pátek 30. srpna 2013

Nákupy?


V posledních dnech řeším dilema: NUTIT Jendu do obchodu nebo ne?


Jeníček nechce chodit mezi lidi, odmítá chodit na úřady, na hřiště a nakupovat.


Prát se s ním je nadlidský výkon.


Za poslední měsíce nevkročil do obchodu.
Počkal občas pár minut v autě, než nakoupím, ale to je všechno.


Před pár dny jsem potřebovala rýži a snažila jsem se Jendu namotivovat k nákupu v potravinách za rohem...


Slibovala jsem nanuka, zmrzlinu, bonbónky, dvd, nic nezabralo.


Mám dva autisty a vidím, jak je každé dítě jiné.
Jedno zvládlo v tomto věku nakupování v pohodě, druhé dítě má masívní úzkosti a do obchodů chodit odmítá.


Nutit či nenutit?


Jenda nikdy nechodil do obchodu rád, ale vcelku jsme to za dodržování stejných cest, stejných rituálů a stejných odměn zvládali. Vyrobila jsem mu cestovní proužky a obrázkové sešitky. Fotky z reálného života mu velmi pomáhaly.


Pak měl Jenda velké problémy se stěhováním a chvíli mu trvalo, než si zvykl na jiné město, jiný dům, jinou postel, na lidi v domě...


I to jsme zvládli a po 4 měsících začal Jeníček chodit v půl sedmé večer ven - před dům.
Jednou si bere odrážedlo, jindy míč, kuželky, ale pokaždé bereme Betynku. Je to takový každovečerní malý rituál.


Kdybych to před 4 měsíci lámala násilím, špatně by to dopadlo.
Jenda násilím NIC nedělá.
Po dobrém to s ním jde lépe. Možná pomalu, ale pořád krůček po krůčku se posunuje vpřed.


Ničí mě rádoby rady nezasvěcených účastníků nebo těch, kdo nemají o autismu ani ponětí - ale kteří mě NUTÍ nutit, nutit, nutit...


Ano? Kolikrát to zkusili a byli dokopaní, poškrábaní, pokousaní, dobití a zpocení, než vůbec vyšli ven?


Je to podobné, jako když mu byly 3 roky. Jedna strana říkala: nutit na nočník, násilím vysazovat, násilím nutit ven, násilím do školky, sebrat dudlíka....


Tihle lidé neměli pravdu.
Pravdu měla jedna doktorka psychiatrie, která řekla: NENUTIT....
Sice měl Jenda dudlíka a pleny skoro do šesti let, ale nyní je bez plen a bez dudlíka a zvládli jsme to v klidu a v pohodě.


KDE je psáno, že dítě v 6,5 letech MUSÍ nutně chodit nakupovat, na poštu a na úřady?!


A kdo pak trpí víc? To dítě, já nebo okolí?
Kdo z toho má užitek?
KOMU prospěju tím, že násilím zpocené a uječené dítě dovláčím do obchodu, sbírám ho po zemi a nevím, zda mám nakupovat, zvedat dítě ze země, uklidňovat ho, uklízet kalamity,  nebo se rovnou propadnout do země?


Násilím málokdy něčeho dosáhnu.


Myslím si, že poznám, kdy které dítě mohu do něčeho nutit a kdy to nemá smysl.


Tentokrát jsem to opět zkoušela a Jenda se hystericky bránil, dlouho plakal, celý se třepal, chytal se za krk jako kdyby se dusil...


...a nepovedlo se.


Vykašlala jsem se na oběd, na rýži...holky stejně nebyly doma a Jenda má raději studené jídlo... a zůstali jsme doma.
Dlouho mu trvalo, než se uklidnil, ale pak se nechal na chvíli obejmout a když jsem se zeptala: "Co jsi moje?" ...tiše odpověděl: "Telátko" :-)
Nedávno, když něco provedl, tak jsem mu řekla, že je moje malé telátko...s láskou samozřejmě:-)


....a teď si tu dumám, jak dál.
Včera jsem to řešila s doktorkou v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, přiští týden jdeme na psychiatrii u nás, další týden do APLY...a přesto - co odborník, to nejspíš pokaždé jiný názor.

A navíc - už kolikrát se mi stalo, že odborníci neměli pravdu.
To, co platí na jedno dítě, nemusí platit na druhé či třetí.
Jedno dítě nemá úzkosti, jiné je má má mírné, další má úzkosti masívní....
A přístup ke každému musí být individuální.

Vím, že zvládneme a překonáme i tohle, stejně tak, jako jsme za těch 6,5 let překonali spoustu problémů...
Jen to asi nebude hned...
(A i kdyby nikdy nezvládl chodit nakupovat, záleží na tom?!!!)

Podobně jako nezáleží na tom, zda se Jenda zbavil plen ve dvou letech nebo v šesti letech, stejně tak nezáleží na tom, zda bude chodit do obchodu v šesti nebo v deseti...

Myslím, že když člověk používá rozum, intuici, ale i srdce, že nemůže pochybit. Láska vede nejlépe naše kroky.
Ano, Jenda teď nezvládne nákup v hypermarketu, ale není přece o to méně cenný....
Je můj, je úžasný, je skvělý a já ho miluji takového, jaký je.
Chci, aby byl i přes svůj handicap šťastný.

Na závěr pár myšlenek Matky Terezy:

- Nič nevravím, keď ma kritizujú. Snažíme sa konať čo najlepšie a nechávame za nás hovoriť našu prácu.
Nie je dôležité to, čo robíme, ale koľko lásky do svojej činnosti vložíme. Robme malé veci s veľkou láskou.
Ak práca nie je pretkaná láskou, je zbytočná.

43 komentářů:

  1. Ne, nemá smysl nutit do čehokoliv za cenu,že to Jendu takovým způsobem rozhodí.Je opravdu nejlepší vydat se cestou, kterou máš vyzkoušenou a osvědčenou - pomalu a postupně.To "násilí" nepřinese nic ani Jendovi ani tobě. A pokud jde o názory odborníků,tak je dobré jim naslouchat (pokud si tedy výrazně neprotiřečí),ale taky je důležité dát na svůj instinkt a zkušenosti. Každé dítě (člověk) je jiné,jinak reaguje ve stejných situacích.

    OdpovědětVymazat
  2. Děláte to skvěle!
    Tolik pokroků.

    Moc vám držím palce.

    A ani na naše holky nucení neplatí..

    OdpovědětVymazat
  3. Dáváš nějak hodně fotek, připojení mi nestíhá ;-) to víš, že jsou Tví autisté jiní, však Jenda má těžší formu než ségra, ne? Hm Štěpán navštěvuje obchody moc rád, tam s ním nechci já, protože ze mě vyždíme minimálně colu a lízátko, potvora..měli jsme teď takovou pravidelnou prázdninovou procházku, na hřiště-na klasickým odrážedle-motorce, ono to totiž Štěpu zpomaluje oproti úprku po nohou ;-), chvíli na hřišti a zpátky okolo malý pultovky. Venku prodávají zmrzku, paní z obchodu už nás znají, tak Štěpovi dovolej podržet si kornout při točení zmrzliny a sednout si na židli, co tam mají, taktéž Lukáškovi a zatímco děti likvidujou zmrzlinu, já vběhnu do krámu a nakoupím. Idylka hotová :-)Jedna z prodavaček se vždycky baví Štěpovou téměř nulovou mimikou, včera říkala jak je legrační že se tváří, jako že nikoho okolo nevnímá a jak to mate...vůbec mám poslední dobou nějaké dobré zkušenosti s reakcemi okolí na naše divnoděti...a to jsem tam před týdnem přišla se svýma dětma, synovcem a dvěma kamarády nejstaršího syna, všichni byli na hřišti s námi a pak dostali zmrzlinku. Bylo to bezvadný, je luxus mít s sebou dítě, se kterým se dá NORMÁLNĚ domluvit a ono poslechne na základě slov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je luxus mít "zdravé, normální" dítě. Nedávno jsem byla u kamarádky a měla možnost se půl dne starat o 4 letého kluka - NEBE a DUDY - na chvíli jsem si nepřipadala jako neschopný člověk a měla jsem radost, že to dítě má RADOST ze hry se mnou:-) Kolikrát jsem ho obdivovala, JAK reaguje a až později mi došlo, že to je normální. Že to jen já žiju se svými autíky na jiné planetě:-)

      Vymazat
  4. Mne pride nutit nasilim ako blbost, moje deti po navsteve Marcovych rodicov nechceli do vany sa kupat a pekne postupne sa kupu znova, najprvsom ich kupala len tak ze som si ich zobrala k sebe do vany a asi za minutu som ich umyla, verim tomu ze keby som ich tam nechala vrieskat, tak tam vrieskaju dodnes. Rovnako to bolo aj s priborom, ked sme sa ho snazili nutit(zase na podnet Marcovych rodicov, ktory si myslia ze dietatu strcia do ruky lizicku a vyfliaskaju ho ked s nou neje) tak sme nutili, potom mal karticky s poctom lizic a potom sme sa na to vykaslali lebo prestal sediet u jedla. Nenutit ho zabralo najlepsie. Na Mathisa ale plati ked vidim ze ma tak sekundu pred afektom povedat ze aby prestal ze sa zase tak nic nedeje, ale to je tak mozno jedine skoronasilie. Prajem ti pekny pohodovy den, snad sa raz vypravite aj do toho obchodu.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Marcelko, já si myslím, že nakonec najdeš ten správný způsob a třeba někdy Jenda zvládne i ten nákup. Je toho na něho moc a zvládá to, hlavně díky tobě. Pokroky za dobu, kdy sleduji tvůj blog, jsou mílovými kroky. Nejde všechno najednou a naráz. Držím palce a myslím na vás. Zuzana

    OdpovědětVymazat
  6. Máš pravdu Marci, že násilím u autisty nic nevyřešíme.
    Já jako matka 26-ti letého autisty aspergera jsem tento problém také řešila. A dovolím si přispět se svým názorem na toto téma.

    Jako malý měl Peta velké problémy s odcházením z bytu. Tenkrát jsem autismu neměla ani páru.
    Kolem 15 roku začal mít velké problémy s chozením mezi lidi. A po střední, na které se 2 x zhroutil a to tak, že skončil v nemocnici na psychiatrii, odmítal rok vůbec vyjít ven mezi lidi.
    Komunikoval s nimi jen přes PC.
    Věděla jsem, že to není dobré, že zapadá do své ulity. Stával se z něho uzavřený morous.
    Trpělivě jsem mu nabízela docházku do Ledovce na sociální terapii.
    Dlouho to nebral.
    Pak pomaličku začal chodit ven. Nakupovat do hypermarketu chodil zásadně až po 20 hod, když je tam méně lidí.
    Před rokem začal chodit do Ledovce na kluby.
    A začal jezdit na kole. Na klub, k babičce.
    Vím, že raději jede na kole, než MHD s lidmi.
    Moc mu to ale prospívá. Je usměvavější a dá se s ním lépe vyjít. Bere též pravidelně léky.
    Trvalo to, ale podařilo se to.
    Musí se pomalu, bez násilí.
    Ale nevzdat to.
    Jak mi řekla jednou jedna dětská psychiatrička: " Pořád musíte zkoušet vytáhnout ho z té jeho nory. Nenechat se odradid. "
    Míša z Plzně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Míšo. Péťa je jako Eliška, té je 15 a podobně se uzavřela do svého světa. Tam používám "mírné nucení", ale zatím to jde a pevně doufám, že se odhodlá jít v září do školy....Není to s ní lehké, ale pořád se to s Jendou nedá srovnat.

      Vymazat
  7. S tou poslední myšlenkou Matky Terezy naprosto souhlasím. Moje děti nemají problémy jako Jeníček a ta mladší se taky naučila na nočník ve dvou a tři čtvrtě letech... A to jen proto, že mi končila mateřská a ve školce by ji s plenama nevzali. A taky jsem ji nenutila, ale motivovala (převážně sladkostmi - ano, jsem strašná matka ;-) ). Ona je tak trošku hyperáček, i ve spánku mele nožičkama jak když někam běží a posedět chvilku na nočníku pro ni bylo nemožné. A zvládlo se to. Jenda je bez plen a jestli bude nebo nebude chodit nakupovat... Hele, kolik zdravých, dospělých chlapů chodí nakupovat? Co, milé přítomné dámy, kolik jich znáte? :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Jezkovy voci, Amelie! NENUTIT, co mate co dumat! Snad vite nejlip, co vase dite zvladne a co ne. Treba vas "telatko" priste prekvapi a bude chtit do obchodu jen tak. Kaslat na rady, ze mate nutit nasilim. A ja vim, o cem mluvim. Nazyva se to terapie sokem a nikomu to neprospeje. Na mne to skousela doktorka psychiatrie a tim mne systematicky nicila. (Jsem agorafobik.) NENUTIT A BASTA! Máma vzdy vi nejlip a tecka. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Asi to od někoho potřebuju slyšet, že nenutit. Instinktivně vím, že dělám dobře, ale když mi odborníci radí "nutit", pak mě občas zvyklají a někdy to na mě padá...

      Vymazat
    2. Odborníky vyslechni, ale konečný názor si stejně uděláš ty sama, právě na základě svých zkušeností a toho, jak znáš své děti.Co funguje na jednoho, nemusí fungovat na druhého, a nikdo není stejný, však to tu padlo i ohledně té hry s legem, každé dítě je jiné.
      Takže, nenutit (ale taky se nenechat zdecimovat, Amélko, jak znovu v tom případě s legem). Myslím, že máš dost citu pro to, aby ses rozhodla pro to, co je dobré pro tvé děti.

      Vymazat
  9. Já jsem bohužel své dítě do nákupů nutit musela, protože mi nikdo nenakoupil, nikdo dítě nepohlídal, jídlo jsem prostě koupit nějak musela, takže jsme si to užili. Určitě v tom místě, kde jsme bydleli, si lidi pamatují ječícího čtyřletého "nevychovaného spratka", který prořval šíleně celý nákup, ačkoliv jsem už byla zvyklá to rychle prolítnout. No co se dalo dělat.

    Pak jsme se přestěhovali, máme tu velký obchoďák, kde je hlídaný dětský koutek, malý si zvyknul být dost často v tom koutku a je tam šťastný, já si v klidu nakoupím a za těch 50 Kč na hodinu mi to fakt stojí, než táhnout za sebou ječící dítě. Mám v živé paměti, kdy mi v obchodě vyváděl tak, že jsem si myslela, že má epileptický záchvat a jela jsem s ním do nemocnice, aby mu natočili EEG. Tak moc se klepal a válel u toho na zemi, úplně mimo.

    No nyní (také v 6,5) je ochotný občas na nákup dojít, nesmí to ale dlouho trvat, a nebo si musí vybrat želatinové bonbony či Kinder vejce. Takže opravdu každé dítě je jiné, jsem ráda, že můj syn má rád děti a vydrží mi v tom dětském koutku, a že už i občas nákup zvládne (a to mu lidi nevadí). V nějakém filmu jsem viděla, jak to tyto děti vnímají, moc vjemů, moc světel, moc lidí, prostě vše naráz, neumí filtrovat a z toho mají stres. Často i dospělý, který neumí filtrovat vjemy, má stejný problém a propadá panice.

    Nyní máme pro změnu problém v městské dopravě, nějak se to střídá, jedno se vyřeší, druhé přijde. Furt něco. No tak držím palce, aspoň že ten Jeník vydrží v autě.
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem Jendu brávala v minulém bydlišti a tak nějak to šlo, i když kolikrát bídně. Holt kolem 3.-4. roku byl menší a člověk ho mohl přeprat a dát na kočár, teď už to nejde. Vím, že postupem času překonáme i tohle.

      Vymazat
    2. Mne niekedy pride ze nakup s Mathiskom je jednoduchsi ako s Robinkom. Mathisa nezaujima vsetko co sa deje okolo a mozeme nakupit rychlo podla zoznamu, ak mu to tak vydrzi tak parada. Mozno aj Jenda bude casom ochotny to takto riesit.
      Zuzana

      Vymazat
  10. Matka Tereza byla velmi moudrá žena.... já bych ti řekla asi tohle: Zkoušet, ale nenutit, což si myslím, že děláš. Vždycky se snažit ho přesvědčit, ale když to prostě nejde, nechat to být :)

    Sice nejsem autista, ale vyloženě nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí... já bych uklidila pokoj i dům, udělala bych si domácí úkoly, naučila se, přišla si popovídat... nebylo by to třeba jednou za týden, ale jednou za čtrnáct dní (příklad s tím úklidem). Ale dělala bych to proto, že bych chtěla.

    Myslím si, že to zvládáš naprosto úžasně... při pasáží "telátko" jsem se neubránila úsměvu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu. Když člověk něco dělá dobrovolně a sám od sebe, pak mu ta práce jde mnohem rychleji a lépe. Zvládneme to. Díky.

      Vymazat
  11. http://ulozto.cz/xoidjdG/po-tomasovi-cz-kidman-avi

    Skvělý film ke stažení pro ty, kdo netuší, co je to autismus - tedy pro radílky, co jim Amy komentáře obvykle maže - a to ještě jen pro ty, kteří chtějí pochopit, porozumět a alespoň velmi vzdáleně se problematiky dotknout. Jednou vidět je lepší, než tisíckrát slyšet. Těm, co se ale chtějí jen vyblít a ublížit to nic nedá.

    Leč co jsem to vlastně...? Jo, už vím.

    Odvádíš úžasnou práci, Amy.

    OdpovědětVymazat
  12. U dívek probíhá ten atismus lehčeji, ale to víš jistě i sama.
    Nutit rozhodně, ale někdy stačí vysvětlovat, přestože to hned napoprvé nezabere.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tam se mi vloudila chyba, mělo tam být Nutit rozhodně ne, ale někdy....

      Vymazat
  13. Amélie, NENUTUT. Bylo by to určitě kontraproduktivní, pokud máte dobré zkušenosti z předchozích případů, kdy to jde, sice pooomalu, ale jde, tak se toho držet. Sem tam to zkusit, nenásilně, ale určitě ne natvrdo. Děláte to dobře, je to vaše rozhodnutí a nakonec to za Vás nikdo nevyřeší, musíte sama. Takže na radílky nedat, ono to občas svádí a i já jsem na začátku tohoto příspěvku si říkala, že neustupovat, ale po přečtení celého je mě jasné, že by to bylo na nic. Díky za osvětu!!! :-) Zuzka

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj,naše Klárka by mohla chodit všude,nějak jí to nevadí i když poslední dobou pozoruju zhoršení a je nejraději taky doma.Bohužel u nás je to o tom,že má u všeho plno průpovídek,na každýho mluví a někdy se fakt až stydim.já vim,že je jiná,ale ostatní to neví.Nedavno jsem s ní byla na poště a byl tam pán,okolo šedesáti,takovej seladon,nějak se jí zdálo,že blbě chodí.Tak mi povídá co se tomu pánovi stalo.Já už čekala pohromu,tak jí říkám že nic.Jenže ona nedala pokoj a zase znova a pak tomu dala korunu,prej já už vim je to starý dědek.Tak jsem nevěděla co na to říct a jen jsem se musela zasmát.Ahoj Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elišce chození ven taky nevadilo, tak do těch 10-11 let. Teď je to tragédie, ale snažím se ji posílat ven - alespoň se Šárkou nebo s asistentkou, ale to ji musím motivovat a všechno stojí peníze:-(

      Vymazat
  15. Zdravím,

    souhlasím, rozhodně nenutit. Zrovna máme doma štěňátka a tj na stejné brdo - zkuste je nutit, něco jim brát a štěně místo poslouchání pak akorát utíká dál od vás. Jediná šance je něčím zaujmout, na něco nalákat. I oni se bojí nových prostředí, že.. Mimochodem, dnes mi volal pán, že by chtěl border kolii jakožto psa ke dvoum autistickým dětem. Nedokážu si představit tak aktivního psa, co by mohl nadělat..včera jsem procházela i váš minulý blog, kde je jeden z posledních článků o rotvíkovi ke kterému jste chodili na kanisterapii :) U rotvajlerů i border kolií můžou být jedinci, kteří jsou k dětem super, ale obě plemena jsou obecně trochu nevhodná...ať už rotvajler svou velikostí nebo borderka svou (přímo až hyper)aktivitou. Snad si pořídí zase pudla, nebo něco podobného :)

    Ostatně posouzení jak na Jeníka můžete provést sama, zkušeností máte dost - ať už nočník, dudlík, nebo úkoly apod. Spolupracuje snad když je v afektu? I laik pozná, že těžko. Mě poslední dobou fascinuje s tím jídlem. Děláte úžasné pokroky ! ;)

    Eliška alias Eipois

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eliško, je to tak - jsou to malá, vyděšená "štěňátka" a potřebují spoustu lásky a podpory:-)

      Vymazat
  16. ... nejsem zasvěcená, jsem lajk. Jsem máma 3 dětí, dvou dospělých, jednoho prcka. Moje zkušenost zní: jak chceš, aby se lidé chovali k Tobě, tak se chovej ty k nim... Kdykoliv jsem zkoušela něco násilím, po zlém, bylo to ještě horší... to není cesta, to je boj. A boj je vždy negace. Jděme cestou pozitivní i když je to těžší... je to cesta komunikace, volnosti a lásky...Věrka ... NENUTIT a to NIKDY a NIKOHO...

    OdpovědětVymazat
  17. Já bych ho nenutila, nákupy jsou zatím asi nad jeho síly. Taky mám období, kdy mám úzkosti silnější a kdy je to lepší,je to docela normální. Myslím, že by bylo fajn pokračovat v tom, co děláš a začít od jednodušších věcí - chodit s ním před barák, občas třeba na skluzavky (máš tu někde článek s fotkama v nějakém centru a zvládli jste to přece skvěle), prostě něco, cokoliv, co zvládá a třeba častěji, když to půjde. Prostě pomalu a postupně zvyšovat level :-). Vím moc dobře co znamená úzkost a snažím se překonávat sama sebe a pak se odměnit. Když se povede, mám radost, když to přeženu a neodhadnu na co stačím nebo mám pocit, že jsem pod tlakem a něco "nebezpečného" musím, jsem v depresi. Ač nemám ráda (a u sebe to až nesnáším, i když to někdy dělám, protože prostě někdy jinak "nemůžu"), když se někdo vyhýbá úzkostným situacím - i když ho chápu velice dobře - pokud ale z toho má člověk mít trauma a být pak několik hodin mimo, rozhodně to za to nestojí. A když malé dítě a navíc autista nechápe, proč je potřeba občas nakoupit nebo dělat jiné nutné neoblíbené činnosti, a nechápe, proč by se měl snažit se překonávat, je to ještě o to složitější. Holky ať zlomí ve škole vaz (obrazně, ne doslova :-DD) a ať je jim líp než na škole minulé. A já jsem si jistá, že bude. A když mám takové tušení, tak se málokdy pletu, tak mi zkus věřit :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, děkuju. Tvé zkušenosti mi pomáhají nahlížet do života mých dětí s PAS, díky. Je to pro mě velmi cenné.

      Vymazat
    2. Ráda pomůžu, když můžu :-) *M.

      Vymazat
  18. Tvé postupy jsou dle mého správné a navíc už jsi dosáhla mnohých zlepšení se svou metodou. Určitě je to tak lepší, nenutit ho, připravovat ho pomalu. Koukala jsem i na starší články přes ty Tvé odkazy. Je to skvělý nápad, pomáhat mu s takovými výtvory. Zvládnete to, časem to určitě půjde, jsi skvělá máma, víš nejlépe, jak na Jendu a co s ním, nikdo jiný. Držím palečky!

    OdpovědětVymazat
  19. Milá Amélie, vy ho nepotřebujete nutit. Vy jste toho s Jendou už tolik dokázali, že dokážete časem i ty nákupy. Jenda se koupe, je bez plen, vychází už z domu po stěhování... on vás jednoho dne na nákup doprovodí. Možná to bude jindy, než to dělají jiné děti, ale co, každý jsme nějaký.

    On se jednoho dne rozhodne a osmělí. Asi je potřeba mu ten nákup nějak nabízet, aby věděl, že může jít a že to pro něj je dobré (což nevím, jak dělat, ale vy máte úžasné nápady). Asi potřebuje ještě víc jistoty, přece jenom je to stěhování veliká změna.

    Držím palce a posílám vám pusu oběma.

    OdpovědětVymazat
  20. Každý autista je totálně odlišný, je to pořád " pokus - omyl" a co platí na jednoho neplatí na druhého...Matěj nemá úzkosti jako Jenda, u nás převažuje negativismus, takže na všechno "ne" a u toho opravdu platí důslednost a nenechat se obalamutit :-)....a těm psychiatrům se dobře radí co a jak, ale i z mých zkušeností vím, že realita je úplně jiná....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdy je to negativismus a kdy deprese či úzkost, to mám často problém rozlišit u Elišky, ale snad se mi to i tak daří.

      Vymazat
  21. Moc pekne jsi to napsala. Myslim, ze nejlepsim dukazem je Jenduv pokrok. Kazdy, kdo si procte tvuj blog a zalistuje rok dva zpatky, uvidi obrovske zmeny k lepsimu. A sve deti znas ty nejlepe. Kdo ma pravo ti radit... =)

    OdpovědětVymazat
  22. Když měl Jára úzkosti, tak jsem ho nenutila. Prostě jsem si to zařídila tak, aby ho někdo v době nákupu pohlídal. Časem to přešlo a běžné nákupy zvládá. Co moc nezvládá jsou velké obchodní domy, asi tam je na něho moc vjemů... Ale to nám nijak nechybí, já davy lidí taky nemusím:-)
    Já říkám nenutit, ale stejně to čas od času zkusit, ty jejich hranice musíme krok po kroku posouvat:-)

    OdpovědětVymazat
  23. Myslím, že ti, co radili nutit, to mysleli dobře - ale zase ty znáš své děti nejlíp a víš, co na ně platí nebo neplatí a co rozhodně nepoužít. Někdy to nucení zabere, dítě jen překoná prvotní nechuť. Ale Jeníček potřebuje jiný přístup a myslím, že jsi zvolila dobře. Raději postupně, pozvolna, a hlavně, bez odporu. Ono to půjde, když vidím tvé pokroky, tak věřím, že i do obchodu s tebou jednou zajde.

    OdpovědětVymazat
  24. VŠEM děkuji za komentáře, za příběhy a zaslané maily a nejvíc děkuji těm, kteří POCHOPILI, že Jenda se nevzteká, ale že TRPÍ!!!! Moc jste mi pomohli svým názorem, děkuju.

    OdpovědětVymazat
  25. Ty nemas za co dekovat, to my. =)

    OdpovědětVymazat
  26. Už se asi budu opakovat, ale za mne - rozhodně bych ho nenutila nakupovat. Při nucení budete trpět oba dva. Jenda k tomu (k čemukoliv) musí dozrát sám. Limity, že nakupovat má jít třeba v 6 letech, si dali lidi sami. A proto - dělejte, jak vyhovuje vám oběma. Je to váš život a vy spolu si ho žijte, jak nejlépe dovedete.

    OdpovědětVymazat
  27. Je úžasný, kolik už jsi toho s Jednou zvládla! :) Je dobře, že se rozhoduješ podle sebe.

    OdpovědětVymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...