Šárka po vysvědčení

.....že může být někdo ožralý už v deset hodin dopoledne, mě udivuje. 
Že tím někým může být moje vlastní dcera, mě vysloveně šokuje. Dívám se z okna, vidím, jak se motá zleva doprava, jak jí nejde jít rovně, dívám se jak zvrací....a tečou mi slzy.... 
Nejhorší je ten pocit, že s tím neumíte nic udělat.... sedm let se jí snažíte pomoci ze všech sil a po sedmi letech přichází rezignace. Ne smíření, REZIGNACE. 

Vysvětlit někomu s HPO, že pít na antidepresiva a antipsychotika se nesmí je asi nad lidské (nebo alespoň MOJE) síly.... a ty dvě pětky mi radši ani neukázala, prý neví, kde má vysvědčení..... Bodejť. Divím se, že v tomhle stavu trefila domů. Před pár lety jsem si myslela, že autismus je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Ne, není... jsou i horší věci....

Když přišla ze školy, tak se potácela, přidržovala se nábytku, měla skelný pohled a já jsem chvíli neuměla vyhodnotit situaci.... V první chvíli mě napadlo, že je mimo, jestli nemá halucinace....
Pak dvakrát odešla zvracet.
Na otázku, co jí je, mi řekla, že se přejedla....
Chvíli jsem ji pozorovala a věděla jsem, že to není pravda....napadly mě drogy, ale zrovna nemám testy na drogy doma. Asi je dojedu odpoledne koupit. Další zbytečné výdaje.
Tak jsem se zeptala několikrát znovu.... prý TROCHU pili.... vodku a rum s džusem a colou.
TROCHU?

:-(