Dnes jsou to dva měsíce, co beru antidepresiva. Přesněji Zoloft.
Dvacet let jsem podobné léky odmítala.
Dvacet let jsem se snažila vystačit si sama, být silná, vše zvládnout.
Už po prvním rozvodu s "psychopatem" jsem měla posttraumatickou stresovou poruchu, ale pořád jsem si říkala, že to dám.
Vlastními silami.....
...že nechci žádnou chemii, že to k ničemu není, že na tohle přece stačím sama.

Kdybych věděla, že to může být ještě horší.... že to monstrum, které se vyklubalo z druhého manžela, mě tak totálně rozhodí, zničí, pošlape, okrade.... asi bych se zbláznila (hned).

Nešlo o to, že krachlo i druhé manželství, né že by se mi to líbilo, jsem konzervativní člověk a vztahy jsou pro mě dlouhodobou záležitostí, ale nějak bych to zvládla. To se přece stává.
Ale že vás někdo okrade o milion a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat, nepomůže vám ani Linka bezpečí ani policie, vůbec nikdo. Psychické násilí totiž nemáte jak dokázat. A vše je jen "jeho slovo proti vašemu".
A vašim dětem nikdo nevěří, jsou přece psychicky nemocné.

Konec.
Málem to byl můj konec.
Utekla jsem loni v červnu a tiše jsem doufala, věřila, že se nějak dohodneme, že ten člověk přece není tak strašně zlý, aby mě vykopl na ulici bez peněz.... rekonstrukce jeho domu mě stála skoro milion, má novou střechu, plastová okna, dveře, opravenou terasu i celé horní patro, nové schody...a spoustu dalších věcí.
Mělo to být "chráněné" bydlení pro mé tři autisty napořád. Do konce jejich nebo mého života.
Každé dítě mělo svůj pokoj, na zahradě trampolínu, skluzavku, hřiště a stůl na stolní tenis, aby se ti mí hyperaktivečci vyřádili....
A ono vše padlo.

Žebrala jsem, prosila, psala maily, prosila o jakoukoliv domluvu, o nějaké řešení...ale ne, ten člověk mě neskutečně urážel a ponižoval dál... po půl roce jsem byla na dně. Psycholožka mi dávno radila zablokovat jeho odporné maily a nečíst to... ale já se chtěla domluvit....
Nebo vrátit alespoň část peněz, nebo se domluvit na splátkách....jakékoliv řešení by bylo lepší než tohle.
Ale s narcistickým schizoidem se domluvit nedá.

V lednu jsem pochopila, že to nepůjde a chtěla jsem se zabít. Zoufalství dostoupilo svému vrcholu.
A nedalo se snést.
Představa, že jsem své děti okradla o milion, že už jim nikdy neposkytnu zázemí, jaké by měly mít, že už jim nic nedopřeju, že budu bez peněz živořit až do konce života, že nikdy nepojedu na dovolenou ....že se někdo může obohatit na úkor matky tří postižených dětí a nikdo s tím nic nedělá....mě neskutečně ubíjela.
Po návštěvě dvou právniček jsem neměla daleko ke zhroucení. Slzy jako hrachy se denně koulely po mých tvářích.

Navštěvovala jsem psycholožku a uvažovala i o lázních....ale KDO by se postaral o děti?
Tolik se mi chtělo umřít!
Zmizet z povrchu zemského, neexistovat.
Tolik jsem chtěla, aby to mnohaleté utrpení už konečně skončilo a neviděla jsem jiné východisko.

Úzkosti jsem měla i předtím, ale teď nabyly obludných rozměrů - otevřít mail, zvednout telefon, podívat se, zda je něco ve schránce, otevřít internet banking a podívat se na účet, zda máme ještě na jídlo, dojít k doktorce.... nic z toho jsem nebyla schopná zvládnout. Každá tahle a mnohé další situace spouštěly PTSP.
A byl to takový začarovaný kruh... když neotevřete 3 týdny mail, propásnete důležité věci - od učitelek, z úřadů.... ale když ono to nešlo....a pak vysvětlovat, proč nejdete do mailu, do schránky...kdo nezažil, nepochopí.
Při zvonění telefonu či smsky mě doteď ochromí neskutečná zima, zachvacuje mě panika, přestává mi to myslet a chce se mi nebýt.
Nikdy bych nevěřila, co dva psychicky narušení muži dokáží udělat s psychikou ženy. Nejen ženy...ale i dětí, což je ta největší tragédie.

Nikdy nezapomenu, jak jsem plakala, když jsem měla jít ven, jak jsem se musela násilím nutit odvézt Jendu do školy a to mě tak vyčerpalo, že jsem přijela, padla do postele a spala další tři čtyři hodiny přikrytá i s hlavou... Nějak jsem měla pocit, že tam jsem v bezpečí, TAM na mě nikdo nemůže.
Jenda mě držel nad vodou - povinnost ho ráno odvézt do školy a po obědě ho zase přivézt. Nebýt Jendy, asi bych to nezvládla.

Nakonec mě psycholožka ukecala k braní antidepresiv.... Prvních 14 dní mi bylo ještě hůř.... Nevěřila bych, že člověku může být ještě hůř.
Chtěla jsem je vysadit, ale nakonec jsem vydržela a jsem ráda.
Zoloft zabral.
Deprese nemám, zabít se nechci.

Ale není to ono....
Nic mě nebaví, úzkosti mám dál a připadám si strašně otupělá. Nemyslí mi to, ale asi je to tak lepší.
Myšlenky na to, že nemám vůbec nic, že mě ten kretén nepustil ani pro moje věci, pro věci z Jeníčkova pokoje, z kuchyně.... že nemám jedinou skříň, stůl, vůbec nic... by mě ubíjely.
Lépe nemyslet.

Děti zvládám, ale pak už nic (moc).
A tak se poslední měsíce soustředím na focení. To je to jediné, co mě dovede na chvíli zbavit úzkostí a depresí...když běhám s foťákem okolo rybníka a hledám brouky, není na úzkosti a deprese čas...

Snažím se nějak ukočírovat svůj život, neutopit se v negativních myšlenkách a začínám na rady psycholožky snít. Myslet na své potřeby - což je zvláštní...když 41 let žádné mít nemůžete, tak vás nejdřív vůbec nic nenapadá....ale jde to, pomalu, ale jde....
Učím se nastavovat hranice, což je pro mě velký problém. Byla (JSEM) připravená vždy a pro všechny udělat cokoliv....a není to dobře.... Psycholožka mi pokaždé KLADE otázku:
- "A KDE JSOU V TOM VAŠE potřeby?!"
40 let se po nich nikdo neptal, nepídil a já nyní hledám....a pomalinku sním.

O cestování po ČR. Na zahraniční dovolené nikdy nebudu mít peníze, ale i v naší zemi je krásně.
K tomu potřebuju asistenty k Jeníčkovi, což je docela velký problém, ale problémy jsou od toho, aby se překonávaly, že....

Plním si své sny.... chodím k rybníku, naslouchám ptáčkům, pozoruji labutě, kachny, potápky, hledám žáby..... a sním si o digitální zrcadlovce a hlavně o objektivu "na ptáky". Možná to nevyjde, přece jen tohle je mimo mé finanční možnosti, ale možná někdy nějaký bazarový by se mohl najít...uvidíme....

Už půl roku se mi nedaří číst a chci se ke knihám zase vrátit.
Minulý víkend jsem byla na kursu háčkování a po mnoha letech jsem udělala svůj první čtvereček.

Vypadá to, že možná je na světě přece jen fajn.
To, že jsem 2x narazila na blbce, přece neznamená, že zahodím svůj život....
Zvládla jsem vychovat tři "zvláštní" děti a přežít 21 let domácího násilí, teď už přece musí být líp....

Tak mi držte palce.
Omlouvám se za dlouhou odmlku, fakt jsem nebyla schopná komukoliv říct, jak jsem to zase zkazila....
Po roce už jsem jinde.
Ano, bolí to, ale už v tom není zoufalství a bezmoc, je v tom přijetí, pokora a vděčnost za to, že jsem to přežila....
Díky Bohu.