JAK SE ŽIJE S AUTISMEM???

   Věřte mi, že špatně.  Alespoň  já to tak cítím.

Nikdo Vám nerozumí, nikdo Vás nechápe, nikdo Vás nemá rád! Jenom mamka.
Chtěla bych být "NORMÁLNÍ".

   Jak já jsem si vždycky přála mít opravdovou kamarádku, mají ji všichni, jen já ne a proč?? JSEM AUTISTA. 

   Všichni mi říkají, že vůbec nejsem normální, že jsem divná, úplně jiná než ostatní. V dnešní době se všechny holky malují, upravují, chodí na diskotéky, kouří, nosí piersingy, ale mě tohle všechno vůbec nezajímá! Proč nebýt sama sebou a nechat si svou přirozenou krásu, vzít si třeba sukni, halenku a čelenku na hlavu a pak jsem pro mamku a pro babičku krásná holka. Dnešní módě já nerozumím a vůbec se mi to nelíbí, poslouchám jinou hudbu než mí vrstevníci, rozhodně  mám raději české popové písničky, zpěváky, jako jsou K.Gott, M.Rottrová, Dalibor Janda, Zagorová, Keks,... než ty anglické kraviny: (Bieber, Shakira,.... )

    Radši než na diskotéku si dojdu s mamkou na přijemný koncert, do divadla, do kina nebo jen na výlet. Miluju třeba aquaparky, poutě, obyčejné procházky, ráda občas zajdu do Muzea, na výstavu, ap. Ale málo lidí to v téhle době zajímá. A mamka na to nemá čas ani peníze. Jen občas můžeme někam jít, ale já jsem aktivní člověk a potřebuju "pořád něco dělat". Jednou za měsíc mi to nestačí.

   Všechno JINAK chápu, JINAK vnímám svět kolem sebe, často prožívám stresové situace. Nikdo z Vás si to neumí představit.

  Jaký je můj život? Proč se často urážím, proč každý den ve škole brečím? Ano, já se umím smát, dokážu být i hodně šťastná, ale né v situacích, které jsou pro mě stresující. A ty jsou denně. Už jen to, že musím do školy, strašně se bojím chodit do školy, bojím se učitelek, spolužaček, prostředí, toho, že budeme psát nějakou písemku.... Spolužáky neřeším, vůbec mě nezajímají. Kolikrát dělám, že je neslyším a ignoruju je. Nemám si s nimi o čem povídat.

   Bojím se dojít si SAMA k doktorce nebo na úřad, proto chodím všude s mamkou..... Nesnáším být sama.

Kdybych chtěla, asi bych to dokázala, ale bylo by to pro mě všechno těžké. Klepala bych se a bála bych se, jetli tam mám vůbec jít nebo ne. Dělala bych scény a cestou bych asi brečela.

   Spoustu lidí mi říká, že nemám žádnou empatii. Ale já si to nemyslím, jen to neumím projevit, bojím se.  Kolikrát brečím i kvůli plyšákovi, který spadne ze skříně a mně je ho hrozně líto, že ho to muselo bolet. Když vidím, někoho spadnout ve škole ze schodů, všichni se strašně smějí, že se kutálí, ale já se seberu a běžím mu pomoct. Neumím dát najevo lítost a pak si všichni myslí, že nejsem normální.

    Mám hrozně ráda, když dám někomu dárek a on mi dá najevo, že má radost. To je nádherný pocit. Radši dávám dárky těm, které mám ráda, než když dají oni mně. Dělá mi to větší radost. Když někoho vidím brečet, snažím se ho někdy uklidnit, pokud to ovšem není cizí člověk, nebo nebrečí kvůli mně.

   A tohle že není empatie??? No, ale když se třeba Jeníček dívá na televizi, a já jsem v obýváku a on se po chvilce začne vztekat, nadávat mi, v tu chvíli asi všechnu empatii ztratím a sedím tam dál. Mamka mi řekne ať jdu do pokoje. A já samozřejmě nechci, nemám ráda, když jsem pořád zavřená ve svém pokoji. Jsem nerada sama a ještě k tomu v uzavřeném prostoru!!!! Tak mamce řeknu, že nejdu.          Mamka mi znovu řekne ať okamžitě jdu do toho pokoje, Jeníček se do toho začne strašně vztekat, mlátí mě, opakuje echolálie a mamka na mě začne řvát,  že jsem zlá a drzá,...

Já uteču, třísknu s dveřma, hrozně se urazím, že mě mamka "seřvala" a brečím, nic mě neuklidní, a když přestanu, pak s nikým nemluvím, mám pořád příšernou náladu, neustále mám ten pocit, že mě mamka  seřvala, že mě nemá ráda,...

Když už jsem úplně v klidu, tak se mamka snaží mi všechno vysvětlit, že na mě vůbec neřvala, že to si jen já tak blbě  převezmu, že na mě jen mírně zvýšila hlas. (Nesnáším, když na mě někdo zvýší hlas. Ve škole mám pocit, že mě některé učitelky nesnášejí, že jsou na mě zasedlé....)

Já třeba vím, že to se mnou mamka myslí dobře, ale v tu chvilku si to prostě nedokážu přiznat. Ani to, že za to můžu já. Jsem hrozný melancholik a pesimista, naštve mě všechno, brečím několikrát denně i kvůli maličkostem.

Mamka se mě snaží pochopit, ale i přes to, že toho ví o autismu tolik, moje pocity v tu dobu nechápe.

A já zase nechápu, proč na mě zvýší hlas, když jsem jí nic neudělala.

   Normální člověk by to pochopil a vůbec by to neřešil, poslechne jí, odejde do svého pokoje a nemá důvod, proč by se naštval. Ale já jo, já to moc přeháním a pak je mi to hrozně líto. Třeba až teď! V tu dobu né, to jsem na ní neskutečně naštvaná a vlastně nemám proč. Ale nikdo neví, že je mi to líto. Vím to jen já, ale neumím to dát najevo. Čím víc je mi to líto, tím hůř se chovám. A nikdy se neomluvím, protože mám pocit, že za všechno můžou ostatní.

   Kolikrát ani nepochopím běžnou denní situaci. Mamka nebo paní učitelka mi něco řeknou a já to pochopím JINAK nebo si to podle sebe přeberu úplně jinak!! Zkuste si přečíst kolonku : Z DENÍKU ASPERGERA, to jsou mé hlášky, ale to je u nás každý den, často i několikrát něco nepochopím a buď dostanu vynadáno, nikdo se mnou nemluví nebo se mi všichni smějou!!!

   Někdo si myslí, že by pro mě bylo jednou lepší, abych se nevdala, neměla děti, a radši jsem jezdila na výlety a doma se mazlila třeba s kočkama. 

Ale mě by tohle vůbec nebavilo. Chtěla bych pravý opak.  Já jsem strašně společenská, a přála bych si mít někoho, kdo mi bude dávat najevo, že mě má skutečně rád, TAKOVOU JAKÁ JSEM, kdo by mě přijmul i jako autistu. Kdo by autismu rozuměl, a kdo by přežil i to riziko, že jednou MŮŽE (ale také nemusí) mít děti s AUTISMEM.

  Myslím, že takový člověk snad neexistuje, to by musel být blázen. Myslím, že takového člověka nenajdu, ale třeba si najde on mě, MUSÍM věřit. Já bych ho měla NESKUTEČNĚ RÁDA už jen proto, kdyby mě přijmul jako autistu, takovou jaká jsem. Já se nezměním, jen to může být časem lepší. 

   Strašně se bojím, že bych mohla mít autistu. Nepřežila bych nikoho jako je Jeník. Mám ho ráda, ale myslím si, že bych to vůbec nezvládla. Vadí mi, jak se chová, jak si kouše ruku, ty jeho pazvuky "hhhhh" při naklánění se dozadu dopředu, když si svlíká kalhoty, když si sahá mezi nohy, když kope nohama, když sebou škube do stran... když opakuje echolálie - nafoukanice trapná, hnusná ap...

   Nesnáším třeba když mimina brečí. Kolikrát v čekárně u doktorky nějaké dítě minutu brečí a já pak řeknu, že to dítě strašně dlouho řvalo, že to bylo hrozný. A mamka řekne, že to "nic" nebylo. To je to moje "přehánění".

   Nikdo mě nemá rád takovou jaká jsem, nerozumí mi, a neznám nikoho, kdo by tohle všechno přežil. :) Snad jen mamka, ale s tou nemůžu být celý život, já chci být taky jednou šťastná, chci poznat lásku a mít kolem sebe lidi, kteří mě mají opravdu rádi.

   Doufám, že Vám tento článeček dal něco do života a trošku jste pochopili, jaký je můj pohled na svět. Mám to vážně těžké, ale co se dá dělat, i tak jsem chytrá, hodná holka, říká mamka, s IQ asi 120 a jsem tu (někdy) ráda - třeba když sedím na kolotoči, když jsme v divadle, v kině nebo v Aquaparku. V běžném životě asi NIKDY.

I když si kolikrát myslím, že nevím, proč jsem se vůbec narodila, k čemu, za co mě kdo trestá, proč mi nikdo nerozumí, nebaví se se mnou, nemá mě rád, nemám kamarády a nemůžu dělat to, co ostatní - třeba chodit s "kamarádkama" do cukrárny, do bazénu, do kina, protože ŽÁDNOU kamarádku nemám, nikdo o mě nestojí.

A sedět SAMA doma mě nebaví.

Všichni ve škole mi říkají, že jsem divná, trapná a že vůbec nejsem normální. Je těžké s tím pocitem žít.

    Děkuji Vám, že jste svůj čas věnovali přečtení tohoto článku, omlouvám se za chyby, ale mně se to špatně píše, když brečím :'(

                                               Vaše Eliška