Učíme se hrou - Připravuji se do školy

Prvních čtrnáct dní školy jsem Jeníčkovi úkoly už odpoledne nedávala. I tak toho na něj bylo dost.
Potřebovala jsem, aby se ve škole "zajel", pochopil co a jak, a teď už zase najíždíme i na odpolední práci.
Pět minut mu neublíží.

Ve škole je každý den do 11:40 hodin, v úterý končí ve 12:35 h.
Oběd má doma, na přechod do školní jídelny se zatím necítí a já ho nenutím. I tohle je velký pokrok a kdysi nedostižná představa.
Jeníček má skvělou paní učitelku a skvělou asistentku.
Za odměnu dostává každý den  po vyučování obrázek papírového dudlíku a má z něj velkou radost.
Ve třídě je sedm dětí - dva prvňáci a pět druháčků.
Na parapetu jsou digitální hodiny, aby byl Jenda "v obraze" a věděl, kdy přijdu.

Zatím jsem nadšená. Z přístupu všech ve škole, z Jeníčka, jak to zvládá...
A děkuji Bohu, že aspoň jedno dítě zvládá chodit do školy.
Ještě před rokem či dvěma to vypadalo, že Jenda školní docházku nezvládne a plánovala jsem, že ho budu učit doma....
Jsem moc ráda, že Jeníček chodí do školy bez protestů a že nedělá žádné scény.

A tiše doufám, že se do školního procesu snad brzy zapojí i holky.
Vím, že prožívají náročné období, že je deprese a úzkosti mučí víc, než je zdrávo, ale snad i to se nám společnými silami podaří jednou překonat...
Život s psychickým "onemocněním" není jednoduchý ani pro samotného člověka ani pro okolí, ale snažíme se...