Autismus v obrazech

Je to asi rok a půl, kdy jsem si udělala knihu o Jendovi.

Koupila jsem si tehdy papírové desky, vložila jsem do nich euro fólie (jako jsou na vysvědčení), nalepila jsem obrázky na bílé papíry a napsala jsem k nim nějaké popisky.
Po nocích jsem trávila hodiny výrobou knížky.
Bavilo mě zaznamenávat Jendův život a listovat tak ve vzpomínkách.

První "knihu" si nechal Jendův neurolog, kam chodíme od 3 měsíců Jendova věku a druhou si nechali loni na jaře v APLE. Měla jsem radost, že se jim kniha líbí.

Jedna "knížka" byla přímo s vyvolanými fotkami, druhá s obrázky vytištěnými na bílý papír.

Dvakrát jsem si udělala knihu a nakonec jsem stejně neměla nic.

Potřetí už se mi tisknout a nalepovat fotky nechtělo.

Půl roku jsem prosila Elišku, aby mi udělala fotoknihu.

Nechtělo se jí, ale nedávno jsem ji (konečně) přemluvila a moje historicky první fotokniha je na světě.
Někdo si fotoknihu nechává dělat o zážitcích z dovolené, jiný si tak zaznamená svůj svatební den, já si takhle zaznamenám AUTISMUS svého syna.

Cvičně knížce  říkám "Autismus v obrazech", i když jsou zde obrázky již od miminka. Je zde i cvičení Vojtovy metody, komunikační kniha, ukázka denního režimu, fotka zážitkového deníčku ap.

Už pár lidiček si knihu prohlédlo a moc se jim líbí.

Až si našetřím, plánuji si nechat vytisknout druhý díl.

Tato kniha (podle data na fotkách) končí totiž někdy loni na jaře. A od té doby mám obrázků plno.

Fotky už mám vybrané a nachystané na flešce, tak teď stačí "jen" přemluvit Elišku, aby se na to vrhla znovu ...

Zatím se jí do toho nechce a já na to nemám čas.

Ani bych to tak krásně neudělala.

Mám šikovnou a hodnou dceru a ona to určitě brzy zvládne.

Když si tak knihu prohlížím, vybavují se mi vzpomínky.

Každá fotka má svoji historii.

Každá mi připomíná nějakou událost, nějaký boj, stres, bezmoc, mnohdy i zoufalství.
Kolikrát jsem brečela, když mi někdo na poště, na náměstí nebo v obchodě řekl, jak mám nevychované dítě, že ho odnesou čerti, že si ho vezmou, když tak "zlobí" maminku ap.

....jako kdyby to bylo včera.

Na prvních fotkách jsem ještě tápala a neměla jsem tušení PROČ se moje dítě chová tak, jak se chová...
...proč "normální" výchovné metody nezabírají ap.

Teprve časem to zvláštní chování, několikahodinové ječení, nespaní, rituály a afekty dostaly své jméno.

Vědět TO, co vím dnes, už tehdy, šlo by nám všechno líp.
Jenže já jsem před pár lety o autismu téměř nic nevěděla a to, co jsem věděla, to nestojí ani za zmínku.

Já jsem si tu cestičku musela prošlapat sama.

I proto píšu tento blog, tuhle knihu.

Proto, aby jiní rodiče, prarodiče, sousedé, známí či vychovatelé dětí s poruchou autistického spektra nemuseli tápat...