Další dlouho plánovanou akcí byla návštěva u zubařky.
Oba autisté si s sebou vzali své oblíbené čuníky, aby se tolik nebáli.
Eliška byla naposledy asi před rokem a půl, pak tam odmítala jít a až teď zase nazrála doba to zkusit znovu.
Jeníček byl tentokrát poprvé v životě. Dřív to nešlo.
TEPRVE TEĎ nastala doba, kdy jsem věděla, že ho nepotáhnu po smyku, nebude ječet v autě a házet věcma, nebude se válet po zemi, schovávat se, mlátit paní doktorku ani nezboří ordinaci.
I po pečlivé přípravě (obrázky, video, povídání, názorné ukázky na plyšácích..) Jenda říkal, že nikam nepojede, že se paní zubařky bojí a že tam nechce.
Ale věděla jsem, že TEĎ už to zvládne. Všechno má svůj ČAS a k návštěvě zubního lékaře Jeníček dozrál právě teď. Řekla jsem mu, že odjezd je v 15:00... Jenda totiž potřebuje vědět KDY CO bude, tak aby nebyl překvapený.
A měl s sebou čuníka a Elišku, dva záchytné "body", které má rád.
Všechny děti měly jít k zubaři, jen Šárka na tom není psychicky dobře...vlastně nyní ze všech tří dětí nejhůř...takže jel jen Jeníček s Eliškou.
U této paní doktorky se naštěstí nečeká, nebo ne víc jak pět minut. K zubařce, kde jsem čekala i tři hodiny, už jsem odmítla chodit. Klepat se strachem tři hodiny nezvládám ani já.
Přišli jsme, děti si svlékly bundy a hned jsme šli do ordinace. Eliška byla nadšená z fialové ordinace...
Hm, tolikrát jsem tam byla a nikdy jsem si fialové barvy nevšimla:-P Asi mi strach vždycky zatemní mozek.
Potřebovala jsem do ordinace vzít své autisty, abych zjistila, že má paní doktorka ordinaci laděnou do fialova.
Eliška si vzpomněla, jak mezi 6. a 7. rokem byla "jako nezvladatelné dítě" na ošetření zubů v narkóze v Motole...byla tak malá a přesto si spoustu věcí pamatuje...
Obě děti měly slíbeno, že jim paní doktorka NIC nebude dělat, že se jenom podívá na zoubky.
Eliška neměla žádný kaz, Jenda možná nějaký malý na mléčných zubech, ale paní doktorka říkala, že to řešit nebudeme, že bysme Jendu zbytečně vyděsili...
(a ono by to stejně asi ani nešlo).
Po pár minutách jsme byli venku...a ani to nebolelo.
Za odměnu měly děti slíbenou zmrzlinu, ale ještě předtím jsme odvezli nějaké vyřazené knihy do dvou knihobudek... Třeba někomu udělají radost.
A pak už jenom zmrzlinu do auta a hurá domů.
Milá Amélie,
OdpovědětVymazatmám moc radost z toho, jaké pokroky udělal Jeníček od té doby, co chodím k Vám na blog. Přeji, ať se jen daří je stále lépe. Pavla
Cca v 5-6 letech jsem měla také v kartě napsáno "nezvladatelné dítě". Ještě dnes (a to je mi 23) si pamatuji tu chuť nějaké zvláštní vodičky, kterou mi zubař pokaždé potřel zuby a třebaže jsme tenkrát jezdili k zubaři do města vzdáleného od domova 60 km a byla jsem tam jen párkrát, i dnes tu budovu okamžitě poznám a úplně se mi vybaví ten strach.
OdpovědětVymazatAmy, je výborné, že strach dětí přijímáš a zároveň je vedeš k tomu, aby jej překonávaly. Všichni tři máte můj velký obdiv. A samozřejmě obdivuji i paní zubařku za to, že dokáže mít pochopení.
OdpovědětVymazatMusím se přiznat, že jsem u zubařky byla naposledy před rokem a sedmi měsíci a už od loňského října se nutím k novému objednání, ale pořád se mi nedaří se donutit. Při každém pomyšlení na zubařku se mi totiž vybavuje poslední návštěva, při které jsem se málem pozvracela a narušila jsem tím zákrok (odvrtání povrchového kazu). Dodnes se kvůli tomu cítím provinile a nevím, jak mám příště takovým výstupům zabránit.
Stejně jako Eliška si pamatuji spoustu zážitků i z hodně raného věku a hlavně - vzpomínky a jejich emocionální rozměr se mi nemění. Nikdy se mi nestává, že by mi něco, čeho jsem se třeba před 5 lety bála, přišlo dnes směšné. Strach je pořád strachem a radost pořád radostí, bez ohledu na to, kolik let uběhlo.
Páni...pozoruji, jaké veliké pokroky děti a hlavně Jeníček dělá a mám z toho upřímnou radost.
OdpovědětVymazatJe to skvělé!!!!!!!!!!!!
Pa Martina
Z Vašich dvou posledních příspěvků mám velikou radost, pokroky jsou přímo obrovské! Jste šikovní, všichni.
OdpovědětVymazatDíky.
VymazatSkvěle jste to zvládli a je dobře, že paní doktorka nemusela nijak zasahovat:)
OdpovědětVymazatNevěřila bych, že zrovna k zubaři půjde autisty dostat! Vůbec bych nevěřila, wau! Jste všichni neuvěřitelně šikovní a stateční♥♥♥ Eliška je hrozně hodná jak Jeníčka podporuje♥
OdpovědětVymazatHorko těžko, milá Gil, a trvalo to dost dlouho, ale lepší "pozdě než-li později". Nechci je tam (kamkoliv) rvát násilím, snažím se počkat na vhodný okamžik a pomaloučku je na všechno nenásilně připravovat...a ono to jde (a líp než "násilím")..
VymazatPrávě to se mi na Tobě tak líbí♥
VymazatA máš proto takové úspěchy♥
Tak koukám, že Jeník i Eliška jsou na tom se zubařem líp než já. Zub mě bolí od pátku, ale volal jsem tam až dneska a půjdu tam zítra ráno v 8.
OdpovědětVymazatJsem moc rád, že zvládáte to, co před pár lety bylo nemyslitelné. PS: Nemůžu si vybavit, jak má pan doktor vymalovanou ordinaci. :-)
Davide, půjčím ti děti, chceš? Ty si barev všimnou hned...
VymazatByli jste stateční a ani na dobrý knižní skutek jste nezapomněli!
OdpovědětVymazatDobrých skutků není nikdy dost:-)
VymazatPamätám si na článok asi z pred dvoch rokov kde Jeník mal ísť k nejakej lekárke a v čakárni kričal a plakal...Teraz ako vidím fotky kde si spokojne sedí s Eliškou a čuníkem, tak sa mi až vykúzli úsmev. Aký je statočný a aj Eliška:) Obdivujem vás.
OdpovědětVymazatVždycky obdivuju, jaká je z Elišky krásná slečna. Jsem moc ráda, že to "nebolelo" :-)
OdpovědětVymazatZubař... pro mě to nikdy není příjemná návštěva :)
Dodali jste mi odvahu objednat se k zubaři :-) Máš pravdu, čekání je zbytečný stres navíc...
OdpovědětVymazatNávštěva zubaře je traumatická i u dospělého, natož u dětí, a už vůbec u Jeníčka. Ale dopadlo to dobře, opravdu asi nazrál čas, kdy může jít bez velkého strachu.
OdpovědětVymazatA vidíš, nebýt Eliščina postřehu (smysl pro detaily), tak si ani nevšimneš, že ordinace je vybarvena do fialkova... :-)
Zaujaly mě ty knihbudky, docela dobrý nápad, to jsem nikde neviděla.