Jenda to nezvládá.
Noviny létají vzduchem a Jenda pláče.
Schovává se, ječí a opakuje echolálie.
Stěhování je nad jeho síly.
Ale snaží se.
Snažíme se všichni.
Eliška si dala nějaké oblečení do krabic, Šárka narovnala do tří krabic moje knihy.
Ale i tak je toho pořád hodně.
Jde to pomalu.
Přes den to nejde a v noci na to nemáte sílu.
Dnes jsem vzala Elišku do obchodu vybrat si koberec a světlo do pokojíčku.
Ono se to nezdá. Než obejdete pět obchodů a než si Eliška prohlédne desítky vymožeností - nikdy neviděla (a já taky ne) světlo, které reaguje na pohyb ruky nebo dokonce světlo na ovládání....Obdivovala různé tvary a barvy, různé designy, zářivky nebo lampičky na čtení..... a mně po několika hodinách stání došlo, že jsem zapomněla na ranní léky.
Léky jsem si brala s osmihodinovým zpožděním. Občas si vzpomenu po hodině či dvou, ale 8 hodin?! To se mi za celý rok a půl nestalo.
Doufala jsem, že to bude v pohodě. Léky jsem si vzala a šly jsme do prodejny pro zvířata.
Eliška potřebovala stelivo a krmení pro kočku. Byla nadšená, že ji někdo vzal do obchodu, že není zavřená doma jako vždy. Moc často se jí to nepoštěstí. A já jsem byla ráda, že má moje dítě radost. S nadšením mi ukazovala hady, osmáky, králíky, ale i pavouky nebo želvy.
A pak jsme vyšly ven.
Na moji nohu toho dnes (nebo za poslední dny?) bylo moc.
Ani nevím JAK a najednou jsem byla na zemi.
Noha se mi podlomila a....
V první chvíli jsem si myslela, že ani nevstanu, jak strašně to bolelo a říkala jsem si, co budu 20 km od domova dělat.
Dobelhala jsem se k autu a Eliška se mi ještě smála, JAK jdu. Nezajímala ji bolest matky, ale fascinovala ji divná a pomalá chůze.
Ach, ten autismus. Člověku je to líto. Kvůli tomu dítěti jste jely na "výlet", mohly jste být obě v teple domova. S bídou se postavíte na nohy, otřete si odřené ruce a vaše vlastní dítě se vám směje.
Eliška škemrala, ať jdeme ještě vedle do obchodu s oblečením. Rezolutně jsem odmítla.
S bídou jsem sbírala poslední zbytky sil, abych dojela domů.
Probrala jsem v duchu všechny možnosti.
Na autobus nejmíň kilometr daleko, to bych neušla ani náhodou.
A nikdo, nikdo, kdo by nás odvezl domů.
Elis fňukala, že ona CHCE do obchodu.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že musím OKAMŽITĚ domů, než mi noha nateče.... (ale copak ona to pochopí?!)
Se sebezapřením jsem skousla rty a zkusila bolavou nohou sešlápnout spojku.
No, nic moc...
Ale když ono to jinak nejde.
A tak jsem pomalu jela. Po 20 km jsem zastavila kousek pod lékárnou a prosila jsem Elišku, aby mi došla pro octan hlinitý a pro Voltaren...
Jen jsem to zkusila. Věděla jsem, že to nejspíš nepůjde.
Ječela, že neee, že se bojí lidí.
Z posledních sil jsem se vyplížila z auta a pro věci jsem si došla sama.
Cestu zpět z lékárny už jsem moc nezvládala a Eliška se z plna hrdla smála (mé pomalé chůzi).
Empatie nula. Žádné pochopení, žádná lítost...
Nevím, jestli mi má být líto mně nebo jí.
Asi jí.
NIKDY to nebude mít v životě jednoduché. Na první pohled to vypadá příšerně, když se někdo směje vaší bolesti.
Velmi často reaguje úplně jinak než by bylo záhodno... a tohle jí nikdo trpět nebude.
Doma jsem sebou plácla na gauč a tři hodiny jsem se nehla. Snažím se rozdávat rozkazy (nebo prosby?) a občas na desáté požádání někdo vyhoví.
Naštěstí mám schované berle po prodělané trombóze. Bez toho to nejde.
Stačí mi jedna a dojdu si pro čaj nebo na záchod.
..... už to znám...Vyvrtnutý kotník jsem měla asi třikrát. Nejhorší jsou první dva dny...
Dva dny se pokusím "NIC" nedělat a pak se zkusím zase něco zabalit....
Teď se mi to vůůbec nehodilo....
To je mi moc líto. Jsi tak obětavá a dostane se ti od dítěte takové odměny. Děti jsou vůbec, i ty zdravé, často nevděčné a to se je snažíme co nejlépe vychovat. A modré z nebe snést.
OdpovědětVymazatJá vím že je to drsné a že je nemocná, ale asi bych ji jednu plácl, aby pocítila co je to bolest.
Možná bys nemusela s tím stěhováním tolik spěchat, svět se nezboří, nepřepínat své síly a víc se šetřit.
to tedy ne, placnout rozhodne ne.
Vymazatto jsem zjistila je pro autistu uplne ta nejhorsi varianta.
uz, kdyz byl ten muj AS – 5 let stary bylo jasne, ze kdyz bych placla, tak mi to vrati. s zadnym placanim vubec nezacinat. a dneska uz by me samozrejme prepral, ale nedelame to, nikdy jsem tuto metodu nepouzila.
pokusit se vysvetlovat je jedina moznost.
s.
Marcelko, kdykoli si čtu, co všechno děláš a zvládáš, pokládám si otázku, jak ještě dlouho? No vidíš! Teď to odskákala noha. No, vlastně asi neodskákala. Skákala spíš ta druhá, co? Jestli ovšem tahle nešťastná příhoda bude mít ten důsledek, že si aspoň trochu odpočineš, pak je dobře, že se to stalo. Stěhování o týden odlož a jestli chceš, zorganizujeme to tak, jak jsem navrhoval a ty nebudeš muset nic a nikam nosit. Klidně bych i přijel na jejich práci osobně dohlídnout, abys fakt nemusela dělat nic, co může udělat někdo jinej. Ještě tak hodinku budu určitě vzhůru, tak pokud budeš chtít, dej vědět a nějak to domluvíme. Člověku se dějou tyhle věci většinou tehdy, když je nepotřebuje a když chce Bůh prosadit jiné řešení než ty!
OdpovědětVymazatJe mi moc líto toho, jak se Eliška zachovala. Inteligentní holka, která ví, jak nepříjemný je výsměch ostatních a stejně..Jak by se zachovala, kdybys byla v akutním ohrožení (upadla třeba na cestě)? Toto jsou normy, která si Eliška musí zapamatovat, jinak budou lidé vedle ní nešťastní, a to velmi. Svým chováním připomíná tatínka. Bití asi nepomůže, osobní zkušenosti asi taky nepomohly, snad Eliška jednou sama pochopí. A nepomohla by s Jeníkem na pár dní mamka? Bratr? U nich už to zná a s dědečkem se mají hodně rádi. Hodně sil. Jitka
OdpovědětVymazatANO, ji bolí výsměch ostatních, ale už neví, nevnímá, že i mě NĚCO bolí.(Vnímá svět JINAK) ANO, svým chováním často připomíná svého otce, ač tohle si určitě nepřeje ani sama. Je to silnější než ona. MOHU jen doufat, že s přibývajícími léty bude líp.
VymazatAutisté si nedovedou představit, že druhý člověk TAKÉ něco cítí. Má dvacetiletá dcera ani nedokáže pochopit, že výsměch je něco nežádoucího, ani když je namířen vůči ní.(Ptá se dokola, proč by se jí neměli lidé smát - jsou jí naprosto lhostejní).Za jakoukoliv indispozici mi vyhrožuje bitím, nebo mi rovnou nějakou "ubalí" - kdybych jí to vrátila, bude donekonečna opakovat, že ji maminka uhodila, a můj dovětek, že napřed uhodila ona mne, přejde mlčením. Jarmila
VymazatTo je Marci autismus v praxi. Je mi tě líto.
OdpovědětVymazatAutisti to totiž chápou jinak než my. Ale i přesto bych Elišce vysvětlila, že by se takto chovat neměla. Že Tě její chování ubližuje a bolí. Oni i autisté mají určitou míru empatie.
Peta se mi sice nesměje, když mě něco bolí.
On je naštvaný, že mi něco je. Ale já vím, že se o mě bojí.
Navštívil mě totiž po operaci mozku na JIP a bojí se o mě.
Já mu pořád vysvětluju,když se chová jinak, jak to druhým ubližuje.
Příklad : Peta tráví večery na PC do noci. Ale my musíme spát. Proto si musí vzít sluchátka. Sice mu to každý den musím říkat, ale bere si je.
Nesmí v noci vyjíst ledničku.
Je třeba být trpělivý a ono se dá je naučit ohleduplnosti.
Byť naučené.
Míša
Míšo, samozřejmě jí vysvětluji, JAK se cítím a že by se takhle chovat neměla, ale chápe to? Pochopí to? Těžko! (I manželovi jsem se to snažila vysvětlit 18 let!!!) Marně... Oni to teoreticky vědí oba, ale použití v praxi je mizivé. V krizové situaci autismus vyhrává.
VymazatMíšo a já dokonce vím, že mě má ráda a že by jí bylo líto, kdybych umřela, ale ona to neumí dát najevo a v podobných situacích autismus vyhrává.
VymazatJe moc smutné že zrovna takovéto situace autisté nechápou a nedokáží pomoci.A asi se to ani nedá naučit ? tak jako ví že musí mít úkoly do školy,vědět že v případě SOS se musí přemoci ? Lída
OdpovědětVymazatJá tomu nerozumím, Eliška se bojí lidí, ale do obchodu pro hadříky by šla? Nevím, asi bych byla hodně vytočená, obdivuju, kolik toho vydržíš, mě když syn vytočí, tak to fakt jede. A myslím, že právě proto, že mu to nikdo tolerovat nebude, bez ohledu na jeho "postižení", tak radši ať to ví už odmala. Držím palce, je mi líto, čím teď procházíte, ale uvidíte, že po přestěhování to bude lepší.
OdpovědětVymazatLenka
Eliška se bojí, když je sama. Se mnou zvládne cokoliv, tedy i lidi v obchodě, v divadle, u doktora. A ve stresových situacích se chová jak malé dítě.
Vymazatdeti, i ty zdrave, jsou vetsinou nevdecne, presne jak pise Pavel. sama mam bohuzel tu zkusenost... :(
OdpovědětVymazatv pripade Elisky je to tezsi. vim jak sama reaguju kdyz nekomu neco je nebo se zrani. sice se dotycnemu nesmeju, to v zadnem pripade, ale chyta me panika a nevim jak reagovat. casto se stava ze reaguju nespravne a okoli si mysli ze jsem bezcitna.
myslim ze nejlepsi spusob jak Elisce vysvetlit ze se ti nema smat kdyz te neco boli je situaci prirovnat k situaci ktera ji je znama. treba ji rict ze kdyz se ti smeje tak ty se citis tak jako ona kdyz se ji smejou spoluzaci. proste vybrat situaci kterou PRESNE pozna. ne ji jen rict: "jak by jsi se citila ty kdyby se ti nekdo smal kdyz te boli noha?" do te vety se ona nedovede vzit.
ze chtela do obchodu s oblecenim ale nezvladla lekarnu chapu. do obchodu by jsi sla s ni, do lekarny mela jit sama. to je urcire pro ni ohromnej rozdil.
Ani takhle by to nefungovalo? Opravdu přesně to srovnat "cítím se stejně jako se cítíš ty, když se ti smějí spolužáci, prosím, nesměj se mi". K něčemu jí to přirovnat a zároveň jí dát návod, jak reagovat? Plácnout ji nepomůže určitě, nepochopí to, ale nezvládla by to přijmout ani jako naučený vzorec? "Nemůžu se smát, ale měla bych dotyčnému třeba říct: To mě mrzí, že tě to bolí."
VymazatNebo prostě logicky: "Když se budeš smát člověku, který upadl a má bolesti, tak ten člověk se na tebe bude zlobit a když se stane něco zlého tobě, bude se smát zase on."
VymazatOna si asi neumí v téhle chvíli moc dobře představit, co by bylo, kdyby... kdyby se mi to stalo taky. Nebo kdyby se mi stala jiná nepříjemná situace. Je to moc abstraktní. Stejně jako je na ni příliš abstraktní empatie nebo soucit. Ale alespoň ji mechanicky naučit: situaci "když se druhému něco stane, říká se: To mi ale líto" nebo něco v tomhle smyslu. Ona to tak nemyslí, ale když se bude smát a nenaučí se, že taková reakce není vhodná, bude to mít vážně těžký.
VymazatAno, je to tak. Neumí si představit CO BY BYLO KDYBY....Učím ji všechno, ale zrovna frázi OMLUVY a lítosti nechce vypustit z úst... nevím PROČ. Ví, že se nemá smát, ale neumí se ovládat. Na to je příliš impulzivní.
VymazatKomentář mailem od člověka s AS:
OdpovědětVymazatAhoj, je mi líto jaké jaké jsi měla trable s nohou a Eliška tě vůbec neutěšila. To naše postižení
je hrozná věc, člověk to nedělá úmyslně, jedná spontánně a druhá strana to zkrátka nepochopí.
Proto nemáme mnoho přátel. Kolikrát jsem si uvědomila, že jsem řekla něco nevhodného,
nedomyslela důsledky, pak mi to došlo ale nenašla jsem v sobě sílu se omluvit, nebo se z chyb ponaučit.
Snad na chvilku, ale pak zase člověk zapadl do toho rituálu a reagoval stejně špatně.
ano autisté to mají naučené.
OdpovědětVymazatPeta mi jednou řekl, že hodně vzorců chování má naučené, protože to okolí tak chce.
Míša
Ano, mají toho spoustu naučeného, ale neumějí to aplikovat v dané situaci...nebo málokdy. Často situaci vyhodnotí úplně jinak.
VymazatAutíci jdou vážně z extrému do extrému... Vím o jednom, co by sice projevil lítost, ale pomoct by taky nedokázal - dostal by se do záchvatu z hrůzy, že ta druhá osoba umře... :-(
OdpovědětVymazatČlověk si nevybere...
Snad noha přestane bolet brzy a držím palce se stěhováním.
ahoj Amelie,
OdpovědětVymazatdržím palce se stěhováním.K té Elišce-nejsou to spíš rozpaky puberťáka,který neví,jak se zachovat?Jana
Nemyslím si.
VymazatMoje milá, to je mi líto! Stěhování jsem přežila před třemi roky. Držím palce, ať to zvládnete!!!!! Objímám. Tina
OdpovědětVymazatOuvej, úplně mě ta noha bolí s Vámi, ale jak už tu někdo psal - je to znamení, abyste zvolnila. Vyřízená nemocná máma dětem nepomůže, takže aspoň trošku na sebe dávejte pozor a buďte aspoň někdy malinko sobecká a ten čas si pro sebe urvěte.
OdpovědětVymazatJste skvělá, obdivuhodná žena, tak se opatrujte.
To chce klid,rozvahu a pochopení.Kdo by svému dítěti měl rozumět víc, než vlastní matka.Zase bude dobře!!!!!
OdpovědětVymazatAch jo, ženská, nemáš to lehký. Držím palce.
OdpovědětVymazatNejtěžší je asi nevidět moc světlé budoucnosti, ale kdo ví.
Vedeš si dobře.
Amélko, to je totiž zákon schválnosti, když to nejmíň potřebuješ, tak to přijde! :-( Tvého úrazu je mi líto. Vzpomínám si, jak na mě kamarádka čekala před barákem, já chvátala dolů ze schodů, najednou rána jak z děla! myslela jsem si, že mi spadlo CD a rozbilo se, ale na zemi žádné neleželo. Koukám co to mohlo být a když se rozejdu, tak najednou zařvu bolestí! Ta rána byla moje noha! Pod rentgenem se zjistilo, že mám naštípnutou kůstku dole v noze, celé to bylo podlité krví, dostala jsem nechodící sádru a šíleně to bolelo. Ještě dnes, při změnách počasí a nebo při vyšší námaze noha pekelně bolí a palcem na noze sotva hýbu. :-(
OdpovědětVymazatTakže to určitě nepodceňuj - i když si myslíš, e máš vyvrknutí kotník, klidně to může být něco jiného. :-( Soucítím s tebou a myslím na tebe.
A jak píšeš, i když se ti Eliška smála, přesto víš, že tě má MOC ráda a to je to nejdůležitější. Je to smutné, ale prostě za to nemůže.
Drž se Amélko.
Jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... Je to celé strašně smutné, nejen ta noha, ale hlavně nedostatek empatie u Elišky. Autisti prostě pro laiky vypadají jako 100% sobci, vím že jsou nemocní, ale žít s nimi musí být peklo, nebo aby člověk byl anděl. Protože i když si 1000 x říkáte, nemůže za to, nemůže za to, tak jdnou to prostě musí překypět. Vy asi anděl jste!
OdpovědětVymazatPpřeji hodně sil, odpočiňte si a hlavně prostě holky hoňte jako zduté kozy, ať něco dělají. Jsou mladé a zdravé, nejsou ochrnuté ani jinak tělesně postižené. Nenechte ze sebe dělat otroka! Že jsou v pubertě je moc neomlouvá. Myslím, že by se jim moc nelíbilo mít maminku na dlouho někde v nemocnici a být u příbuzných... Dřív se na žádnou pubertu a revoltu taky nehrálo. Tím neříkám znovu zavádět praktiky 18 století, ale možná to něco do sebe mělo :-)... Opatrujte se! Zuzka z Brna
Trochu mi připadá že AS ano je to postižení hrozné ale když si dokáží UVĚDOMIT své nevhodné,neúmyslné chování tak proč se diví že to druhá strana nepochopí ( co na tom má chápat to už by to tu bylo jak v blázinci všude )I ostatní lidé musí lecos ve svém životě překonat a přizpůsobit se- ano mají to těžší ale když CHÁPOU neměli by se na nemoc (často) vymlouvat.Lída
OdpovědětVymazatAhoj,přeju Ti,aby se noha dala brzo do pořádku.vyvrknutý kotník jsem měla mockrát,tak vím jaký to je.Snad to nebude na dlouho,aby tě to moc nebrzdilo v balení.Taky mám doma takovýho posměváčka,ale není to dítě,je to manžel.Ahoj Jana
OdpovědětVymazatO manželovi raději pomlčím.
VymazatJa mam taky tendenci se smat, kdyz nekdo zakopne a spadne :-(. Ale smich potlacuju, nesmeju se nahlas, ale asi je poznat, ze se bavim. Bavim, neposmivam se. Ale nevim jestli to neni castecne taky tim, ze sleduju v televizi hlavne nejake ztrestene komedie, kde o pady a jine nehody neni nouze a tam to vtipny je. A realita ti to mozna muze pripomenout. Teda mam tendenci ke smichu jenom dokud si nekdo nejak vyrazne neublizi a pokud nejde o nejakej hrozive vypadajici pad nebo o cloveka, kterej ocividne ma problem s chuzi, to se pro zmenu desne leknu. (Stat se to treba nasi babicce, asi by se mi uplne zastavilo srdce, byla bych poradne vyklepana a nemela bych daleko k hysterii). Nastesti jsem svedkem techhle situaci naprosto minimalne . Proste to vypada vtipne, nemyslim to nijak zle, ze bych se chtela posmivat. Ve skole jsme si spoluzacku-kamaradku taky dobirali, kdyz prisla s dlahou na ruce i na noze - a ona to vzala v pohode. Ale je fakt, ze ja se smeju, i kdyz neco boli me (ve smyslu ze si "ublizim" nemyslim migrenu, bolest zubu a pod.. Bolest me uklidnuje. Tohle teda asi neni "vysada" jenom autistu :-(. Taky je mozne, ze se o tebe bala, chtela se ujistit, ze ti nic neni, proto te tahla do obchodu. Necekala tuhle situaci, nechtela te takhle videt, mozna se vydesila...a snazila se to zakryt smichem.(to jsou jen moje uvahy, mozna jsem uplne vedle. Ale takhle nejak priblizne to vnimam ja sama v podobne situaci).
OdpovědětVymazatPřesně tak: NIKDY nevím, co si myslí doopravdy. Možná se o mě bála a maskovala to? Ale nemyslím si. Nechápe cizí bolest. Nechápe, jak mi je... Je jak Jenda: vidí zkřivený obličej a přijde jí to k smíchu? Bůh ví.
VymazatAhoj Amelie, já jsem aspík (je mi 26 let, diagnózu jsem dostala když mi bylo 24) a taky se někdy nevhodně směju, většinou tehdy, když se na mě navalí velká dávka vlastních emocí (a zranění blízkého člověka je právě taková emočně náročná situace - je mi jasné, že toho druhého to bolí, a mám o toho člověka strach; ale např. nepoznám, zda je ten člověk z bolesti vystresovaný, nebo mu ta bolest nevadí) a já nevím, jak mám reagovat (často je to tak, že znám více způsobů, jak reagovat, a nedokážu vybrat ten "správný"). Rozhodně nemám ze zranění druhého člověka radost a nepřeji mu to! Pokud se nerozesměju, většinou dostanu záchvat vzteku a rozbrečím se. Vysvětluju si to tak, že se ty emoce, které ve mě vyvolává pohled na zraněného blízkého, musí nějak dostat ven. Jednou z cest je právě utěšování, politování zraněného člověka. Ale to aspíci většinou neumí (protože neví, co mají dělat, co mají říct...), a tak z nich ty emoce vyletí jinou cestou (křik, pláč, afekt nebo ten smích). A to, že neví, co mají v dané situaci dělat (a často ví, že by NĚCO dělat měli) jim přidává další negativní emoce, především hroznou úzkost. Navíc mají neurotypici často problém rozeznat, jaké emoce aspík prožívá, tak ho často odsoudí větami "On nic necítí! On se o mě nezajímá! Není mu to líto! Je mu to úplně jedno!" i když to nemusí být pravda.
VymazatJá také nemám ráda, když někdo lituje MĚ. Když mě něco bolí, jsem nejraději, pokud o tom nikdo nemluví, neupozorňuje na to, neutěšuje mě ani nelituje. Takže mám tendenci chovat se podle ponaučení "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim."
Navíc mám sníženou citlivost na bolest, to, co jiné bolí hodně, mě bolí tak málo, že si toho ani nevšimnu. Svým vlastním zraněním jsem se taky v pubertě i teď v dospělosti mockrát smála. A nikdy jsem netoužila, aby mě někdo litoval. Je pro mě skoro nemožné zpracovat cizí lítost, neumím na ni reagovat. Vlastně jsem dlouho nechápala smysl litování, v Eliščině věku rozhodně ne. Chápala jsem ale smysl pomoci, např. zvedla jsem druhého ze země, když upadl. Dodnes mám však problém poznat, kdy mám pomáhat a kdy ne. Vím, že některé lidi nadměrná pomoc obtěžuje. A tak často stojím, koukám, snažím se přijít na to, co mám dělat, narůstá ve mě úzkost - a nakonec se buď rozbrečím, nebo rozesměju.
V adolescenci jsem se naučila smích částečně potlačit. Horší je to s pláčem, ten potlačit neumím a lidmi je přijímán stejně špatně jako nevhodný smích.
Taky mám chronicky nemocnou maminku a často nevím, jak se k ní mám chovat. Čím jsem starší, tím víc mě to trápí. A když mi maminka vyčítá necitlivost, je mi ještě hůř. Často mě to dovede k záchvatu vzteku na sebe sama.
Tvoji Elišku neznám, tak nemůžu říct, jestli to má podobně jako já. Ale možné to je. Může to být taky kombinace různých jmenovaných příčin. Asi jediná cesta je vysvětlit jí názorně, jakou reakci v určitých situacích očekává VĚTŠINA lidí, proč ji očekávají a co si mohou myslet, pokud se někdo takto nezachová, jak mohou lidé pochopit, když se někdo v nějaké situaci rozesměje/rozpláče. Pro mě bylo v jejím věku pochopitelnější vysvětlení pomocí příběhů. A pokud má o druhé lidi obavy, je potřeba ji naučit dát to najevo tak, aby to bylo pro ty lidi pochopitelné. Možná pro ni bude lepší se místo litování naučit druhým rovnou pomoct.
Všimni si někdy, jak se Eliška chová, když se něco stane jí. Pokud také nevyžaduje lítost nebo se směje, je možné, že si ze své bolesti nic nedělá a myslí si, že všichni ostatní to prožívají stejně jako ona.
A to, že tě nutila jít do obchodu, mohlo být způsobeno taky tím, že se nedokázala srovnat s náhlou změnou. Mě často chytaly záchvaty vzteku a paniky, když se něco změnilo, protože mě ta změna uvrhla do pocitu chaosu. A chaos vyvolává úzkost. Možná že se Eliška jen bránila dalšímu návalu úzkosti?
Tvůj blog čtu už delší dobu a Elišky je mi někdy hodně líto. Určitě si tvoje články občas přečte - co říká na spojení "empatie nula", kterým ji občas na blogu častuješ?
Ničeho se tak nebojím, jako toho, že upadnu.
OdpovědětVymazatJá se jen chci vrátit k těm školkám, te´d jsme to řešili s říďou. Já tě naprosto chápu, jenže my to opravu nedáváme. Nemůžeme si dovolit snížit počty ětí na třídě, mohla byhl ale když to udělám, rázem přijdu o půl výplaty pro jednu učitelku..to prostě nejde jsme placený od počtu dětí...a když nesnížím, mám nabito na 28 dětí ve třídě. Upřímně, neokážu si představit to s autistou, by´t s asistentem. Chodí jich alespoň v Praze denně kolem 24.
OdpovědětVymazatMarci, to by bylo neúnosný, pr všechny aza druhý...ty holyk s tím neumějí, nemají specku..a víš dobře, že jsou autícu v některých ohledech nevyzpytatelní...prosím jen o pohled z druhé strany, nic víc.
Andy, já to chápu, ale kdo chápe matky autistů? Mám šestileté dítě a nikdo ho nechce ani ve školce? Doteď jsme nezjistili, zda by tam vydržel celé dopoledne. Třeba ano. Asi by si zvykl. Integrace nulová... Čím později se začne s integrací, tím hůř.
VymazatNevím, oč jde, ale to je úplná pravda. Třicet dětí na jednu učitelku je na zabití, ať jde o školku nebo o školu, o speciální nebo "běžnou" třidu. I kdyby měla třicet zdravých dětí v první třídě, je to moc. Neuhlídá je. A škola/školka je placená od "počtu kusů" (počtu dětí ve třídě). Když nebude mít děti, nebudou peníze a nebude to chtít za ty finance nikdo dělat. Trochu šikovný vysokoškolák se v soukromém sektoru bude vždycky mít daleko líp než ve školství.
Vymazat