Jak probíhají návštěvy u nás?
Abych pravdu řekla, tak k nám už téměř nikdo nechodí.
Kromě paní z APLY a z Rané péče, pro které je to vlastně práce, tak sem chodí jedna jediná návštěva.
Jedna maminka asi desetiletého chlapce s PAS, která se potřebuje jednou za pár měsíců někomu svěřit a vypovídat....
Dřív Jenda hodiny, kdy u nás někdo byl, proječel a návštěva se rychle klidila pryč. Teď už to zvládá lépe.
Potřebuje vědět, KDY návštěva přijde a v kolik hodin odejde.
Chce být za zavřenými dveřmi v obýváku. Bojí se lidí, takže když na něj chce návštěva mrknout, tak většinou uteče do ložnice a schová se. Sice tam má iPad, hračky, zapnutou pohádku na DVD, ale většinou se sám zabavit neumí, a tak klepe na dveře, plazí se po dveřích, někdy do nich bouchá nebo kope...
Vidím na něj přes dveře, ale moc mě to neuklidňuje, protože se (někdy) bojím, aby ty dveře nerozbil. Ale (zatím) nevyvíjí moc velkou sílu, tak snad to tak zůstane.
Někdy olizuje kliku...
...ale vcelku se to dá zvládnout. Beru to tak, že se "učí být sám", protože jinak ho mám neustále nablízku (a to většinou i na záchodě).
Občas za ním dojdu, zkontroluju, zda něco nepotřebuje, dám mu na stůl jídlo a pití, podívám se, zda neskončila pohádka... a připomenu mu čas odchodu návštěvy...
...a nakonec ho pochválím, že byl moc šikovný a řeknu mu, že jsem ráda, že mě nechal chvíli si s paní popovídat.
Takový zvláštní samotářský život. K nám (skoro) nikdo nechodí a my taky nikam nechodíme, protože své dva autisty k nikomu na návštěvu nedostanu....
Doporučuji vám nalepit na prosklené dveře průhlednou fólii. Nemusí to být nic drahého, možná by stačily i pruhy silné izolepy. Viděla jsem už tolik úrazů, když ruka či nějaký předmět "projde" sklem - sklo řeže jako sekyra či meč, fólie sklu nepovolí vypadnout a udělat ty špičaté, dlouhé střepy, které právě řežou jako skalpel.
OdpovědětVymazatJinak vás opět chválím, Jeník dělá pokroky, psala jsem vám kolikrát pochybovačně, ale pokrok nelze nevidět.
Alena
Maci, robis to moc dobre, ja som s Mathiskom zacinala podobne, pani psychologicka mi poradila s nim zacatchodit do kaviarne aby sa naucil. Ja som si vtedy vravela ze sa asi zblaznila ci co. Sly sme do "kaviarne" vedla supermarketu a tam som si dala kavu sebou a sedela som tam s nim asi 30sekund, bolo to pekne na nervy. Teraz s nim normalne chodim vsade(ved je tomu uz dva roky co to takto trenujeme), neni to sice vzdy perfektne, ale vacsinou vie co a ako, da si svoje jedlo a pitie a caka. Moc sa ale tiez nemozem zdrzat. navstevy prijimam doma "nomalne" ale vlastne podobne ako ty, on sa nijak nezapoji a caka kym odide tiez v obyvaku, my sme u stolu v kuchyni. Mathis sa celkom zabavy sam. Nie je to sice ziadny hit ale zabavi. Prajem hodne zdaru s treningom. Zuzana
OdpovědětVymazatVzhledem k masívním úzkostem nám to jde velmi pomalu a v cizím prostředí ještě hůř, ale jde to... a to je nejdůležitější:-)
VymazatAhojky Marci.....tak to opravdu není jednoduchý návštěvní proces, ale každopádně je to obrovské zlepšení oproti tomu co to bylo dřív!!!!:-)....gratuluju a předpokládám, že bude ještě lépe:-).....
OdpovědětVymazatUrčitě bude líp:-)
VymazatSamotářský, ale spokojený, no ne? :)
OdpovědětVymazatPřesně tak..a je něco důležitějšího, než aby byl o dítě "relativně zdravé" a spokojené? :-)
VymazatMarci, nemáš to opravdu jednoduché, vždy mne donutíš se zamyslet sama nad sebou, jsi moc statečná a je vidět, že to jde sice pomalu, ale jistě s Jeníčkem k lepšímu. Přečetla jsem si i články pozadu a vidím, že i u doktorky je Jenda moc šikovný. Stále držím palečky i Šárince.
OdpovědětVymazatJe dobré, že ste to nejak s tými návštevami vyriešili. :) :)
OdpovědětVymazatNepoznám nikoho s autizmom, ale musí to byť ťažké :(
Na dveře pozor ;-) Zatím je malej, ale mému bratrovi se podařilo rozbít dveře, když mě honil po bytě, aby mi vrazil pár facek. Už ti nepovím, co jsem mu udělala, proč jsme se honili, jenom vím, že byl rozčilený a já se bála a schovala jsem se v koupelně a držela jsem dveře. Najednou jsem na skle viděla bratrovy ruce a pak už se tříštilo sklo. Mně se nic nestalo, on byl trochu (nijak vážně pořezaný). Svaloval to na mě, že JÁ jsem prý ty dveře rozbila. Ale matka mu nevěřila. Já se nechci nijak bránit, ale kdybych ty dveře rozbila, tak bych to snad musela cítit, ne?
OdpovědětVymazatA já si pamatuju jen ty jeho ruce na skle a pak řinkot skla. Ještě že se mi nic nestalo.
Hezkou neděli, Lillen.
Moje dcera měla ve svých sedmi letech na kontě dvoje prokopnuté dřevěné dveře, jednu skříň, dvě skleněné výplně a jeden prokopnutý drátěný plot. (Vždy tak šikovně, že se nezranila - vlastně jednou, v devíti letech, kdy vzteky praštila do okna, ale ještě než jsem k ní z druhé místnosti přiběhla, stačila si malou ránu zalepit náplastí,) .Mé časté truhlářské práce byly vlastně naším největším problémem. Ještě že je Jeníček takový beránek... Jarmila
OdpovědětVymazatNo právě že žádný beránek není, s klidem člověku v afektu přibouchne ruku do dveří, ale já se snažím afektům předcházet. Vím, co má rád, co nesnáší, co ho přivede do afektu a ty situace se snažím minimalizovat. Kdybych mu nenaslouchala, tak mám z bytu kůlničku na dříví. I takhle je to složité. Ale sousedi si ještě nepřišli stěžovat. Snažila jsem se vzít byt tak, aby z žádné strany nebyli cizí lidé a povedlo se (obývák je uprostřed mezi ložnici, a kuchyní). Pán pod námi je naštěstí buď v práci nebo na chatě, moc se doma nezdržuje... Zvládáme, s vypětím sil, ale zvládáme.
Vymazat