Po včerejším vyšetření v APLE jsem se těšila domů.
Po probdělé noci, dvou hodinách jízdy a docela náročném vyšetření jsem chtěla jen v klidu dojet domů, udělat si kafe a nic nedělat. Nemyslet a odpočívat...tedy tak, jak to jen jde se třemi (náročnými) dětmi.
Cestou jsem se stavovala u maminky pro Betku a jaké bylo moje překvapení, když maminka řekla, že pojede s námi... Nečekala jsem to, ale ani Jenda to nečekal a to bylo horší.
Neumím říkat "NE" a to je můj problém. (Bála jsem se, že se mamka urazí, když ji požádám, aby s námi nejezdila, a tak jsem mlčela.)
Věděla jsem, že jediné, co Jenda po vyšetření v Praze potřebuje, jsou pohádky na DVD, iPad, magnetky a NERUŠIT. Hlavně žádné další vzruchy, žádný hovor, žádné návštěvy.
Jenže jsem maminku neodmítla, neměla jsem to srdce.
Vím, že TO myslela dobře. Věděla, jaký extrémní nápor na nervy v posledním týdnu zažívám, a asi si myslela, že mi to pomůže... Chyba lávky.
Jenda to samozřejmě nezvládal.
(Babička přece do obýváku nepatří...a po stresu v Praze už vůbec ne...)
Babička si udělala kafe a mluvila...
Jenda ji mlátil, vyháněl ji, strkal jí věci pod svetr, házel po ní hračky a utěrky....
Na žádné domluvy nereagoval. Babička před ním občas utekla do kuchyně nebo na chodbu, ale za chvíli se zase vrátila.
Jenda ji otravoval a bral jí pantofle. Schoval jí je pod postel a nechtěl babičce říct, KAM je dal.
Asi po dvou hodinách jsem ji (konečně) přemluvila, aby šla k Šárce do pokoje dívat se s ní na filmy na DVD.
Přece se nenechá od Jendy týrat.
Jaké bylo moje zděšení, když se babička neměla k odchodu, ale řekla, že u nás přespí...
Dala jsem Jendu po 20. hodině spát a když usnul, tak se babička mohla vrátit do obýváku.
Ráno horor pokračoval. Jenda přitvrdil. Nadával, plival, krkal, prděl a házel po babičce všechno možné.
Když babička pila kafe, tak jí Jenda několikrát strčil do hrnku a babička si málem vyrazila zuby...
(Chyběl mu jeho KLID, jeho rituály, nezvládal to "narušení" režimu.)
Nedal se ničím usměrnit, nešlo odvést pozornost, odmítal si hrát a nezajímaly ho ani pohádky.
Nezajímalo ho nic, jen útok na babičku. (I když to nemyslí zle. Jeníček jen neví, JAK si hrát, neví, JAK navázat pozornost a vztah s babičkou... a jakákoliv změna a narušení režimu ho "vytočí" a vede k "negativnímu" chování.
(Možná by to bylo jiné, kdyby si babička uměla sednout k němu na zem a zkusila ho zaujmout nějakou hrou s oblíbenými věcmi...)
Babička nadávala, hrozila, že už nikdy nepřijde (neví, že nemá říkat výhrůžky, které nejdou splnit) , říkala, že mu dá vařečkou a nakonec už (hystericky) řvala...
I já jsem měla chuť řvát... ale nemohla jsem. Je to jediný člověk, který mi občas pomůže.
(A vysvětlit jí, že TO Jeníčkovo chování je proto, že tu je, nejde....)
A strašně se mi ulevilo, když šla konečně domů.
Jendovi řekla, že jde domů, protože se TADY nedá vydržet....
..a ono by se to fakt nedalo dlouhodobě vydržet....
