Potřeba dotyků

Když jsem nedávno dala do vševědoucího Googlu slůvko "dotyk" - ukázaly se mi ve slovníku 3 významy: styk, blízkost, kontakt.

Není to tak dávno, kdy jsem přemýšlela o tom, jak jsou na tom mí autíci s potřebou vzájemného kontaktu.
Jenda doteky nesnášel.
Zpočátku jsem to přičítala pravidelnému cvičení Vojtovy metody.

Eliška se jako miminko nerada chovala, byla ráda, když jsme ji položili, už jako několikaměsíční miminko to dávala hlasitě najevo. Pamatuji si, jak ji teta na Moravě zvedla z autosedačky, že ji pochová, Eliška začala ječet a teprve, když ji teta položila, byl klid.
Ani teď to není ono.

Občas si myslím, že by jí tehdy prospěly ty každodenní nácviky - jako dělám teď s Jeníčkem.

Myslím si, že to, že se Jenda přijde občas pomazlit,  je výsledkem sociálních nácviků, nafocených obrázků a stále dokola omílaných situací - HRY s oblíbenými plyšovými maňásky.

Eli kontakt jako malé dítě odmítala a já jsem to respektovala, nenutila jsem ji.
S Jendou je to jiné. Po stanovení diagnozy před více jak rokem, po přečtení 30 knih o autismu, už vím, na co se zaměřit...a k nácviku všeho toho, co se učíme, nejen praktických dovedností do života, patří i zaměření se na dotyky, na pohlazení, objetí, na lásku...
Můj milovaný autík mi nosí luční kytičky, protože ví, že mi tím udělá radost.
Můj drahý syn ví, že se na mě MUSÍ podívat, jinak NIC nedostane.

Komentuji i jeho pohádky omílané stokrát dokola, aby si všiml, kdo pro druhého něco udělal správně, co se komu líbí a nelíbí, jak je krtek šťastný nebo smutný, kdo pláče a proč... ap.

Elinka byla v tomhle ochuzena. Zaměřovali jsme se na korekci poruchy pozornosti s hyperaktivitou, na její impulzivitu, na logopedická cvičení, na nácvik správného držení tužky, probíhalo rehabilitační plavání spojené s muzikoterapií, různé výtvarné aktivity a techniky, cviky na vadné držení těla, ale "potřebu citů a dotyků" nikdo z psychologů neřešil.

Nevím, jestli by jí podobné nácviky tehdy pomohly nebo ne, pravdou je, že dotyky odmítala 12 let. Když jsem ji objala, odtáhla se.
Když jsem ji třeba jen pohladila po vlasech, tak mi vynadala nebo mi řekla, že je to "hnusný nebo odporný"...
...a teprve posledních pár měsíců mám pocit, že se to malinko zlepšilo.

Dřív, když jsem ji objala, buď mě odehnala rovnou, nebo jsem držela dítě strnulé jako prkno, žádné ručičky se kolem mě nikdy neomotaly...Tady jsem na to pořádné objetí čekala skoro 13 let.

Takže i u ní se teď nenápadně snažím vysvětlovat důležitost dotyků, pohlazení, objetí, sdílení, potřebu vzájemné komunikace, oční kontakt.....
S očním kontaktem jsou na tom s manželem oba bídně...můžu do nich mluvit "jak do dubu" a nemají "potřebu" se na mě podívat...

Jen teď musím opatrně, puberta asi není na podobné hovory to pravé období.
V tomhle to má Jenda podle mě mnohem jednodušší.
Všechno trénujeme od malička a už teď zvládá oční kontakt a sám se občas přijde pomazlit.
Přijde mi to jako zázrak. Ještě před pár měsíci jsem měla pocit, že tohohle já se NIKDY nedočkám.

Teď se mi dokonce občas zdá, že se mu to začíná líbit.
I dřív vyhledával "kontakt", ale NE s lidmi,  ale třeba s Betynkou.

Pořizovali jsme si ji před 7 lety na radu psycholožky pro Elišku a jsme moc rádi, že ji máme.

Naše Betynka byla Jendovi roky snadným "tulícím" terčem. Nebo alespoň její prázdná boudička. :-)


V poslední době mám pocit, že se na něj Bety zlobí, ale on jí  Jenda taky nic dobrého neudělá. Musím ho neustále hlídat, a je-li agresivní, zavírám Betynku před jeho útoky do koupelny.

Většinou Jenda  vyhledával "tvrdá" místa....

... lehal si třeba na skříňku se svojí oblíbenou dekou....
...stejný scénář jako vždy...jeden dudlík v puse, druhý na mačkání v ručičce....

...rád si lehl na tvrdý stůl nebo na studenou zem...

Válel se po silnici, lehal si na patníky...

...kolikrát se i teď rozvalí na zahradě na studené trávě....

Doma jsem se snažila ho naučit nejdřív si na zem položit deku, a pak teprve si lehnout...zpočátku odmítal, ale později to pochopil a přijal...

Teď si deku nosí sám.

Zvlášní je, že mu nevadí, že je to tvrdé a studené.... Mně na tom nic lákavého nepřijde....

Trošku mi to připomínalo kdysi shlédnutý film Temple Grandin, kde byl jakýsi "mačkací přístroj", který měl mít asi uklidňující vliv na nervový systém.

ZDE se přesně píše, že měl pomáhat uklidnit nervy a snášet dotek.

TADY píše o stahovacím přístroji, který ji měl zvyknout na to, že ji někdo drží a nepokoušet se odtáhnout.

 Jenda se moc rád tulí k něčemu tvrdému a studenému...a možná ho to taky uklidňuje...???

Jsem ráda, že v poslední době se občas přijde přitulit sám a vzhledem k tomu, že si z mnohých věcí dělá RITUÁL, tak v koutku duše doufám, že si uděláme takový každodenní mazlící, tulící rituál na houpačce... :-)

JEN s tím návrhem na tulení nesmím přijít sama, protože v tu chvíli je mi odpovědí jeho rezolutní "NE" a zdrhající dítě, ale já si počkám.

Kdo si počká, ten se dočká", ne? :-)

A já vím, že to čekání za to stojí.