Dvě milé dušičky mi napsaly, že mezi mými řádky na blogu vyčetly, že "jedu nadoraz".
Možná bych to nenazvala až takhle, ale necítím se nejlépe. A čím hůř mi je, tím méně mám sil psát.
V pondělí před rodinnou terapií mi bylo tak zle, že jsem neměla sílu ani fotit, a to už je na mě co říct.
Jednou na mě doléhá situace kolem Šárky, podruhé zdraví a chování Jeníka, jindy stav Elišky.
A když se to sejde všechno naráz, pak nemám chuť psát.
Včera měla Eliška panický záchvat - strašně se klepala, měla svíravý pocit na hrudi, mžitky před očima, podlamovaly se jí nohy, zvracela, brečela asi do půlnoci, obviňovala se ze všeho možného i nemožného, říkala, ať ji odvezu do léčebny, že se zbláznila, dnes nezvládla jít do školy, bylo jí špatně od žaludku, je strašně unavená, ospalá, vyčerpaná, bolí ji hlava i břicho, chodí jak mátoha a vede pochybné řeči.
Včera vypadala příšerně. Jednu chvíli jsem bojovala s myšlenkou zavolat záchranku, ale nakonec jsme to nějak ustály. Dnes jsem jí přidala léky na úzkosti a pevně doufám, že brzy usne.
Kontrolu na psychiatrii jsem uspíšila a půjdeme tam v pondělí. Předpokládám, že panická porucha jí nedovolí jít zítra či v pátek do školy.
"Nemůžu jít do školy. Nesmíš mě nutit. Sedla bych si na schody a brečela bych tam, kdybys mě nutila tam jít. Nezvládnu to!!!
Bojím se všeho!
Bojím se zdi ve škole, je taková divná, strašidelná. Dali na ni obraz, aby vypadala nenápadně, ale já se jí stejně strašně bojím.
Bojím se židle ve třídě. Strašně se bojím, že si na ni paní učitelka sedne. Bojím se celou hodinu, že se té učitelce něco stane, když si na tu židli sedne. Naštěstí učitelka většinou chodí po třídě. Nemůžu se soustředit, když je tam ta židle. Myslím na to celou hodinu.
Bojím se stromu, co je cestou do školy. Má hnusný oči. Kolem stromu je divná hudba. Strašně se bojím, že se svalí přes cestu. Musíš si na něj dávat pozor. Nesmíš tamtudy jezdit, aby nespadl na auto. Musíš se tomu místu vyhýbat. Měli by tu ulici zavřít, je to nebezpečné.
Nesmím jít do školy. Zdálo se mi, že když dostanu jedničku z pedagogiky, tak učitelka umře. Nemůžu jít do školy, nesmím dostat jedničku, strašně se toho bojím. Co když se to stane?! Co když to přivolám?
Nemůžu jít spát. Strašně se bojím, že umřu. Nenuť mě, prosím. Ani ty nesmíš jít spát. Slib mi, že nepůjdeš spát!!
Jeníček spí!!!! Probuď ho! HNED!!! Co když umřel? Tebe to nezajímá? Rychle, probuď ho!!! Slyšíš?! Probuď ho!! Ty o něho nemáš strach???!! Nemůžu jít spát, strašně se bojím.
Přijdeš mě v noci zkontrolovat, jestli jsem neumřela?
Jsem psychicky vyčerpaná, fyzicky chcíplá a všeho se bojím."..říká Eliška.
A tak se vzdělávám, abych lépe pochopila své děti....
Někdy si říkám, kolik toho člověk asi vydrží....
To je hrozne...... Nevim, co na to napsat. Drz se, Misa
OdpovědětVymazatChúďatko. Modlím sa za vás všetkých a žehnám vám... ♥
OdpovědětVymazatTyhle záchvaty znám a je mi úzko, když to čtu, je to opravdu hrozné ztrácet nad sebou kontrolu a ještě k tomu vědět, že tím záchvatem třeba někoho vyděsím...
OdpovědětVymazatDoufám, že už je aspoň o trochu lépe...
Ani já nevím, co napsat a tak ráda bych ti Marcelko nějak pomohla, jenže nenacházím ta správná slova. V těchto případech mě vždycky napadá jen jediné, obrátit se na pána Boha. Ježíš v Bibli píše - pojďte ke mě všichni, kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinutí a také říká, že nikdy na člověka nenaloží víc, než by mohl unést a vždycky mu pomůže z každé situace najít východisko. Modlím se za tebe i tvé děti.
OdpovědětVymazatDěkuju. Víra v Boha mě drží nad vodou.
VymazatPosílám obětí,prosím drž se!
OdpovědětVymazatČtu o vás už určitě dva roky, co sestře diagnostikovali AS. Sama mám dvě malé děti, nikdy jsem se nechodila šmírovat, vždycky jsem se od Vás chodila učit, ale nikdy nekomentovala, lítost ani soucit vám určitě nepomůžou. Teď píšu, že jsem pořád tady, fandím Vám co můžu, držím palce a nepochybuju, že to zvládnete, že zase za týden, měsíc bude všechno jinak, bude klidněji, budou jahody, teplo, Eliška se usměje a její trojbarevná paprika bude levnější ;-) Jestli si teď holky nevěříte a je toho na vás moc, myslím, že nás tu je kupa, co věří za vás a posílají vám mnoho sil! Tereza
OdpovědětVymazatTerezko, děkuju.
VymazatPanický atak opravdu bolí, úzkost je hrozná... Člověk si myslí, že to nepřežije, vím o čem mluvím...
OdpovědětVymazatAle Tvoje děti mají jednu ohromnou výhodu - za matku mají Tebe! Plno matek by takový stav nepochopilo a dítě by ještě srazilo víc dolů.
A jak je na tom Šárka?
Velice náročná situace. Ano duševní choroba bolí někdy více, než zlomená noha a kdo to neprožil nepochopí. O to více je obdivuhodné, když nejbližší okolí to umí zvládnout, ale i zde to zanechává následky. Proto by bylo potřeba najít v tvém okolí nějakou možnost podpory, aby jsi mohla také moha nabírat sílu a energii.
OdpovědětVymazatBohužel jsou to od nás jen slova, ale kolikrát i to může malilinko pomoci. Každý den si přeji, aby jsi měla tolik sil a mohla vše překonat!!! Doufám, že až bude po úplňku a tepleji se sluníčkem, dostaví se úleva!:-)
S tím srovnáním se zlomenou nohou naprosto souhlasím, zažila jsem resp. zažívám obojí a nával úzkosti opravdu bolí mnohem víc. Pokud si zlomíte nohu, lidé většinou vědí, jak vám pomoci, málokdo však ví, jak pomoci člověku při panickém záchvatu. Zlomená noha se zahojila, rozcvičila a zase funguje dobře, ale psychika je fakt nepředvídatelná.
VymazatTřeba je to opravdu tím úplňkem a Elišce se brzo uleví.
Moc na vás všechny myslím a držím palce, ať je brzy líp!
OdpovědětVymazatDobrý den, jsem pravidelná čtenářka. V posledních přízpěvcích jsem měla dojem, že je u Vás vše na dobré cestě, že vše zvládáte a Jeník dělá velké pokroky, díky Vaší neúnavné péči. Mrzí mě, že realita je jiná.
OdpovědětVymazatChtěla jsem jen trochu pomoci radou: mívám také panické ataky, pouze v noci, vzbudí mě to, buší mě srdce, pocit na omdlení a mám strašný strach o život. Dvakrát jsem zkončila v nemocnici, (včetně hospitalizace) kde mě zkoumali, našli pouze vysoký tlak a nedostatek draslíku! Mám vyzkoušené, že "když to na mě jde", rozsvítím v celém bytě (teda u dětí v pokoji ne) a začnu buď uklízet (když nebyly děti doma, třídila jsem hračky) a nebo koukám na televizi - musí se najít něco, co zaujme a hlavně nesledovat svůj stav - snažit se na to vůbec nemyslet. Taky studená plena na hlavu pomáhá. Já vím, není to vůbec jednoduché, ale kupodivu mi to pomáhá. Zkuste i vy. Dostala jsem na tyto stavy Neurol, ale vzala jsem ho jen jednou, než jsem přišla na výše popsané. Je mi moc líto Elišky, snad se s tím popere a brzy jí tyto stavy opustí. Držte se!
Amelie, chápu, jak Ti je. Rozumím tomu, že jsi vyčerpaná. Chápu, že Elišku jako matka chráníš před jakoukoliv hospitalizací, ale i ty určitě, stejně jako já v sobě skrýváš pochybnosti, zda se tohle ještě dá zvládnout. Po přečtení upřímně říkám, je to na hraně!! Sama své děti i jejich onemocnění znáš nejlépe a já přesně vím, o čem píšeš. Jen ty se můžeš rozhodnout co dále, ale sama za sebe bych tohle Eliščino chování už nepodcenila. Máš holka jen jedny oči a tři děti. Pokud sama uznáš, že je to neunosné, nechej si pomoci od lékařů. Až padneš ty, kdo se o ty tři postará???. Eliška je šikovná a určitě ji nechci ublížit, ale někdy je hospitalizace nesmírnou pomocí. Moc na vás myslím. Věra♥
OdpovědětVymazatAmy♥ chceš vidět kočičí hrdinku? :))))) (video objevila moje máma♥ a neboj, dopadne dobře) Úžasná kočka!
OdpovědětVymazathttp://www.novinky.cz/koktejl/336318-kocka-zachranila-ctyrleteho-chlapce-pred-utokem-psa.html
Amélko, netušila jsem, co ještě kromě Jeníka musíš jako máma zvládat. To musí opravdu bolet na duši. O to těžší to je, když jsi bez opory v partnerovi. Myslím na tebe.
OdpovědětVymazatPanická porucha a úzkost mě na několik let odrovnala taky takže moc dobře vím, co tvoje dcera prožívá.V té době jsem ještě prožívala i osobní peklo o kterém se nechci rozepisovat a které bylo zřejmě spouštěčem. Mě osobně návštěva psychiatra moc nepomohla, dal mi AD a neschopenku, po AD mi bylo dost zle a neschopenku jsem si vzít nemohla ,protože jsem byla s holkama sama a z něčeho jsme musely žít...měla jsem stejné stavy jako Eliška, kolikrát jsem ani nemohla vylízt z postele, najíst se, jít ven, v práci, v obchodě na mě lidi koukali jako na blázna, když na mě přišel záchvat, několikrát jsem skončila i v Bene v nemocnici..nakonec mě pomohl Lexaurin 1,5g a 3g ale to asi Eliška užívá taky a pak také skutečnost, že nás manžel opustil kvůli milenkám a já prostě musela se o holky postarat protože neměli nikoho jiného. Nějak jsme to sice zvládly ale bylo to nejhorší období mýho života. Úplně v pořádku už asi nebudu nikdy, dcera se domů bydlet už taky asi nevrátí..ale člověk je úžasně silná osobnost, dokáže se vybičovat k nadlidským výkonům a věřím, že to zvládnete. Bude to asi nějaký čas trvat, ale zvládnete. Držím vám palečky.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že už je ti líp. Někdy mě děsí, co jeden chlap způsobí....a jaké to může mít následky....
VymazatNa druhou stranu jsem tomu vděčná, že jsem konečně poznala co on je to za.....(nechci být sprostá), odpoutala se od něj citově a především poznala, že já, my všechny ženský, jsme tak strašně moc silný osobnosti, že dokážeme i nemožné. Jeho zrada i panická porucha mi daly hodně, nakoply mě, jsem sebevědomější, vážím si sebe sama, mám se ráda, konečně ŽIJU a nepřežívám.
VymazatDufam, že je Eliške lepšie. Ja vám poradiť neviem, nakolko niesom odborník ale myslím že sa s ďalšími krokmi treba určite poradiť s psych. ...Buď zmenit lieky alebo zvýšiť dávku, v nutnom prípade hospitalizácia a hlavne, hlavne terapia a laska, trpezlivosť a láska.
OdpovědětVymazatDržte sa, prajem vám z cekeho srdca a
Milá Eliško, vím, že je to těžké. Ale máš vedle sebe maminku a ta Tě nedá, neboj se. Posílám pozdravy. Radek
OdpovědětVymazatRadku, díky!
VymazatNeviem prečo ale mala som dneska takú predtuchu, že takýto článok príde...asi som to vycítila z Vašich riadkov...moc Vám držím palce nech to ustojíte a zasa bude lepšie..verím v to...ste silná žena...Vy sa len tak nedáte.. Anička
OdpovědětVymazatAničko, děkuju. Většinou podobné věci nepíšu, ale někdy to musí ven, alespoň trochu "upustit ventil"....
VymazatAmélie moja najmilšia!
OdpovědětVymazatPosielam ti horu pozitívnej energie, daj si pauzu, zlatíčko. Chvíľku od blogovania, nech toho nemáš moc. Nikto nedokáže všetkých stále zachraňovať, venuj sa veľa sebe, venuj sa rodinke...nech si stále v pohode, nech sa stále usmievaš.
Určite to zvládne, to tu každý vie, len chcem...aby si bola v pohode aj ty.
Držte sa...hlavne ty.
A Eliške posielam jedno veľké objatie.
Prajem vám šťastie! :-)
Blog je jedna z forem psychoterapie, tady si odpočinu od stresu a naberu sil, takže díky Bohu za něj.
VymazatTo mě mrzí, věřím, že to musí být náročné pro vás pro všechny. Moc na vás myslím a držím všem palečky, aby brzy bylo všem lépe! Často myslím na Šárku i na Elišku a věřím, že to holky zvládnou. Doufám, že budete mít všichni krásné prázdniny :) Posílám obejmutí!
OdpovědětVymazatTerezko, díky. I tobě hodně síly!
VymazatDoufám, že jí brzy bude lépe.
OdpovědětVymazatTen strach "ze spánku znám". Když mi umřel táta (ve spánku) tak jsem se taky bála, že když někdo spí, tak je mrtvý. Teď už to odeznělo.
Hodně síly ;-) Tobě i Elišce.
Ach jo :-( Tohle naštěstí znám jenom hodně omezeně, u mě tohle málokdy trvá déle než minutu a obvykle to na mě nikdo nepozná...nicméně v nemocnici nám jako první pomoc při záchvatu doporučovali hodně pomalu a zhluboka dýchat do břicha a zkusit si uvědomit své myšlenky, že jsou to jenom myšlenky...a dostat je trochu pod kontrolu. Jak moc to pomáhá, já moc říct nedokážu, ale mí spolupacienti tvrdili, že aspoň občas to pomohlo a určitě to neškodilo. Jsou na tom už holky aspoň trochu líp? Misa J.
OdpovědětVymazatMíšo, díky.
VymazatAmélko, já si myslím, že pro Tvou dceru by bylo nejlepší postupně zbavovat se prášků. Taková AD mohou mít na svědomí různé stavy... Jejich pojídání nikam nevede. Neléčí. Možná utlumí. U některých mění osobnost. Držím palce, zvládneš to, jsi silná žena. A netrap se. Bude dobře. Renata
OdpovědětVymazatJo, to se hezky říká. Ale jen Eliška ví, JAK mizerně se cítí a jak hrozně jí je. Já vidím (a slyším od ní) jen ZLOMEK toho, jak se cítí... a i to je hrozné. Eliška SAMA chce léky navýšit...že už to nezvládá. Necháme to na paní doktorce z psychiatrie, jdeme tam v pondělí. Pevně doufám, že zase bude schopná chodit do školy....
VymazatJá si taky myslím, že baštit prášky je na nic, na chvilkou sice pomůžou, ale....z vlastní zkušenosti vím, jak moc těžké je s nima seknout ale i jak se člověk po nich cítí...mě se naštěstí podařilo z toho všeho dostat bez pomoci prášků i psychiatra ale byly to opravdu velice náročné měsíce. Prostě jsem musela. Moc ráda bych vám poradila jen nevím jak a co.
VymazatZásadnímu procentu pacientů AD pomáhají a nebyli by schopni vůbec fungovat. Někdy trvá, než se najdou ty správné léky. Ale AD nejsou co bývala, závislost nevzniká. Kdž má člověk špatnou biochemii v srdci, má arytmii a musí brát léky. Když je špatná biochemie v mozku, nastávají stavy typu depresí. Jaký je mezitím rozdíl? Defacto žádný. Ten člověk bere léky, aby mohl fungovat. Deprese a úzkosti nejsou žádné simulace a je třeba řešit aktuální stav a ne vymýšlet, co by, kdyby, howg ;-)
VymazatBrala jsem AD (slabá) několik let a jediné, co si vyčítám, že jsem je nezačala brát dřív...
VymazatProsím, kde jste vzala Renato informace, že AD mění osobnost, mají na svědomí různé stavy a jejich pojídání nikam nevede....to je vaše osobní zkušenost? V malém procentu případů člověk skutečně žádné psychiatrické léky brát nemůže, protože na to velmi špatně reaguje. Ale ostatním lidem, kteří mají deprese či úzkosti skutečně pomohou vrátit se do života. Mám osobní zkušenost, kdy sice trvalo tři měsíce, než se pro mě našly vhodné léky, taktéž jsem trpěla masivními úzkostmi. Varovala bych jen před diazepaminy, ty jsou návykové a pomohou jen na chvíli na akutní zklidnění. Mě nakonec nepomohly AD, ale antipsychotika, brala jsem tři roky Lamictal, díky své osvícené psychiatričce jsem se vrátila do normálního života a moje děti mají normální mámu. Nyní jsem už bez léků a žádné nepříjemné projevy při vysazování jsem také neměla. Elišce moc držím palce, protože vím, jak hrozné jsou úzkostné stavy a panické ataky. Léčebnu bych pro Elišku také zatím nedoporučovala. Byla jsem tam a spaní minimálně po třech na pokojích, společné aktivity, žádné soukromí, denně nové tváře, dohromady na pavilonu lidé s úzkostmi, depresemi, různými druhy schizofrenií, s poruchami osobnosti, s maniodepresivními stavy, lidé po pokusu o sebevraždu.....pro Elišku by to bylo asi hodně náročné. Nicméně mě tenkrát pobyt v léčebně velmi pomohl. Kdyby jsi Amélko chtěla, můžeš napsat na jurdag@email.cz
VymazatJá bych ji do nemonice nedala. Potřebuje klid, pocit maximalního bezpečí a mámu. Kočky a možná sourozence. Bezpečný domov. Ne sterilní špitál. Tam i silnější jedinec můžet dost záchvat paniky.
OdpovědětVymazatAno, tak to cítím i já. Dokud to zvládáme, tak ji tam dát nemíním, ale nikdy neříkej nikdy. Zatím na to nemá, hodilo by ji to ještě víc dolů - cizí lidé, cizí prostředí, jiné pacientky, daleko od domova, bez koček, jiná jídla, kontrola lékařů...zbláznila by se.
VymazatTiše objímám.....
OdpovědětVymazatBára
Děkuju.
Vymazatpředchozí příspšvek od Renaty
OdpovědětVymazatNezbývá než popřát hodně sil, nejlépe znás svoji dceru, ale jedno je z tvého psaní jisté, Eliška potřebuje pomoct a spolu už to asi samy úplně nezvládáte. Snad vám v pondělí psyachiatr poradí, pomůže. Třeba změní léky a bude zase líp. Bojujte...Jitka
OdpovědětVymazatMyslím na Vás - přeji hodně sil!!! Jarmila
OdpovědětVymazata sakra :( nevím, co poradit.. jenom můžu taky popřát síly a aby měla Eliška i vy všichni klid a co největší pohodu..
OdpovědětVymazatDíky.
VymazatDlouho jsem tu nebyla...až teď při čtení mi asi dochází tvá zmínka z mejlíku o Elišce...nevím, jak by člověk mohl pomoct, snad to že jsme virtuálně s tebou tě alespoň trochu posílí...je toho hodně a ty jsi strašně silná osůbka (vím, my matky ze sebe nějak tu sílu vždycky vymáčkneme, i když už to vypadá, že žádná není) ale nechat si i sami pomoct=to je důležité...protože když padneš ty, nikoho jinýho děti mít nebudou!! Takže hodně moc sil Elišce, ale hlavně TOBĚ k překonání všeho špatného...snad bude se sluníčkem lépe a lépe..pá Radka
OdpovědětVymazatAmalko, delate to dobře. Klid. Eliska by urcite nemela ztratit pocit bezpeci a duvery, který ji davate. Lidi si naivne mysli, ze psychiatri mají nejaky patent na rozum, nebo co. Opak je pravdou. matka, která dite duverne zna, je to nejlepší. Pokud ma Eliska pocit, ze ji leky pomahaji, tak se nebojte ji je davat (taky nejsem nejaky zastance AD, ale vim, ze v krizi mohou pomoci, navíc pokud je příčina alespoň castecne zpusobena chemii v mozku). Ted je nejake vypjate prostředí pro všechny, lidi jsou podrazdeni, a citlivi lide jako jsou napr. lide s aspergerem na to reaguji stokrát citliveji. Doporucila bych psychoterapii, s nekym, komu Eli bude důvěřovat s ohledem na to, ze nemá dobry vztah k "cizim lidem" (ja taky ne), dulezita je Vase podpora (i když mate třeba nekdy pocit, ze je na vas zla...vždy si je dobře rict, ze "zoufali lide delaji zoufale věci" - nikdo není protivny jen tak bez duvodu). Pokud to bude nad vase sily a není nikdo, kdo by vam mohl s dětmi pomoci (napr. vzit si na starost Jenika, abyste zustala chvili s Eli sama a mela jen vas), Sarka tusim se uz umi nejaky cas zabavit sama, tak pak třeba v krajnim pripade hospitalizace, i když tam si myslim, ze je to spise kontraproduktivni. Pokud je někdo uzkostni, nejlepe je mu v domacim prostředí u svých blízkých. Mne při uzkosti pomaha zabalit se do periny (dostanu pocit ze jsem v bezpeci) nebo si kolem sebe predstavim ruzovou bublinu přes kterou se ke mne nic nedostane a nikdo mi nemůže ublížit. Dýchat pomalu do bricha je taky super. Nebo pustit oblíbenou hudbu. Obejmnout a dýchat s tim clovekem jakoby naraz taky uklidnuje. Fandim vam a verim, ze Elisce bude brzy lepe. Skolu zatím nereste, to není tak podstatne. Podstatne je, aby se Eliska citila OK. Kdybyste chtěla, piste na mejl, at vam to tu svým výlevem cele nezaspamuju :) Petra
OdpovědětVymazatTaky bych někam nedával, ještě by ji tam víc tu její úzkost prohloubili. Asi potřebuje obě na čas vysadit, ale ani to asi není možné. Tak rád bych ti nějak pomohl...
OdpovědětVymazatAž ma pichlo pri srdiečku, keď som si to čítala... na toto celé potrebuje asi naozaj prudký pozitivizmus a vidieť len to dobré, šťastné, milované, aby sa jej ten pocit, že je potrebná pre seba, teba, svet vryl hlboko do srdiečka a hlavy. Chápem, že si unavená, zničená a frustrovaná z toho, že nevieš ako svojmu dieťaťu pomôcť. Tiež by som bola na tom rovnako... ale Amélka, dobrá dušička, ona to prekoná. Lebo má teba, má rodinu, ktorá ju miluje a všetko bude v poriadku... treba stále veriť a nevzdávať sa.... ♥
OdpovědětVymazatMarcelko, přečetla jsem si, jaké dělá Jeníček pokroky a na druhé straně trápení s děvčaty. Myslím na tebe každou chvílí a jen se moc bojím, aby ses nesesypala i ty. To by byl konec nejen tebe, ale i tvých dětí. Vydrží, prosím!
OdpovědětVymazat