Cesta do Prostějova

Archív 30. 4. 2016

Cestou k babičce do Prostějova jsem zastavila a děti pozorovaly veterány...

Do Prostějova to máme asi 122 km. Při dobrých podmínkách časově asi hodina a půl...

Jet se všemi třemi dětmi je tragédie...
Hlavně s Jeníčkem.
Vím, že za to nemůže, ale to v té chvíli nikomu nepomůže.
Zbývá jediné: PŘEŽÍT...

Jeníček celou cestu zlobí a provokuje. Když mu něco řeknu, tak si zacpává uši a je protivný.

Píchá do ostatních prstem, lomcuje se sedadlem, kope do sedadla před sebou, hází věcma, které má po ruce....

Pár sekund ho zabavím jídlem nebo pitím (ale i to klidně na někoho vylije), chvilku se zabaví bonbónama nebo lízátkem, které nesmím zapomenout.

Ale většina cesty "na výlet" je nad síly všech okolo.

Můžeme mu sebrat všechny věci, ale i za těch pár sekund či minut, kdy šmrdlá smetákem po okně nebo si prohlíží obrázky v knize, a dá nám POKOJ, jsme vděční...

Eliška to nevydržela a sebrala Jeníčkovi všechno, co po ní házel a čím do ní strkal - knížky, smetáček, kšiltovku, zvukové hračky, pití....ale i to je nebezpečné.
Když nemá "NIC", čím by mohl "zlobit", tak řve.... nepředvídatelně a intenzivně...

Což je nebezpečné.... když se leknu, protože to nečekám, škubnu volantem...a může být zle...

Po takových jízdách si slibuju, že už Jeníčka příště "nikdy nikam" nevezmu, ale pak mi to stejně nedá...

Možná (marně) doufám, že jednou se bude chovat "normálně" a že bude zabavitelný něčím "inteligentním"... a to zkoušíme všechno možné i nemožné.

Kde jsou ty doby, kdy hrál v autě hry na iPadu. Teď se iPad nesmí v autě vytáhnout...
Můžeme mu slibovat hory doly a stejně to jeho chování nezmění....