sobota 31. srpna 2013

Děkuji za vaši trpělivost

Chtěla bych poděkovat svým přátelům, známým a těm, co mě mají rádi, za JEJICH trpělivost...
Děkuji těm, kteří vydrží.
Těm, kteří vydrží čekat.
V poslední době se mi honí hlavou spousta myšlenek.
Přemýšlím o hodnotě přátelství a lásky.
O slibech a nesplněných snech.
Během několika posledních měsíců mě opustilo několik přátel.
A dokonce i dlouholetých.
První vlna přátel odpadla s diagnózou autismu před několika lety. Druhá vlna přátel mě opouští nyní.
Několikrát mi vyčítali, že na ně nemám čas, že píšu méně a méně, že nechci jít na večeři, že nezajedu na návštěvu, že na ně nemám o víkendu čas...

Zpočátku jsem se omlouvala a vypočítávala jsem, jak se od rána starám o Jendu, který mi nedá na minutku vydechnout, po večerech se věnuji holkám, po nocích vařím, peču, odpovídám na dotazníky, na maily rodičů či prarodičů s PAS, kamarádům a přátelům, jak vymýšlím Jendovi úkoly, jaké mám starosti s bratrem a CO všechno za jeden jediný den MUSÍM každý den udělat....

Mají pocit, že na ně nemám tolik času, KOLIK by si přáli...že nepíšu TO, co by si přáli... že nemám úsměv na tváři, když oni mají pocit, že si ho zaslouží... Ale já se opravdu neumím smát na povel.
A v posledních měsících ani nebylo moc příležitostí k smíchu.
Naopak. Kolik nocí jsem proplakala, vím jen já.

V první chvíli jsem to obrečela. Nechtěla jsem o ně přijít, chtěla jsem slibovat, že bude líp, že jednou...snad...zase budu mít víc času než nyní, ale ... budu? Třeba ne.
Ale zasloužím si o to méně lásky?

A byla to láska, když druhého odepíše?
Je to přátelství, když zradí člověka v nejhorších chvílích života?
Autismus mi tak trošku připomněl rakovinu... Můj táta před 15 lety umíral na rakovinu..bylo to několik krušných let...
A teď je to podobné....autismus se pomalu a nenápadně před mnoha léty vkradl do mého života, autismus už dlouhá léta "ničí" naši rodinu, okrádá mě o čas, o přátele, znemožňuje nám jezdit na výlety, na dovolenou, prohlubuje rány, zasívá semínka bolesti a nesvárů, rozrůstá se dál a dál...a  když je vám nejhůř, vaši "přátelé" vám napíší, že na ně nemáte čas a že už o vás nestojí.
Šok...

Jeden známý citát říká, že očekávání ničí vztahy. Proto jsem se před několika lety naučila NIC neočekávat a žije se tak mnohem lépe.
Nemůžu splňovat ničí očekávání. Nechci, aby mi někdo poroučel, jak často mám psát a co mám psát.
Jak často mám zapínat ICQ nebo si kvůli nim pořídit Skype.

Ano, v první chvíli jsem plakala a chtěla vás zpátky, ale po několika dnech mi došlo, že se NIKOMU nemůžu a nebudu vnucovat. Nechcete, budiž. Vaše svobodná volba.

Ano, představte si, že bych ráda šla někam na večeři, na výstavu, na koncert, jela někam na výlet, chtěla bych dojet za Zdenkou do Hradce, za Věrkou do České Lípy, za Markétou a Davidem do Prahy, za příbuznými do Brna, za kamarádkou do Bruntálu, ráda bych navštívila známé a příbuzné tam či tam, ale není čas, nejsou peníze, není hlídání...
Tolik lidí z blogu mi nabídlo, abych přijela, ale nejde to...a neznamená to přece, že NECHCI!

To málo hlídání, co mám, co ukořistím (a já si tak neumím říkat o pomoc), to málo hlídání zabere běhání po úřadech, na poštu, na nákup či do školy... bylo toho tolik, co se muselo po přestěhování vyřídit...
Dva roky jsem nebyla v kostele, protože to nemám JAK udělat... a přesto věřím, že pan farář VÍ...

A tak jen TIŠE doufám, že jak Zdenka s maminkou, tak Věrka, Markétka s Davidem, teta, strejda, babička v Prostějově, tak třeba kamarádka v Bruntále či v Předboji...že snad vědí, že je mám moc ráda, že mi na nich záleží .....a že člověk někdy není strůjcem osudu svého....
..že kdybych měla možnosti, peníze a hlídání, že to nějak udělám a přijedu....
Snad vědí, že mi na nich záleží.

Probrečela jsem několik nocí - bolestí nad ztraceným přátelstvím, ale hlavně smutkem a lítostí nad tím, že mi nevěří ti, kterým jsem věřila já.
Zahodili mě jako kdybych byla kus hadru.
Ale už jsem se přes to přenesla. Bylo to kruté poučení, ale budiž, i to patří k životu.

Všem, kteří už o mě nestojí, děkuji za jejich čas, za povídání, za všechno....
Bůh vám žehnej za čas, kdy jste mi byli nablízku.

Možná nastal čas, aby vašeho přátelství zase okusil někdo jiný. Nebudu majetnická a nechci si vás přivlastňovat, ani se litovat.
Asi to tak mělo být...
Mějte se krásně....i beze mě.

Myslím si, že lidé, kteří mě opustili jen proto, že kvůli autismu na ně nemám čas, nestáli za mé slzy.

Rozhodla jsem se, že budu konečně zase jednou myslet i na sebe a povedlo se mi za poslední měsíc přečíst dvě knížky... A ani nevíte, jaká to byla RADOST - po několika letech se ponořit do krásně voňavých stránek knihy a na chvíli nevnímat okolní svět.
Sedět na houpačce a číst si - neznám větší slast na světě:-)

Knihy jsou mojí drogou, mou radostí...a poslední léta na ně nebylo tolik času, kolik bych si přála. Věnovala jsem se naplno autismu a na knihy už nezbyl čas. Možná právě nyní nastala ta chvíle, kdy mohu ve svém úsilí na chvíli polevit a dopřát radost i sama sobě.

Ztracené přátelství zdálo se býti tragédií, ale já se snažím z každého negativa vytěžit pozitivum...
Abych zapomněla na BOLEST, začetla jsem se do knihy a jsem za to moc ráda.

A tak moji drazí opustivší mě přátelé...děkuji za to, že jste odešli. Navrátili jste mě mým knihám a za to vám patří můj dík.

Těm, kteří vytrvají, posílám pevné objetí a tichou, láskyplnou vzpomínku.
Mám vás ráda a jsem tu pro vás, i když zrovna nemám ČAS psát.
Kdo naslouchá srdcem, ten VÍ...
                                       
                                                      S láskou vaše vděčná Amélie

Přítel je ten, co nesoudí, ale přijímá. - Exupéry
-  Přítel: člověk, který přichází tehdy, když už všichni odešli. - Přísloví anglické
Přátelství, které mohlo zmizet, nebylo nikdy opravdovým přátelstvím. - Neznámý autor



56 komentářů:

  1. Mrzi me, ze to takhle "funguje".

    A vzhledem k okolnostem, ktere znas, bych asi napsala, ze az tak nerozumim, protoze vis, jak ja to s pratelstvim mam...

    Ale pred lety, muze to byt uz tak 9 let zpatky, jsem se kamaradila s klukem (je to gay), resili jsme hlouposti kazdodenniho zivota, sdileli nejake ty zaliby. Casto me navstevoval a chtel, abych navstevovala ja jeho. Jenze ja jsem pokazde nemohla, kdyz on si vzpomnel. Vzdycky to byl volnomyslenkar, daleko vetsi, nez jsem ja. Nemel povinnosti, ani tak plny denni program jako ja.

    Jednoho dne mu dosla trpelivost a kdyz jsem odmitla schuzku na druhy den, rekl, ze o me pratelstvi nestoji, kdyz nemohu prijit, kdy on chce. Ze pro nej tam musi byt kamarad 24 hodin denne.

    No, ja jsem ja. Rekla jsem mu "Dobre", otocila se na pate a odesla. Ani me to nejak netrapilo, jen me to hodne prekvapilo a sokovalo.

    Po letech se jsme se nahodou potkali a on se ptal, proc ze jsem se nikdy neozvala, nezasla. Pripomnela jsem mu, co tehdy rekl. Byl velmi prekvapen, ze si neco takoveho po letech pamatuju.

    Napsala jsi krasny clanek a doplnila ho peknymi a pravdivymi citaty.

    Ja ti pridam nektere, ktere jsem si oblibila.

    „Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“ (Elbert Hubbard)

    „Nevíš, kdo je tvým přítelem, dokud se s tebou neprolomí led.“ (Eskymácké přísloví)

    „Přítel je ten, před kým můžeme vylít své srdce, plevel i zrno, protože víme, že jeho něžná ruka to vezme a proseje, aby zachovala to, co stojí za to zachovat, zatímco zbytek odfoukne dechem své laskavosti.“ (Anglické přísloví)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má milá, děkuju za komentář. Zrovna tvého přátelství si velmi vážím a nebýt blogu, nikdy bych Tě (asi) nepotkala. Děkuji, že JSI. Ten poslední citát mám moc ráda.

      Vymazat
  2. Úplně rozumím. Sám mám podobné zkušenosti. Jsem těžce nemocný a většina přátel - extrovertů mě dávno odepsala. Nedokázali pochopit, že někdy nemám sílu nikoho vidět, povídat si s nimi o tom, co je pro ně důležité, že nemám energii "být optimistický a pozitivní". Brali si osobně, že s nimi nesdílím všechny své starosti (nechápali, že některé věci pálí tak, že o nich ani nejde mluvit...). Introverti to většinou zvládli mnohem líp. Držím palce, Radek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Radku, vím, jak to myslíš. Ano, někdy nemám sílu někam jít, někoho vidět, nemám chuť povídat o svých problémech, ani být veselá. Když byla Eliška malá, chodila jsem do Dětského centra, ale často nebylo jak se zapojit do hovoru. Autismus, ADHD a problémové chování nezajímaly je, já jsem zase neměla možnost povídat o dovolených, o výletech, o tom, kam pojedu nebo co si koupím. Jsou věci, které mě poslední léta úplně míjejí. Ale nestěžuji si. Naopak. Utrpení člověku přeháže žebříček hodnot a ukáže ty správné hodnoty v životě. Díky za komentář, a hodně ZDRAVÍ!

      Vymazat
  3. Donutila jste mě, se zamyslet....než se narodil Matýsek, měla jsem plno kamarádek, malovali jsme si, že se budeme často navštěvovat i s dětmi, ale postupem času kdy se autismus začal projevovat jsme s Matýskem častěji zůstávali doma, protože co kdyby někomu ublížil (samozřejmě nechtíc)nebo něco rozbil ve vyšperkovaném bytě (my měli doma vše přízpůsobené jemu) a tak se počet kamarádek zmenšoval. A tak jsem začala vnímat rozdíl mezi kamarádkami a přáteli. Ty které mám , není jich moc, ale jsem za ně vděčná, protože pomohou a podpoří kdy je třeba a vůbec se nemusíme scházet :-) . Mají pochopení pro mou situaci a vůbec není důležité jestli se sejdem nebo ne, jen vím že kdyby bylo potřeba pomůžou a to samé naopak jsem vždy připravena pomoct já jim...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My už jsme nikde nebyli na návštěvě několik let. Ano, stačí pár přátel, ale opravdových.

      Vymazat
  4. Prekvapil ma obsah prispevku, jak niekoho prekvapuje ze nemozes prist do hodinu az dve vzdialeneho mesta na schodzku, ja som rozmyslala raz, ze by sme sa mohli stretnut tak, ze ja pridem do Benesova ked zorganizujeme hlidanie Jendovi, nie naopak, ale aj to by bolo dost zlozite, najst cas, ked mam hlidanie na cely den a tak.
    Ja skor ako tvoje casove moznosti obdivujem ze celu situaciu zvladas, zijes roky v izolacii od sveta a venujes velke usilie starostlivosti o svoje deti. Jenik potrebuje velmi narocnu peci a ty s nim nemozes ani na vychadzku, prejst sa a nadychat sa cerstveho vzduchu. Ja som si tiez nedavno precitala knihu, vola sa izba a moc mi to pripominalo tvoj zivot. Bola to kniha o zene ktora bola unesena a zatvorena do zahradneho domu, kde jediny prisun svetla bolo stresne okno ktore sa nedalo otvorit. Zila tam so synom ktoreho mala s clovekom ktory ju uniesol a ktoremu v tych stazenych podmienkach dala vsetko co bolo v jej silach. Niekedy ti ju poslem, fakt je dobra. Opatruj sa a mysli na pozitivne veci, jak si napisala vdaka blogu mas kopu novych priatelov a ty snad pochopia tvoju situaciu.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta kniha vypadá zajímavě:-) Podobné knihy mám ráda. Uvažovala jsi, že bys za mnou jela? To je hezké. Člověk si někdy přijde jak prašivý pes, že ho nikdo nenavštíví.

      Vymazat
    2. Jasne, fakt som o tom rozmyslala intenzivne, ze v tom tyzdni ked boli deti prec pridem, akurat som nevedela ci to na teba nie je zhurta(myslim nedavno ste sa pristahovali, ani som nevedela ci mas nejaku moznost asistencie pre Jendu a tak), ale urcite sa niekedy musime dohodnut, a stretneme sa niekde v kaviarni, je to vec casu, aj ja musim zohnat detom dozor ale bude to!Knizku ti poslem, to je kratkodobe, vcera som ju len docitala ale celu dobo som na to myslela ze ju musis mat. Nevadi ze je po slovensky?
      Zuzana

      Vymazat
  5. Ahoj Marcelko, ne nadarmo se říká, v nouzi poznáš přítele. Napsala jsi to moc hezky. Napíšeš někdy, jaké knížky jsi četla? Chodím do knihovny a ráda si nechám poradit, co si mám vybrat. Nad některými knížkami se mi nechce ztrácet čas, a pokud mne knížka nebaví, tak ji klidně nedočtu. Držím palce, buď silná i nadále. ahoj Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přečetla jsem dvě teď knihy: Zvíře od Torey Hayden a Můj život má cíl - Dan Millman. Teď přemýšlím, zda číst knihu Nedávejte do hrobu motýla živého, Život bez hranic - Nick Vujicic nebo třeba Jak chutná život - Richard Pachman. Mám doma stovky knih. Uvidím, která zasáhne mé srdce a ocitne se na pořadu dne:-)

      Vymazat
    2. Ja som rozmyslala nadtym motylom, ale mam doma este kopu inych knih tak zacnem tymi, tu si z apla objednam az ked docitam co mam.

      Vymazat
    3. Až ji přečtu, tak ti ji pošlu, jen se mi připomeň. Nevadí mi slovenské knihy, naopak - mám je ráda.

      Vymazat
  6. Marci, to, co jsi napsala, je bohužel pravda. Tak bych ti přála, abys měla více času na sebe, aby sis trochu vydechla od každodenního nekonečného kolotoče.
    Vydržíš hodně, ale to nejde do nekonečna....kdy vlastně spíš?

    OdpovědětVymazat
  7. smutny příspěvek. Nevim co ji ti na nej napsat.... Jen ze to taky znam. Dokud byl maly v kocarku stejne jako deti "kamaradek" vse bylo v poradku. jejich deti zacaly behat, oni je honily, povidaly si na travniku nad dětmi a ja stala stranou s kocarkem. Jak malej zacal chodit a on nenecha nic na pokoji a likviduje co mu prijde pod ruku (hlavne kytky, a zkouma kdejakou serepaticku co ma kdo doma vystavenou a pak ji upusti), tak nas postupne prestaly zvat. Jen s podmínkou, prijd s dcerkou, ale syna nech doma :-( K nam je prestalo bavit chodit, my se zase nemohli účastnit ruznych akci pro deti, tak jsme všechny postupne prestaly zajímat. Před 1,5rokem jsem byla na poslední akci s "kamarádkami" byla to oslava narozenin jedne holcicky. Maminky sedeli na terase a vyborne se bavily, starsi deti se uklidily k pohadkam do domu a mensi zustali na krku me. Moje dcera byla asi rocni - musela jsem ji na zahrade hlidat, aby si neublížila a do toho jsem musela hlidat syna, aby nehonil ostatní deti co se ho bavi, musela jsem ho jistit při lezeni na skluzavku a vůbec při vsem. Ma spatnou motoriku. Za cele 3h za mnou nikdo neprisel, neprohodil se mnou slovo. Při odchodu mi hostitelka rekla, ze jsme si vůbec nepokecaly, ze to bylo jako bych tam nebyla. Celou dobu jsem stala s dětmi u trampoliny, pisku, skluzavky, houpačky jen asi 60m od nich. Tenkrat jsem to několik dni oplakávala. A zarekla se, ze uz na takovou akci nejdu. Je to jen zbytecny stres. Vi, ze musim dite hlidat a nemuzu sedet na prdeli u kaficka jako ony a presto ani na 2 minuty za mnou zadna neprisla. Od ted doby uz nas stejne nikdo nezve. Trosku me to mrzi, ale nehodlam se stykat s lidmi, co si kladou podminku byt bez syna a nejsou schopni prijmnout me i s mym dítětem i když je trosku jiné nez.

    Zustala mi jedna jedina verna kamarádka, ale bohužel je dost zamestnana, tak se vidame jen malo. Ale diky za ni.

    Nejvíce me vždy naštve, jak na ruznych diskuzích ty maminy lituji postizene deticky a jak je to nefer a nemelo by se jim to stavat (ruzna postizeni, nemoci od narozeni). Sbiraji na ne vicka, posilaji peníze, hracky.... ale v realnem svete mi ani jedna nepomuze aspoň tim, ze by nas prijala se se synem takovym jaky je. jen si s nami popovídala, nezkoumala koutkem oka, jak se chova syn. Nepomlouvali nas na hristi.

    Tak se holka drz. Vim jak to občas boli...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, také to tak znám... I tu oslavu narozenin dcery mé kamarádky, když jsem se starala o své dvě děti /jedno autistické a druhé roční a ještě syna jednoho z rodičů/ a ostatní klábosili na zahrádce a při odchodu, kdy jsem byla totálně vyfluslá řekli, že je škoda, že už jdeme :-D, no, tomu se dá jen hořce zasmát

      Vymazat
    2. Ja takuto skusenost nemam, vsetky kamaratky ma este zvu, aj s Mathiskom, nechapem ako som tohto dosiahla.
      Zuzana

      Vymazat
  8. Zlatíčko,jsme tu pro Tebe vždycky..víme jak je náročné se starat o autisty..víme obě,jak rády bychom naopak my jely za Tebou,ale zdraví nám to nedovolí..ale jsme s Tebou..náš den začíná tím,že si čteme co je nového u Tebe na blogu..alespoň tak jsme s Tebou..jsme rády,že jsme Tě poznaly a věříme,že se zase jednou,až to bude možné sejdeme a pak si to vynahradíme.. napsala jsi..Přátelství, které mohlo zmizet, nebylo nikdy opravdovým přátelstvím. - Neznámý autor..a tak je to u nás dvou..naše přátelství nemůže zmizet,protože je opravdovým přátelstvím a my dvě jsme rády,že jsi vstoupila do našeho života a i když si zrovna každý den nepíšeme nebo nevoláme,jsme tu obě pro Tebe a Tvé děti.. za nás obě..Zdenka st.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Holky, škoda, že jste tak daleko. Myslím na vás často. Nikdo nechápe, že když bych si měla zařídit hlídání na celý den plus cesta busem, vlakem, tak mě to vyjde na víc jak tisíc korun a to nejde....bohužel.

      Vymazat
    2. Prave preto by kamaratky mali prist skor za tebou, nemozem si pomoct ale CR zase neni tak velka aby sa nedalo dojet do B. a stretnut sa na 2hodiny niekde v kaviarni(nemyslim tych co maju zdavotne alebo ine obmezenia)
      Zuzana

      Vymazat
  9. Já bych těm lidem ani neměl za zlé, že si stěžují, že na ně nemáš čas. Je to lidské, když tě mají rádi, že touží mít s tebou častější kontakt. Vím to podle své dcery, která taky nemá čas se mi víc věnovat a je mi to líto. Ale rozhodně na ni nezanevřu a mám ji přesto rád. Ostatně časem jsem se naučil, že i za to málo, které mi může poskytnout, jsem jí vděčný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jim to nemám za zlé. Je to jejich věc. Kdo nezažil, nepochopí. KDYBY mě však měli rádi, neopustili by nás, ale pomohli by:-P Kdo opustí přítele v nouzi, není hoden přátelství.

      Vymazat
  10. Je to vcelku smutný článek, ale vím, o čem mluvíš. Nejideálnější by bylo mít paní na hlídání nebo asistentku, kdy člověk potřebuje a žít také svůj život, člověk by měl čistější mysl, více energie a lepší náladu. Ale vím, že uskutečnit to (finančně) není snadné.
    Nezbývá než alespoň popřát nové přátele, leckdy stačí jeden skutečný.
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, největší problém jsou peníze. Asistenti by se našli, peníze nikoliv.

      Vymazat
  11. Milá Amelie,
    tohle je opět jeden ze článků, který mě "přinutil" napsat komentář. Tak trochu, jako bych v něm viděla sama sebe. Přišla jsem takhle o dva lidi, kteří mi byli velmi blízcí a o kterých jsem si myslela, že jsou mými příteli, jak se tak říká, na život a na smrt.

    Bohužel tomu tak nebylo. Vyčítali mi, že prostě nemůžu kdykoliv přijet (vysvětlovat jim, že ne každý vlak umožňuje přepravu vozíku, bylo jako hrách na stěnu házet), vyčítali mi, že nemám tolik času jako oni (já si nevybrala denní rehabilitace, cvičení, ani bolesti těla, kdy je člověk rád, že sedí) a mnoho dalších věcí...

    Už mými přáteli nejsou. Zaujala jsem postoj přesně takový, jako vy. A nepochybuji o tom, že správný. Moc mě oslovil citát v komentáři přede mnou:
    „Nevíš, kdo je tvým přítelem, dokud se s tebou neprolomí led." Ano, tak přesně tohle platilo u mě... Během těch let jsem poznala lidi, není jich mnoho, leč jsou to OPRAVDOVÍ PŘÁTELÉ, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A udělají si čas ONI na mě, i JÁ na ně.

    A nemusí to být jen přátelství z očí do očí. Ono potěší i pár milých slov poslaných mailem, pár vět napsaných do chatu. Jistě víte, o čem mluvím.

    Tím chci říci, že ti lidé, kteří vaše přátelství ukončili, nebyli až tak přáteli. Protože ty by někoho jim blízkého nenechali ve štychu. Třeba to ale zrovna tak mělo být, abyste se začala dívat trochu více kolem sebe. Přátel máte habakuk, stačí jen otevřít oči.

    Zdravím Vás Amelie a posílám pozdrav a úsměv na tvář.
    Denně na vás myslím.

    Markéta B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markétko, děkuju za komentář. Vím, že ty mi rozumíš. (Pošli mi prosím odkaz na tvůj blog. Klidně i mailem, díky)

      Vymazat
    2. Amélko, tady je: www.majka94.wordpress.com :) Díky za zájem :) Pěkný večer

      Markéta B.

      Vymazat
  12. Jéje, můj koment zmizel, tak znovu:
    Zlatíčko, někdo ti možná vyčítá, že málo píšeš. Já obdivuju, že vůbec píšeš! Někdo se zlobí, že jsi ho nenavštívila. My jsme vděční, že sis na nás našla čas! Ani nevíš, jak rádi bychom tě měli na naší svatbě, jak šťastní bychom byli, kdybychom si v neděli mohli s tebou zajít do církve a popovídat u kávy. Život ale není o tom, co by bylo kdyby. Ty děláš z mého hlediska nepředstavitelnou službu svým dětem, obětuješ se pro druhé tak, že nikoho podobného neznám. Těžko můžeš dělat ještě víc! I my jsme zažili úbytek přátel a já jsem za to rád, protože ti, kteří zůstali, ti stojí za to! Budeme doufat, že jednou třeba bude víc času, že tvůj život nebude tak složitý, jako právě je. Jestli to nestihneme tady na zemi, pak na věčnosti pokecáme pořádně! :-)
    Mějte se a Bůh vám žehnej!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Davide, moc si vážím tvých komentářů. Vždy mě pohladíš po duši.

      Vymazat
  13. Ahoj Marci,moc hezky napsané.Já jsem člověk,kterej svoje kamarády,nebo přátele nechci zatěžovat a tak si moc nestěžuju.Nedělám to ráda i když oni na mně vodí,že to už pár let nejsem já.Ale myslím,že můžu věřit tomu,že tu jsou a když budu potřebovat,tak mám kam jít.Není jich moc,ale pár se jich najde.A Ty jsi pro mně jeden z nich,přesto,že se vlastně vůbec neznáme a to je na tom to zvláštní.Jsi pro mně člověk,který mi v životě moc pomohl,pomohla jsi mi udělat si jasno o své dceři i když doktoři zatím nejsou přesvědčeni tak jako já.Potom jsi mi pomohla i v době,kdy mi umíral taťka a toho si cením.Možná tohle internetové přátelství je lepší v tom,že si nemůžeme tak moc ublížit.Přeju hodně sil do další práce s Jendou a s holkama,upřimně Ti závidim trpělivost,která mně chybí.Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, mám to podobně. Jsem ráda, že o sobě víme a že se nezlobíš, když nepíšu. Jsem tu pro Tebe kdykoliv budeš potřebovat.

      Vymazat
  14. Já si myslím, že by to měli pochopit, jak na tom jsi. Když to chápe i takové pubertální trdlo, jako jsem já.
    Já chápu, že je mrzí, že s nimi nejdeš, nebo tak, ale podle mě přátelství není o tom, uvázat někomu na krk řetěz a tahat ho, KAM JÁ CHCI. Všichni máme svobodnou vůli. I v lásce a přátelství. Jak se z nich stane vězení, tak je konec :) ;)

    Mě tvé "vyznání" oslovilo, ty si přátele zasloužíš... otázkou je, jestli si oni zaslouží tebe ;) - myslím, že pár asi ano, :)

    OdpovědětVymazat
  15. Milá Marcelko, tak jsem si přečetla nejen tento článek, šla jsem i zpět a je mi to také moc líto, že jsi tak smutná a nešťastná. Ale pravda je, že jsi udělala dobře, když jsi nad těmi "přáteli", kteří na Tebe zanevřeli, že na ně nemáš čas, v podstatně mávla rukou a už se víc netrap. Nikdy jsi to neměla v životě jednoduché a moc mne mrzí, že tolik pláčeš a máš ještě trápení i se svým zdravíčkem. Já věřím, že jednou bude líp, protože si to všichni zasloužíte. Já mám v poslední dobou také víc zdravotních problémů, tak mne ani moc nebaví běhání na blogy, dokonce ani na ten můj. Ale budu se víc snažit chodit k Tobě. Taky bych ráda navštívila Věrušku v České Lípě, ale taky to nejde, i když z jiných důvodu než Ty. Vydrž! Zdravím i všechny Tvoje děti!

    OdpovědětVymazat
  16. Také jsem přišla o své "přátele", kteří prostě jaksi nedokázali unést, že jim nedávám drahé dary. To, co jsem dávala
    bylo označeno za blbosti. Pro mne to blbosti nebyly, kdybych dostala já takové "blbosti", byla bych za ně vděčná, protože to byly věci spotřebovatelné, použitelné a dokonce i značkové.
    Ale prosím, nikdo není svatý, ani já ne, tak jsem udělala sebekritiku a dávala něco trošku jiného. Potíž byla v tom, že se mi to daleko hůř vybíralo, než věci, které jsem dávala předtím. Jednoho dne jsem o tyto své přátele přišla... Jednoduše jsem si prostě uvědomila, že nechci dále přehlížet narážky typu: že si nevážím dostatečně toho, že mne dámy vůbec zvaly k sobě na návštěvu apod. Uvědomila jsem si, že přátelství buď je, anebo není. A také to, že si nehodlám jejich "přátelství" kupovat drahými dary. Tímto příspěvkem chci také říci, že se na ně nezlobím, protože vím, že i oni mají své starosti a problémy, u kterých já neasistuji, se kterými jim nepomáhám, protože prostě v některých věcech bych jim nedovedla ani poradit, natož abych jim třeba pomáhala... Je to bohužel i tím, že jsme od sebe trošku více vzdáleni. Jen jsem se domnívala, že jim nedělá zas takové problémy, když se sejdeme sem tam na oslavě narozenin...
    Ale ukázalo se, že jsem se dost zmýlila. Tak jsem takový vztah odmítla dál prodlužovat. To raději zůstanu doma u netu,
    než trávit život s takovými lidmi... Amálko, za pláč mi tito lidé už nestáli.

    OdpovědětVymazat
  17. Amálko oni asi plně nepochopili tvoji situaci - vím že vztahy,přátelství,manželství se musí pěstovat aby dobře a dlouho fungovaly společnými zážitky,návštěvami,výlety aj. jinak se to zvrtne do nic neříkající nudy a lidi jsou vedle sebe nikoli spolu (platí pro běžné vztahy).Přeji víc těch co dokáží pochopit v jaké jsi situaci a jaké máš možnosti.Lída

    OdpovědětVymazat
  18. Tohle bylo napsané hodně od srdce. Dík za to. Jsme úplně cizí lidé, v úplně jiné životní situaci - ale asi Vám i trošku rozumíme...

    OdpovědětVymazat
  19. dobrý den, Amelie,
    jen jsem Vám chtěla vyjádřit podporu a obdiv... Můj syn je taky autista (dětský autismus)... vím jaká je samota a děkuji každý den Bohu za manžela, rodinu a hrstku zbývajících přátel... Váš Blog mě (a určitě nejen mě) dodal spoustu úžasných, potřebných a povznášejících myšlenek... Máte můj velký obdiv. Pokud jak jsem vyrozuměla se pohybujete blízko Benešova, nabízím třeba jen kraťoulinké setkání, na 20min. na kafe... dojela bych alespoň tam. Snad to můj drahý autík vydrží...Krásné dny! Jana V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Jani, děkuju, napiš na jenicek76zavinaccentrum.cz Děkuju.

      Vymazat
  20. Posílám pusu, Amélko, a samozřejmě zůstávám... Napsalas to opravdu nádherně. Obdivuju Tě, jak jsi klidná a hodná. Musím se sebou taky něco udělat, jsem občas jak babice pichlavá kritická... Ty jsi zlatíčko. Pus pus. Mikyna.

    OdpovědětVymazat
  21. Zaznělo tady hodně komentářů a já souhlasím, ale taky trochu chápu jejich ochlazení, pěkně to napsala Anonymní o kousek výš. Možná že si nedokázali představit, že se opravdu nemůžeš utrhnout, a třeba si mysleli, že o ně nemáš zájem. Je jasný, že ve svém postavení se nemůžeš utrhnout, sbalit a rozjet někam na sraz, ale taky asi ani oni nemohli přijet k tobě domů, vždyť Jeníček cizí lidi nemůže snést. Jediná možnost asi je, sejít se někde v kavárně nebo na hřišti a aspoň chvíli si popovídat. Jenže, naplánuj si to, když víš, že každý den je jiný a máš toho tolik...
    Je to těžký a oproti nim jsi pořád v nevýhodě. Oni se můžou rozjet, kam chtějí, ty nemůžeš. O vybírání vlastního programu a naplánování dne jen pro sebe ani nemluvě... Tohle by vážně mohli pochopit.
    Ale aspoň ses dostala po dlouhé době ke knížkám.
    Kdybys nějakou chtěla přečíst, moc doporučuji Herriota nebo Fulghuma. Krásné, laskavé, veselé i smutné povídky. Ze života...

    OdpovědětVymazat
  22. Uz neco pamatuji(bohuzel)a za ta leta jsem dosla k presvedceni,ze znamych muze mit clovek mnoho, ale muze se povazovat za stastneho, kdyz ma jednoho, dva opravdove pratele.
    "Opravdove pratelstvi je rostlinka,ktera roste pomalu.Musi podstoupit a vydrzet mnohe rany a neprizne osudu, nez si zaslouzi sve jmeno."(To jsem nevymyslela ja, ale pokladam to za pravdive).

    Preji, aby zase bylo lip.
    Hana

    OdpovědětVymazat
  23. Je tu ještě spousta jiných, kterým dodáváš sílu, víru a pokoru.

    OdpovědětVymazat
  24. Nemůžete jim to zazlívat, že přátelství s Vámi ukončili. Ze známých důvodů, publikovaných na Vašem blogu jste jim Vy jako přítelkyně v jejich problémech nemohla pomoci... Oni přeci mají problémy, stejně jako Vy. Jiné, ale mají také problémy.
    Se kterými si nevědí rady... Se kterými nepočítali...
    Také potřebují, kdyby někdo zvedl telefon a pozval je do cukrárny na kafe a na zmrzlinu. A udělala jste to? Nemyslím si, když se věnujete dětem. A tak Vy čekáte, že oni přijdou a nabídnou Vám nějakou pomoc, a oni čekají od Vás to samé.
    Nemůžete jim jejich přístup zazlívat... Možná jste si mohla udělat čas, když byly děti u babičky... Anebo na táboře.
    Jenže jste měla všeho plné zuby a už jste na nějaké posezení
    neměla energii. Ale co když je to u nich stejné?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý anonyme, nikomu nic nezazlívám, jen mi z toho bylo smutno:-P Jsou to jen vaše domněnky. Naopak. Pomáhám kde můžu, kde mi to síly a čas dovolí. Ještě jsem nikomu pomoc neodmítla. Kolikrát si udělám čas, když někdo potřebuje pomoc, jen pro sebe to (moc) neumím. Pro druhé tu jsem i v noci:-)

      Vymazat
  25. Marcelko myslím si že praví přítelé si nenárokují čas který jim máš věnovat a jak jim ho máš věnovat. Pokud by četli tvůj blog a přemýšleli nad tebou a tvým životem, musí jim být jasné , že ty nejsi pánem svého času, neděláš téměř nic podle toho, co by jsi ty sama chtěla, ale děláš vše pro druhé svoje děti a nemáš moc na výběr. Když někdo koho máš ráda odchází nech ho jít, možná se jednou sám vrátí , a když ne tak já si říkám , že jsme se pro něco potkali a náš společný čas už je pryč. Osud ti ho poslal jen na chvíli. Mám pár přátel, které nevidím dlouhý čas a pak když s potkáme mám pocit jako bychom se viděli naposledy včera, to jsou ti kteří se objevují většinou když člověku není dobře.. a co se týče přátelství po internetu to je velice zvláštní a specifický případ. Dopisování je hezká věc, ale stojí člověka spoustu času... krásné dny tobě i dětem Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dituško, už je to pryč. Někteří odejdou, aniž si toho člověk v zápalu práce a starostí všimne, u někoho to hodně bolí, ale takový je život.

      Vymazat
  26. Jsi užasná,pravdou je , že opravdový přítel tě nikdy neopustí, má tě stále v srdci i když tě nevidí, i když je na druhém konci světa. Zasloužíš si spoustu lásky.a já tě ve svém srdci bduu chovat stále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já tě mám ráda, Henry, i když mi ty stovky km nedovolí za Tebou jet, tak na Tebe často myslím. Opatruj se a kdykoliv napiš.

      Vymazat
  27. Moc mě dojala tato Tvá zpověď, drahá Amélie. Snad mi dovolíš říct, že Tě mám rád, i přesto, že jsme se nikdy nepotkali. Ale i nepatrná kapička poznání Tvé duše, mi dává odvahu říct, že Tě mám rád. A snad i Ty mne máš trochu ráda, i když jsme se nikdy neviděli. Jsi velmi silná a statečná žena, o čem svědčí Tvé mnohé vyplakané slzy. Ani nevím, co říct, ale snad víš, co bych Ti chtěl říct.

    OdpovědětVymazat
  28. Milá Amálko, myslím si, že děláš pro všechny až moc. Tvá práce zde na blogu je pro mnohé nenahraditelná. To si možná zatím ani neumíš dnes představit. Pro své děti jsi tou nejskvělejší matkou. Děláš maximum a jak nejlépe dovedeš. Jsi úžasný člověk. Nemůžeš se zavděčit všem. Lidé přicházejí, a odcházejí. Tak příliš nesmutni nad probírkou přátel, je to tak zcela v pořádku. Kdo už s Tebou dále nemá sdílet cestu životem, zmizí. Co bylo potřeba, to jste si dali. A naopak, jistě další noví přátelé přibývají. Tvůj úkol na Zemi je, abys žila taky svůj život. Na to někdy zapomínáš a chtěla by ses rozdat pro všechny. Je v pořádku, že jsi hodná, ale chce to hranice. Je prima, že si najdeš čas pro sebe, že si přečteš knížku. Jen tak dál. Nemůžeš se vyčerpávat donekonečna. Přeji Ti hodně sil i radostí do dalšího života. Uvědom si, že žiješ teď a tady!

    OdpovědětVymazat
  29. Přečetla jsem ten článek dvakrát a... Mrzí mě, že si to všechno musíš prožívat. Máš to jistě těžší než si většina lidí vůbec dokáže představit, ale zvládáš to. Děláš maximum pro své děti, i když ne vždycky vidíš výsledky.
    Strašně moc Tě obdivuji.
    Mrzí mě, že Tě opouští přátelé, ale zase na druhou stranu, odejít od někoho, když má před sebou zrovna mraky překážek, je pěkně sobecké.
    Určitě tady ale je spoustu lidí, kteří Tě mají rádi. A vždycky budou!
    A já... i když Tě vlastně vůbec neznám, jsem si Tě strašně oblíbila. Proto doufám, že brzy přijde lepší doba. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, milá Gauri, i Ty patříš mezi mé oblíbené bloggery.

      Vymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...