Na nové adrese bydlíme něco přes čtyři měsíce.
Děti si (konečně) zvykly a po starém domově se nikomu nestýská.
Jenda dělá pokroky. Každý den se odhodlá k něčemu novému.
Čtyři měsíce mu trvalo, než se odvážil dojít za dům...
...a včera jsme šli podruhé na písek.
Jenda si hrdě nesl svůj kyblíček s lopatičkou a nakukoval za roh, zda za domem náhodou NĚKDO není. Pokud by tam totiž někdo byl, nešel by tam.
Naštěstí pro nás, místo zelo prázdnotou:-)
Jenda rozhodil na písek své věci... a poodešel. Už jsem se lekla, že tím naše písková aktivita skončí.
Ale naštěstí ne.
V posledních dnech Jeníček opět odmítá tričko s krátkým rukávem. Kousl ho totiž komár a "díky němu" chodí Jeníček opět jen v triku s dlouhým rukávem. Jenda se hmyzu bojí a kousance nesnáší.
Ani letní boty už nechce nosit. Jednou mu tam vlezl nějaký hmyz a od té doby sandálky nevezme na nohu.
...a nesnesl by písek v botě ...takže jedině botasky.
Ale co. Hlavně že jde ven a i když v tom vedru jde jen v botaskách a v triku s dlouhým rukávem - nezáleží na tom.
Na písku vypadal spokojeně. Naučil se prosívat písek tak, aby mu na sítku zbyly jen kamínky...
...a měl z toho radost.
Vydržel na písku dvě minuty a pak si všiml, že kolem něho NĚCO poletuje a byl konec.
Chvíli jsme si kopali s míčem... a chvíli pobíhal sem a tam.
Také kontroloval, zda někde něco neleze...
Když jsme šli domů, seděli na schodech dva lidé z domu a podivili se, že jsme byli na písku...
Vysvětlila jsem souvislosti, prohodila jsem větičku o autismu a šli jsme dovnitř. Byla jsem pyšná - na sebe i na Jendu.
MOJE dítě zvládne jít v šesti a půl letech na pár minut na písek a neječí, když na nás promluví lidé, to je paráda.
A protože Jendu zapojuji do mnoha činností, které si myslím, že zvládne, tak mi pomohl umýt kyblík, lopatky i bábovičku.
Nedělám za něj nic, co může zvládnout sám. Jen ať se kluk snaží, jednou se mu to bude hodit.
A tak jsem dala v naší minikoupelně ručník na zem, umyla jsem věci a poklekla jsem vedle Jendy. Ten dostal jeden ručník, já jsem si vzala druhý a společně jsme utírali.
Samozřejmě že jsem ho chválila pomalu až do nebes.
Jaký POKROK, když bez řečí, bez ječení a bez řvaní pomáhá!
Je fajn, když ho zrovna nemusím do něčeho nutit.
Tak jste měli krásný pohodový den. :-)
OdpovědětVymazatJeníček je šikulka a určitě písek a bábovičky bude milovat i v novém bydlení, děti tyto hrátky s pískem zbožňují a Jeníček není výjimka. Tak krásné bydlení všem.
OdpovědětVymazatNo tak to teda klobouk dolů před vámi oběma. Já taky nesnáším hmyz, ale naštěstí ho skousnu. Ale teď nejsou zas taková vedra, takže ještě že si ten dlouhý rukáv vyprosil až teď, ne? :)
OdpovědětVymazatA jak ti pomohl umýt kbelíček, no šikulka :)
Každodenní pokroky - je to fakt šikulka a ty ho k tomu nenásilně vedeš - klobouk dolů - přeji klidný večer Hanka
OdpovědětVymazatMarci opravdu Jeník je šikulka,dělá ohromné pokroky,tak jak sleduji od začátku,kdy jsem k tobě začala chodit.Chválím hlavně tebe,jsi vynikající maminka.Měj krásné dny v novém bydlišti.Miluš
OdpovědětVymazatKdo by snášel kousance. Já včera před spaním půl hodiny honil komára, abych měl od něj klid. Byl rychlej a šikovnej.
OdpovědětVymazatTo je dobře, že jste si tak rychle zvykli. Za pochvalu udělá muž všechno. :D
Mám radost za vás za oba, úžasný pokrok.
OdpovědětVymazatJe za tím hodně úsilí a trpělivosti, co si nikdo pořádně neumí představit.
Moc držím palce :-)
Za každý pokrok musíš cítit opravdovou radost. I ty dostáváš svůj kousek štěstí, o to větší. Je to parádní, zvláště když můžeš porovnat to, co bylo třeba před rokem nebo několika měsíci, a to, co je dnes. Ty pokroky jsou opravdu úžasné!
OdpovědětVymazatDiky za kazdy takovy den, za kazdou takovou chvili. Snad budou jen pribyvat. =)
OdpovědětVymazatTitulek včerejšího dílu seriálu Ordinace v růžové zahradě: "Štěstí má dlouhé nohy".
OdpovědětVymazatKrásné! Třeba dětem to stěhování prospělo, bylo to možná k něčemu dobré. Ale ty 4 měsíce utekly, to bych neřekla. Gratuluji k dalšímu úspěchu!
OdpovědětVymazatOblečení neřeš, no tak má dlouhý rukáv a uzavřené boty. Můj kluk taky nesnáší sandály.
OdpovědětVymazatMoc se mi líbí první fotka, jak si hrdě nese to své náčiní :-)