Taťka kouše tepláky

Včera jsem Jendu oblékala a potřebovala jsem podat tepláky.

 Ty, které jsem si nachystala, měly díru a Jenda je nechtěl.

Manžel mi nesl jedny modré.

Všiml si, že jeden konec šňůrky je vytažený moc a druhý konec šňůrky zalézá dovnitř a kdyby se zatáhlo za ten první konec, tak už to nepůjde zavázat.

A tak ho nenapadlo nic jiného než si zubama jeden konec "podržet" a za druhý zatáhnout....

Jenda šel okamžitě do amoku... "Taťka  kouše tepláky!!!"

Ječel jak siréna a nenechal si nabulíkovat, že se nic nestalo, že si to chtěl taťka jen podržet.

Chvilku jsem si říkala, že to nechám být a třeba ho to přejde...

Nepřešlo.

Pořád opakoval dokola:
"Taťka zlej hnusnej kouše tepláky...!" 

"Taťka zlej hnusnej kouše tepláky...!" 

"Taťka zlej hnusnej kouše tepláky...!" 
Uáááááááááááá.....

A tak jsem raději došla pro nové, pro suché.... (néé že by tamty byly mokré... Vůbec nic jim nebylo...ale vysvětlujte mu to.)

Převlékla jsem ho a myslela jsem si, že bude klid.

Nebyl.
Asi 3/4 hodiny řval jak kdyby ho brali na nože a nešlo ho ničím zklidnit.

Já už vím, že nesmím nic kromě jídla strčit do úst, je-li Jenda nablízku.
Někdy mám plné ruce, když jdeme ven...plyšáka, foťák, láhev s pitím, jídlo, míček ap...a párkrát jsem si foťák (nevědomky) chtěla podržet za šňůrku (zubama)....
Takže ten řev znám.... a už to nedělám...

Manžel nevěděl, jakou lavinu spustí jeden "dobře míněný skutek"....

  Po dlouhých asi 45 minutách se Jeníček konečně uklidnil.... u pohádky na DVD se třemi dudlíky...
(jeden v pusince, dva v ruce)....

Není nad klid v domě... :-P

Mokré tričko

Poslední půlrok (nebo rok?) na sebe Jenda nenechal od manžela sáhnout.

A tak jsem veškeré činnosti, od přebalování, koupání, čištění zubů ap. dělala já.

V rámci jejich sbližování se snažím, aby si k sobě ti dva našli cestičku.

Občas dojde ke kalamitě, např. tehdy, když manžel popadne JINOU zubní pastu než chce Jenda a se slovy: "vždyť je to jedno" mu chce čistit zuby. Jeníček akceptuje jedině růžovou Perličku.
A tímhle ho zákonitě od dalšího čištění zubů na delší čas zase odradí.

Není to jedno, Jendovi určitě ne.

Naopak - na těch drobných detailech mu moc záleží.

Tady pro změnu ječel jak siréna a mně chvíli trvalo, než jsem přišla na to PROČ.

Zpočátku jsem si myslela, že snad proto, že je ve své "nové" posteli.

Ale po chvíli mi došlo, že možná brečí kvůli mokrému tričku.

Nevím, jak se to manželovi podaří, ale pokaždé, když mu jde on čistit zuby (né že by to bylo tak často), tak má Jenda na hrudníku mokré tričko...
....a mokré věci Jenda nemá rád.

Jen si to dobře pamatuje, že mu taťka dává "jinou" pastu a že má potom mokré tričko a nechce si od něj nechat podruhé vyčistit zuby.

Stačilo převléknout tričko....

...a Jenda byl zase spokojený.

Škoda, že mi to neřekne sám CO mu vadí...ale aspoň že je ta detektivní práce  často úspěšná. Naleznutí příčiny řevu znamená více než poloviční šanci na úspěch , tedy na čas bez pláče.
Jen musím analyzovat situaci rychle, protože jak se Jenda dostane po pár minutách do ráže, tak se hůř zklidňuje. Zpočátku to jde líp.

Potom mi ukazoval vlajky a chtěl, abych mu říkala, o jaký stát jde....

A toho nápisu na mokrém tričku si raději nevšímejte.
Jenda měl asi čtvrté tričko za jeden den a neměla jsem na zahradě jiné "po ruce"....

Tak jsem mu dala jedno po holkách. Na doma nebo pod mikinu to přece nevadí. :-P

Učíme se dotekům

Učíme se dotekům.
Tedy Jenda. Já ne, já to umím.

Tady se na mě uplakaný nevraživě dívá...
.....asi si myslí: "Co má ta máma zase za lubem?"

Ptám se:  "Jeníčku, můžu si pohladit dudánka?"
...a Jenda přikývne.
 (To mi připomnělo, jak dlouho Jeníčkovi trvalo, než pochopil souhlasné a nesouhlasné pokývnutí hlavou. Ještě i teď s tím někdy mívá potíže a když mu na něco kolikrát i třikrát přikývnu, tak občas nechápe a čeká na verbální odpověď.)
Jenda souhlasil, a tak opatrně a pomaloučku hladím dudánka....  Jenda to tiše pozoruje.

- "Jeníčku, můžu Tě pohladit po ručičce?"  Nic neříká...
(Co si tak asi myslí? Dudlík to přežil, přežiju to taky?)

Neprotestuje, i když zpočátku nadšeně nevypadá....

- "Jeníčku, můžu pohladit čuníka?"...a opět následuje sotva znatelné přikývnutí.

Sám od sebe nastaví znovu svůj " nebíčkový dudlík do ručičky"....

- "Jeníčku, můžu Tě pohladit po tvářičce?

... po zádíčkách?

...a po čele?"
Mlčí, ale neodhání mě.

Brzy mi ale raději nastaví znovu svůj dudlíček....

....a pak opět čuníka....

Ale já se nedám a vracím se k hlazení jeho ruky.

Drží a občas přivírá oči...

Vypadá, že se mu to (snad) líbí....

Potom mi nastaví svého druhého dudlíčka na mačkání.... asi aby mu to nebylo líto....

...a chce, abych hladila oba dva....

...a tak to střídám....

Chvíli hladím modrého a pak zase bílého....

Ještě pohladit čuníka....

....a spát....

- "Dobrou noc, Jeníčku.
Dobrou noc, čuníku."

Na těch posledních fotkách jsou vidět Jendovy palce, jak usilovně mačkají "čumáčky" dudlíků....
..... jeho uklidňující rituál....

Zajímalo by mě, zda se dá dotekům naučit.
Podle mých zkušeností asi ano.

Druhý den jsem se ho ptala, zda se mu hlazení líbilo. Nejsem si jistá, zda zrovna věděl na co odpovídá (někdy je "mimo"), ale řekl, že "jo", tak se zdá, že jsme na dobré cestě.

Bez vzájemných láskyplných doteků je život velmi chudý.